Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola V. Méně náročné odpoledne

15. dubna 2011 v 15:05 | Very |  RBD


Kapitola V. Méně náročné odpoledne
"Dul, co ... co se stalo?" obrátil se ke mě Ucker, když jsme v místnosti osaměli. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Co by se mělo stát? Já ti nerozumím." "Asi si myslíš, že jsem si toho nevšiml, ale ty jsi plakala. Když jsi přijela, měla jsi smutné uplakané oči. Tak co se stalo?" Kousla jsem se do rtu. On si všiml! Je to dobře, nebo špatně? Jak si toho mohl všimnout? "Myslím, že na mě jen něco leze." odvětila jsem vyhýbavě a otočila hlavu. Chytil mě za bradu a donutil mě podívat se na něj. Zkoumavým pohledem si prohlížel můj obličej, ale neřekl nic. Pustil mě a ustoupil. "Už jsi volala rodině?" Tuhle otázku jsem opravdu nečekala. "Eh, už jeli na dovolenou. Říkala jsem vám, že tam stráví svátky. Myslím, že ranní novinky ještě neslyšeli. Zavolám jim těsně před obědem. A ty?" "Ano, když se fotila May s Chrisem." "Vůbec jsem si nevšimla, že jsi odešel." Usmál se. "Půjdeme za ostatníma?" začala jsem koktat, protože jeho úsměv se mnou dělal neuvěřitelné věci. Najednou se zamračil. "Je v tom Patricio, viď?" "Co???" "Jsi do něj ještě zamilovaná? Já to pokazil, ne? Mohla ses s ním znovu dát dohromady." Mám jen takový pocit, nebo mu posmutněly oči. "Co ... cože? Ty jsi se zbláznil!" Přesto všechno jsem se neubránila usměvu. "Ne, nejsem do něj zamilovaná. Vlastně, nikdy jsem nebyla. Navíc jsi mě zachránil. Jsi můj hrdina. A usměj se taky! Takhle vážný výraz ti nesedí." Zatahala jsem ho za vlasy a štípla do tváře. Nic. Nezabralo to. Zamračila jsem se. Rozesmál se. "Vypadáš strašně směšně, když se takhle tváříš." I já se začala smát. "Tak tohle ti přijde směšné!" Svalila jsem ho na polštáře, na kterých jsme se ještě před chvílí fotografovali. Začala jsem ho lechtat. Oplácel mi to s nemenším úsilím. Seděla jsem mu na břiše. Shodil mě a lehl si na mě. Pořád jsme se smáli. Zadíval se mi do očí a přestal se smát. I mě smích v mžiku přešel. Pohladil mě po tváři. Srdce mi bilo jako splašené. Čekala jsem, co se bude dít dál. "Políbí mě." napadlo mě. To poznání odstartovalo vlnu radosti, která okamžitě zaplnila každý kousek mého těla. Najednou se rozrazily dveře. Ucker nejprve svěsil hlavu a pak vykoukl zpoza zástěny, která dělila místnost na kuchyňku a ateliér, a která nás chránila před zraky zvědavců u dveří. "Ahoj Any." pozdravil Any Ucker, abych věděla kdo přišel. Chvíli bylo ticho. Asi jí tady něco nesedělo. "Neruším?" Ucker zaváhal. Postavil se. I já jsem vykoukla. "Ne, jistěže ne." řekli jsme oba současně. "Já jen ... Chtěli jsme vědět, jestli společně půjdeme na oběd?" Oba jsme přikývli. "Dobře. Půjdu to říct ostatním." "My se zatím převlečeme." oznámil Ucker. Svalila jsem se zpátky do polštářů a praštila do nich. Sakra! Nevím, co to do mě vjelo. Proč jsem tak moc toužila po tom, aby mě Ucker políbil? Ne proto, že by předstíral před médii, ale proto, že to sám chce. Do očí se mi už zase tlačily slzy. Zamrkala jsem, aby si jich Ucker nevšiml. Obrátil se ke mně. "Půjdeme?" zeptal se s nevyzpytatelným výrazem. Přikývla jsem. Podal mi ruku a pomohl na nohy. Ještě jednou na mě tak zvláštně pohlédl, potom mě chytil za ruku a vyvedl z ateliéru. U toalet jsem se vykroutila z jeho sevření a vklouzla dovnitř. Opřela jsem se o dveře. Pustila jsem studenou vodu a opatrně, tak abych si nerozmazala šminky, jsem si otřela čelo a tváře, abych se alespoň trochu uklidnila. Podívala jsem se do zrcadla. Podařilo se mi nerozmazat si líčidla. Ještě pár vteřin jsem stála nad umývadlem a zírala do zrcadla aniž bych vnímala na co koukám, ale potom jsem se tryskem vydala do šatny. Ucker už byl hotový, proto se vydal za ostatníma. Já se rychle převlékla, posbírala si věci a rozběhla se do haly, kde už na mě všichni čekali. Ucker už měl zase ten ustaraný výraz. "Jestli se bude tvářit takhle, za chvíli mě trefí!" uvědomila jsem si. Vypadal poněkud nešťastně. "Konečně můžeme vyrazit. Strašně vám to trvá." stěžoval si Poncho. "Hele," ozvala se Carmen, "je pravda, že spolu chodíte, nebo si ze mě děláte legraci?" Nenápadně jsem se podívala na Poncha a pak na Uckera. Já i Ucker jsme si mysleli, že jí Poncho řekl pravdu. "Eh, je to pravda." odpověděl jí Ucker. May se rozhodla zachránit nás: "Měli bychom vyrazit. Dostávám hlad." Chrisovi stačil jediný pohled, aby věděl, že potřebujeme s Ponchem mluvit o samotě. Bez Carmen. "Carmen, poslouchej, máš nový účes? Dnes vypadáš senzačně!" chytil Carmen kolem ramen a vydal se s ní k autu. Pomalu jsme se vydali za nimi. "Nevěděl jsem, jestli byste chtěli, aby věděla pravdu." pokrčil rameny Poncho ještě než jsme se stihli zeptat. Díval se na vzdalující se postavu Carmen. Něco mi tady nesedělo. Všimla jsem si, že pohledem těkal mezi Any a Carmen. Co se to s námi všemi děje? Vyrazili jsme do nejbližší restaurace, pochutnali si na skvělém jídle a probrali další podrobnosti ohledně blížícího se večírku. 'Naneštěstí' Carmen na večírek nemohla přijít, protože na svátky jela za rodinou do Evropy. Domluvili jsme se, že společně i povečeříme. O nákupech, které nás čekaly jsme solidně pomlčeli. Věděla jsem, že by Any neschválila, kdyby se k nám Carmen přidala a ani já bych nebyla dvakrát nadšená. Vždyť když se Carmen dostala ke slovu vyptávala se mě, jaké to je konečně přiznat svůj vztah s Uckerem a podobné věci. Nevěděla jsem, že bude až tak náročné předstírat. Vždyť je to moje práce. Po nějakém čase jsme se rozloučili a já, Any, May a samozřejmě Chris jsme vyrazili na nákupy. Procházeli jsme obchod za obchodem, ale já se skoro nedokázala soustředit na věci, které vidím. Obvykle si vyzkouším a potom také koupím hromady šatstva, ale tentokrát mě nic nezaujalo. Any, May i Chris se mě několikrát ptali, je-li mi dobře a nejsem-li nemocná. Trpělivě jsem je ujišťovala, že jsem v pořádku, že jsem jen unavená. Po chvíli mě to přestalo bavit. Oznámila jsem ostatním, že půjdu napřed. Vyšla z obchodu a pomalu vyrazila ulicí. Sluníčko mě hřálo do tváří, ale přesto mi bylo chladno. Vnitřně jsem se nedokázala zahřát. To dokázala jen jediná osoba, která tady teď nebyla. Abych zaplašila takové myšlenky, prohlížela jsem si výklady. Zaujal mě kruhovitý přívěšek. Vešla jsem do zlatnictví. "Přejete si?" zaptal se mě prodavač. "Ehm, ve výloze jsem si všimla stříbrného kruhovitého přívěšku, vypadá trochu jako kobliha. Chtěla bych si ho blíže prohlédnout." odpověděla jsem. Prodavač se usmál, vyšel zpoza pultu a vytáhl přívěšek. Začala jsem ho zkoumat. Byl nádherný. Přesně něco takového jsem hledala. "Tady" ukázal prodavač na zadní stranu a obepsal kruh, "můžete napsat věnování." Rozhodla jsem se, že tenhle přívěšek je přesně ten pravý dárek pro Uckera. "Vezmu si ho." "Dobře, chcete-li tam nechat něco vyrýt trochu si připlatíte, ale pozítří to bude hotové." "Dobře." Nadiktovala jsem mu, co se má napsat na zadní stranu přívěšku. Zaplatila jsem a požádala prodavače, aby mi dáreček doručili domů. Tímto nákupem se mi rozhodně zlepšila nálada. Teď už budu mít dárečky pro všechny. "Á, Dul, tady jsi." zaslechla jsem za sebou Any. Otočila jsem se a zarazila se. Měla zvláštní výraz. Poslední dobou se všichni tvářili neobvykle. "Děje se něco? A kde jsi nechala May a Chrise?" "Jsou ještě v obchodě. Chtěla jsem s tebou mluvit osamotě. "Aha." vydaly jsme se k lavičce zatímco Any začala vysvětlovat. "Dul, já ... Nevyrušila jsem vás v ateliéru při něčem?" Nechápavě jsem se na ni podívala. "No, vždyť víš, ale já myslela, že vy jako jen předst..." nedokončila slovo, aby ji někdo neslyšel, "Pak jsem vás viděla za tou zástěnou a ..." Uvědomila jsem si, co si asi chudinka Any musí myslet. Vlastně měla pravdu. Tak trochu nás vyrušila, ale to jí přece říct nemůžu. Rozesmála jsem se. "Ne, nevyrušila jsi nás. Myslíš si naprosto správně. Jen jsem Uckera chtěla rozesmát a tak jsem ho začala lechtat a ty jsi nás tam potom takhle našla." Any vypadala, že se jí ulevilo. "Bála jsem se, že se na mě budeš zlobit. I s Uckerem, protože jestli jste spolu ..." Samozřejmě myslela DOOPRAVDY. Myslím, že kdyby nepřišla, už by to tak asi bylo. Při tomhle poznání se ve mě něco zlomilo. Nedala jsem na sobě nic znát a jen jsem zakroutila hlavou. Chvíli jsme si ještě povídaly a potom se za námi přiřítila May s Chrisem. "Děvčata, za chvíli musíme vyrazit na večeři. Ještě bych si chtěl domů zavést tašky." oznámil nám Chris. "I já." přikyvovala May. To, co jsem nenakoupila já, za mě vzali oni. "To už je tolik hodin?" Udivilo mě, jak rychle ten čas utekl. "Vypadáte, jakobyste vykoupili celé stovky obchodů." začala se smát Any. "Souhlasím." přidala jsem se k ní. Pomalu jsme vyrazili k parkovišti.

Vešla jsem do bytu. Měla jsem jen pár minut na to, abych se nachystala. Vešla jsem do ložnice a v tu ránu mi zazvonil telefon. Volala May, že na večeři nepřijde, protože cestou potkala báječnýho kluka a domluvila si s ním rande. Stihla jsem se akorát převléct, když se telefon rozdrnčel podruhé. Tentokrát volal Chris. Také se večeře nemohl zůčastnit, protože Mike prý pro něj má překvapení. Vypadá to, že nás bude večeřet jen pět. Jak nás mohli nechat na pospas Carmen? Rychle jsem ještě zavolala rodině a informovala je o fingovaném vztahu s Uckerem. Hned jak jsem dotelefonovala, nastal čas vyrazit. Restaurace byla kousek, proto jsem se rozhodla jít pěšky. Sluníčko stále svítilo a venku bylo teplo. Prošla jsem parkem a o pár minut později už jsem stála před malou útulnou a nepředraženou restaurací. Kde se vzali, tu se vzali oblehla mě halda novinářů. Jejich otázky týkající se mého vztahu s Uckerem jsem vytrvale ignorovala, ale na ostatní jsem odpovídala. Budu se s ním muset konečně domluvit, protože začíná být podezřelé, že na tyto otázky neodpovídáme. Jen co jsem na něj začala myslet, objevil se mi po boku jako princ na bílém koni. Políbil mě na tvář, omluvil se novinářům a odtáhl mě kousek stranou. Čekali jsme na Poncha, Carmen a Any. Abychom nebyli nápadní, vzal mě Ucker do náruče a něco mi šeptal. Opřela jsem se zády o jeho hruď, ruce jsem položila na jeho a poslouchala, co říká. Zavřela jsem oči. Zničehonic začal vykládat takové hlouposti, že jsem se neudržela a rozesmála jsem se. Natočila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Kouzelně se na mě usmíval a oči mu zářily radostí. Trošinku se naklonil a políbil mě. Na moment jsem navštívila sedmé nebe. Jenže pak nás vyrušilo prudce brzdící auto. Vystoupil z něj Poncho. "Nejedu pozdě?" zeptal se, když dorazil k nám. Zakroutila jsem hlavou. Pár minut na to se objevila i Any. "Kde je Carmen?" zeptala se místo pozdravu. "Nemohla přijet." odvětil stručně Poncho. Vešli jsme do restaurace a objednali si večeři. Po kolikáté už to tento týden je? Rozhodně bych někdy měla jíst i doma. Večeře byla výtečná. Při jídle jsme si povídali. Vládla klidná atmosféra. Nikdo z nás se nepošťuchoval, ani nehádal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama