Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola VIII. Polibek

15. dubna 2011 v 15:25 | Very |  RBD


Kapitola VIII. Polibek
Naši pozornost si začala vyžadovat Maribel, která se hlasitě rozplakala. "Půjdu připravit kočárek." řekl Ucker zatímco jsem malou brala do náruče, abych ji uklidnila. Přikývla jsem. "No tak, maličká, neplakej. Ty ses praštila štěrkátkem, viď? Neplakej, zas tak moc to nebolí. Radši mi řekni, co si myslíš o Uckerovi, hmm?" Maribel okamžitě přestala plakat, jakoby reagovala na Christopherovo jméno, a začala žvatlat. "On snad okouzlí každou ženu nehledě na to, jak stará je." napadlo mě. "Taky se ti líbí? I tvé mamince byl sympatický. Možná, že se někomu může zdát povrchní, ale to je jen tím, že ho nezná, viď? Jinak je moc hodný." Maribel se usmívala a ručičky natahovala k mým vlasům. Když se ji podařily zachytit, začala za ně tahat. "Budu si je muset sepnout, nebo budu za chvíli plešatá." Musela jsem se v duchu usmát. "Tak co, holčičko moje? Půjdeme se obléct, ano?" Vstala jsem i s dítětem v náručí a pomalu se vydala za Uckerem. Kočárek už byl připravený. "Tady jsou moje princezny." řekl a kouzelně se usmál. Jeho slova a úsměv způsobily, že z mého nitra vystartovala vlna radosti. Z tašky jsem vytáhla nějaké oblečení a převlékla malou. Opět mě překvapilo, jak je Ucker pohotový. Zatímco jsem převlékala malinkou, on do tašky nachystal věci, které bychom mohli potřebovat. "Páni," vypadlo ze mě, "překvapuješ mě! Myslela jsem, že s dětmi nemáš žádné zkušenosti." "To ne, ale přijde mi logické vzít s sebou pleny, dudlíky, hračky, oblečení a tak podobně." vypočítával na prstech. "Aha." Maribel zase začala plakat, tentokrát se mi ji nedařilo uklidnit. "Ukaž, běž se převléct." Ucker si ode mě Bel vzal. Za pár vteřin bylo ticho jako v hrobě. Podivila jsem se. To přece není možné, že to s dětmi tak umí! Zavřela jsem dveře ložnice a postavila se před skříň. Po chvíli prohrabování se mezi oblečením jsem si uvědomila, že nevím, co si na sebe mám vzít. A to kvůli Uckerovi! "Neblázni!" okřikla jsem se. Vytáhla jsem si jednoduché bílé šaty a vlasy stáhla do uzlu. Od rána jsem se ještě ani neotočila v koupelně. Teď jsem tam zamířila. Rychle jsem si vyčistila zuby a na oči jsem si nanesla řasenku. Usoudila jsem, že se jinak malovat nemusím, protože mě dnes nic zvláštního nečeká. Teprve potom jsem se vrátila do pokoje za Maribel a Uckerem. Ucker si s ní zase povídal. Seděl na sedačce, dítě v náručí. Když si všiml, že jsem vstoupila vzhlédl. Oči se mu rozšířily. "Páni, vypadáš ... nádherně." Prohlížel si mě od hlavy až k patě. Jeho pohled mě znervózňoval. "Ale jdi ty. Vypadám úplně normálně. Úplně obyčejně." Nesouhlasně zakroutil hlavou. "Ehm, vyrazíme?" zeptala jsem se a položila do kočárku deku. Ohlédla jsem se, abych mu viděla do obličeje. Přikývl. Položil malou do kočárku a vyšli jsme ke dveřím. Ze stolu v předpokoji jsem si vzala klíče, mobil a sluneční brýle a mohli jsme vyrazit. Ucker se chopil kočárku. Pomalu jsme došli až k východu, ale tam se na nás vrhly masy fotografů a novinářů. Všichni na nás strašně křičeli a kolem nás blýskaly fotoaparáty. To se Maribel nelíbilo. Hlasitě se rozplakala. Ucker se i s kočárkem vrátil zpět do paneláku, aby ji mohl uklidnit a já jsem se snažila vysvětlit novinářům, že jim odpovíme na jejich otázky, když se utiší a budou méně fotografovat. Měla jsem pocit, že dnešní den jen plný překvapení, protože paparaziové rychle pochopili, co jim říkám a trochu se uklidnili. Za pár minut se objevil Ucker s Maribel v náručí. Kočárek nechal za dveřmi. Vzala jsem od něj dítě a hlavu mu položila na hrudník. Objal mě kolem ramen. Novináři byli opravdu ohleduplní a ptali se potichu a postupně. Zajímali se především o náš vztah, ale později se začali vyptávat i na celou skupinu RBD. Také je zajímalo, co je to za dítě, které Christopher drží v náruči. Byli překvapení, že jsme se objevili s miminkem. Po čtvrt hodině zpovídání se Maribel začala nudit. Lidé kolem ní už nebyli zajímaví a hračka ji také nebavila, takže se začala dožadovat pozornosti. Omluvili jsme se, Ucker přivezl kočárek a konečně jsme se pomalu vydali k Uckerovi domů. Vezla jsem kočárek a Ucker šel pomalu vedle mě. Po chvíli se Bel nelíbilo ani v kočárku. Zastavila jsem, ale než jsem děťátko stihla vzít do náruče Ucker přiskočil ke kočárku. "Já ji vezmu." "Dobře." odpověděla jsem zaraženě, "Myslela jsem si, že jen ženské milují mimina, ale jak se tak na tebe dívám, ty je máš taky rád." Ucker se rozesmál. "Maribel mě prostě okouzlila." Musela jsem se usmát. " To je můj přítel!" žertovala jsem. "A já se těšila, že si Bel konečně pořádně užiju." "Někdy ti ji půjčím." slíbil mi Ucker a věnoval mi naprosto vážný výraz. Rozesmála jsem se jako blázen. "Když se tváříš takhle vážně, vypadáš velmi směšně." "Nevypadám!" bránil se. Usmál se na mě neodolatelným úsměvem, který mě donutil přestat se smát. Na tváři mi zůstal jen zářivý úsměv. "Ale ano, vypadáš!" Přiblížil se ke mě. Chytila jsem kočárek jen jednou rukou, otočila se k němu a bojovně vystrčila bradu. Ucker si Maribel přehodil do druhé ruky a přesunul si ji více k boku. Pak mě objal kolem pasu a přitáhl si mě ke druhému boku. Už se neusmíval. Ani mně už nebylo do smíchu. Ruku, kterou jsem nedržela kočárek jsem mu položila na paži. Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, se konečně sklonil k mým rtům. Nedokázala jsem neopětovat jeho polibky. Jako kdyby to Maribel vytušila i ona byla potichu, za což jsem jí byla nesmírně vděčná. Měla jsem chuť doopravdy ho obejmout a dostat se tak k němu ještě blíže. Všechny myšlenky se mi rozutekly, všechny starosti byly pryč. Byl jen on a já a bylo jen tady a teď. Ruka se mi přesunula k jeho tváři, srdce k jeho srdci. Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Vyšla jsem mu radostně vstříc, když mě začal líbat zuřivěji a naléhavěji. "Kdyby mě nedržel, asi bych upadla." problesklo mi hlavou, když se mi podlomila kolena. Celou vahou jsem mu spočívala v náručí. Docházel nám dech, a tak jsme se od sebe odtrhli. Ještě stále měl zavřené oči. Čelo si opřel o mé. Proto i já jsem si dovolila znovu zavřít oči. Srdce mi bušilo jako splašené. Do očí se mi tlačily slzy. Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli štěstím nebo smutkem. Nevěděla jsem totiž, proč to udělal. Bylo to kvůli novinářům, nebo ke mě něco cítí? Na tváři jsem cítila jeho dech, otevřela jsem oči a zjistila, že mě pozoruje. Naprázdno jsem polkla a tázavě jsem se na něj zadívala. Netušila jsem, jak na mou reakci bude reagovat. Až teď mi došlo, že mu ještě stále ležím v náručí. Trošinku se ode mne odtáhl. Postavila jsem se. Ještě stále mě objímal. Čekala jsem, až mě pustí a co se potom bude dít. Ale on to neudělal. Znovu mě políbil. Ruka mi automaticky znovu vyletěla k jeho tváři. Tentokrát jsme se nelíbali tak dlouho. Díval se mi hluboko do očí. Na jeho tváři stále spočívala má dlaň. Pustil můj pas a položil svou ruku na mou. Pak si ji sundal z tváře, ale nepustil ji. Aniž by mě přestal pozorovat otočil se a pomalu vyrazil. Šla jsem s ním. Kočárek jsem vezla jen jednou rukou, přestože se mi s ním špatně manipulovalo. Nechtěla jsem, aby mě pustil. Maribel pozorovala okolí a v Uckerově náručí se ji očividně velmi líbilo. "Stejně jako mě." Zhrozila jsem se, když jsem si uvědomila na co myslím. "Přestaň snít. Za prvé k němu nic necítíš, poslední dobou jsi jen vynervovaná, proto takhle reaguješ na jeho polibky. Za druhé je to jen kamarád, který ti pomohl a nic k tobě necítí. Za třetí nechodíte spolu doopravdy, ale jenom jako. A za čtvrté ..." Snažila jsem se najít další důvod našeho líbání. Zbytek cesty jsme šli v naprostém tichu. Dotek jeho ruky mě uklidňoval a zaháněl chmurné myšlenky. Pomalu jsme se blížili k Uckerovu bytu. Ucker mi podal Maribel a ujal se kočárku. Nejprve jsem nechápala, proč to dělá, ale když se vydal ke schodům a následně kočárek vynesl o dvě patra výš byla jsem mu neskonale vděčná, že jsem se s kočárkem nemusela tahat já. Stále jsme mlčeli, když otevíral dveře. Posadila jsem se na sedačku, Maribel jsem si položila na břicho a čekala až se Ucker převleče. Maribel si začala žvatlat. Tiše jsem ji poslouchala. Zničehonic mi unikl tichý vzlyk. "Asi ho miluji." zašeptala jsem. "Co mám dělat, Bel? Prosím, řekni mi, co mám dělat." "Dulce?" Vzhlédla jsem. "Christophere ...!?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama