Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola III. Záchranná mise

15. dubna 2011 v 14:55 | Very |  RBD


Kapitola III. Záchranná mise
"Dulce, Dulce, vstávej. Všichni už jsou vzhůru. Pojď se nasnídat." cítila jsem jak se mnou Any zatřásla. "Vařil Poncho s Uckerem. No ták, Dulce, já už jsem byla i na nákupech a ty tady ještě vyleháváš." dodala, když jsem se otočila na druhou stranu a snažila se znova usnout. "Any, nechej mě spát." Byla jsem překvapená, že mě nechala být a odešla z pokoje. Ale jestli jsem si myslela, že mě nechá vyspat, pěkně jsem se přepočítala. Za chvíli se rozrazily dveře a do pokoje vrazila celá skupina RBD. "Dul, tak ty nám nechceš vstávat." ozval se Chris, skočil na mou postel a začal mě tahat za vlasy a šimrat. Vybuchla jsem smíchy. Než jsem se nadála na posteli se objevili všichni a přidali se k nám. Snažila jsem se bránit polštářem, čímž jsem rozpoutala zuřivou polštářovou bitku. Po chvíli se mi podařilo z postele utéct. "Tak, konec. Mám hlad, jde se snídat. Všichni ven." volala jsem se smíchem. Když odešli z pokoje, rychhle jsem si vzala věci a vydala se do koupelny. Za deset minut jsem už seděla u stolu. "Hm, vypadá to lákavě. Any říkala, že jste vařili vy dva." podívala jsem se na Poncha a Uckera. "Je to jedlé?" hodila jsem po nich úsměvem. Sklonila jsem se, abych unikla ubrousku, který po mě hodil Poncho. "Vlastně zrovna ty máš tu otrávenou porci." odpověděl mi Ucker a kouzelně se na mě usmál. Vyplázla jsem na něj jazyk. Dala jsem se do jídla. Po jídle jsme se s děvčaty a Chrisem vybrali na terasu a Poncho s Uckerem uklízeli kuchyni. "Any, jak jsi přežila nákupy s Ponchem?" zeptala jsem se. "Vlastně jsem nakupovala já, protože Poncho skoro celou dobu telefonoval s tou svou Carmen." Chris se usmál a prohodil: "Any, měla by si přestat žárlit. Tak Ponchovi řekni, že ti to vadí, protože si do něj ... Au." Any vší silou Chrise praštila. "Co s tím pořád všichni máte? Já vůbec nežárlím a už vůbec ne na Poncha." začala se zlobit Any. "Dobře, dobře. Jen klid Any. Dýchej a počítej do deseti." začala ji uklidňovat May. "Co se jí zase stalo?" zeptal se Poncho, který právě dorazil. Všem nám zatrnulo, co když to slyšel. Any zbledla. "Jsi v pořádku?" Poncho si ji začal starostlivě prohlížet. Zakroutila hlavou. Ucker přinesl sklenici vody. "Any vzpamatuj se. Vypadáš, že se nám tady každou chvíli zhroutíš!" podal ji sklenici. Any se začala vracet barva. "Myslím, že už pojedu domů." oznámila nám. "Počkej, jedeš taxíkem? Pojedu s tebou." vyskočila jsem ze židle. Vydaly jsme se do pokoje, uklidily tam a zavolaly si taxík. I Chris, Poncho a Ucker se už vydali na cestu. Než přijel taxík, pomohli jsme ještě May s úklidem terasy a domluvily se na nákupy. "Měly bychom vzít i Chrise, má skvělý vkus. Zavolám mu. Měj se, May." dodala jsem ještě, když jsem nastupovala do taxíku.

"Konečně doma." napadlo mě, když jsem vešla do svého malého útulného bytečku. Hned vzápětí jsem si uvědomila, že je tady hrozný nepořádek a tak jsem se pustila do úklidu. Při úklidu jsem si jako vždy pustila hudbu a prozpěvovala jsem si. Najednou zazvonil telefon. Koukla jsem na hodiny. Ani jsem si neuvědomila, že už je tolik hodin. "Tady Dulce." "Dul, ahoj. Jdeš s námi na večeři? Jdou všichni. Mohli bychom se domluvit, jak to uděláme s tou vánoční párty. Můžeme pozvat spoustu lidí a až všichni odejdou rozdáme si dárečky a pořádně to oslavíme. Teda pokud už něco nemáš." "OK. V kolik?" "Vyzvednu tě v osm." Než jsem stihla něco dodat, zavěsila. Ještě mám hodinu času, úklid hotový, co teď. Vzpoměla jsem si, co Any řekla. Dárečky! Vždyť já ještě nic pro nikoho z RBD nekoupila! A do Vánoc zbývá týden! A co jim koupím jsem taky ještě nevymyslela. Budu muset dávat pozor, co říkají, třeba mě přivedou na nějaký nápad. Rozhodla jsem se, že než přijde Any prohlédnu si nějaké webovky. Narazila jsem na krásný náramek, který by se skvěle hodil k May. Napsala jsem si adresu obchodu a šla se převléct. Zrovna jsem se dolíčila, když zazvonil zvonek. "Už jdu" řekla jsem do sluchátka a vyběhla z bytu. "Co ... co tady děláš?" vypadlo ze mě, když jsem si všimla, že to nebyla Any, kdo zvonil. "Ale no tak, Dulce, lásko, ani mě nepozveš dovnitř?" ozval se důvěrně známý hlas. Snažila jsem se vzpamatovat. "Ne. A neříkej mi lásko ty ... ty ..." odsekla jsem a nevěděla, jak toho pitomce nazvat. Nechtěla jsem tady dělat scény, protože každou chvíli se mohl objevit paparazi. Modlila jsem se, aby se už objevila Any a před rozhovorem s mým ex mě zachránila. Začal se smát a tak jsem raději zavřela pusu a nenávistně na něj zírala. "Jak jsem se do něj mohla zamilovat? A byla o vůbec láska?" vrtalo mi hlavou. "Jak to, že jsem neviděla, co je zač?" Zničeho nic jsem si uvědomila, že mě někdo obejmul. "Ahoj. Promiň, zdržel jsem se." Zmateně jsem se ohlédla. Za mnou stál Ucker. Přitáhl si mě ještě blíž k sobě a políbil mě. Potom se podíval na Patricia. "Eh, promiň, nevšiml jsem si tě. Dul, měli bychom vyrazit, abychom zase nepřijeli pozdě." usmál se na mě. Byla jsem tak překvapená, že jsem jen přikývla. "Zvláštní, že jsem neslyšel, že vy dva spolu chodíte, takže na mě přestaň hrát tu komedii." zašklebil se Patricio. "Nepotřebujeme všem vytroubit, že jsme spolu. Stačí, když to víme my." odpověděl mu Ucker. "Omluv nás, ale musíme vyrazit. Půjdeme?" znovu zaměřil svou pozornost na mě. Přikývla jsem se a usmála se na něj. Doufala jsem, že zamilovaně. Jsem přece herečka, jeden zamilovaný úsměv by neměl být problém. Ucker tohle zvládá bravurně. Chytil mě za ruku a odvedl k autu. Když jsme nastoupili a rozjeli se zeptal se: "Jsi v pořádku." "Ano, neměla bych?" odsekla jsem. Uvědomovala jsem si, že bych mu měla poděkovat a ne chovat se k němu takhle hnusně, ale pořád ještě jsem byla v šoku. "Kde vzal odvahu objevit se u mých dveří?" Byla to jen řečnická otázka, přesto Ucker pokrčil rameny. Chvíli jsme jeli mlčky. "Omlouvám se. Děkuji." Podívala jsem se na Uckera. "Nemusel jsi to dělat. Uvědomuješ si, že první co udělá je, že to vyzvoní paparaziům? Taky nás mohl nějaký vidět." Rychle se na mě podíval a usmál se. "Není zač. Samozřejmě, že si to uvědomuju. Jestli Patriciovi nechceš říct 'Hele, tohle byla jen komedie, abych se tě zbavila', pak bychom měli lhát i před ostatními, když se to dozví." "Teď už nikoho nezbalíš! A jestli ano, upřímně - nebyla bych nadšená, kdyby se v novinách objevilo 'Ucker Dulce nasadil parohy!' A pak, jak to vysvětlíme ostatním?" "Pravdu řekneme jen našim blízkým a RBD. Spolu si vymyslíme nějaký příběh. To zvládneme. Už jsme to párkrát zahráli, pamatuješ? Jen nám pomáhal režisér. Bude to hračka." povzbudivě se na mě usmál. Chvíli jsem mlčela a pozorovala ubíhající cestu. Tady jsem to neznala. "Hele, a kam mě to vlastně vezeš?" "Do nové italské restaurace. Vybrala ji Any." Až teď jsem si uvědomila, že mě měla vyzvednout Any. "Neměla mě vyzvednout ona? Jak to, že jsi pro mě přijel ty?" "Any se porouchalo auto, dovezl ji Poncho. Snažili jsme se ti dovolat, ale nezvedla jsi nám to." "Aha. Mám ho vybitý." oznámila jsem, když jsem se podívala na mobil. Pokračoval: "Dostal jsem za úkol dopravit tě na místo, protože jako jediný, teda mimo tebe, jsem ještě nebyl na místě." Proč mě tenhle důvod tak zklamal? "Je to ještě daleko?" zeptala jsem se. Následovalo další zklamání. "Ne. Už jsme tady." Co to se mnou dneska je? Vystoupili jsme z auta a vešli do noblesní restaurace. Naštěstí jsem měla v nose, že Any vybere něco takového, takže jsem byla vhodně oblečená. Až teď jsem si pořádně prohlédla Uckera. "Vypadá senzačně." napadlo mě. Našli jsme ostatní a přisedli si k nim. "Ahoj." hlučně a sborově nás pozdravili. May si okamžitě všimla, že něco není tak, jak má být. "Stalo se něco?" zeptala se Uckera. Ten stručně popsal s kým jsem se potkala. Všechny pohledy se obrátily ke mně. Zvedla jsem zrak od jídelníčku. "Nedívejte se tak na mě. Já jsem v pořádku. Nemohli bychom si nejprve vybrat a až potom povídat?" Any mi přispěchala na pomoc: "Skvělej nápad. Mám hlad jako vlk." Za pár minut jsme již měli objednáno. Potom jsem začala vyprávět já. Všem jsem prozradila, ajk mě zachránil. Tentokrát se všechny pohledy obrátily směrem k němu. Musela jsem se usmát, protože zrudnul jako rajče. Začal se bránit: "Co je? A to jsem mu měl jednu vrazit?" Pak jsme jim vysvětlili náš plán, pokud by se tato žhavá informace dostala na světlo světa. Jen na nás nevěřícně zírali. Přála jsem si u sebe mít foťák. Vypadali velmi směšně. S Uckerem jsme se na sebe podívali a pak se hlasitě rozesmáli. "Já věděl, že vtipkujete." usmál se s úlevou v hlase Chris. "Tohle není vtip." nesouhlasila jsem. Donesli nám večeři. Vypadala lákavě. Během jídla se všem podařilo trochu se vzpamatovat. Nedivila jsem se, že jsou tak šokovaní. Sama jsem ještě nemohla uvěřit tomu, že jsem přistoupila na tuhle hru. Probrali jsme nějaké detaily, co řekneme novinářům a pak jsme konečně začali plánovat vánoční večírek. V restauraci jsme strávili skoro celé čtyři hodiny a potom jsme se ještě hodinu procházeli. Když jsem se dostala do postele, bylo už opravdu pozdě. Nastavila jsem si budík, protože další den nás čekalo focení a potom jsem byla domluvená na nákupy s May a Any. Napadlo mě, že musím zavolat Chrisovi, jestli půjde s námi. Přesto moje poslední myšlenka patřila Uckerovi a polibku, který jsem od něj dnes dostala. :-D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama