Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola VI. Hezký večer a ještě hezčí ráno

15. dubna 2011 v 15:10 | Very |  RBD


Kapitola VI. Hezký večer a ještě hezčí ráno
Setmělo se a restaurace se vyprázdnila. Any a Poncho už si hodnou chvíli povídali jen spolu. Podívala jsem se na Uckera a zjistila, že si myslí totéž co já. A to: Půjdeme a necháme je osamotě. "Právě jsem si uvědomila, kolik je hodin. Už musím jít." "Ehm, Dul, doprovodím tě, ano?" zeptal se mě Ucker. Přikývla jsem. Any zvedla hlavu a úsměv ji zmizel ze rtů. "Máte pravdu, už bychom asi měli jít." Zdálo se, že i Poncho posmutněl. "Ne, ne, ne. Já jen, že mi má ještě volat Yolanda, málem jsem na to zapomněla." Rychle jsem se snažila zachránit jim romantický večer. Ucker mi s radostí pomohl. "Jistě, klidně tady zůstaňte. Doprovodím Dulce, aby nemusela jít přes park sama. Vlastně ... Poncho, ty Any domů doprovodíš, viď?" Všimla jsem si, že Poncho zčervenal, ale přikývl. Rozloučili jsme se a pomalu se vydali ke dveřím. Oba dva jsme se usmívali a měli radost, že si Any a Poncho rozumí. Vyšli jsme z restaurace. K mému překvapení mě Ucker chytil kolem pasu a přitiskl k sobě. Rozhodla jsem se přistoupit na tento styl, proto jsem mu taky obmotala ruce kolem jeho pasu a hlavu si opřela o jeho prsa. Pomalu jsme procházeli parkem. V jeho náručí jsem si začala uvědomovat spoustu věcí. Venku byla černočerná tma, ale já se vůbec nebála. S ním po boku jsem byla v bezpečí. Tlumená světla, osvětlující cestičku vytvářela romantické soukromí a přes klenbu z korun stromů bylo občas možno zahlédnout hvězdy. Jen na pár vteřin jsem si dovolila zavřít oči a uvolnit se. "Co kdybychom se ještě na chvíli posadili?" navrhl Ucker. Rychle jsem otevřela oči a natočila hlavu tak, abych na něj viděla. S hrůzou jsem si uvědomila, že se na mě dívá. Všiml si, že jsem měla zavřené oči a naše objetí si užívala, ba dokonce vychutnávala? Cítila jsem, že začínám střídat barvy - bílá, zelená a nakonec červená. Vykroutila jsem se z jeho objetí, oběma rukama jsem si zakryla obličej a potom protřela oči. Nakonec jsem přikývla. Chytil mě za ruku a dovedl k lavičce. Ani jsem si neuvědomila, že už jsme v půli parku. Přestože jsme se posadili, mou ruku nepustil. Jen si ji přendal do druhé a tou, kterou původně svíral mou dlaň omotal kolem mých ramen. Přitáhl si mě k sobě a jemně mě přiměl k tomu, abych se zády opět přitiskla k jeho hrudníku. Cítila jsem, že do mých vlasů zabořil obličej. Zdálo se mi to, nebo se mezi keři něco pohnulo? Bylo mi to jedno. Téměř vše se začalo ztrácet. Byl jen on a já. Zavřela jsem oči a nevěnovala pozornost, jestli se na mě dívá nebo ne. Snažila jsem si zapamatovat, jak těsně mě k sobě vine. Kolikrát už jsem mu takhle ležela v náručí. Najednou mi na mysli vytanuly všechny polibky, kterými mě kdy obdaroval. Už mi nevadilo, že byly jen filmové, nebo z jiného důvodu předstírané. Teď jsem toužila po dalších. Z mých úvah mě vyrušilo ostré světlo. Nechtělo se mi zjišťovat, co to bylo, ale také jsem si byla vědoma toho, že to udělat musím. Zahlédla jsem jen záda. "Novinář?" Otočila jsem a hlavu a zadívala se na Uckera. Přikývl. "Bude mít hezkou momentku." zářivě se usmál. Zmátlo mě to. Nevěděla jsem, co si o něm mám myslet a jak si mám jeho chování vyložit. Povzdychla jsem si a na pár vteřin zavřela oči. Potřebovala jsem posbírat své myšlenky a chytit své srdce, které utíkalo k muži, kterému jsem vždy ze všech nejméně projevovala svou náklonnost. Pak jsem se na něj znovu podívala ... a myšlenky byly opět fuč. I beze slov jsem si byla jistá, že už chce jít. Cítila jsem to stejně. Už bez zastávek a slov jsme se vydali ke mně domů. Drželi jsme se za ruce a oba byli ponoření do svých myšlenek. Doprovodil mě až ke dveřím do bytu. Nechtěla jsem, aby už odešel. Pozvala jsem ho dál. Vešli jsme do obývacího pokoje. "Můžu ti něco nabídnout? Mám tady ledový čaj, kávu ..." "Jen čaj, prosím." pousmál se. Rychle jsem odešla do kuchyně, protože se mi zase začala podlamovat kolena. Proč má jeho úsměv na mě takový vliv? Hlavou mi stále vrtalo, proč jen jsem ho zvala dál, když vím, co poslední dobou se mnou jeho přítomnost dělá. Zvláště, když jsme sami. Z lednice jsem vytáhla džbán s ledovým čajem, který jsem ráno začala připravovat, a led. Ten jsem nasypala do dvou sklenic. Do mísy jsem nasypala lupínky a sušené ovoce a když jsem usoudila, že jsem se dostatečně uklidnila, naložila jsem vše na tác a přinesla do pokoje za Uckerem. Mezitím, co jsem byla v kuchyni, se posadil na pohovku a udělal místo na stole. Galantně vyskočil, když jsem vešla a vzal ode mě těžký tác. Položil jej na uklizený stůl a naplnil sklenice. Posadili jsme se. Potichu jsme si povídali. Po nějaké době nám došel čaj i lupínky s ovocem. Vydala jsem se tedy do kuchyně, že doplním zásoby, ale jak jsem po příchodu zpět zjistila, již to nebylo potřeba. Za těch pár minut, co jsem nebyla v místnosti Ucker usnul. Usmála jsem se. Co nejtišeji to šlo, položila jsem věci na stůl a pak se vydala do ložnice pro deky. Z ničeho nic, bez varování, se rozeřval telefon. Skočila jsem po něm jako šelma po své kořisti a nahlédla do pokoje, kde tiše pochrupoval Ucker. Spal jako by ho do vody hodil. Znovu jsem se musela usmát. Zavřela jsem dveře ložnice a zvedla telefon. "Prosím?" "Ahoj Dul, tady Yolanda. Doufám, že nevolám moc pozdě." "Ne, ne. Ahoj Yolando. Jak se máš?" "Dobře, děkuji. Dul, nemám moc času, ale potřebuji tě o něco poprosit." "Jistě, co potřebuješ? Škoda, že nemáš čas, těšila jsem se, že si zase jednou popovídáme." "Dul, potřebuji, abys mi dva dny pohlídala Maribel. Musela by u tebe přespat, nevadilo by ti to? Máš čas? Já vím, že je pozdě, říkat ti to den předem, ale ..." "Počkej, zadrž. Chceš, abych ti zítra a pozítří pohlídala Bel, rozumím tomu dobře? Má u mě přespat a já se o ni mám postarat?" "Ano. Ale asi máš pravdu, je to hloupost." Yolandin hlas zněl nervózněji než předtím. "Ne, ne. Je to bezva. V kolik ji mám vyzvednout?" odpověděla jsem s nadšením. "Já ji k tobě přivezu zítra ráno a potom ti ještě zavolám, kdy přesně se pro ni stavím, ano?" "Jistě." "Ehm, my ... Chceme s Alejandrem navštívit jeho rodinu a Maribel by tak dlouhou cestu nevydržela." "Já s tím nemám problém. Dobře, uvidíme se zítra." "Děkuji, měj se. Zatím ahoj." "Ahoj." Byla jsem jako v sedmém nebi, když jsem odkládala telefon. Proto mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, proč v ruce držím deky. Vydala jsem se zpátky k Uckerovi. Přehodila jsem přes něj deku a chvíli ho zblízka pozorovala. Aniž bych si uvědomila, co dělám, políbila jsem ho na čelo. Povzdechla jsem si a posadila se do křesla. Neměla jsem tušení a raději ani nechtěla vědět, proč jsem ho políbila. Přikryla jsem se dekou a pozorovala jeho spící obličej.

Probralo mě, až když se mnou něco, nebo spíš někdo, pohnul. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že se aniž bych se jakkoli pohnula přesunuji směrem k ložnici. Pak jsem si uvědomila, co se děje. Uvědomila jsem si, že mám ruce omotané kolem jeho krku, hlavu položenou na jeho rameni a nos tisknu k jeho krku. Pootočila jsem hlavu, abych se mohla podívat Uckerovi do obličeje. "Christophere ..." Navíc jsem se nezmohla, protože mě okamžitě zhypnotizovaly jeho rty, na které jsem zaměřila svou pozornost. Mimoděk jsem polkla. "Jé, ty už jsi vzhůru! Myslel jsem, že v posteli by ti bylo pohodlněji." Zastavil se, podíval se na mě a na tváři se mu objevil jeho neodolatelný úsměv. Násilím jsem odtrhla oči od jeho úst a začala zkoumat jeho hnědé oči. "Jsem hrozně těžká. Poslední dobou mě nosíš často. Polož mě na zem. Zvládnu to po svých." Zatvářil se, že přemýšlí nad tím, co jsem mu řekla, potěžkal mě, a pak se mu po tváři opět rozlil úsměv. "Na to zapomeň." začal se usmívat velmi podezřele. Vyrazil ke dveřím do ložnice. Než jsem si uvědomila, co chce udělat, ležela jsem na posteli a on na mě. Jednou rukou mi chytil ruce nad hlavou a začal mě lechtat. Nemohla jsem se bránit. Nohy jsem měla uvězněné pod jeho a ruce nad hlavou v pevném sevření jeho dlaně. Nemohla jsem jinak, než se smát. Snažila jsem se vykroutit. Když už jsem ztrácela naději, že to dokážu podařilo se mi pošimrat ho na zápěstí. Když mě lechtal, jen se provokativně usmíval, ale teď vyprskl smíchy. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti a vyprostila ruce z jeho sevření. Pokračovala jsem v jeho práci a lechtala ho, dokud se mi nepodařilo vyklouznout zpod něj. Na chvíli jsem myslela, že již mám vyhráno, ale to jsem se pořádně spletla. Když jsem se postavila a chystala utéct, kolem pasu mě chytily dvě silné mužské paže a svalily zpátky na postel. Ani jeden jsme se nedokázali ubránit záchvatům smíchu. Nakonec jsem opět skončila v jeho náruči. "Poslední dobou se zde ocitám často." napadlo mě. Dívali jsme se na sebe a jen se tiše usmívali. Čekala jsem, co se bude dít dál. Měla jsem chuť zašeptat: "Polib mě." Tak moc jsem si to přála. Něco mi říkalo, že to udělá aniž mu to řeknu. Pomalu nám mizel úsměv z tváří. Ucker se ke mě naklonil a ... zazvonil zvonek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama