Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část III.

24. dubna 2011 v 23:05 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Doufám, že jste se ještě nezbláznily! To by mě opravdu mrzelo. Posílám další část. Snad se i tahle bude líbit. Pište do komentářů, prosím. Hezké počteníčko, vaše Very.



ČÁST III.
Zazvonil mi mobil a to mě probralo z transu. Odskočila jsem od Uckera a zvedla telefon. "Ano?" hlas se mi třepal. "Ahoj, Dul. Tady Any. Děje se něco? Zníš ... neumím to popsat. Vyděšeně, provinile, možná rozpačitě ..." "Ne. Všechno je v pořádku. Co potřebuješ, Any?" Rukou jsem si prohrábla vlasy a otočila se zády k Uckerovi, protože už jsem se mu do tváře nedokázala déle dívat. Vypadal zmateně a ... zklamaně. "Jen jsem se chtěla zeptat, na jak dlouho to ještě vidíš?" "Ehm ... Myslím, že už jsme skončili." odpověděla jsem a vypnula stereo. "Vážně? To je skvělé! Už s Ponchem pijeme třetí čaj. Tak já zaplatím a počkám tady na tebe, jak jsme se domluvily." "Dobře, během deseti, patnácti minut jsem tam. Pozdravuj Poncha, ahoj." "Měj se." Zavěsila jsem telefon a podívala se na hodiny. "Páni, to už je tolik? Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí!" prolétlo mi hlavou. Nedivila jsem se, že mi to tak rychle uteklo. Většinu času jsem strávila v jeho náručí ... "To byla Any. Chtěla vědět, jak dlouho nám to ještě bude trvat. Myslím, že už se trochu nudila." Otočila jsem se a zjistila, že Ucker sedí v rohu místnosti. Se zvláštním výrazem ve tváři mě pozoroval. Pod jeho pohledem jsem znervózněla. "Řekla jsem jí, že už jsme skončili." Přikývl. Kousla jsem se do rtu. Proč pořád jen mlčí? Poodešla jsem k němu kousek blíže. "Děkuji, že jsi mě to naučil." Zase jen přikývnutí. V očích měl smutek. "Uckere, děje se něco? Ještě před chvíli si vypadal vesele, ale teď? Já jsem ta, která by se měla zlobit!" Zaraženě se na mě podíval. Nevydržela jsem to a sedla jsem si vedle něj. Ruce jsem položila na jeho dlaně. Prosebně jsem se na něj podívala. "Christophere, řekni mi proč jsi Rubena praštil. Prosím!!!" naléhala jsem. Doteď se díval na mé ruce svírající jeho dlaně, ale nyní se na mě překvapeně podíval. Zvedl ruku a něžně mě pohladil po tváři. Doufala jsem, že mi to řekne. Tolik jsem si to přála! Nechtěla jsem se na něj zlobit, nedokázala jsem to. Ruka se mu zastavila na mé bradě a pohledem zavadil o mé rty. Ale najednou se zvedl a v podstatě utekl z místnosti. Zase jsem přemáhala slzy. Já bláhová jsem si opravdu myslela, že mi řekne, co se stalo. "Ty jsi ale husa! Nikdy ti to neřekne, je stejný jako všichni ostatní! Je to jen odpornej idiot, který myslí jen na to, aby se měl dobře. Na ničem jiném mu nezáleží!" křičela jsem po sobě v duchu, nicméně, nějak jsem nedokázala uvěřit vlastním slovům. Nechtěla jsem uvěřit, že můj princ není princem. "Any!" vzpomněla jsem si. Málem bych na ni zapomněla. Rychle jsem se zvedla a vyběhla z místnosti. Zaběhla jsem za ostrahou, aby zamkla a sama spěchala do šatny. Ucker už byl pryč. Rozesmutnilo mě to ještě víc, ale neměla jsem čas se tím zabývat. V cukuletu jsem byla převlečená a za několik desítek sekund jsem už seděla v autě a mířila do kavárny, kde na mě Any čekala.

"Teda, Dul, už jsem si myslela, že jsi na mě zapomněla! Ještě štěstí, že tam se mnou byl Poncho, jinak bych se asi unudila." breptala Any v autě. "Promiň. Už jsme tady." oznámila jsem ji a zaparkovala před svým úžasným domečkem. "Páni, vaši tě nechali bydlet v takovém paláci." "Jo." přikývla jsem unaveně a vyrazila k brance. Any mě následovala. "Co že jsi taková tichá?" otočila jsem se k Any. Ta si s otevřenou pusou prohlížela můj hrad. Po mých slovech se jen usmála. odemkla jsem branku a když jsme se ocitly v zahradě, zase jsem ji pečlivě zamkla. Taktéž to vypadalo u hlavních dveří. "Takže ... dáš si něco k pití?" Any se na mě tázavě podívala. "Jsem nalitá čajem, spíš bych potřebovala toaletu." Usmála jsem se. "Po schodech nahoru, prostřední dveře. Večeři si uvaříme, nebo objednáme?" "Co třeba obojí?" volala na mě Any zatímco běžela do schodů. "Prima nápad." rozesmála jsem se. Zamířila jsem do obýváku. Zapnula jsem rádio, vyčerpaně klesla do sedačky a čekala na Any. Než jsem se nadála stála nade mnou. "Takže, co bude k večeři?" "Navrhuju špagety - ty si uvaříme, pizzu a sushi?" "Super nápad, Dul. Takže, já objednám pizzu, ty sushi a než nám to dovezou uvaříme špagety. Co ty na to?" Přikývla jsem a z kapsy vytáhla mobil. Když jsme obě dotelefonovaly, vydaly jsme se do kuchyně. U vaření špaget jsme si užily spoustu legrace. "Jak poznám, že už jsou hotové?" zeptala se Any. "Nesmí se lepit k sobě, ale zároveň musí držet." odvětila jsem. "Hmm..." Any vzala na lžíci několik špaget a hodila mi je na stěnu. "Any!" zařvala jsem a rozesmála se. "Kdybys mi řekla, podívám se, jestli už jsou hotové, ne že mi zlikviduješ dům!" Any se na mě nevinně podívala a konstatovala: "Jsou hotové!" Usmála se, ale to už někdo zvonil na dveře. "Pizza je tady!" oznámila jsem, vzala si peněženku a běžela ke dveřím. Pizza i sushi dorazilo společně, takže jsem tam nemusela chodit dvakrát. V obýváku jsme roztáhly gauč, pustily televizi místo rádia a donesly sem všechno jídlo, sladkosti a další pitominky. Vzala jsem si talíř špaget a pustila se do jídla. "Takže ... říkala jsi, že jsi na mě čekala i s Ponchem ..." Any se začervenala. "Jo." Tázavě jsem se na ni podívala. Měla jsem pocit, že neví, kam s očima. "Ale no ták, Any, nenech se přemlouvat!" smála jsem se. "Vlastně, nejprve jsme šli do té redakce. Poncho si promluvil s šéfredaktorem a ten slíbil, že to napraví. Pak se nabídl, že mě zaveze do té kavárny, abych nemusela jet taxíkem. Přijeli jsme, ale ty jsi tam ještě nebyla, takže mě Poncho pozval na čaj. Samotnou mě to překvapilo, ale vyhlídka na Bůhví jak dlouhé čekání o samotě se mi nezdálo nijak lákavé, tak jsem souhlasila. Byla jsem ráda, že se nabídl, je to prima společník, ale to ty víš, protože jsi s ním chodila. Jeden čaj se protáhl na tři. Úplně jsme zapomněli na čas a až tehdy jsme se podívali na hodinky. Měla jsem strach, jestli se ti něco nestalo, nebo jestli si na mě nezapomněla. Rozhodla jsem se ti zavolat. Řekla jsi mi, že se za deset minut objevíš. Poncho nedal jinak, než že se mnou počká. Nakonec jsem mu byla vděčná, protože ty ses objevila za víc než půl hodiny a venku už byla tma! Bez Poncha bych se tam asi zbláznila." "Hmm... A co Poncho?" "No ... Domluvili jsme se na schůzce." podívala se na mě Any a oči jí jiskřily radostí. "Ááááá!!! Any!!! To je super!" objala jsem ji. "Já vím! Dul, to mi připomíná, za prvé chtěla jsi mi vysvětlit, proč si byla odpoledne tak smutná, za druhé, řekni mi, prosím, proč jsi v tom telefonu byla tak divná. Možná zaražená ... A za třetí, jak to, že jsi měla takové zpoždění?" Zakuckala jsem se. Snažila jsem se nemyslet na to, co se stalo, ale teď už jsem to zase nemohla vyhnat z hlavy. Do očí se mi draly slzy. Už jsem se jim nedokázala bránit. "Ale, Dul, řekni mi, co se stalo, třeba ti to pomůžu." "Dobře." přikývla jsem a mezi vzlyky jsem jí vyprávěla o dnešní bitce mezi Christopherem a Rubenem. "A nejhorší je, že to ani nepopřel! Neřekl jediné slůvko proti a já jsem si myslela ... Jsem pitomá, pitomá, pitomá!" brečela jsem. V Anyiných očích se objevil vševědoucí záblesk. "Ty ho znáš už déle?" "Jak se to vezme ..." řekla jsem jí i o tom, jak jsem mu několikrát skončila v náručí. "Hmm... Miluješ ho?" zeptala se Any bez skrupulí. Zvedla jsem k ní ubrečené oči a přikývla: "Myslím, že ano." "Dulce! Víš, neměla bych ti to říkat, ale myslím si, že to nebylo tak jak si myslíš ..." "Asi to bude znít divně, ale ani já tomu moc nevěřím, prostě mi to nejde. Jenže on nevyvrátil to, co Ruben řekl!" "Třeba ti nechtěl říct něco, co by ti ublížilo." "Jako co třeba?" nedůvěřivě jsem se na Any podívala. Any se kousla do rtu. "Já nevím, třeba ho praštil proto, že Ruben o tobě řekl něco hnusného a Ucker tě prostě jen bránil. To by přece bylo divné, kdyby ti řekl, že ho praštil, protože ..." Any se zarazila a chytila za pusu. Podezřívavě jsem se na ni podívala. "Ty mi něco tajíš? Víš něco, co já ne?" Zakroutila hlavou a znovu se zeptala: "A co se stalo během taneční hodiny? Tedy myslím, jak jsme všichni odešli a vy jste tam zůstali sami." Musela jsem se usmát nad její snahou zamluvit mou otázku. "Odešli jste a on mi pořád dokola ukazoval a opakoval kroky a já to stejně pletla.Pak poznamenal, že by věděl o lepším způsobu, jak mě to naučit, ale bojí se, abych ho nepraštila." Vzpomněla jsem si, jak mu cukaly koutky a jiskřily oči a proti své vůli jsem se musela usmát. I Any se usmívala. Pokračovala jsem: "Podotkla jsem, že to může vyzkoušet. Samozřejmě jsem měla v úmyslu ho praštit za to, že se bezdůvodně popral s Rubenem, ale když mě obešel a objal, úplně jsem zkameněla. Mozek se mi odpojil od zbytku těla a já bojovala s touhou otočit se a políbit ho. Pomalu mě učil kroky a za pár minut jsem už alespoň věděla, jak po sobě následují. Potom pustil hudbu a zkoušeli jsme to znovu. Už mi to šlo. Pak jsem si vzpomněla, že tam je otočka, ale když jsem ji zkoušela, zakopla jsem a skončila mu v náruči. A jak už to tak bývá, chvíli jsme na sebe tupě zírali a když už to vypadalo, že dostanu tu hloupou, ale vytouženou pusu ..." "Zazvonil ti telefon, protože jsem ti volala." Přesně tak. Obě jsme se rozesmály a nakonec i Any měla oči plné slz s tím rozdílem, že její byly od smíchu, mé od vzteku a smutku. "Skvěle a proč jsi měla takové zpoždění?" Any ze mě vytáhla i poslední detaily. "Víš co? Zítra vezmeme May a na tu oslavu se přichystáme spolu. Uděláme z tebe takovou kočku, že Ucker ti řekne úplně všechno! Uvidíš. A určitě dostaneš i tu sladkou pusu." Rozesmála jsem se. "Fajn, beru tě za slovo, ale když ne!!!" Smály jsme se jako kdybychom se zbláznily. A ve zbytku večera probraly snad úplně všechno. Když jsme celé uondané a rozesmáté zalehly, bylo už opravdu pozdě.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 25. dubna 2011 v 8:41 | Reagovat

fantastické...pokračovanie, rýchlo... inak sa zbláznim...Prosiim..:D :D

2 aanyy54 aanyy54 | 25. dubna 2011 v 9:42 | Reagovat

krásne pokračovanie prosím inak mi znova hrozí blázinec :-D  :-D :-D

3 Vondy Vondy | 25. dubna 2011 v 11:38 | Reagovat

nadherne rychle pokracko

4 Katuška Katuška | 25. dubna 2011 v 11:54 | Reagovat

úžasne...kedy bude ďalšia časť??..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama