Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak o bylo doopravdy: Část VII.

28. dubna 2011 v 20:51 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Je to jen kousíček, protože jsem neměla moc času. Pište, co si o něm myslíte. Těším se na vaše komentáře. Snad budou opět pozitivní. Užijte si povídku. Vaše Very.



ČÁST VII.
Odskočili jsme od sebe a otočili se ke dveřím. Rukama jsem si zastínila oči a snažila se rozpoznat postavu ve dveřích. "May?" zeptala jsem se, když se mi podařilo rozeznat dívčinu tvář. "Any! Tady jsou, už jsem je našla!" zavolala May někde za sebe. "Říkala jsem ti, že jsem ji tady nechala." Ve dveřích se objevila i Any. "Áááá, tady jste! Hledáme vás už pěknou chvíli. Uckere, proč jsi nepřišel, když jsi Dulce našel?" "Protože nás tady někdo zamkl." odpověděl Ucker rozpačitě. Najednou mě něco napadlo. Podezřívavě jsem se podívala na obě své kamarádky. Usmívaly se a tvářily se jako andílci. "Pojďte s námi zpátky, nebo nechcete?" zeptala se sladce Any, což mi jen potvrdilo mé obavy. "Ano, už jdeme." přikývl Ucker a postavil se. "Nemám botu!" připomněla jsem se a ukázala na bosé chodidlo. Usmál se na mě. Sklonil se, zvedl střevíček a obul mi ho. "Děkuji." zahuhlala jsem. Pak mě bez jakýchkoli otázek vzal do náruče a vynesl z místnosti. Any a May na nás zíraly jako na zjevení. Vlastně, i mě Christopher svým chováním vyrazil dech, ale nic jsem nenamítala. Objala jsem ho kolem krku a následovala jeho příkladu - upřeně koukala dopředu. Na chodbě byl malý stůl a vedle něj dvě křesla. Do jednoho mě posadil a pak se obrátil k Any a May, které za námi překvapeně cupitaly. "Mohly byste sehnat led, prosím?" Přikývly a odběhly. Ucker si klekl přede mě a znovu mi sundal střevíc. Starostlivě pozoroval oteklý kotník a opatrně ho pohladil. Pozorovala jsem ho a přemýšlela. Málem jsem dostala ten vytoužený sladký polibek! Zaklela jsem. "Promiň." omluvně se mi podíval do tváře. Zřejmě si myslel, že mě to bolí. "Ne!" zavolala jsem a chytila ho za ruku, abych ji udržela na své noze. "To nebylo kvůli kotníku." zašeptala jsem. Tázavě se na mě podíval, ale k mé radosti ruku nespustil. "To bylo ..." začala jsem koktat. Přece mu nemůžu říct pravdu! Naštěstí se zpoza rohu vynořila děvčata. "Už ho neseme!" volala Any. Oba jsme se podívali tím směrem. "A proč ho potřebuješ?" zeptala se May. "Dul si vymkla kotník." odvětil Ucker a vzal si kus látky, který mu podávala May a zabalil do ní sáček s ledem. Pak ho přiložil na mou opuchlou nohu. Nečekala jsem, že to bude až tak studené a překvapeně jsem sykla. "Co tady děláte?" ozval se překvapený hlas. "Ruben?!" vyjekla Any. Všichni jsme se otočili k osobě, která právě přišla. "Dul! Co se ti stalo?" zvolal a přiběhl ke mně. Vytrhl Christopherovi z rukou led a surově mě chytil za nohu. Kousla jsem se do jazyka, abych zadržela výkřik, který se mi dral na rty, když se mě dotkl. Jeho doteky nebyly tak jemné a něžné a už vůbec ne mi příjemné. Jeho prsty nebyly jako Uckerovy. Vůbec nebyly opatrné, spíš bezohledné. Vyškubla jsem se z jeho sevření a natáhla se pro led. Znovu jsem si ho přiložila ke kotníku, ve kterém mi najednou bolestivě škubalo. "Co tady děláš?" podařilo se mi vyslovit skrz sevřené zuby. Měla jsem co dělat, abych nekřičela. "Nech mě, ať se podívám!" nakázal Ruben, ale já jsem jen zakroutila hlavou: "Je to jen kotník." Nepřítomně jsem zírala na kapičky, které se vpíjely do látky. Nakonec jsem natáhla ruce k Any a May. "Pomohly byste mi, prosím? Chtěla bych jít někam, kde bude klidněji." "Jasně!" přikývly a pomohly mi postavit se. "Počkej, pomůžu ti." ozval se Ruben. "Ne!" vykřikla jsem zhrozeně. Pak jsem si uvědomila, že jsem reagovala přehnaně. Jen jsem prostě nechtěla riskovat, že mi způsobí modřinu. Proto jsem se na něj a usmála. "Promiň, ne, nemusíš, zvládnu to. Díky." dodala jsem. "Klid, to zvládneš ..." uklidňovala jsem se v duchu. Opatrně jsem našlápla a obličej se mi pokřivil. Any i May musely vynaložit veškerou sílu, abych neupadla. "May, neříkala jsi, že by sis chtěla zatancovat?" Uckerův pohled byl tajemný. May chvíli nechápavě kroutila hlavou, ale když se na ni Christopher tázavě podíval, začala přikyvovat. "Ano, Chrisi, ale musím pomoct Dul." "Pomůžu ji místo tebe." vyměnil se s May. "Rubene, pojď si se mnou zatancovat. Přece mě neodmítneš!" chytila ho za ruku a táhla pryč dřív, než mohl cokoli namítnout. Any mě s úlevou pustila a nechala mě stát na jedné noze. "A ... Any!" vykřikla jsem a snažila se udržet rovnováhu. V ten moment se do toho vložil Ucker a pevně mě chytil kolem pasu. Ulehčeně jsem si oddychla. Chtěl mě vzít do náruče, ale můj pohled ho zastavil. Přitáhl si mě blíže k sobě a chytil ještě pevněji. "Nechápu, co tady dělá?" zlobila se Any a vůbec nevěnovala pozornost tomu, co já nebo Ucker děláme. Prostě se vydala chodbou a nám dvěma nezbývalo nic jiného, než ji následovat. Při každém kroku mě Ucker nadzvedl, abych nedošlápla. Byla jsem mu nesmírně vděčná. Pomalu jsme zašli za roh. Any pokračovala dál, ale Ucker se najednou zastavil. Nechápala jsem proč, přesto jsem se neptala. Bylo mi to fuk. Objímal mě a to mi stačilo. Vyhlédl zpoza rohu a když se ujistil, že Ruben se od May přece jen neodpojil a nejde za námi, rychle mě zvedl. "Chrisi!" vyjekla jsem. "Co je?" zeptal se nevinně. "Není to tak namáhavé. A alespoň tě to nebolí." usmál se. "Pusť mě na zem." kopala jsem nohama, ale on jen kroutil hlavou. Koutky úst mu cukaly. Můj odpor se pomalu ztrácel, protože mě jeho oči přemlouvaly. Odevzdaně jsem mu omotala ruce kolem krku a nechala se nést. "Jsem těžká jako pytel cementu." postěžovala jsem si. "Jsi lehoučká jako pírko." nesouhlasil. "Neuneseš mě! Co když mě pustíš!" Pobaveně se zasmál. "Nepustím, ale jestli tě to uklidní ..." přitiskl si mě ještě více k sobě. Vyrazilo mi to dech. "Ani ne." zahuhňala jsem a hlavu jsem unaveně položila na jeho rameno. Mírně se usmíval. Přestali jsme se hádat a oba se zadívali na Any, která šla před námi. Vůbec si nevšimla, že jsme zastavili, nebo že se hádáme. Tiše jsme se zasmáli. Any pořád něco štěbetala. Vešla do nějaké místnosti a otočila se na nás. "Nemám pravdu?" zeptala se nakonec. "Ano, jako vždy ji máš." odpověděl Ucker, ale v hlase mu bylo slyšet smích. Já jen přikyvovala a snažila se nedat najevo své pobavení. Podezřívavě se na nás podívala, ale když si všimla, že se oba šťastně usmíváme, nijak to nekomentovala a taky se vesele usmála. "Vzal někdo ten led?" zeptal se náhle Ucker. "Jejky! Dojdu pro něj." řekla Any a už byla pryč. Já ji přerazím! Tázavě jsem se podívala na Uckera: "Už mě pustíš?" "A musím?" Zaváhala jsem. "No ... měl bys." "To znamená, že nemusím?" Nechtěla jsem si dělat naděje, protože každou chvíli se Any vrátí a proto jsem odpověděla: "Ne, to znamená, že musíš." Povzdychl si a odnesl mě ke stolu, na který mě posadil. "Proč vždy na stůl?" "Protože se nemusím tolik sklánět." "Aha." "Snad Any napadlo vzít i tvou botu." podotkl Ucker. "Bota! Já ji tam nechala?" Přikývl. "Snad ano, protože ta botička, která mi pomohla s likvidací nohy je její." Zasmál se, ale když se sklonil ke kotníku, zamračil se. "Vždyť to máš dvakrát tak větší než předtím!" "Ruben byl trošku neopatrný." uteklo mi. "Trošku?! A to nemůžu dávat pozor? Vůbec na ni neměl sahat!" Kousla jsem se do rtu. "Já ho přerazím!" křičel. "Christophere ..." řekla jsem a snažila se upoutat jeho pozornost. Konečně se mi podíval do tváře. Pohladila jsem ho ve snaze uklidnit ho a dlaň jsem nechala přitisknutou k jeho obličeji. "Klid, ty jsi kouzelník." domlouvala jsem mu. "Nikdo se přerážet nebude. Slib mi to." "Ale ..." "Slib mi to!" "Dobře." Usmála jsem se. Ve dveřích se objevila Any. "Mám ten led a představte si, co jsme tam málem nechali. Botu!" kroutila hlavou. Ucker si vzal led a chvíli mi ho přidržoval u kotníku. Asi po půl hodince střídavého chlazení a zahřívání kotníku se na mě zachmuřeně podíval: "Do rána by to mělo splasknout a možná budeš moct i chodit." "Děkuji. Já jsem ti to říkala." povzbudivě jsem se usmála. "A nezapomeň, co jsi mi slíbil!" "Hmm... Nezapomenu." "Fajn." Any jen stála a nechápavě nás sledovala.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aanyy54 aanyy54 | 28. dubna 2011 v 21:13 | Reagovat

sssuuuuuuuuuuupppppppeeeeeerrrrrrrr :-D  :-D  :-D  :-D umieram od nedočkavosti je to totálne super rýchlo pokračko plsss :-)

2 vondyparasiempre vondyparasiempre | 28. dubna 2011 v 21:16 | Reagovat

nadherneeeeeeee uzasne PROSíííííM PROSííííM PROSííííM POKRACKO

3 rebelka rebelka | 28. dubna 2011 v 21:21 | Reagovat

budem sa opakovať...pretože je to zase užasné., fantasticke... no proste super...:D :D čo najskôr pokračovanie...prosím.. :-)  :-)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 21:32 | Reagovat

je to super už sa neviem dočkať pokračovania :-)

5 Paula Paula | E-mail | Web | 29. dubna 2011 v 21:43 | Reagovat

dnes nič nepridáš? :-(  :-(

6 Very Very | E-mail | Web | 29. dubna 2011 v 21:46 | Reagovat

[5]: Pokusím se přidat, ale ještě jsem neměla čas napsat povídku. Naneštěstí. Ale mám v úmyslu co nejdříve se na to vrhnout. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama