Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak o bylo doopravdy: Část I.

23. dubna 2011 v 1:46 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Ahoj, dostala jsem nápad na povídku. Jedná se o jednorázovku, která se mi nevleze do jednoho článku, takže bude na díly. Píšu ji už týden a dvě hodiny. Píšu a píšu a najednou koukám, že už mám více znaků, než je možné, takže pokračování dodám později. Snad se povídka bude líbit. Názory pište do komentářů, prosím. Vaše Very.



ČÁST I.
S úlevou jsem klesla do sedačky v autobuse a batoh jsem si hodila na klín. Vyhlédla jsem z okna dobře si vědoma toho, co uvidím. Kousek od autobusu stáli mí rodiče a sestry Claudia a Blanca. Přestože se maminka topila v slzách, usmívala se. '"Až budeš mít děti, pochopíš to. Taky budeš šťastná, ale zároveň smutná, když se jim bude dařit, protože se budou osamostatňovat." řekla mi, když jsem se snažila utišit její vzlyky. "Mami, jedu tam jen na pár dní. A to ty jsi chtěla, abych to vyzkoušela, pamatuješ? Třeba to ani nevyjde!" odpověděla jsem s mírným úsměvem. "Dceruško, už musíš jít." objal mě ještě jednou táta. Všem jsem darovala pusu na tvář a vběhla do autobusu.' přehrávalo se mi v hlavě loučení. Vzpomněla jsem si i na TEN dopis.

Tedy, ony vlastně byly dva. Jeden byl adresovaný rodičům a druhý mě. "... Vaše dcera je úspěšnou herečkou, která ale zatím naneštěstí neměla možnost zahrát si hlavní roli ..." stálo v dopise rodičů. V mém psali:

"Vážená slečno Dulce Marío,
doslechli jsme se o vašich úspěších v herecké oblasti. K obrovské smůle diváků jste zatím neměla tu možnost vyzkoušet si být nejdůležitější osobou v příběhu, bez které by příběh nemohl vzniknout. Tímto bychom vás chtěli pozvat do Mexica City na casting na jednu z hlavních rolí nově připravovaného pořadu pro děti ve vašem věku Rebelde."

Ve zbytku dopisu byly informace o castingu a krátký text, který jsem se musela naučit a pak jej zahrát.

Autobus se s lehkým trhnutím rozjel. Naposledy jsem zamávala z okna a dokud mi mávající osoby nezmizely z očí koukala jsem se z okna. Pak jsem z batohu vytáhla sluchátka a pustila si tichou a pomalou hudbu. Poslouchala jsem tiché tóny vycházející z piána a smutný hlas klarinetu a přemýšlela. Pozorovala jsem krajinu. V oknech se nejprve míhaly stromy, ale ty se postupně měnily v domy a nakonec se v oknech začaly objevovat mrakodrapy. Přestože to vypadalo, že už jsem na místě, od mého cíle jsem byla ještě pěkně daleko. Z batohu jsem vytáhla text a rychle si ho zopakovala. Když jsem si byla jistá, že ho umím dokonale, vytáhla jsem si knížku a začetla jsem se.

Asi po třech hodinách se autobus konečně dostal do Mexico City. Postavila jsem se a vystoupila. Málem jsem upadla, protože dlouhým sezením mi zdřevěněly nohy, ale na poslední chvíli mě zachytily něčí paže. "Jsi v pořádku?" ozval se těsně u mého ucha příjemný mužský hlas. S pomocí mého zachránce jsem se vyškrábala na nohy. "Ano, jsem. Omlouvám se, já ..." Slova mi uvízla v krku, když jsem se podívala do tváře svého rytíře. V hnědých očích tancovaly neposedné jiskřičky a koutky úst měl stočené do nepatrného úsměvu. Mimoděk jsem polkla. "Nezírej tak!" okřikla jsem se v duchu. Rychle jsem odvrátila červenající se tvář a nechala spadnout oponu vlasů, která mi ji zakryla. "Omlouvám se. Dlouho jsem seděla a tak mi ztuhly svaly." Znovu jsem zvedla zrak a pokusila se o úsměv. "Děkuju." "V pohodě. Chytat hezké slečny mi nevadí." Úsměv se mu rozšířil po celé tváři. Nádherný okouzlující úsměv, který mě přiváděl k šílenství. Málem se mi znovu podlomila kolena. A jeho slova na mě působila neuvěřitelně. Myslela jsem si, že více už zrudnout nemůžu, ale to jsem se pletla. Raději jsem se rozhodla pro útěk. "Ehm ... Ještě jednou děkuji, ale já už musím jít." zablekotala jsem, otočila se na podpatku a tryskem vyrazila pryč. Nějakou dobu jsem bloumala po mexických ulicích a snažila se najít místo určení castingu. Když se mi stále nedařilo zorientovat se, můj orienčaní smysl je poněkud zaostalý, několikrát jsem se zeptala na cestu. Po dlouhé době se mi konečně podařilo doplazit k cíli. Právě včas. Byla jsem vyčerpaná a vyděšená. Ještě stále jsem se nevzpamatovala z dopoledního zážitku. Při pouhé vzpomínce jsem se styděla. "To byl ale trapas! Ještě štěstí, že už toho kluka v životě neuvidím!" huhlala jsem si pro sebe zatímco jsem mířila k vysoké prosklené budově. Vešla jsem dovnitř a sevřel se mi žaludek. Vše bylo tak noblesní a elegantní! Najednou jsem si ve své halence a džínsech připadala neotesaně a hloupě. "Přejete si?" zeptala se mě pohledná usměvavá brunetka zpoza pultu, který stál hned u dveří. "Ehm ... Dobrý den. Jsem Dulce María. Pan Pedro Damián mě pozval na casting." vykoktala jsem. Žena na mě pochybovačně pohlédla, ale můj vzhled nekomentovala. "Počkejte chvíli, zavolám mu." usmála se nakonec. Cítila jsem se ještě hůř. Nejraději bych se otočila a utekla. "No tak, vzpamatuj se! Jen klid! Nic to není." uklidňovala jsem se v duchu. "Zřejmě čekali nějakou Barbie. Krásná blondýnka, celá v růžovém. V elegantních sladkých šatičkách, s kloboučkem, miniaturní kabelečkou a na podpatcích vysokých jak Eifelovka. Nejlépe s psíkem pod paží. To, že se zde objeví tmavovláska v teniskách, s vlasy rozházenými po celé hlavě a ruksakem na zádech opravdu nečekali." Při té myšlence jsem se musela usmát. Nesnáším podpatky! "Slečno, Pedro vás očekává. Reyes!! Doprovoď, prosím, slečnu k Pedrově kanceláři, ano?" vytrhla mě z přemýšlení brunetka. K pultu přicupitala blondýnka, podle všeho Reyes. Pobaveně si mě prohlédla. "Samozřejmě. Následujte mě, prosím." řekla uměle. "Tady je všechno tak prkenné!" napadlo mě, ale nahlas jsem neřekla nic. Jen jsem přikývla a vydala se za Reyes, směřující k výtahu. Vyjely jsme téměř do nejvyššího poschodí. Tam to vypadalo úplně jinak. Zdi už nebyly prosklené. Byly na nich vyvěšené fotografie z různých natáčení. Skoro na každé se objevoval tentýž muž. "Pedro." řekla jsem si. Vstoupili jsme do "malé" místnosti se spoustou pohodlně vypadajících sedaček a křesel. V rohu stál stůl, daleko od všeho dění. Za ním seděla další Barbie. Jen co jsme vstoupily, vyskočila od stolu a rozběhla se k nám. "Dobrý den, slečno ..." "Dulce María." představila jsem se a potřásla si s ní. "Těší mě. Jdete za panem Damiánem? Posaďte se tady," ukázala do místnosti, "ohlásím vás." "Děkuji." Přikývla jsem a zamířila k nejbližšímu křeslu. Teprve teď jsem si všimla, že v místnosti je více lidí. "Dul!" ozvalo se z druhého rohu pokoje. "Tak dlouho jsme se neviděly!" Než jsem se nadála, stála vedle mě Any. Kdysi jsme spolu natáčely jeden seriál. "Any! Co tady děláš?" zeptala jsem se a nechala se obejmout. "Jdu na casting. A ty předpokládám taky!" odvětila znuděně Any jakoby tohle absolvovala každý den. "Pojď, představím tě ostatním." zvolala vzápětí. Any byla vždy čiperná a přátelská. Neměla problém, udržet kolem sebe spoustu lidí. Každého si hned získala svým milým chováním a příjemným vystupováním. Za rukáv mě dotáhla k hloučku lidí. "Takže, děcka, tohle je Dul. Moje kamarádka z dřívějška. Dul, tohle jsou Christian, Angelique, Estefania, Karla, Zoraida, Eddy a Jack." ukazovala z jednoho na druhého. "Ahoj, těší mě." usmála jsem se na ně. Vypadali sympaticky. Všichni. "A my všichni jsme tady z jediného důvod. Získat roli!" sdělovala mi Any. "Potenciální protivníci a kolegové." dodala dívka, jejíž jméno jsem si nezapamatovala. Byla silnější postavy. Najednou se rozrazily dveře. "Ahojte děcka, já jsem Pedro. Vzhledem k tomu, že jsme všichni, tedy alespoň doufám, budoucí kolegové, navrhuji hned od začátku tykání. ... Zdá se, že nikdo neprotestuje. Výborně. Tak tedy k tomu, proč jste tady, jak to bude vypadat a podobně. Všichni jste tady, aby jste předvedli, co umíte a pokusili se získat roli v novém seriálu Rebelde. V podstatě se celý děj točí kolem členů kapely RBD, která v něm později vznikne. Ironie je, že v ní jsou úplně rozdílní lidé, kteří mají mnohem více společného, než si myslí. Všichni chodí do stejné školy a to na internátní střední Elite Way School, kde se dostávají snobské děti a málokdy někdo, kdo není bohatý. To myslím k ději zatím postačí. Jak to teď bude probíhat. Dnes si vás budu postupně volat k sobě do kanceláře a vy budete předvádět, co jste se naučili. Jako porota tam nebudu jen já, ale více lidí, mimo jiné třeba i herečka Ninel Conde, která v Rebelde bude také účinkovat. Po odehrátí máte celý zbytek odpoledne volné. Naši řidiči vás odvezou do hotelu a můžete si dělat, co budete chtít. Samozřejmě v jistých mezích!" mrkl na nás Pedro a všichni jsme se rozesmáli. "Zítra se sejdeme znovu. Tentokrát každý jinde a v jiný čas. To vám sdělí Lucía." ukázal na dívku sedící za stolem. "Chci vědět, jaké je vaše přirozené chování, protože i to má vliv na váš výkon. A vyzkoušíme si improvizaci. Potom budete mít zase volno. A nakonec, pozítří vám řekneme, jak jste dopadli a kterou roli máte." ukončil. "Nějaké dotazy? ... Žádné? Skvěle, takže můžeme začít. Připraveni?" nečekal na odpověď, rovnou se obrátil k Lucíe: "Lucío, seznam máte na stole, můžete je ke mně posílat." "Slečna Karla je první, můžete za Pedrem, prosím." usmála se na nás Lucía. Karla se na nás ještě rychle otočila a naznačila nám, abychom ji drželi pěsti. Povzbudivě jsme se na ni usmáli a polohlasně jí popřáli štěstí, ačkoli to už neslyšela, protože se za ní a Pedrem zavřely dveře. Posadili jsme se a čekali. Nikdo nemluvil. Nervozita byla téměř hmatatelná. Žaludek jsem měla znovu stáhnutý. Pocit, že se mi nedostává dostatečné množství vzduchu a že každou chvíli omdlím sílil s každou další minutou. K mé hrůze už u Pedra byli téměř všichni a já pořád seděla a čekala. Už jsem zbyla jen já a Any. Vedle Any, která vůbec nevypadala nervózně nebo vystrašeně jsem se cítila jako zoufalec. Elegantně si vzala sklenici vody, kterou jí nabízela Lucía a upila. Cítila jsem se neohrabaně. Jako slon v porcelánu. Po chvilce se znovu otevřely dveře. "Any, mohla byste?" požádala Lucía. "Drž se." pošeptala jsem Any. "I ty!" usmála se. V místnosti jsem osaměla. Zbyla jsem jako jediný kandidát. Bylo mi nesnesitelné horko a nervozita už se téměř nedala snést. Trvalo snad celou věčnost, než se dveře znovu otevřely a Any vyšla. "Dulce, můžete jít." oznámila mi Lucía. Přikývla jsem a zaklepala na dveře.

"Dobře, Dulce, takže se uvidíme zítra." rozloučil se se mnou Pedro. "Na shledanou." odpověděla jsem a zavřela za sebou dveře. Okamžitě ke mně přiběhla Lucía. Tady máte lísteček s adresou a časem zítřejšího setkání s Pedrem, ano? Řidič na vás čeká dole. Odveze vás do hotelu." "Ano, děkuji." Pomalu jsem mířila k výtahům. Za pár sekund jsem už seděla v autě. Vyhlížela jsem z okna do ulic Mexica a zvažovala, co vše bych mohla navštívit. O pár minut později mi šofér oznámil, že jsme na místě. Hotel vypadal luxusně a noblesně. Když jsem vstoupila, první, co upoutalo mou pozornost byl obrovský křišťálový lustr, který vévodil celé hale. Na recepci jsem dostala klíče od pokoje. Ten nebyl ani o píď méně luxusní než hala a chodby. Dominantu tvořila nádherná manželská postel s nebesy, na stole byla postavena váza s kyticí rudých růží a u zdi stála veliká šatní skříň. Ta mi byla úplně k ničemu, protože veškeré oblečení, které jsem měla s sebou se vešlo na jednu její poličku. Nahlédla jsem do koupelny. Ta mi vyrazila dech. "Tenhle hotel musí stát majlant!" uvědomila jsem si. Zkontrolovala jsem čas. V tuhle hodinu nemělo cenu vyrážet do ulic. Dopřála jsem si tedy dlouhou teplou koupel, která ulevila mým svalům zničeným dlouhým sezením a pak jsem se rozhodla zavolat domů. Převyprávěla jsem jim události dnešního dne, jen setkání s tajemným neznámým jsem si nechala pro sebe jako pěknou vzpomínku. Ještě teď se mi třásly kolena, když jsem vypravovala o samotném průběhu castingu. Po hodině klábosení jsem konečně zavěsila. Nejvyšší čas jít povečeřet. Oblékla jsem si slušivé šaty a vyšla z pokoje. Jen co jsem vstoupila do jídelny, všimla jsem si "kolegů". Pozvali mě k sobě, takže jsme večeřeli všichni společně. Po večeři jsme si nějakou dobu povídali, ale potom jsem se rozloučila a vyrazila do postele. Po tak náročném dni jsem usnula hned, jak jsem si lehla.

Ráno jsem se probudila pozdě, takže jsem musela spěchat. Vběhla jsem do koupelny a po pár minutách jsem už rychle mířila ke skříni. Oblékla jsem se pohodlně, ale zároveň elegantně, protože jsem nevěděla, co mě čeká a nechtěla jsem si připadat tak hloupě jako předchozí den. Potom jsem rychlostí blesků posnídala. V jídelně už téměř nikdo nebyl, takže jsem ani nemusela dlouho čekat a nakonec jsem vyběhla před hotel, zastavit nějaké taxi. Asi za půl hodiny jsem už byla na místě určení a ani ne dvě minuty na to se objevil i Pedro. "Ahoj Dulce!" přivítal mě. "Ahoj." "Takže, já bych navrhoval procházku v parku. Později se stavíme na zmrzlinu a nakonec ta improvizace. Souhlasíš." "Nemám nic proti." odvětila jsem s úsměvem a poslušně vyrazila za Pedrem.

Celou dobu s Pedrem jsem si užívala. byl to vynikající společník, plný energie a radosti ze života. Ve všem hledal pozitivní stránku. Proto mě mrzelo, když mi oznámil, že se se mou bude muset rozloučit. Ale co se už dalo dělat? Zbytek dne jsem se rozhodla strávit chozením po městě, prohlížením různých památek a nakupováním suvenýrů. Do postele jsem klesla až pozdě večer, příliš unavená na to, abych přemýšlela, co bude následující den a jak všechno vlastně dopadne.

Tentokráte jsem si dala pozor, abych nezaspala, takže v přijímací místnosti Pedrovy kanceláře jsem seděla včas. "Dobré ráno!" pozdravil mě a všechny ostatní Pedro. Sborově jsme odpověděli, jako ve škole. "Nebudeme to natahovat. Myslím, že jste všichni zvědaví. Můžu vás uklidnit, všichni máte svou roli. Rozdělili jsme je podle toho, jak jsme usoudili, že se postavám podobáte. Tak tedy začneme s rolemi spíše vedlejšími. Angelique, ty budeš hrát Victorii Pazovou alias Vico, Karlo, ty budeš Pilar Gandiová alias Pili, Estephanie, máš roli Celiny Ferrerové alias Celi, je to jedna z nejlepších kamarádek Vico. Eddy, budeš Teodorem Palaciosem alias Teem. Ten je zamilovaný do Jose Lujanové. V tu se změní naše milá Zoriada. Jacku, ty budeš Tomas Goycolea. A nakonec tady máme členy RBD. Chrisi, zvládneš roli Don Juana? Zahraješ si na Giovanniho Mendéze Lopéze. Naše krásná Any, role, kterou jsme ti přidělili je pro tebe jako ušitá na míru. Dámy a pánové Mia Colucciová. Nejlepší kamarádka Vico a Celiny. A nakonec, naše sladká Dulce (poznámka mimo povídku: Věděly jste, že Dulce znamená sladká? :-) ). Budeš rebelkou, co říkáš, Roberto Pardoová! Tvou mamču si zahraje Ninel. A jednou z tvých nejlepších kamarádek bude Jose, Zoriada." V pokoji se ozývaly radostné výkřiky a jásot. Všichni všem gratulovali. Když Pedro vyslovil mé jméno, byla jsem napnutá jako guma. Nemohla jsem tomu uvěřit! "Mám to! Mám to!" chtělo se mi křičet. A budu hrát s Ninel. Páni!!! To je neuvěřitelné. Potom nám byly rozdány scénáře. Pedro si nás ještě jednou jednotlivě zval k sobě do kanceláře. Vždy nás pochválil a následně nám stručně vysvětlil povahu naší postavy a její budoucnost. Zjistila jsem tedy, že Robertita je dcerou slavné zpěvačky Almy Reyové. Taky je po mamince nadaná. Její otec, který s nimi nežije, si přeje, aby začala chodit do EWS a vyhrožuje, že si jinak Robertu vezme k sobě a Alma už ji nikdy více neuvidí. Zprvu Roberta dělá všechno proto, aby ji ze školy vyrazili, ale nakonec se přece jen rozhodne zůstat a pomoct tamním studentům. Roberta je správné děvče, které má veliké srdce otevřené i pro osoby, které si to nezaslouží, přestože to ani ona, ani dotyčné osoby nevidí. Tak se stane, že se zamiluje do někoho, koho nenávidí. Nesnáší lež a nespravedlivost. Z úvah o Robertě mě vytrhl až Pedrův hlas. "Teď se spolu rozloučíme, ale nezapomeňte, že za dva týdny se znovu uvidíme Začínáme natáčet. Seznámíte se s ostatními kolegy, kteří hrají Lupitu, Miguela, Diega, další členy RBD, a jiné osoby. Školní rok vám končí, takže byste toho neměli mít tolik. Měli byste alespoň trochu prostudovat scénáře a možná se je i pomalu začít učit. Samozřejmě, které části máte umět a na kdy je máte umět vám řekneme vždy dopředu. Teď bych se s vámi rozloučil. Takže se mějte, uvidíme se za dva týdny."

Dny ubíhaly jako voda a než jsem se nadála, byl čas balit. Škola před třemi dny skončila, takže jsem se nemusela namáhat s učením. Samozřejmě mě trochu mrzelo, že prázdniny strávím prací, a že opět nebudu moct být se svými přáteli, ale co už. Věděla jsem, že u natáčení si všichni užijeme spoustu zábavy. Těšila jsem se jako dítě, které nedočkavě čeká na dáreček k Vánocům. Někdy v průběhu toho, co jsem na postel ukládala oblečení, vešla do pokoje maminka a začala mi dávat rady. Jako jiné maminky, i ona měla starost a stále opakovala to samé. Jenže, je to přeci pochopitelné. Rodiče museli chodit do práce, takže svou dceru s velkým sebezapřením nechali jet na dva měsíce do Mexico City samotnou. Zatím jsme neřešili, jak to bude v průběhu školního roku. Měli jsme vymyšlené jen prázdniny. Oba rodičové i s Claudií a Blancou za mnou přijedou hned, jak budou mít dovolenou a možná někdy o víkendu. Mlčky jsem poslouchala maminčina slova a pokračovala v balení. Nakonec mi ve skříni nezůstalo téměř nic. Potom jsem ještě jednou zkontrolovala, mám-li opravdu vše a až tehdy, kdy jsem si byla jistá jsem věci pečlivě uložila do kufru. Pár minut na to už mě volali. Rozloučila jsem se se sestrami a maminkou a nastoupila do auta, kde už mě čekal tatínek. "Kam to bude, princezno?" zeptal se mě, v očích slzy. "Mexico City, prosím." odpověděla jsem s úsměvem. Přikývl a nastartoval. Většinu cesty jsme si povídali. Znovu a znovu jsem byla poučována o bezpečnosti, a protože jsem to slyšela už několikrát, přišlo mi to úsměvné. Cesta utíkala rychlostí světla a najednou jsme zastavili před malým domečkem. "Vystupovat!" zavelel táta. "Tady?" rozhlédla jsem se překvapeně. "Ano, tady budeš bydlet. Já vím, měla jsi bydlet jinde, ale nakonec jsme s maminkou usoudili, že tady ti bude lépe než v hotelu nebo malém špinavém bytečku. Budeš bydlet sama, ale každý večer tě v deset hodin přijde zkontrolovat jedna milá paní. Jmenuje se Eugenia. Můžeš se s ní domluvit i na tom, že ti bude vařit, ale pokud vím, ráda vaříš, takže to by neměl být problém." usmál se na mě tatínek a z očí mu vyzařovala pýcha. "Tady máš." podal mi svazek klíčků. "Tenhle je od branky, tenhle od hlavního vchodu a tenhle od vchodu na terasu." "Na terasu?" vykulila jsem oči. S úsměvem přikývl. "A ještě tenhle ... Kde jsem ho jen dal?" lovil všude po kapsách, "Ááá tady je." Do dlaně mi položil ještě jeden svazek klíčků. "V garáži" ukázal na druhou stranu ulice, "je nové kolo a zítra ti dovezou i auto." "Nové kolo?! Auto?!" vydechla jsem a radostí skočila kolem tatínkova krku. "Děkuji, děkuji, děkuji!" křičela jsem. "Nemáš zač. Tady máš kufr. Měj se tady hezky. Už pojedu, ať se domů dostanu ještě za světla a jestli si dobře vzpomínám, ty se máš za pár minut sejít s Pedrem." "Dobře." vzlykla jsem a z očí mi ukáplo několik slziček. "Ale no tak, přece bys nebrečela! Vždyť už jsi velká, ale ..." "...Ale pro tebe zůstanu vždy malou holčičkou." usmála jsem se a potáhla. Tatínek s úsměvem přikývl a otřel mi slzy. "Tati." ještě jednou jsem ho objala. "Měj se hezky, dceruško. A běž už, jinak nestihneš tu schůzku. Ahoj, Dul." "Ahoj, tati. A pozdravuj mamku a ségry!" řekla jsem a vyrazila k brance. Kufr jsem vláčela za sebou. Odemkla jsem a zamávala projíždějícímu autu. "Měj se, tati!" zašeptala jsem. Vstoupila jsem do zahrady a po kameny vydlážděné cestičce došla k hlavním dveřím. Zhluboka jsem se nadechla a sebrala všechnu odvahu otevřít dveře. Rozrazila jsem dveře do kořán a hvízdla údivem. "Ahoj domove!" začala jsem se usmívat. Vstoupila jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Zkoumavě jsem se rozhlížela po předpokoji. "Botník, šatní skříň, věšák, sedačka ... samé praktické věci." mumlala jsem si, ale když jsem se otočila o sto osmdesát stupňů, pusa se mi otočila do kořán. Vedle schodů stálo nádherné obrovské zrcadlo. Nikdy mě nebavilo parádit se a zrcadla mě obvykle nezajímala, ale tohle v sobě mělo něco, co mě magicky přitahovalo. Okraje zrcadla byly polepeny malými střípky zrcadel a dodávaly tak zrcadlu na křehkosti. Navíc, když se od nich odráželo světlo, třpytily se jako drahokamy. Po důkladném prozkoumání předpokoje jsem nechala kufr kufrem a vydala se jen se svazkem klíčů do další místnosti. Jak se ukázalo, jednalo se o útulný obývák. Ten byl propojen s jídelnou, do které se vcházelo přes "oblouk" ve zdi. Hned jak jsem vstoupila do jídelny, všimla jsem si, že to není jen jídelna. Byla spojená s kuchyní a oddělena barovám pultem. I tato místnost se mi velmi líbila. Byla elegantní, ale zároveň vyzařovala domácí atmosféru. Z jídelny vedly prosklené dveře na terasu. Rozhodla jsem se vejít do zahrady později, a tak jsem se vrátila do předpokoje a vyrazila po schodech nahoru. Po stěnách byly rozvěšené obrázky mě, mé rodiny a mých přátel. Prsty jsem klouzala po dokonale hladkém zábradlí. V druhém patře byly troje dveře. Vydala jsem se k prvním, rozrazila je a nahlédla dovnitř. "Pracovna a pokoj pro hosty v jednom?" nedokázala jsem místnost zařadit. "Můžou zde spát rodiče, když přijedou na víkend." pokrčila jsem rameny a vydala se dál. Druhé dveře, prostřední, vedly do koupelny, jak jsem zjistila. Koupelna byla sladěná do tyrkysové barvy, ale nejen to! Kachličky vypadaly spíš jako tyrkysová hladina moře. Dokonce i vlnky a mořské hvězdice zde byly naznačeny! Pousmála jsem se nad tím. Rodiče moc dobře ví, že tuhle barvičku miluji. Zavřela jsem dveře a pomalými nejistými kroky jsem mířila k posledním dveřím. To musel být můj pokoj. Tedy, alespoň doufám, protože ten první se mi nezdál moc útulný a vůbec se ke mně nehodil. Otevřela jsem dveře, nakoukla do pokoje a radostně zavýskla. "Já věděla, že mě nezklamete!" křičela jsem a myslela na rodiče. Opravdu to byl můj pokoj. A byl nádherný. Přestože stála u zdi, byla dominantou celého pokoje. Obrovská manželská postel. Vedle ní noční stolek s lampičkou a roztomilým budíkem. V rohu místnosti stál stůl, za který by se nemusel stydět snad ani sám král a za ním samozřejmě pohodlná židle. Na stole stál notebook a na něm byl nalepený lísteček se vzkazem: "A často nám piš! Máma a táta" Posadila jsem se do židle. Vedla sebe okno, za sebou okno. Pokračovala jsem v prozkoumávání pohledem. Křeslo, skříň, menší skříňka, knihovnička se spoustou knih. Postavila jsem se a šla si prohlédnout titulky. "Mé nejoblíbenější ..." konstatovala jsem s radostí. Ještě zde byl konferenční stůl, na kterém byl položen květináč. Na něm byl opět lísteček se vzkazem: "Abys tady měla útulno." Stále znovu a znovu jsem se točila po celé ložnici a nemohla se na ni vynadívat. Za hodnou chvíli jsem se vydala dolů. S námahou jsem do ložnice dotáhla kufr, vzala jsem svazek klíčů a vyrazila do jídelny. Odemkla jsem dveře na terasu a vyšla na zahradu. Byla obehnaná vysokým živým plotem, takže jsem na ní měla soukromí. V zahradě byla spousta květin a v rohu dokonce i malý záhonek, kde jsem si mohla nasadit zeleninu. Úzkou uličkou jsem se dostala až před dům do předzahrádky. Na jedné straně byla jablůňka a z druhé strany ke mně doléhala vůně růžových keřů. Byla jsem jako v sedmém nebi, když jsem se vrátila do jídelny a pečlivě za sebou zamykala vchod do zahrady. Zrakem jsem zavadila o nástěnné hodiny. "Kruci! Schůzka s Pedrem!" uvědomila jsem si. Rozběhla jsem se k telefonu, kterého jsem si všimla v obývacím pokoji a zavolala si taxík. Mohla jsem jet na kole, ale Mexico City jsem skoro vůbec neznala. Za pár minut jsem už přešlapovala před brankou. Zpoza rohu se vyřítil taxík. Nastoupila jsem a nadiktovala řidiči adresu. "A rychle, prosím." dodala jsem ještě. "Ale jistě, slečno. Rychle a bezpečně! To je naše heslo." odvětil taxikář a než jsem stihla říct "Coby dup" byli jsme na místě. "Děkuji!" vyskočila jsem z auta a zaplatila. Taxikář okamžitě odfrčel pro dalšího zákazníka. Měla jsem jen pár vteřin na to, abych si prohlédla budovu. "Elite Way School." přečetla jsem nápis. "Nemluvil náhodou o téhle škole Pedro? Nemáme tady natáčet?" uvažovala jsem a se zamračeným výrazem jsem vstoupila do budovy. Hned se u mě objevil muž v uniformě. "Přejete si?" zeptal se mě. "Ano, mám se zde sejít s Pedrem Damiánem." odpověděla jsem. "Aha, to je ten producent, že ano? Hm... Myslím, že by mohl být s ostatními venku v zahradě." přemýšlel muž. Pak mi poradil, kudy jít a mohla jsem se vydat na cestu. Byla jsem tak zabraná školou, že jsem nevnímala okolí. A to byla chyba. Do někoho jsem vrazila. "Promiňte, omlouvám se, nevšimla jsem si ..." zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když jsem se podívala na osobu, které jsem přistála v náručí. "Ahoj." usmál se na mě můj tajemný zachránce. Rychle jsem si ho prohlédla. V ruce držel ... uniformu? Nejspíše to bude student na téhle noblesní škole, o které bych si já mohla nechat leda tak zdát. Začala jsem se topit v jeho hnědých očích a měla pocit, že mi vidí až do duše. Než jsem stihla jakkoli zareagovat na pozdrav, uslyšela jsem Pedra. "Á, tady vás máme. Už na vás čekáme." "Vás?" znělo mi v hlavě. "Marío, Christophere!" přivítal nás a oba nás objal. "Ahoj." podařilo se mi ze sebe dostat. "Myslím, že ty nejdůležitější osoby tady máme, pojďte se mnou za ostatníma." chytil nás Pedro kolem ramen a zavedl nás k bazénům. "Už jsem je našel.ů oznámil přítomným a pak pokračoval. "Právě teď na škole moc studentů není, koneckonců jsou přece prázdniny. Máme tedy klid na to, abychom vás představili. Začneme tedy dospělými "tyrany"! Takže, jak jistě všichni víte, tohle je Ninel a bude hrát Almu Reyovou. Felipe Nájera, pan ředitel Pascual Gandía alias Hitler, ..." a tak to pokračovalo. Jeden za druhým chodil k Pedrovi, aby všichni viděli své nové kolegy a znali jejich úlohy. "Takže to byli všichni, ale chybějí nám ti nejdůležitější! A to členové skupiny RBD. Tak tady máme Duhu (pozn. mimo text: podle barvy vlasů, ne že by pil jako duha!) Giovannyho, Christiana Chavéze, tahle princezna je Mia, Anahí, ohnivá kráska je Roberta, Dulce María, Sněhurka bude Guadalupe alias Lupita, Maite Perroni, ..." Se zájmem jsem se podívala na hezkou černovlasou dívku, ale hned zase věnovala pozornost Pedrovi, protože mě zajímalo, kdo je ten kluk, na kterého jsem už dvakrát narazila. Ještě pořád se o něm Pedro nezmínil, takže buď nebyl hercem, anebo bude mít důležitou roli. Měla jsem problém odtrhnout od něj oči, ale silou vůle jsem to dokázala a otočila se na postavu, na kterou ukazoval Pedro. "...tadyhle máme milého Miguela, Alfonsa Herraru, ..." "Jé, i Alfonso tady hraje, to je ale náhodička!" prolétlo mi myslí. Jako s Any, i s ním jsem již kdysi natáčela. Dokonce jsme spolu chodili, ale nebylo to nic vážného. Nemilovala jsem ho a on mě taky ne, takže náš vtah jsme brzy ukončili a zůstali jsme přáteli. "... a tohle neviňátko po mé pravici je Diego, Christopher von Uckermann." "Mě omyjou!" pomyslela jsem si v duchu. Takže šlechetný rytíř hraje jednu z hlavních rolí. A zrovinka Diega. Měla jsem pocit, že omdlím. "Zapomeň na omdlívání! Stačí, že už jsi mu dvakrát vlítla do náručí. Jako naschvál by tě určitě zase zachytil on!" okřikla jsem se v duchu a snažila jsem se rychle vzpamatovat. Zbytek odpoledne byl věnován tomu, aby se jednotliví herci seznámili. Hned jsem amířila k Ponchovi. "Ahoj, Dul! Rád tě zase vidím. Změnila jsi barvu vlasů! Máš je rudé!" "Ahoj, jak se máš?" "Skvěle. Nevěděl jsem, že tady potkám tolik známých tváří." "Opravdu? Mimo mě a Any znáš ještě někoho jiného?" "Jasně, že ano. Tohohle prcka." kývl Alfonso na, jak se jen jmenoval? Chris! Můj princh na bílém koni měl i jméno šlechtice. Christopher von Uckermann. Christopher ... Tak moc se mi to jméno líbilo. Sledovala jsem, jak se k nám přibližuje. "Ahoj Uckere! Znáš už Dul?" zeptal se Poncho Chrise, když se pozdravili. "Ano, dá se to tak říct." usmál se Ucker a natáhl ke mně ruku. "Jsem Christopher, Chris nebo Ucker, můžeš si vybrat. Jen né prcek, prosím." "Dulce, Dul nebo María." Potřásli jsme si rukama. "Ehm ... Asi jsem hloupá, ale proč prcek?" tázavě jsem se dívala z Poncha na Uckera. Oba se usmívali. Nakonec mi odpověděl Poncho: "On je z nás totiž nejmladší. Dokonce je téměř o rok mladší než ty!" "Aha." vypadlo ze mě. Překvapilo mě, že je mladší než já. Rozhodně na to nevypadal. Byl vysoký, svalnatý, měl mohutná ramena a z jeho hnědých očí vyzařovala moudrost. "Ahojte děcka!" přiběhla k nám Any. Byla jsem ráda, protože se postarala o konverzaci a já tak mohla jen tiše stát a poslouchat. Byla jsem vyvedená z míry. A Any štěbetala a štěbetala, ale najednou se rozzářila jako sluníčko. "Pojďme se seznámit i s ostatními členy RBD!" vykřikla, chytila mě za rukáv a táhle ke krásné černovlasé dívce, která si povídala s Christianem. Toho jsem znala z castingu. "Ahoj, já jsem Any. Tohle je Dul a za námi jdou Poncho a Ucker." natáhla ruku k dívce. "Já jsem May." S May jsme se rychle spřátelily a za chvíli jsme si povídaly jako staré známe. Asi po půl hodině jsem si všimla, že Ucker někam zmizel. Nenápadně jsem se rozhlédla po zahradě až jsem ho našla sedět na jednom z lehátek u bazénu mimo všechn dění. Na klíně měl položený papír a něco na něj čmrkal. Omluvila jsem se Any a May a vydala se za ním. "Ehm, smím si přisednout?" Podíval se na mě a krásně se usmál. "Samozřejmě." "A můžu se podívat, co kreslíš?" Se zvláštním výrazem se nejprve podíval na papír a potom na mě. "Není to nic moc." řekl a podal mi skici. Zírala jsem na ně s otevřenou pusou. "Děláš si legraci?" podařilo se mi vykoktat. Pokrčil rameny. "Tohle je úžasný! Jak dlouho jsi to kreslil?" "Teď, asi pět minut." skromně se usmál. Znovu jsem se soustředila na obrázek. Dokonale vystihl rysy každé postavy v hloučku. Střídavě jsem se dívala na obrázek a pak na lidi před sebou. "Vždyť ty lidi dokážu i pojmenovat!" Pochybovačně se na mě podíval. Vzdychla jsem, naklonila jsem se k Uckerovi a začala ukazovat na jednotlivé osoby. "May, Chris, Poncho, Any, jé, hele, to jsem já. Pak poznám Karlu, Ninel, ..." pokračovala jsem ve vyjmenovávání. "Ostatní ještě neznám, takže jména ti neřeknu, ale hned jak se je naučím můžu to doknčit." Rozesmál se. "Dobře, dobře. Tak počkej. Nakreslím tvou podobiznu. Tady si sedni a nehýbat!" ukázal před sebe. "Mě nekresli, není na mě nic zajímavého, nakresli raději Any." odfrkla jsem. Smutně se na mě podíval. "Ok, přesvědčil si mě." povzdychla jsem si. Chytil mě za ruku a posadil mě do nohou lehátka, na kterém seděl. Pár minut jsem mohla bez podezření pozorovat rysy jeho obličeje. "Hotovo." podal mi výkres. Když jsem se do něj podívala, vyprskla jsem smíchy. Oči jsem měla vykulené, zuby mi lezly zpoza opuchlých rtů a na nose se mi záhadně objevila obrovská ošklivá bradavice. "Děkuji, nechám si ho. Místo zrcadla." smála jsem se. I on se usmíval. Zbytek dne jsem strávila povídáním si s Uckerem, ale i s ostatníma a když jsem se konečně dostala domů, vyčerpaně jsem ulehla do postele a okamžitě usnula.

"Kruci, nemůžeš dávat pozor?!" vykřikla jsem o pár dnů později, když do mě někdo vrazil a mě se rozsypaly všechny knihy, které jsem potřebovala jako kulisy k natáčení. Musela jsem mít oblečenou školní uniformu - minisukni a úplou halenku a aby toho nebylo málo sice krásné, ale pro mě vražedné boty. Vysoké kozačky na jehlovém podpatku. Každý krok mě bolel a hned po několika minutách chození mě bolely celé nohy. A teď abych si dřepla a posbírala to. "Promiň, nechtěl jsem, spěchám na vyučování." omlouval se nějaký kluk. Taky měl na sobě uniformu. Z natáčení jsem ho neznala, takže musel doopravdy chodit na EWS. Dřepla jsem si a začala sbírat věci. Pohotově mi začal pomáhat. "Vyučování? Teď o prázdninách?" Uchechtl se. "Něják jsem neudělal zkoušky, tak abych nemusel opakovat ročník, budu je dělat znovu. Mimochodem jsem Ruben." "Dul." Až teď jsem se na něj podívala. Byl asi v mém věku a mile se na mě usmíval. Najednou se vedle mě objevila další osoba. "Dul, co se stalo?" zeptala se a začala sbírat učebnice a papíry. Otočila jsem hlavu a na tváři se mi mimoděk objevil úsměv, když jsem zjistila, kdo to je. "Chrisi! Nic se nestalo, jen do mě tady Ruben narazil a mě všechno spadlo. Spěchá na hodinu." "Hmm..." podíval se Ucker na Rubena. Obzvlášť mile se na něj netvářil. Za to Ruben se usmíval jako anděl. "Musím, jinak to prošvihnu a bude průser." rozloučil se, vrazil mi do rukou knihy a už ho nebylo. "Na hodinu?" mračil se Ucker. "Proletěl u zkoušek." vysvětlila jsem a postavila se. I on se postavil. "Pomůžu ti." nabídl se a vzal mi věci. "Díky." usmála jsem se. Pak jsme se bok po boku vydali do jedné z tříd, kde se teď mělo natáčet.

"Počkej!" ozval se za mnou udýchaný hlas. "Já?" překvapeně jsem se otočila. Za mnou běžel Ruben a přikyvoval. "Co tady děláš?" zeptala jsem se. "Viděl jsem tě vycházet ze třídy." "Ty jsi na mě čekal?" "Tak něco ..." usmál se. "Můžu tě doprovodit?" "Ano, ale já jdu jen do pokoje ..." "Nevadí. Hele, neměla bys dnes večer čas? Mohli bychom si zajít do kina, nebo tak nějak." Kousla jsem se do rtu. Ale nakonec, proč ne? Přátelsky si vyrazit. "Dnes nemůžu, ale zítra odpoledne mám volno." "Výborně, i já." "Ocenila bych raději kávu nebo čaj." "Dobře, kde se sejdeme?" "Já tady žádnou kavárnu neznám." pokrčila jsem rameny. "Nevadí, když mi dáš adresu, vyzvednu tě u tebe doma." Něco mi říkalo, abych mu adresu nedávala, ale nakonec jsem špatné tušení potlačila a nadiktovala mu ji. "Takže zítra kolem páté?" "Ano. Musím už jít. Pokračujeme v natáčení." "Skvěle strávené prázdniny. Prací." zašklebil se Ruben. "Užiju si více legrace než ty při učení usmála jsem se. "Ale už vážně musím. Ahoj." rozběhla jsem se k pokojům, protože jsem nechtěla, aby nás spolu někdo viděl.

Celé dny jsem trávila natáčením. Když jsem měla chvíli volna, obvykle jsem chodila na čaj s Rubenem, nebo volala domů. Dávala jsem přednost té druhé možnosti, protože jsem měla obavy z toho, že Ruben náš vztah nebere jen jako přátelství. Vždy se se mnou loučil polibkem na tvář. Tedy, na tvář. Vždy jsem otočila obličej, aby mě nepolíbil doopravdy. Některé večery jsem si povídala s Eugenií, jindy se jen přesvědčila, že jsem doma, protže jsem byla opravdu unavená. Dny byly náročné a nabité. Pauzy jsem trávila s přáteli z natáčení. Mohla jsem nepozorovaně sledovat Uckera, jak kreslí portréty našich přátel anebo čmárá okolí. Za tu dobu, co ho znám, jsem se dozvěděla, že hraje na bicí a že to není jeho první role. Hraje už od malička, stejně jako já. Je jedináčkem, zatímco já mám dvě sestry. Jednou jsem procházela kolem jednoho z pokojů, když jsem uslyšela křik. Mimoděk jsem nahlédla dovnitř a co jsem nespatřila! Na zemi ležel Ruben a nad ním se výhružně tyčil Ucker. Vrazila jsem dovnitř. "Co se to tady děje?" zaječela jsem. "Ten magor mi vrazil?" řval Ruben a držel se za nos. Klekla jsem si vedle něj a tázavě se podívala na Uckera. "Christophere, proč jsi ho udeřil?" Neodpovídal. "Tak mi, sakra, řekni proč! Nebo mi to řekneš ty?" obrátila jsem svou pozornost na Rubena. "Nemám tušení. Zničehonic vrazil ke mně do pokoje jako bůh pomsty a chtěl se prát. Když jsem odmítl a poznamenal, že není normální, prostě mi jednu střihl." Šokovaně jsem se podívala na muže, do kterého jsem byla až po uši zamilovaná. "Takhle to nebylo!" bránil se. "Tak jak tedy?" hlas se me třásl. "Takhle ne!" nemohla jsem si pomoct, ale nevěřila jsem mu. "Proč jsi ho praštil?" Nic, ticho mlčel. Jen se na Rubena nenávistně díval. "Vypadni, jsi takový imbecil! Nechápu to. Proč jsi ho praštil bez důvodu! Bež pryč." vztekem a sklamáním jsem skoro nemohla mluvit. Snažila jsem se zadržet slzy. "Ale ..." nedopověděl. Ani jsem se na něj nepodívala. Odešel z místnosti. Pomohla jsem Rubenovi vstát a dovedla jsem ho až k posteli. "Potřebuju nějaký kus látky, nebo alespoň kapesník!" řekla jsem. Nečekala jsem na odpověď a rovnou jsem se rozběhla do koupelny. Vzala jsem ručník, namočila ho do studené vody a spěchala zpátky k Rubenovi. Než se mi podařilo zastavit krev, která mu crčela z nosu, truchu jsem se uklidnila. Jak moc jsem se v Christopherovi spletla! Myslela jsem si, že je dokonalý, ale ve skutečnosti je to stejný parchant jako všichni ostatní chlapi. "Jsi rozená doktorka." usmíval se na mě Ruben. Podívala jsem se na něj, ale do smíchu mi nebylo. "Nechápu, proč to udělal ..." sklonila jsem hlavu a v ruce žmoulala zakrvácený ručník. "Nevím, ale už se tím netrap." Ruben mě chytil za ruce a pomalu se skláněl k mému obličeji. ....

CHRISTOPHER

Nemohl jsem uvěřit, že mu důvěřuje více než mě. Když mě vyhodila a nazvala imbecilem, měl jsem pocit, jakoby mě přejel vlak. Vadilo mi a bolelo mě, že mi nevěřila. Prostě jsem raději odešel. A co jsem ji mohl říct na svou obranu? To co se doopravdy stalo? Ne, to bych nikdy neudělal! Nikdy bych jí neřekl, co o ní řekl ten její "dokonalý" Ruben, protože by jí to ublížilo. V hlavě se mi znovu přehrávaly předchozí události.

"Hej, jo ty, ty směšnej floutku!" volal na mě Ruben, když jsem mířil ke kavárně. "Počkej, musím ti něco říct." "Co je, co chceš?" zavrčel jsem, ale čekal jsem. "Tady ne, pojď se mnou." neochotně jsem tedy následoval toho slizkého hada. Zavedl mě až k němu do pokoje a začal: "Hele, ty nafoukanej frajírku, nech mou babu napokoji!" "Ehm, promiň, ale o čem to tady mluvíš?" "Nechej Dul na pokoji. Nechmatej na ni a nekoukej na ni!" "Tak zaprvé, Dul není tvoje přítelkyně, zadruhé, natáčet má poslepu, ne? A zatřetí, nevadí ji, když se jí dotýkám. Navíc, je to kvůli natáčení nebo fotografiím." Ten pitomec se uchechtl. "Myslíš si, že jsi kdoví co! Ale nejsi, na ni prostě nemáš, koukej se, takhle, takhle ji mám v hrsti. Mám ji omotanou kolem prstu. Udělá všechno, co budu chtít. Jsem si jistý, že i v posteli bude dobrá!" To už jsem nevydržel a jednu mu natáhl. Jenže v tu chvíli do pokoje vrazila María. Jak jsem jí to měl vysvětlit? Říct ji, že jsem mu vrazil, protože vpodstatě chtěl naznačit, že je to děvče na jednu noc? Tohle bych holce nikdy nemohl říct a to už vůbec ne Dulce. A ten parchant si vymyslel, že jsem mu vrazil bezdůvodně! Myslel jsem, že mě omyjou!

Vzteky jsem praštil do stěny. "Uckereee! Nevíš, kde je Dul? Musím jí něco ukázat!" volala na mě Any a mávala nějakým časopisem. "Jo, vím, u Rubena." zabručel jsem. "A co tam dělá?" "Zastavuje krvácení." "Krvácení?" zeptala se vyděšeně Any. "Jo." Chytila mě za ruku, dotáhla k židli a donutila mě posadit se. "Vysyp to. A rychle." Nadechl jsem se, abych mohl zaprotestovat, ale podívala se na mě takovým způsobem, že jsem zase radši zavřel pusu. "Uckere, dělej. Všechno mi řekni!" rozkázala. Zkontroloval jsem, zda nikdo nejde a nakonec ji všechno řekl. Any na mě zděšeně zírala. "Musíš jí to říct!" "Nemůžu! Co jí mám jako říct? Že o ní řekl, že je děvka? To asi nepůjde!" "Christophere, nebuď hrubý! Ale asi máš pravdu, to nepůjde. Tak jí to řeknu já!" "Na to zapomeň!" "Ale teď se na tebe bude zlobit, přestože jsi v tom nevinně!" "Já vím, ale když to nevidí ... Co po ní vlastně chceš?" "Tady se píše, že chodí s Ponchem!" Zase ta bolest. "A je to pravda?" "Poncho to popřel. Chtěl jít za ní sám, ale potřeboval ho Pedro, tak mě poprosil. Nechceš tam jít se mnou?" "Any, promiň, ale to by nebyl dobrý nápad." "A jo, máš pravdu. Potom si o tom ještě promluvíme. Tak já letím, zatím." zavolala ještě a už zmizela za rohem. Já zatím přemýšlel, jak to bude dál mezi mnou a Dul.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 23. dubna 2011 v 12:44 | Reagovat

je to super...:D

2 Vondy Vondy | 23. dubna 2011 v 13:46 | Reagovat

je to úžasné... chvílu mi trvalo kým som si to prečítala.. ale je to fakt super...:D a ešte sa chcem opýtať kedy bude ta poviedka o Dulce a Uckerovi?? :-)

3 Very Very | E-mail | Web | 23. dubna 2011 v 17:19 | Reagovat

[1]:

[2]:

Jsem ráda, že se vám příběh líbí. Já vím, je trošku dlouhý, ale co už ...

[2]: Kterou povídku o Dulce a Uckerovi myslíš? Tu o RBD? Pracuji na pokračování. Nejprve bych chtěla dopsat tady tuhle povídku. Dokud vím, jak má pokračovat. :D

4 aanyy54 aanyy54 | 23. dubna 2011 v 19:00 | Reagovat

daj rýchlo tú druhú čast prosííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííím :-)  :-)  :-) je to fantastické

5 Vondy Vondy | 23. dubna 2011 v 20:21 | Reagovat

[3]: áno tu o RBD... no už sa na ňu teším...dúfam že bude čoskoro...:D ale aj na toto pokračovanie sa veľmi teším..:D takže rýchlo..:D

6 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 27. dubna 2011 v 15:32 | Reagovat

Úžasná...idem čítať dalej :-)

7 rbd-ex-rebelde rbd-ex-rebelde | E-mail | Web | 10. června 2011 v 12:18 | Reagovat

krasaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama