Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XI. Téměř šťastná

15. dubna 2011 v 15:40 | Very |  RBD


Kapitola XI. Téměř šťastná
Asi po deseti minutách mlčení jsme si začali povídat. Vedli jsme úplně normální konverzaci, když najednou Christopher začal vykládat takové hlouposti a věci, které vůbec nedávaly smysl. "Co?" rozesmála jsem se. "Rád poslouchám tvůj smích." podotkl a pozoroval, jak se smíchy svíjím. "Opravdu?" podívala jsem se na něj s ďábelským zajiskřením v očích. Rozhodla jsem se mu oplatit jeho lechtání. Hbitě, dřív než stačil cokoliv udělat, jsem si na něj obkročmo sedla a začala ho šimrat. Smál se, až mu z očí vytryskly slzy. Svíjel se pode mnou a snažil se nesmát se moc nahlas, aby nevzbudil Maribel. Když už se zdálo, že to nevydrží, nechala jsem toho. Naklonila se k němu blíž, vlasy, které se mi uvolnily z pevného sevření gumičky jsem si přehodila přes rameno a sklonila se k němu tak, až se naše nosy dotýkaly. Záměrně jsem ho hned nepolíbila. Chvíli jsem mu jen velmi zblízka hleděla do očí a mírně se usmívala. Až potom se naše rty setkaly. Nejprve byly naše polibky něžné a pomalé, ale postupem času začaly být naléhavější a žádostivější. Ucker se nadzvedl, přetočil se a já zase skončila na zádech. Cítila jsem, co si přeje. Pevně jsem ho objala kolem krku. Chytil mě za pas. Pak se ale nečekaně odtáhl. "Hloupý novinář." zaklel. Dýchala jsem rychle a namáhavě. Snažila jsem se soustředit na to, co říká, ale hypnotizovaly mě jeho rty oteklé od polibků. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila. Novinář! Bože, jak jsem na něj mohla zapomenout? Ucker vzdychl, lehl si na záda a zavřel oči. Pár vteřin jsem jen tak ležela, ale potom jsem si rukou podepřela hlavu a pozorovala jeho obličej. Pohladila jsem ho po tváři. Otevřel oči. Když se na mě podíval, měla jsem pocit, jakoby cítil totéž co já. Dala jsem mu ještě jednu rychlou pusu na rty, pak jednu na tvář a nakonec jsem si hlavu položila na jeho hrudník a nechala se objímat. Občas mě políbil do vlasů, ale jinak nic. Vládlo mezi námi naprosté ticho. To přerušil až pronikavý křik dítěte. "Maribel!" vykřikla jsem, vyskočila na nohy a běžela ke kočárku. "Drahoušku, ty už jsi vzhůru. A křičíš jako o život, copak se stalo?" vzala jsem malou do náruče a snažila se ji uklidnit. Po chvíli přemlouvání se utišila. Rychle jsem ji přebalila a pak ji podala hračku. "Christophere, mohl bys ji pohlídat, uklidila bych nádobí." konec věty jsem jen zaraženě vybreptla, protože když jsem se otočila, na stole byl pořádek. U stolu stál Ucker. Když se naše pohledy setkaly, pocítila jsem nervózní napětí. Začala jsem zmateně koktat: "Ty ... ses do toho uklízení ... poslední dobou ... nějak ... zakousl." Neodpověděl, jen se na mě díval. Otočila jsem se k holčičce hrající si na dece a objala se rukama. Začalo mi být chladno, přestože sluníčko svítilo. Začala jsem se klepat. Někdo mě zezadu objal. "Jsi úplně ledová." podotkl Ucker a pokračoval: "Je ti zima?" Zakroutila jsem hlavou, opřela se o něj, ruce jsem položila na jeho a blaženě zavřela oči. Ale hned jsem je zase otevřela. Opřel si bradu o mé rameno. Společně jsme pozorovali Maribel. Do celého těla se mi pomalu rozlévala vlna tepla. Zbytek odpoledne jsme si povídali a hráli s Maribel. K večeru mi zazvonil telefon. "Ahoj Dulce." ozval se Yolandin hlas. "Ahoj Yolando, jak se máte? Už jste dorazili?" "Ano, právě teď. A máme se dobře. A co ty?" "Dobře, děkuji." "A Maribel nezlobí? Jak se má moje malá princeznička?" "Ne, nezlobí a má se samozřejmě dobře. Ještě jsme ji neutopili." "Dulce, už usnula." volal na mě Ucker, když vcházel do kuchyně. "Uckere, tiše, Yolanda nemusí vědět, že jsme jí Bel málem utýrali." V telefonu se ozval zvonivý smích. "Takže vás unavila? A ... to byl Ucker, viď?" "Ne, vlastně jsme ji unavili my. Celou dobu si s ní chceme hrát a tak podobně. A ano, je." "Nemůžu tomu uvěřit. Tvůj přítel je snad naprosto dokonalý! On umí uspat dítě?" "Budeš se divit, ale jde mu to mnohem lépe než mě. Vlastně, myslím, že je na něm Maribel závislá. U něj nikdy nepláče, ani nezlobí. Nerozumím tomu." "Lamač srdcí! I tebe tak okouzlil. Stejně jako Maribel, ne?" Ucker pozoroval, jak telefonuju. Dívala jsem se na něj. Naznačil mi, že se půjde dívat na televizi. Přikývla jsem. Z kuchyně jsem ho mohla nepozorovaně sledovat. Nenápadně jsem se dívala, jak se posadil a natáhl pro ovladač. Přitom mi v hlavě zněla Yolandina otázka. "Haló, Dulce, tady země!" "Promiň, zamyslela jsem se." "Ucker. Já to věděla. Okouzlil." "Ano." "Hodně ho miluješ, že?" Nečekaně se Ucker podíval mým směrem. "Nemáš tušení, jak moc." vydechla jsem a schovala se za kuchyňský pult. Sedla jsem si na zem, opřela se zády a poslouchala Yolandu. "A on to ví?" Zarazila jsem se. "Co? No jistě, že to ví! Jinak bychom spolu přece nebyli!" "Máš pravdu, promiň. Něco nového?" "Ne. Jen to, že jsem těhotná ..." nestihla jsem dopovědět, protože Yolanda začala pištět. "Myslíš to vážně? Dulce, to je úžasné! To musíme oslavit. Ucker už to ví? Ale, co se tak hloupě ptám? Určitě už to ví. A jak mi to můžeš říct jen tak do telefonu jako kdyby jsi oznamovala, že půjdeš nakoupit? Dulce! To je úžasné!" "Yolando! Yolando, dost! Nechej mě dopovědět. Píšou to jen noviny. Ucker to ví, četl si je se mnou. A ve skutečnosti to není pravda." "Dul, jak jsi mi to mohla udělat? S takových věcí se nedělá legrace. A já už myslela ..." Přemáhala jsem smích, protože Yolanda zněla vážně nešťastně. "Yolando, jak se má náš andílek?" slyšela jsem hlas Alejandra v telefonu. "Spí." odpověděla Yolanda. "Nechej mi ten telefon." rozkřičela se najednou. "Ahoj Dul." "Ahoj Alejandro." "Myslím, že už bychom taky měli jít na kutě." Rozesmála jsem se. "Dobře, dobrou noc. A žádné další děti!" Zavěsila jsem. "Už jsem si myslel, že nikdy nezavěsíš." ozvalo se nade mnou. "Ááá! Uckere! Víš, jak jsem se lekla?" vykřikla jsem. "Promiň." usmál se. Pak se zarazil. "Proč tady tak sedíš?" Nevěděla jsem, co říct, tak jsem se na něj jen zazubila. Obešel pult a sedl si vedle mě. "Hmm, pohodlné." zašklebil se a pokračoval: "Pěkný výhled." ukázal na nohy židlí a stolu. "Nech toho." rozesmála jsem se a jemně ho praštila. I on se rozesmál. Uvědomila jsem si, že když se směje, v očích mu poskakují veselé jiskřičky a u úst se mu vytvoří malé dolíčky. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšimla? Dnes jsem si uvědomila mnohem více věcí než kdykoliv předtím. Postavil se a podal mi ruku. "Pojď." Pomohl mi vstát. Dovedl mě až k sedačce, kde jsme se posadili. Zaměřila jsem svou pozornost na obrazovku a kolena si přitáhla až k bradě. V televizi byla nějaká telenovela. Nesledovala jsem děj, přestože mi byl povědomý. "Asi už jsem ji viděla." zdůvodnila jsem si. Před očima se mi odehrával uplynulý den. Nevěděla jsem, jak to bude dál. Pak jsem uslyšela Uckerův hlas, ale on nemluvil. Bylo to z televize. "To je ..." vypadlo ze mě. "Ano, Rebelde. Ty jsi si nevšimla?" zeptal se nechápavě. "Já ... zamyslela jsem se a nedávala pozor." odpověděla jsem. Byl to díl z první série. Roberta se dá dohromady s Diegem a on ji koupí obrovského medvěda a balónek s nápisem Roberta. "Myslím, že je to ten díl, kdy si uvědomí, že ji miluje." pomyslela jsem si. Dívala jsem se, jak ležím na medvědovi a Ucker se sklání nade mnou. Zvláštní dívat se, jak se líbáme. Vlastně jsem po tom znovu zatoužila. Jako zhypnotizovaná jsem hleděla na obrazovku, na které se po chvíli objevila Pilar. Najednou jsem uslyšela dětský pláč. "Dám ji do kočárku a pojedeme domů, ano?" Ucker přikývl, vypnul televizi a oznámil mi: "Já zatím sbalím věci." Rozběhla jsem se k pokoji, kde spinkala Maribel. Co nejopatrněji jsem ji vzala do náruče. "Co se ti nelíbí?" zeptala jsem se jí jako kdyby mi mohla odpovědět. Pak jsem zkontrolovala plenu a oblékla ji svetřík. Venku sice bylo teplo, ale foukal vítr. Pak jsem ji donesla do haly a opatrně položila do kočárku. "Spinkej, maličká." Rozhodla jsem se podívat, co tak dlouho dělá Ucker. Nikde jsem ho nemohla najít a volat jsem nechtěla, aby se Maribel úplně neprobrala. Vyšla jsem na terasu a pátrala pohledem po zahradě. "Co tady děláš?" ozval se Ucker od stolu. "Hledala jsem tě." odvětila jsem. "Můžeme jít." řekla jsem mu. Seděl u stolu a díval se do neznáma. Potom se otočil ke mně, v očích zvláštní výraz. Než jsem stačila zjistit, co znamená, zmizel. Ucker se zvedl a vydal se za mnou. Zamkla jsem dveře na terasu a následně i ty domovní. Christopher se chopil kočárku. Šli jsme tiše vedle sebe. Pak jsem se zarazila. "Na něco jsi zapomněl." zašeptala jsem. "Opravdu?" zeptal se tiše. Mlčky jsem přikývla. Natáhl ke mně ruku. Podala jsem mu svou. Přitáhl si mě těsně k sobě. Objal mě kolem ramen. Nohou zabrzdil kočárek, aby mě i druhou rukou mohl obejmout. Pohladil mě po tváři, chytil za bradu a pak mě rychle políbil. Ale jen opravdu velmi krátce. Pak odbrzdil kočárek a vyrazil. Stále mě objímal. Poslušně jsem vedle něj cupitala. "Už jsem to napravil?" zeptal se hledíc do kočárku. "Myslím, že ano." Zbytek cesty už jsme šli potichu. Cestou jsme potkali několik fanoušků, kteří si na nás ukazovali. Bylo zvláštní, že po nás nic nechtěli, ale asi nechtěli rušit "zamilovaný" pár. Někteří si nás vyfotili. U předního vchodu domu čekala halda novinářů. Co nejnenápadněji to šlo, jsme se otočili a vydali k zadnímu vchodu, kde nikdy nikdo nebyl. Nechtěli jsme, aby vzbudili Maribel, ani odpovídat na dotěrné otázky. Podařilo se nám nepozorovaně proklouznout až do bytu. Vešla jsem do ložnice, abych postel obložila polštáři. Za pár minut přišel Ucker s Maribel v náručí. Položil ji do hromady polštářů. Chvíli jsme ji sledovali, ale když se začala vrtět, vyhnala jsem Uckera s pokoje i přesto, že protestoval. Dveře jsem jen přivřela, abych děťátko slyšela a hnala Uckera do kuchyně. Začala jsem uklízet nákup a vytahovat Beliny věci. Neuvědomila jsem si, že Christopher přišel až těsně ke mně, dokud mě zezadu neobjal a nechytil za ruce. "Pomůžu ti." zašeptal mi do ucha a jemně mě odstrčil. Nevěřícně jsem pozorovala, jak vytahuje věci z tašky. Pomalu jsem je sbírala a ukládala na své místo. Hračky odnesl Ucker. Úhledně je uložil do volné poličky. "Přestože jsi nepořádný, smysl pro úklid máš?" Rozesmál se. "Ale já nejsem nepořádný. Jen nemám čas uklízet." "No jistě." usmála jsem se. "Tak ... Co teď budeme dělat?" zeptal se Ucker, když bylo vše uklizeno. Pokrčila jsem rameny. "Nemáme co na práci, můžeme udělat něco dobrého k večeři. Co myslíš?" "Hmm, to zní dobře." usmál se Ucker. Vrátila jsem se do kuchyně. Ucker mi byl v patách. "Tak co to bude, šéfkuchaři?" zeptal se Ucker. Vytáhla jsem kuchařku. "Tohle ne, to taky ne, ani to ne." listovala jsem knihou. Pak jsem nalistovala jedno z Uckerových nejoblíbenějších jídel. "A co třeba špagety po italsku?" tázavě jsem se podívala na Uckera. "Vtipkuješ? Vždyť víš, že je zbožňuju!" Usmála jsem se a téměř neslyšně odpověděla: "Ano, já vím." Vytáhla jsem špagety a napustila do hrnce vodu. "Tak kuchtíku, do práce." podala jsem Uckerovi zeleninu. "Rozkaz!" odpověděl s úsměvem a zasalutoval mi. Očistil zeleninu a potom ji nakrájel. Já se mezitím chopila přípravy masa. Asi za hodinu bylo uvařeno, snědeno i poklizeno. "Tak dobře jsem se už dlouho nenajedl." pochvaloval si Ucker. "Já jsem se naposledy tak dobře najedla dnes odpoledne." odvětila jsem s úsměvem. Zadíval se mi do očí. Nedokázala jsem říct, co v nich vidím. Někdy bych mu chtěla vidět do hlavy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama