Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola X. Dítě?!

15. dubna 2011 v 15:35 | Very |  RBD


Kapitola X. Dítě?!
Do trafiky jsem se s kočárkem neměla šanci dostat a před dveřmi jsem ho jen tak nemohla nechat. Ale na Uckera se mi taky čekat nechtělo. Musím si přečíst ten časopis. "Děvenko, ty máš ale krásnou holčičku." uslyšela jsem vedle sebe skřehotavý hlas. "Ehm, děkuji." otočila jsem se k postarší paní, která zahlídala do kočárku. "Jsi šťastná maminka." "Ale já .. To je jedno. Prosím vás, mohla byste mi ji na chvilku pohlídat? Potřebovala bych si odskočit do trafiky." "Ale jistě, jen jdi děvenko." "Děkuji." Vešla jsem do trafiky a netrpělivě čekala, až přijdu na řadu. Po pěti minutách jsem se konečně dočkala. Koupila jsem časopis a spěchala k Maribel, kterou jsem nechala v péči té dámy. Ale když jsem vyšla ze dveří, u kočárku nestála milá stařenka, ale okouzlující Ucker. Vypadal zmateně. "Ahoj, jak dlouho už jsi tady?" "Teď jsem přišel. Byl to pro mě šok, že u Bel stojí cizí dáma a ne ty. Když jsem se jí na tebe zeptal, řekla mi, že sis musela zajít do obchodu. Pak mi řekla, že jsem šťastný muž, když mám tak pěknou hodnou a milou manželku a tu nejnádhernější dcerušku na světě." při těch slovech se usmíval. Jednou rukou jsem si začala upravovat vlasy. Druhou, tou s časopisem, jsem chytila kočárek a zamířila k lavičce v parku. "Co je to za časopis?" zeptal se mě Ucker. "Sama ještě nevím, ale na titulce je něco, co mě moc zajímá." Došli jsme až k lavičce. Posadili jsme se. "Ukaž!" Ucker mi vzal časopis. "Dulce María, Christopher von Uckermann a jejich dítě?!" přečetl titulku. Nevěřícně se na mě podíval. Nahlížela jsem do časopisu, hlavu opřenou o jeho rameno. Na titulní stránce byl obrázek z cesty k Uckerovi domů. "Neměl jsem tušení, že nás viděli." "Já taky ne." Srdce mi poskočilo. Ucker listoval v časopise, až nalistoval stranu, o které mluvila titulní strana. "Dulce María a Christopher von Uckermann, herci a zpěváci ze skupiny RBD, jsou konečně spolu. Dlouhou dobu svůj vztah tajili, ale dnes ráno oficiálně potvrdili, že jsou párem. Vycházeli z bytu Dulce a v náručí drželi dítě. Přes jejich vysvětlení, že se jedná o dceru Dulciny přítelkyně, kterou teď hlídá, se objevily spekulace, že malá Maribel je dcerou našich hrdliček. Je sice záhadou, že dokázali utajit těhotenství a poté šest měsíců tajili, že mají dceru. Zapírají vlastní dítě? Jiné zdroje tvrdí, že Maribel je skutečně dcerou přítelkyně Dul, ale že Ucker s Dulce ji hlídají proto, aby si nacvičili zacházení s dítětem. Dul je totiž údajně v jiném stavu!" Ucker se na mě podíval. U článku byly další fotografie. Jedna z rána, kdy jsme odpovídali na dotazy novinářů, pak jedna, kterou pořídili před fotoateliérem a poslední byla z parku, když mě doprovázel domů. Drželi jsme se na ní za ruce. Ucker vyskočil z lavičky. "Dulce! Proč jsi mi neřekla, že budeme mít miminko?!" zakřičel. Pohledy všech lidí v parku se otočily na nás. Zrudla jsem až ke konečkům vlasů. "Uckere, nežertuj. Tohle vůbec není vtipné!" Tvářil se naprosto vážně, ale po chvíli se rozesmál. "A neřekla jsem ti to proto, protože jsem to sama nevěděla. Dozvěděla jsem se to až teď z toho časopisu." zazubila jsem se na něj. "Prima, takže my budeme rodiči." pořád se smál Ucker. "Za to si zasloužíš pusu." řekl a políbil mě. Chytila jsem ho za tvář a těšila se z jeho polibků. Moc dlouho jsem si je užívat nemohla, protože se Maribel rozplakala."Ale no tak, maličká." utěšovala jsem ji, když jsem ji brala do náruče. "Myslím, že potřebuje přebalit." podotkl Ucker. "I já si to myslím, ale tady to udělat nemůžu!" Vydali jsme se tedy rychle k domu mých rodíčů. Za několik minut už jsme byli v domě. Rychle jsem běžela do pokoje, přebalit Bel. Když jsem se vrátila dolů, zjistila jsem, že Ucker zmizl. "Christophere?" zavolala jsem. Někdo mě ze zadu chytil kolem pasu. "Tady." zašeptal mi Ucker do ucha. Usmála jsem se a otočila. "Půjdeme na zahradu, ne?" Přikývla jsem. Chytil mě za ruku. Ruku v ruce jsme došli až k dece, kterou Ucker položil na trávu. Na ní byly položené i Maribeliny hračky. Posadili jsme se na ni a oba pozorovali Maribel jak si hraje. Chvíli jsme mlčeli, chvíli si povídali. "Už mám docela hled. Půjdu nachystat zeleninu, ty pohlídej toho našeho andílka. Potom si uděláme oběd. Vastně, ty ho uděláš a já nakrmím a uspím Bel." usmála jsem se na Uckera. "Proč ho mám dělat já?" zeptal se mě s neuvěřitelně nádherným úsměvem, kvůli kterému mi srdce mohlo z hrudi vyskočit. "Protože zbožňuju tvoje grilované speciality." odvětila jsem, vrazila mu pusu a rozběhla se do kuchyně. Z okna jsem zahlédla, jak se za mnou překvapeně dívá, pak zakroutil hlavou a sklonil se ke žvatlající holčičce. Ráda jsem ty dva pozorovala. Ale můj žaludek si to nepřál. Vydával hrozivé zvuky. Rychle jsem nakrála zeleninu a rozložila ji na talíř. Pak jsem rozmačkala banán, vzala miniaturní lžičku a vše položila na tác. Pak mě napdalo, že bych mohla připravit i nějaký džus. Šátrala jsem v lednici tak dlouho, dokud se mi nepodařilo najít pomerančovou šťávu. "Já věděla, že tady někde jsi." vykřikla jsem vítězoslavně. Položila jsem na tác ještě dvě sklenice a samozřejmě pomerančovou šťávu. Pak jsem se i s tácem vydala do zahrady. "Ty jsi ale džentlman." podotkla jsem, když ode mě Ucker bral tác. Usmál se na mě. "Příště ti nepomůžu." Podíval se mi do očí, pak se naklonil přes stůl, ke kterému jsme mezitím došli, a políbil mě. Usmál se, obrátil ke grilu a dal se do přípravy jídla. Já jsem se vydala za Maribel. "Pojď, broučku, půjdeme se najíst, ano?" Vzala jsem ji do náruče. Podívala se na mě a začala se usmívat. Posadila jsem se ke stolu, sundala z tácu misku s rozmačkaným banánem a začala Maribel krmit. "Ale no ták, Bel, musíš se najíst. Nezlob a otevři pusinku. Nebo ti to sním!" začala se kroutit, svíjet a vztekat. Bryndáček si strhla a začala křičet jako na lesy. "Copak to s ní děláš?" otočil se k nám Ucker. "Princezno moje, copak ti ta Dul vyvádí? Pojdˇke mně." Když uslyšela Uckerův hlas, hned se uklidnila. Natáhla k němu ručičky. Neuvěřitelně nádherně se na ni usmíval, když si ji ode mne bral. "Já tomu vážně nerozumím." vypadlo ze mě překvapeně. Otočil se ke mně. Pořád se usmíval a oči mu zářily. "Podej mi ten bryndáček, prosím." Pak ji ho uvázal kolem krčku. "A teď budeme papat." řekl směrem k Maribel. Znovu jsem na lžišku nabrala banánové pyré. Aniž by se Maribel otočila od Ukerovy tváře, otevřela pusinku a nechala se nakrmit. Ručičkou zatím šmátrala Uckerovi po obličeji. Podívala jsem se na něj. Pozoroval mě. Ruka se mi zastavila uprostřed pohybu a já cítila, jak se červenám. "Proč ..." musela jsem se znovu nadechnout. "Proč se na mě tak díváš?" "Jak?" "Takhle." Mimoděk jsem polkla. "Já jen, že ti to moc sluší. ... I s tím miminkem." Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali, ale naši chvilku přerušila Maribel, která začala pofňukávat. Otočila jsem se zpátky k ní. A mlčky ji dala další lžičku banánu. Za pár minut už měla snězeno. Vzala jsem si ji od Uckera a šla ji umýt pusinku. "Půjdu ji uspat." řekla jsem Uckerovi, který se už soustředil na přípravu jídla. "Dobře." otočil se na mě. Zamířila jsem ke kočárku. Když jsem procházela kolem Uckera, otočila jsem se k němu a rychle ho políbila. Cítila jsem na sobě jeho překvapený pohled. "Dobrou noc." vtiskla jsem Maribel polibek na čelíčko. Položila jsem ji do kočárku a vyjela s ním před dům. Pak jsem jezdila stále dokola dokud malá neusnula. V žaludku mi bouchala sopka, jaký jsem měla hlad a z toho chození jsem byla celá uondaná. "Dobře, že jsem si vzala ty bílé baleríny bez podpatku, jinak by mi nohy asi uletěly." napadlo mě, když jsem brzdila kočárek, aby nám Maribel někam neujela. "Hmm..., tady to voní." podotkla jsem, když jsem si sedala za stůl. Usmívaje se na mě mi podal talíř s jídlem. Sedl si naproti mě a dali jsme se do jídla. "Bylo to skvělé." pochvalovala jsem si, když jsem dojedla. "Já vím." rozesmál se. Odstrčila jsem talíř. Zadíval se někam za mě. "Kam se díváš?" "Paparizi, je schovaný za živým plotem. Neotáčej se." zašeptal důrazně a chytil mě za ruku, když jsem se chtěla otočit. "Jak se tady dostal?" zeptala jsem se šeptem. "Nemám tušení." pokrčil rameny. Pak dodal s šibalskými jiskřičkami v očích. "Co kdybychom mu tady zahráli divadlo." "Christophere!" Nedbal na můj protest, naklonil se přes stůl a čekal. Vzdychla jsem. Taky jsem se kousek naklonila a nechala se políbit. Chvíli mě líbal, ale pak jsem se kousek odtáhla. "Jak mám vědět, že mi nelžeš? Ani mi nechceš dovolit, abych se tam podívala." "Bylo by to nápadné. Ale počkej. Něco mě napadlo." Postavil se, obešel stůl, přišel až ke mně a zvedl mě do náručí. Vyjekla jsem. "Uckere, co to zase děláš. Teď vidíš za mě a ani to není nápadné." Usmíval se, v očích mu jiskřilo. "Měl jsi mě varovat. Mohla nechtěně vzbudit Maribel." "Dobře, příště budu opatrnější. A teď mi dej pusu a nezírej pořád za mě." "Ještě jsem se tam ani jednou nepodívala." rozesmála jsem se, ale udělala jsem, co po mě chtěl. Avšak nejprve jsem se letmo podívala k plotu. Opravdu tam byl!!! Novinář jeden hnusnej!!! Ale zase na druhou stranu ... Vychutnávala jsem si Uckerovy polibky a ve snazi být mu ještě blíž jsem ho těsněji objala okolo krku. Donesl mě až k dece a aniž by mě přestal líbat, položil mě na ni. Ležela jsem na dece, Uckera nad sebou, novináře kousek dál vedle sebe. Zničeho nic se Ucker odtáhl a hlavu položil na moje břicho. "Co to děláš?" dívala jsem se an něj nechápavě. Díval se mi do očí, pusu roztáhlou pobaveným úsměvem. "Máme mít miminko, pamatuješ?" "Uckere!" vydechla jsem překvapeně. "Nedělej si ze mě legraci!" "Nedělám." Kousek se posunul a položil mi na břicho i ruku. Zastavil se mi dech. Já ho jenou zabiju! Co si zítra přečtu v novinách. Oči mu ztmavly. Chvíli jen tak ležel a díval se mi do obličeje, ale pak mi dal letmou pusu na břicho. Lechtalo to, takže se mi obličej roztáhl do zářivého úsměvu a mimoděk jsem sebou cukla. Rozesmál se a začal mě lechtat. "Uckere! ... Uckere! ... Ne!" dusila jsem se smíchem. "Co ne? Co se ti nelíbí?" smál se. Chytala jsem mu ruce, ale vždy se mu podařilo vykroutit se. "Au, už mě bolí břicho z toho všeho smíchu!" Podezřívavě se na mě podíval, ale nechal toho. S úsměvem na tváři si lehl na záda, přitáhl si mě k sobě a políbil mě do vlasů. Spokojeně jsem spočívala v jeho náručí a koukala na nebe.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama