Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola IV. Neuvěřitelně náročné dopoledne

15. dubna 2011 v 15:00 | Very |  RBD


Kapitola IV. Neuvěřitelně náročné dopoledne
Probudil mě hluk, který do pokoje doléhal otevřeným oknem. Otevřela jsem oči a zkontrolovala čas. Ještě jsem si více než hodinku mohla pospat, ale bylo mi jasné, že při takovém hluku už neusnu. Vyhrabala jsem se z pokoje a zamířila do koupelny. Rozhodla jsem se, že líčení odložím na později. Telefon se mi přes noc nabil, takže jsem se nemusela bát, že prošvihnu nějaký hovor a rovnou jsem vešla do kuchyně připravit si snídani. Při snídani jsem přemýšlela nad snem, který se mi zdál. Byl tak živý! Potkala jsem svého ex. Ucker mě před ní zachránil, když mě políbil a navrhl mi, abychom předstírali pár, dokud mi ten mamlas nedá pokoj. Náhle jsem si uvědomila, že to nebyl jen hezký sen. Pokud jsem ještě nebyla úplně vzhůru, tohle poznání mě dokonale probudilo. A co to říkám hezký? Příšerný, určitě jsem myslela příšerný. Jako zhypnotizovaná jsem uklidila nádobí. Nevěděla jsem co teď, ale jako na povel mi začal hlasitě vřískat mobil. "Hmm?" zvedla jsem sluchátko. "Dul, neuhodneš, co se stalo. Už jsi dnes viděla bulvární články?!" ozval se melodický hlas Chrise. "Ne, měla bych?" "Ano, to teda měla. Poslouchej!" slyšela jsem šustění. Usoudila jsem, že Chris nejspíše něčím listuje. "Žhavé novinky o RBD. Hra nebo realita. Od jistého důvěrného zdroje jsme se dozvěděli, že Ucker a Dul spolu prožívají krásné období zamilovanosti ..." Chris pokračoval, ale já už ho nedokázala vnímat. V hlavě mi stále zněla první věta článku. Co teď? Nevěděla jsem, mám-li se rozplakat, nebo rozesmát. Jsem-li šťastná, rozzlobená nebo smutná. "Chrisi" přerušila jsem ho. "Půjdu si to koupit. Jsem ještě rozespalá a nemůžu se na to, co říkáš soustředit." lhala jsem a byla ráda, že mě nevidí a zároveň vděčná svému hlasu, který mě nezradil a nechvěl se. Vyhlédla jsem z okna ložnice. Tak to byl ten hluk! Paparaziové! Pomalu jsem si spojovala kousky skládanky. "Dul, posloucháš mě?" vyrušil mě z mých úvah Chris. "Ne, promiň. Zamyslela jsem se. Vzpomněla jsem si, že jsem ti měla zavolat. Chrisi, jdeme dnes s May a Any na nákupy. Hned po focení. Možná předtím na oběd. Doprovodíš nás?" Ozvalo se radostné zavýsknutí. "Nákupy? Super, jasně, že jdu. Musím jít. Volá mě Mike. Uvidíme se na focení. Měj se." "Ty taky a pozdravuj ode mě svého přítele." Chris má takové štěstí! Má přítele, se kterým bydlí a nemusí řešit takové hlouposti jako já. Především nemusí hrát, že chodí s někým, komu by nejraději skočil po krku. Tak rychle jako dnes, jsem se snad ještě nikdy nepřevlékla. Těsně předtím, než jsem vyšla, zkontrolovala jsem, jak moc podobná jsem si zůstala. Kšiltovku jsem měla stáhlou do čela a na oči jsem si nasadila veliké sluneční brýle. Při dnešním slunečném dni ani nebudou nápadné. Oblékla jsem se sportovně. Kdyby mě poznali paparaziové, můžu říct, že jsem si šla zaběhat. Do ledvinky jsem schovala klíče, peněženku a mobil, do uší strčila sluchátka, zkontrolovala kolik času mám, aby mi zbylo alespoň pár minutek pro převlečení před focením a konečně jsem vyrazila. Rozhodla jsem se využít schodů, protože poslední dobou jsem ve výtazích pociťovala podivnou tíseň. Místo, abych se vydala k hlavnímu vchodu, proklouzla jsem do suterénu a zadním východem vyšla ven. To mě zachránilo před haldou novnářů a fanoušků, kteří my se na mě jinak nejspíše sesypali. Své fanoušky samozřejmě zbožňuju, ale musela jsem rychle sehnat ten časopis, který mi předčítal Chris. Vydala jsem se k nejbližšímu novinovému stánku, prohlédla si časopisy ve výloze a rozhodla se koupit alespoň ty, na kterých jsem s Uckerem vyhrála titulní stranu. Potom jsem se rozběhla k parku, sedla si na lavičku ze všech stran chráněnou hradbami stromů a četla časopis za časopisem. Ve všech byly téměř stejné informace. Zvláště jedna část mě zaujala. "Zhrzený Dulcin expřítel Patricio nám prozradil, že si není jistý zda je jejich vztah skutečný. 'Dokonce si doufám tvrdit' svěřuje nám, 'že jejich vztah je jen krutou hrou k přilákání nových fanoušků!' Co je tedy pravda?" přečetla jsem ještě jednou, tentokrát již polohlasně. Cítila jsem se jako granát před výbuchem. Jsem si jistá, že ušima jsem vypouštěla množství páry jako stará parní lokomotiva. Zoufale jsem se snažila uklidnit. Chytila jsem se okrajů lavičky a začala jsem se pohupovat, abych uklidnila nevolnost, která mi prostupovala celým tělem. Nepomáhalo to. Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem zkoumat mobil. Hlavou mi vířilo tolik myšlenek. Jedna byla velice dotěrná. Ví už to Ucker? A jak na to reaguje? Zachvátila mě nutkavá touha zjistit to. Zatrhla jsem si to. Určitě ještě spí. Měla jsem ještě spoustu času. V peněžence jsem našla lísteček s adresou obchodu, kde jsem chtěla koupit náramek pro May. Nebyl daleko, tak jsem tam vyrazila. Když jsem se blížila mohla jsem si ho prohlédnout. Byl to menší roztomilý a útulně působící krámek. Vešla jsem dovnitř. Přiběhla ke mě malá čilá stařenka. Podle všeho jí krámek patřil. Popsala jsem jí náramek a to mi jej ihned přinesla. Byl ještě krásnější než na fotkách. Vybrala jsem také pro Any a rozhodla jsem se vzít medailón Chrisovi a károvaný šátek Ponchovi. Jen pro Uckera jsem nemohla nic vhodného najít. Zaplatila jsem a pomalu se vydala domů. Nejvyšší čas připravit se na focení. Opět jsem se rozhodla využít raději zadní vchod. Kdyby mě novináři viděli přicházet bez toho, že by mě před tím vyděli odcházet, mohla bych si v novinách přečíst i o tom, kde jsem asi strávila noc. Přiřítila jsem se do bytu, protože jsem se dostala do skluzu a nasadila vražedné tempo. V mžiku jsem byla převlečená a jemně nalíčená. Vybrala jsem si elegantní brýle, přeházela věci z ledvinky do kabelky, nasadila úsměv a vyrazila k autu. Stalo se tak, jak jsem očekávala. Vrhli se na mě ze všech stran. Neodpovídala jsem. Nevěděla co. Jen jsem se usmívala, nechala se fotit a občas jsem se nějakému fanouškovi podepsala. Hned jak se mi podařilo dostat do auta a rozjet, obličej mi zakryly chmury. Náhle na mě vše dolehlo. Po tvářích se mi začaly koulat slzy veliké jako hrachy. "Kruci!" zaklela jsem, přestože jsem věděla, že tohle by mi žádný paparazi neodpustil. Jednou rukou jsem si otřela mokré stuhy na mých tvářích a rychle zkontrolovala v zrcátku, jestli jsem si nerozmazala líčidla. Ani já bych málem nepoznala, že jsem brečela. Ani jsem se nenadála a byla jsem na místě. Zaparkovala jsem, vystoupila a vydala se k Uckerovi, Any a May, kteří již čekali před vchodem do studia. Ucker ke mě stál zády. May mu něco pošeptala. Otočil se, kouzelně se usmál a vydal se směrem ke mě. Pokračovala jsem v cestě a poslouchala blyštění foťáků. Dorazil až ke mě. "Ahoj." zašeptal s úsměvem. "Ahoj." opětovala jsem úsměv. Chytil mě kolem boků. Položila jsem mu ruce na hruď dobře si vědoma důvodu jeho chování. Sklonil se a přitiskl své rty k mým. Poprvé, podruhé, potřetí. Šum, který vydávaly fotoaparáty ještě zesílil. Začala se mi podlamovat kolena. Dokázala jsem vnímat jen to, že mě drží v náručí. Zoufale jsem se snažila nezapomenout na důvod, proč to dělá. Uvědomovala jsem si, že své ruce obmotal kolem mých zad. Jednu ruku nechal ležet na mém kříži, druhou mezi mýma lopatkama a tiskl mě k sobě. Jakoby můj mozek nebyl připojený na ostatní části těla. Objala jsem ho kolem krku. Věděla jsem, že stojím na špičkách a jdu vstříc jeho polibkům. I když jsem měla podpatky byl o pěkný kus vyšší než já. Když mě po chvíli pustil v očích mu tančili veselé jiskřičky. Cítila jsem, jak se zbarvuju do červena. Raději jsem odvrátila zrak. Paparaziové na nás volali otázky, ale Ucker na ně nedbal. Postavil se vedle mě, pevně mě objal a začal nám razit cestu. Co se dělo kolem mě bylo přikryté mlhou. Než jsme dorazili k ateliéru, podařilo se mi vzpamatovat. Any a May na nás jen zíraly. Po rychlém pohledu na mého 'přítele' jsem zjistila, že pod jejich pohledem značně znervózněl. "Páni." vypadlo z nich. Než stihly něco dodat přijel Chris a začal nám nadšeně vyprávět o knize, kterou právě četl. Za chvíli dorazil i Poncho a k velké nelibosti nás všech a především Any s sebou přivezl i Carmen. Zapózovali jsme novinářům, vyfotili se s fanoušky a rozdali pár autogramů, ale na otázky jsme neodpovídali. Pak jsme všichni společně vešli do ateliéru. "Gustavo!" zvolala Any a rozběhla se k fotografovi. Začalo focení. Nejprve jsme se fotili všichni spolu, pak May s Chrisem a Any s Ponchem. Any se očividně nelíbilo fotit se s ním, přestože ji to nikdy nevadilo. Ani Carmen nebylo po chuti, když se měli políbit. Měla jsem pocit, že vytáhne revolver a Any zastřelí. V místnosti vládlo napětí, které povolilo až po dofocení snímků Poncha a Any. Poncho požádal Gustava, jestli by mohl udělat i pár fotek jeho a Carmen. Tentokrát jsem myslela, že Any zavraždí Carmen a dokonce jsem ji to schvalovala. "Tak a teď uděláme nějaké fotky vám, vy dvě hrdličky." Překvapeně jsem se na Gustava podívala. "No nemysli si. Taky jsem již dnes četl noviny. Už dávno jsem si říkal, kdy se vy dva dáte dohromady. Všichni jsme viděli jak to mezi vámi dvěma jiskří." Pak se k nám naklonil blíže a dodal tak, abychom to slyšeli jen my dva: "Tak jako mezi Any a Ponchem. Ale, na každého jednou dojde." Usmál se. Ostatní se rozhodli počkat na nás v hale, kde se mohli pohodlně posadit. "Tak začneme, drahouškové. Uckere, takže ..." začal mu něco vysvětlovat, ale já je neslyšela, protože mě rychle odvedla maskérka, aby mi upravila líčidla. "Nezbylo mi dost make-upu z dávky před focením?" zeptala jsem se s trpitelským výrazem. Maskérka se usmála a začala opěvovat můj vztah s Uckerem. Už mě to začínalo unavovat, když jsem slyšela jak na mě Gustavo volá. Vylítla jsem z křesla a postavila se před pozadí. Ucker byl oblečený ležérně, přesto působil elegantně. I já se musela převléknout. Dostala jsem volné bílé šaty, sahající mi po kolena a zdůrazňující mou postavu. Ucker se postavil vedle mě. Za námi vyměnili pozadí. Ohlédla jsem se. Teď jsme stáli na balkóně, ze kterého byl výhled na moře. V dálce byla vidět loďka a na nebi poletovali racci. "Krásná." řekl Ucker. "Souhlasím." Otočila jsem se na něj a uvědomila jsem si, že se nedívá na pozadí, ale na mě. Usmíval se. Zčervenala jsem. Cvak! Naši romantickou chvilku narušil blesk z foťáku. "Tohle bude úžasná fotka." podotkl Gustavo, "Uckere, prosím." Než jsem se nadála, Ucker mě popadl v pase a pod koleny a jako nic mě zvedl. Vyjekla jsem. Chytila jsem se ho kolem krku. "Páni." ujelo mu a oči mu ztmavly. Koukala jsem do těch nejnádhernějších upřímných očí jaké jsem kdy viděla. Do hnědých oček pod jejichž pohledem se mi vždy podlomila kolena. Kousla jsem se do rtu. "Je hezké koukat ti do očí bez toho, že bych se musela postavit na špičky nebo vylézt na Mt. Everest." zasmál se. Pak už jsme nic neříkali, jen plnily úkoly. Navzájem jsme se obdarovaváli polibky, objímali a hleděli si do očí. Přišla jsem si jako kdybych byla opravdu zamilovaná. Zamilovaná do něj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama