Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola IX. Sen

15. dubna 2011 v 15:31 | Very |  RBD


Kapitola IX. Sen
V mžiku vedle mě klečel. Chytil mě za ruce. Zadíval se mi do očí. Byla jsem si jistá, že mě slyšel. Nadechla jsem se, že se mu přiznám, ale předběhl mě. "Děje se něco? Proč pláčeš?" stále ustaraně pozoroval můj obličej. On mě neslyšel! Nevěděla jsem, jestli se mi ulevilo, nebo ne. Když vyslovil nahlas slovo pláč, slzy se začaly valit proudem. "Já nechci plakat, ne!" šeptala jsem. "Vydrž minutku." řekl Ucker, natáhl se pro deku, která ležela na křesle, a z tašky vytáhl Maribeliny hračky. Rozložil deku, položil na ni Bel a podal ji hračky. Pak se vrátil ke mně. "Tak. Dul, pověz mi, co se stalo. Proč pláčeš?" Z tváří mi začal osušovat slzy. Několikrát jsem otevřela ústa, ale vždy jsem je nakonec zavřela. Co mu mám říct? Pravdu? To nemůžu. On ... Nemiluje mě. Svezla jsem se před něj, taky na kolena a objala ho kolem krku. Taky mě objal. Přestože neznal důvod mého podivného chování, začal mě utěšovat. Pevně mě obal kolem pasu a přiměl mě posadit se na pohovku. Ani potom sevření nepovolil. "Promiň, budeš mít mokrou košili." začala jsem se omlouvat a současně jsem se odtáhla. "Nevadí." Měl zvláštní výraz v očích. Znovu si mě přivinul k sobě. "Nevím sice, proč pláčeš, ale jestli ti to pomůže, vyplač se." Mluvil velmi potichu. Zakroutila jsem hlavou na znamení, že to nepomůže. "Potom neplakej, když se usmíváš, víc ti to sluší." Chytil mě za bradu a donutil mě podívat se na něj. Proti své vůli jsem se usmála. "Vidíš, já ti říkal, že ti to tak víc sluší." Znovu jsem si hlavu položila na jeho hrudník. Už jsem neplakala, pozorovala jsem, jak pěkně si Maribel hraje. V Uckerově náručí mi bylo tak dobře. Začaly se mi klížit oči. Byla jsem opravdu unavená. S Uckerem jsme si včera povídali dlouho do noci a vzbudila jsem se brzy ráno. Ani jsem se nenadála a už jsem měla oči nadobro zavřené. "Jen je na chvíli nechám zavřené." řekla jsem si a poslouchala Uckerův dech a Maribelino žvatlání.

UCKER

Dulce mi ležela na hrudi a spala. Byl jsem si vědom toho, že bych se měl soustředit především na Maribel, aby se jí něco nestalo, ale nedokázal jsem to. Zrak mi co chvíli spočinul na ženě, která ještě před několika minutami působila tak nešťastně. Nakonec jsem se rozhodl poslouchat Belino žvatlání, ale pozorovat Dulce Maríu. Hlavou se mi honily myšlenky. Moc dobře jsem si uvědomoval, jak reagovala na mé polibky, ale nevěděl jsem, hraje-li svou reakci, nebo se chová podle toho, co jí radí srdce. Nedokázal jsem si představit, že by mi její oči lhaly. Sice je opravdu dobrá herečka, ale ... A proč ji vždy políbím? Proč mě to nutí? Proč ji chci stále držet v objetí, stále být s ní? "Christophere ..." vydechla. Napadlo mě, je-li už vzhůru. Nebyla. Zdálo se jí o mě! V dobrém, nebo zlém? Srdce mi začalo bušit až v krku. "Ty víš, co se děje, viď?" zeptal jsem se Maribel. "Víš, proč plakala i co ke mně cítí, že ano? A víš i to, co se děje se mnou, hmm?" Bel se na mě na chvíli podívala, ale usoudila, že její růžové štěrkátko ve tvaru zicherky je zajímavější. "Víš, že ji miluji." Bylo zvláštní vyslovit to nahlas. "Uckere, přiznej si to. Ty ji miluješ! A víš to. Víš to už dávno. Proto jsi ji pomohl s Patriciem. Proto jsi si vymyslel, že jste pár. Jen a jen proto. Neudělal bys to pro nikoho jiného." uvažoval jsem nahlas. Ale co teď? Musím jí to říct. Ano, to musím udělat. Ale až později. Co kdyby mě nemilovala? Pak by už ani nechtěla předstírat pár. Už bych ji nikdy nemohl políbit. Nedovolila by mi to ani na koncertech. Nevědomky jsem ji začal hladit po vlasech. V hlavě se mi začal přehrávat polibek, který jsme si před několika minutami dali. Stále jsem musel myslet na to, proč moje milovaná Dul plakala. Bylo to kvůli tomu? Nebo to bylo kvůli Patriciovi? Stále ho miluje? Nebo proč? Tyhle otázky mě mučily. Následující půlhodinu jsem se nedokázal soustředit na nic jiného, než na dívku spící mi v náručí. Znovu něco začala mumlat. A občas tiše zašeptala mé jméno. I mě se pomalu začaly mhouřit oči. Protřel jsem si je a pak pohledem zkontroloval Bel. Pořád si tiše hrála. Dulce se zavrtěla, čímž si opět získala mou pozornost. Otevřela oči a zmateně se rozhlédla. Když si uvědomila, že jsem ji posloužil jako polštář, zadívala se mi do očí. Naklonila se blíž k mému obličeji. Stačilo se jen kousek sklonit, abych mohl okusit její rty. Střídavě jsem ji hleděl do očí a pozoroval její ústa. Zavřela oči a nastavila rty k polibku. Nemohl jsem odmítnout. Sklonil jsem se a vychutnával si polibky, kterými mě obdarovávala. Po chvíli se poodtáhla, podívala se na mě a pak se spokojeně usmála. Darovala mi ještě jeden polibek, silně mě objala a znovu si hlavu opřela o mé rameno. Za pár vteřin opět sladce spala. "Páni! Viděla jsi to, Bel?"

DULCE

První, co jsem po probuzení uviděla byla Uckerova spící tvář. Nevěděla jsem, proč spím v jeho objetí, ani kdo vydává tiché žvatlání. Za pár vteřin jsem se rozpomněla. Hlídám Maribel, Ucker se nabídl, že mi pomůže. Pak to, co se stalo v parku a následné zjištění, jak moc ho mám ráda. Teď jsme v Uckerově bytě. Pozorovala jsem jeho spící tvář. Vypadal tak zranitelně. Vzpomněla jsem si na svůj sen. Políbila jsem ho. Dvakrát. A mu se to líbilo. Ale byl to jen sen. Maribel začala tiše kňourat. Nechtěla jsem, aby Uckera vzbudila. "Neplakej." šeptala jsem k Maribel zatímco jsem vstávala. Zvedla jsem ji. "Broučku, měla bych tě přebalit, viď? Ani nevím, jak dlouho spíme. Hmm? Jak dlouho si hraješ sama?"Donesla jsem ji k tašce, kde byly pleny. Přebalila jsem ji a dala jsem ji žužlat piškot. Pomalu jsem s Maribel zamířila zpět na sedačku ke spícímu Uckerovi. Zadívala jsem se mu do tváře a přepadlo mě nutkání dát mu pusu. Jednu jsem mu vtiskla na bradu. Ještě chvíli jsem ho pozorovala, ale pak jsem se rozhodla jít s Maribel na terasu, abychom ho nevzbudily. Uckerův byt měl nádhernou terasu. Byl z ní překrásný výhled. Povídala jsem si s Bel a hrála jsem si s ní. Poslouchala jsem její zvonivý smích. Šimrala jsem ji na bříšku i tvářičkách. "Vy si pěkně hrajete ..." uslyšela jsem za svými zády. Otočila jsem se a usmála. Ve dveřích stál rozespalý Ucker. "Christophere, vyspal jsi se dobře?" Zčervenal. "Ano, jsi vzhůru už dlouho?" "Ne, asi půl hodinky." Na tváři se mu objevil zvláštní výraz. Kdyby jen věděl, o čem se mi zdálo. "Určitě ti vidí až do duše." napadlo mě. "Měli bychom jít nakoupit. Poobědvat můžeme u mých rodičů. Mohli bychom si něco ugrilovat, ano?" Přikývl. "Půjdu posbírat věci." řekl a už byl fuč. "Maribel, co se to stalo ...?" Měla jsem pocit, že mezi námi vládne napětí. Ale když se na mě usmál, starosti byly pryč. Vyrazili jsme. Pomalu jsme procházeli ulicemi, až jsme dorazili k obchodu. "Zapomněla jsem na kávu." vzpomněla jsem si, když jsme zaplatili. "Vrátím se pro ni. Počkejte tady na mě." "Dobře, děkuji." Pak jsem si všimla časopisu ve výloze trafiky. "Co?!" vykřikla jsem, když jsem si přečetla titulek na první stránce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama