Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část II.

24. dubna 2011 v 1:09 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Takže, další část povídky Jak to bylo doopravdy. Ještě stále to není konec. Snad se vám bude líbit i tahle část. Pište názory do komentářů, prosím. Co nejdřív se pokusím napsat pokračování a to nejen k téhle povídce, ale i k těm dalším. Vaše Very.



ČÁST II.
DULCE

... Rychle jsem vyskočila. "Musím už jít!" zablekotala jsem, hodila ručník na postel a mazala z místnosti. "Dulce! Tady jsi! Hledala jsem tě, musím ti říct něco strašně důležitého. Ale tady ne. Nemohla bys jít se mnou někam, kde budemem mít větší soukromí?" běžela za mnou Any. Netrpělivě se podívala ke dveřím Rubenova pokoje. Přikývla jsem a i s Any jsem se vydala do zahrady. Sedly jsme si na odlehlé místo, kde nás nikdo nemohl slyšet. "Tak co je Any?" zeptala jsem se. Beze slov mi podala časopis, který celou tu dobu svírala v ruce. Podívala jsem se na titulku a vyjekla. "Dulce María a Alfonso Herrara opět spolu!" přečetla jsem a pak se tázavě podívala na Any. Kousala se do rtu a přikyvovala. Rychle jsem nalistovala článek, na který poukazovala titulní strana a četla. "Já asi omdlím!" konstatovala jsem, když jsem dočetla. Byla jsem šokovaná. "Tohle snad není pravda!" oktáva mého hlasu se zvyšovala. "Klid, Dul. Poncho říkal, že z toho budeš vynervovaná. Chtěl ti to ukázat sám, ale potřeboval ho Pedro a tak mě poprosil ..." "To snad není pravda! Proboha, co je to dnes za den! Jedna hrůza za druhou." Spodní ret se mio roztřepal. Už jsem to nemohla vydržet. Rychle jsem si otřela slzu, která se mi koulela po tváři a otočila hlavu na druhou stranu od Any. "Dul, co se stalo? To tě tak vzal ten článek?" objala mě kolem ramen. "Ne ..." vzlakla jsem a hlavu jsem jí položila na rameno. "To jen ... mám náročný den." "Je to kvůli ... tomu hnus.., chci říct Rubenovi?" Zarazila jsem se, jak to ví? "Ne tak docela ..." přiznala jsem nakonec. Tázavě se na mě podívala. "Nechci to tady řešit. Přespíš dnes u mě?" "Jasně, bude to super!" rozzářila se Any. Její radost byla nakažlivá, takže i já se musela usmát. "Nevíš, kde Poncha najdu?" zeptala jsem se. "Možná v šatně?" Přikývla jsem a zvedla se. "Jdeš se mnou?" otázala jsem se ještě. "Proč ne?" odvětila Any s úsměvem. Společně jsme se vydaly k pokoji, který sloužil jako šatna. Zaklepala jsem, abych nikoho nepřekvapila při převlékání a na vyzvání vstoupila. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byl v ní Poncho a ... Ucker. Uckera jsem obdarovala nenávistným pohledem a bez pozdravu promluvila na Poncha. "Any říkala, že už jsi to četl. S tím musíme něco udělat! Nechci, aby si všichni mysleli, že spolu znovu chodíme." "Vždyť ani já. Jestli chceš, po natáčení zajdeme do redakce těch novin." "Ráda bych to vyřešila co nejdřív, ale dnes nemám čas. Půjdu s Any rovnou domů. Že, Any?" otočila jsem se v domnění, že stojí za mnou, ale tam nebyla. Najednou jsem uslyšela její zvonivý smích v části místnosti, kde jsem předtím viděla Uckera. Ohlédla jsem se jejich směrem a málem vybuchla vzteky. Any se smála a Ucker se na ni s úsměvem díval. Před sebou papír a zase čmrkal ty svoje obrázky. Vždy se mi moc líbily, ale když jsem zjistila, co je zač, i jeho obrázky ztratily na hodnotě. "Any!" oslovila jsem ji hlasitěji než bylo nutné. Úsměv z tváře jí zmizel a i Ucker nadskočil. Sama sebe jsem se lekla. Pokusila jsem se o milý úsměv. "Promiň, dnes zůstaneš u mě a hned po nátačení jedeme ke mně, že ano?" zopakovala jsem a netrpělivě čekala na odpověď. "Jasně! Bude to super! Můžete na chvíli přijít na návštěvu." zase se zářivě usmála Any a podívala se na Poncha a Uckera. "Že můžou, Dul?" Kousla jsem se do rtu. "Díky za pozvání, ale já dnes nemůžu." usmál se na Any Ucker. Zamračila se na něj. Nejspíš se zlobila, že odmítl. Nepochopila jsem, proč na její výraz Ucker pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Když si všiml, že je pozoruju, jen se usmál a pokračoval v kreslení. "A ty, Poncho?" nevzdávala to Any. "Nevím, snad mi to vyjde. ozvu se vám. ... Když do té redakce zajdu sám, bude ti to vadit?" "Ne, budu ráda, že se to vyřídí." Stále jsem se mračila. "Fajn, neboj se, dám to do pořádku. A netvař se tak, udělají se ti vrásky." "Co? Jo, aha." otočila jsem oči v sloup. Najednou se rozrazily dveře a v nich se objevila Zoriada. "Tady jste! Hledám vás po celé škole. Štěstí, že jste tady všichni a já nemusím hledat dál. Pojďte se mnou do třídy, Pedro nám chce něco oznámit." Všichni jsme následovali Zoriadu až do třidy, tam jsme se posadili a čekali až Pedro začne. "Děcká, natáčíme už několik dnů a vám to jde skvěle. Proto jsme se rozhodli odměnit vás. A to oslavou! Takže na zítřejší večer si nic neplánujte, protože budeme oslavovat. Nachystejte si něco pěkného na sebe, protože naše párty bude v elegantním stylu. Více se dozvíte zítra. Dnes už můžete jít všichni domů. Jen Diego, Roberta, Mia, Miguel, Lupe a Giovanny tady zůstanou. Musíte se naučit choreografii k písničce Rebelde. Máte deset minut na převlečení do pohodlného úboru a pak se se Soledad sejdete v tělocvičně. S ostatními se uvidíme zítra v obvyklou dobu. Mějte se!" rozloučil se Pedro. "Hodně štěstí, zítra!" loučili se s námi ostatní, kteří byli pro dnešek hotovi. Zdrceně jsem spěchala k šatně, abych se mohla převléct. Není radno přijít pozdě na hodiny se Soledad.

"Dul, ne, takhle ne! Jsi dneska jako vygumovaná. Říkám, nohy od sebe, ruce od těla, k tělu, od těla, pak přeskok s otočkou a znovu!" protírala si unaveně obličej Soledad. "Omlouvám se, já ..." nenechala mě domluvit a obrátila se k ostatním. "Můžete jít domů, Uckere, prosím tě, nemohl bys tady zůstat a naučit ji to? Nemám na to nervy! Zblázním se z ní!" "Ale já ..." začala jsem s protesty, ale když se na mě Soledad podívala, rychle jsem radši sklapla. Ucker otevřel pusu a pak ji zase zavřel. "Já? Proč zrovna já?" zeptal se nakonec. "Protože ti to jde nejlépe." odpověděla Soledad a dodala: "Takže, spolu to určitě zvládnete. Nezapomeňte pak zajít za ochrankou, aby to tady zamkla. Ahoj, uvidíme se zítra." A odešla. "Dul, tak já půjdu s Ponchem do té redakce a potom tě počkám v naší kavárničce, ano?" otočila se ke mně Any. otráveně jsem přikývla. "Mějte se, bye!" volali na nás ostatní, když odcházeli. V místnosti jsme osaměli. "Takže ..." odkašlal si Ucker a postavil se přede mě. "Chceš to zkusit s hudbou, nebo bez ní?" "Je mi to fuk." odsekla jsem. Proč mě to musí učit zrovna on! Vlastně, ještě nedávno mi to nevadilo, ale teď, když už vím, co je zač ... Pokrčil rameny, pustil přehrávač a znovu a znovu se mě snažil naučit kroky. Marně. Po chvíli písničku vypnul. "Pomohl bych ti, ale bojím se, abych jednu nedostal." poznamenal. Koutky úst mu zacukaly a a oči zajiskřily. Škaredě jsem se na něj podívala. "Dostanu?" zeptal se a natáhl ke mně ruce. "Zkus to a uvidíš." pokrčila jsem rameny. Obešel mě, postavil se za mě a chytil mě za ruce. Zády jsem byla přilepená k jeho hrudníku, což mě neskonale mučilo. Bránila jsem se touze opřít se o něj a užívat si jeho náruče a zároveň odskočit jako kdybych se spálila. "Nejdřív pomalu." rozkázal a vedl mě. Za pár minut jsem už alespoň tušila, kam jít. "Skvěle! A teď s melodií." pochválil mě a zapnul Rebelde. Znovu se za mě postavil a objal mě. "Připravená?" zašeptal mi do ucha. Přikývla jsem. Znovu jsme začali s tancováním. "A otočka ..." hučelo mi v hlavě. Ale když jsem se otočila, zakopla jsem o Christopherovu nohu. Zachytil mě a já jsem se ocitla v jeho náručí. Najednou, jako by všechno kolem nás utichlo. Jeho oči mě hypnotizovaly, jeho objetí mě dovádělo k šílenství. Nevěděla jsem, mám-li ho praštit, nebo raději políbit. Nedokázala jsem přemýšlet. Najednou mi bylo úplně jedno, že bez důvodu udeřil Rubena. Nezáleželo na ničem, jen na tom, že ho mám ráda. Neuvědomovala jsem si, že mám ruce položené na jeho pažích a že mám pootevřené rty. Pohledem se vpíjel do mých očí. Mimoděk jsem polkla. Najednou se jeho oči přesunuly k mým rtům. Ještě jednou se mi rychle podíval do očí a pak znovu na má ústa. Pomalu se začal sklánět k mé tváři a ...
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 24. dubna 2011 v 6:37 | Reagovat

aaaa... ak tu nebude čo najskor pokračovanie zbláznim sa...:D prosím.. rychlo...:-) je to úžasné...:D

2 aanyy54 aanyy54 | 24. dubna 2011 v 11:28 | Reagovat

súhlasím ak nás nechceš dostat do blázinca daj rýchlo pokračko :-D  :-D pls

3 rbd-ex-rebelde rbd-ex-rebelde | E-mail | Web | 10. června 2011 v 12:31 | Reagovat

uzastne :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama