Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XII. Koketa

15. dubna 2011 v 15:45 | Very |  RBD


Kapitola XII. Koketa
Seděla jsem tiše na pohovce a ani nedutala. Měla jsem pocit, že chce to, co já. Že chce pokračovat tam, kde jsme odpoledne skončili. Já po tom doslova toužila. Pohledem jsem zkoumala jeho tvář. Nejprve oči, které byly tmavší než obvykle a které se postupně zastavily na mých rtech, a pak jeho rty. Očima jsem hladila křivky jeho úst. Vzpomněla jsem si, jak něžně a hebce dokázají líbat, ale taky náruživě a tvrdě a mimoděk jsem pootevřela rty. Pozorovala jsem, jak se přibližují k mé tváři, a když už byly skoro u mě ... uslyšeli jsme dětský pláč. Zavřela jsem oči. "Ne ..." uklouzlo mi. Ucker sklonil hlavy a vzdychl. Pak se na mě usmál. Zvedla jsem se, že se na malou půjdu podívat, ale chytil mě za ruce. "Já tam půjdu." díval se na mě těma jeho nádhernýma hnědýma očima. Přikývla jsem a znovu se posadila. Čekala jsem, až se Ucker vrátí, ale pořád nic. Venku už byla tma, tak jsem ze sedačky pozorovala hvězdy. Nevím, kdy se Ucker vrátil, protože jsem usnula. Probudila jsem se někde uprostřed noci, protože jsem slyšela plakat Maribel. Uvědomila jsem si, že jsem na sedačce schoulená v Christopherově náruči. Spal jako miminko. Vyklouzla jsem ze zajetí jeho paží a běžela jsem k Maribel. Uklidnila jsem ji a vešla jsem do kuchyně. Nachystala jsem si čaj, protože jsem měla nesnesitelně vyschlé hrdlo. I s ním jsem šla do obýváku a zatímco jsem ho usrkávala pozorovala jsem Uckerovu spící tvář. Potom jsem ještě jednou zkontrolovala Maribel a vrátila se na pohovku. Znovu jsem se uvelebila Uckerovi na hrudi a zavřela jsem oči.

Otevřela jsem oči a mžourala jsem do sluníčka. Co dělám v ložnici? A kde je Bel? Z kuchyně ke mně doléhal hluk. Shodila jsem nohy z postele a rychle jsem vstala. Ale hned jsem se zase posadila, protože se mi zamotala hlava, jak rychle jsem vstala. Chvíli jsem počkala, až se svět kolem mě dotočí. Pak jsem se znovu postavila, tentokráte pomaleji a vydala jsem se do kuchyně. Tam jsem se opřela o rám dveří a nemohla uvěřit svým očím. Ucker měl kolem sebe omotanou zástěru a k břichu v šátku přivázanou Bel. Spolu poskakovali po kuchyni a něco kuchtili. K nosu se mi nesla nádherná vůně. "Co se to tady děje? A co to tady tak krásně voní?" zeptala jsem se s úsměvem. Ucker se na mě otočil a na tváři se mu objevil ten nejnádhernější úsměv jaký jsem u něj kdy viděla. "Jé, Dul, už jsi se vzbudila Šípková Růženko? Dobré ráno. Posaď se." vydal se ke mně, chytil mě kolem pasu, letmo políbil a pak mi galantně odsunul židli. Ani jeden jsme si neuvědomovali, že se postupem času chováme jako opravdický pár. A to i doma nebo jinde v soukromí, kde nás nikdo nemůže vidět. Vlastně nám to vůbec nepřišlo divné, naopak. Bylo to úplně přirozené. "Dobré ráno i vám dvěma." popřála jsem jim. "Christophere, jak jsem se dostala do postele?" Když nic neříkal, přestala jsem zkoumat ubrousky a vzhlédla jsem. Zadívala jsem se mu do tváře. Přísahala bych, že trochu zčervenal. "Ehm, ... vlastně ... omotala jsi mi ruce kolem krku a pak už to bylo snadné." zářivě se na mě usmál. Teď jsem pro změnu změnila barvu já. A to na sytě červenou. "Dul, můžeš mi říct, proč máš tvář barvy ohně?" "Nemám." protestovala jsem a nevěděla, kam s očima. "Ale jdi ty. Stěží rozliším tvůj obličej od vlasů." rozesmál se. "Ha, ha, ha." parodovala jsem. "Dobrou chuť." položil přede mě talíř vrchovatě naložený palačinkami. Vytřeštila jsem oči. "Tak za prvé, kdy jsi to stihl udělat? Za druhé, myslíš, že tohle všechno sníme? A za třetí, děkuji za snídani." Nachystal příbory, posadil se vedle mě a s úsměvem mi odpověděl: "Za prvé, stihl jsem to dnes ráno, když jsi ještě sladce spala. Za druhé, přinejhorším se nemusíme starat o večeři a za třetí, není zač." Chvíli mlčel a jen na mě koukal, ale potom se zarazil. "Vidíš děvče, na tebe jsem málem zapomněl." sklonil hlavu k Bel. Zvedl se, přinesl deku a několik štěrkátak, rozložil ji na podlahu a položil na ni dítě. "Tady máš a hezky si hrej." pohladil miminko po hlavičce a vrátil se ke stolu. Bel si začala mrmlat pod nosem a my jsme se pustili do jídla. Při každém soustu mě znovu a znovu překvapilo, jak skvěle umí Christopher palačinky. "Nikdy v životě jsem toho tolik nesnědla." podotkla jsem, když jsem odložila příbor a namáhavě se opřela o opěradlo židle. S úsměvem mě pozoroval. "Bylo to naprosto dokonalé. Děkuju." "Já děkuju." "Nevím za co?" "Za pochvalu." "Hmm..." naklonila jsem se a jemně ho políbila. Chutnal po cukru a jahodové marmeládě. Kousek jsem se odtáhla, abych mu viděla do očí. Jenže s jednou pusou jsem se spokojit nehodlala. Posunula jsem se na židli, abych na něj lépe dosáhla a pak jsem ho znovu přitáhla k sobě. Opětoval mé polibky se stejnou vášnivostí, s jakou jsem mu je dávala. Pevně mě chytil kolem pasu a přetáhl si mě k sobě na klín. V jeho náručí jsem se cítila jako v ráji. Nic víc jsem v tu chvíli nepotřebovala. Rukama jsem mu zajela do vlasů. Ucker mě jednou rukou tiskl k sobě a druhou mě hladil po tváři. "Nechci, aby tohle někdy skončilo." pomyslela jsem si a jen co mi i tahle poslední myšlenka vyletěla z hlavy, začal mi zuřivě zvonit telefon. Oba jsme se lekli a odtrhli od sebe. Ale místo toho, abych z něj slezla, jsem se jen natáhla pro telefon, zvedla ho a pak jsem se hlavou opřela o Uckerovo rameno. Jednou rukou mě objímal, čímž zabraňoval mému pádu a druhou rukou si hrál s tou mou. Tvář si opřel o mé čelo a tiše naslouchal Maribelinu žvatlání a mým slovům. "Tady Dulce." "Ahoj Dul. Jak se máš?" "Dobře děkuju." "Poslouchej, nemohla by jsi dnes přijít ke mně domů? Naplánovali bychom ten vánoční večírek. Ostatní už jsem volala a oni souhlasili, jen ty a Ucker to ještě nevíte. Uckerovi se nemůžu dovolat." "Já bych ráda, ale jak už jsi jistě četla v novinách, hlídám kamarádce miminko." "Ale to vůbec nevadí. Vem malou s sebou. Víš, že děti miluju. A May s Chrisem budou taky určitě nadšení." Něco v hlase Any mi nesedělo. "Any, děje se něco? Zníš smutně a vyčerpaně." Uslyšela jsem vzlyknutí. "Ne, nic." "Nelži mi! Znám tě dost dobře na to, abych věděla, že nejsi v pořádku!" "Tak jo, dobře, děje. Povím ti to potom. Nevíš, jak seženu Uckera? Nemůžu se mu dovolat." "To nevadí, já mu to řeknu. Je tady se mnou. Nejspíš si doma zapomněl mobil. Chceš ho?" Najednou Anyin hlas oživl. "Ne, ne. Řekni mu to ty. A užijte si to!" "Užijte si co?" zeptala jsem se podrážděně. "Ale tak Dul, vždyť víš." "Any!!!" zaječela jsem do telefonu. "Doufám, že jsem vás nevyrušila." omlouvala se Any a v jejím hlase šlo slyšet pobavení. "Any! Neměla jsi z čeho! A přestaň! Ty víš, jak je to doopravdy." "Nekecej!" "Tak jo, prokoukla jsi nás. Zrovna jsme se chystali nechat Maribel v kuchyni samotnou, ať se třeba uvaří a chystali jsme se na to vlítnout!" Cítila jsem na sobě Uckerův překvapený pohled. "Neptej se!" naznačila jsem mu. "Dobře, Dul. Omlouvám se. Asi je to pošetilé. Pozdravuj ho ode mě." "Budu. Jak to předevčírem dopadlo s Ponchem?" Any se rozvzlykala. Ajaj, to jsem se asi neměla ptát. Proto je tak smutná! Při mých slovech Ucker zbystřil. "Nijak. Jak by to mělo dopadnout? Jsme přátelé, tak jak vám slíbil mě doprovodil domů a potom odešel. Za Carmen." Any přeskočil hlas, takže poslední větu zapištěla. "Any, zlato, potom mi vše musíš povědět. A netrap se kvůli tomu." "On mi za to nestojí. Za hodinu u mě, ano?" "Dobře, budeme tam. Ahoj." "Ahoj." Položila jsem telefon na stůl a chytila jsem Uckerovu ruku do obou dlaní. Ale nepodívala jsem se na něj. Nedokázala jsem to. Teď jsem se mu do očí podívat nemohla. Teď ještě ne. To, co jsem řekla Any byla částečně pravda. Ale jen částečná. Pokud šlo o mě, do ložnice jsme se vůbec nemuseli dostat. Věděla jsem, že jsem zase rudá jako rak. Neměla jsem tak hloupě odpovídat. Ucker si odkašlal. Zdálo se, že i on je v rozpacích. "Jak je Any?" zeptal se, protože bedlivě poslouchal mé utěšování. "Myslím, že je na tom dost mizerně. Když jsem se jí na něj zeptala, rozplakala se jako malá holčička. A už když jsem zvedla telefon, všimla jsem si, že zní divně. Myslím, že i když si to nechce přiznat, je do něj až po uši zamilovaná." "Já bych toho Alfonsa Herraru někdy nejradši zabil!" Až teď jsem se odvážila zvednout hlavu a podívat se mu do tváře. Usmála jsem se. "Jo, to by bylo asi nejlepší. Ty Poncha, já Any ... a máme to kompletní. Kruci, kdyby mu řekla, co k němu cítí, bylo by to pro všechny jednodušší. Vždyť i na něm je zatraceně dobře vidět, že ji miluje. Jediný, kdo to nevidí je on, Any a tak koza Carmen! A klidně by to Poncho Any mohl říct. Myslím, že i on si uvědomuje, že mezi nimi něco není tak, jak by mělo. Že je mezi nimi něco víc! Nebo jsou oba tak neuvěřitelně slepí?!" "A co když se bojí, že ho nemiluje? Dovedeš si to představit? On ji vyzná lásku a ona ho pošle do háje. Pak by to bylo trapné pro oba. Už by spolu nemohli pracovat." Nadechla jsem se, že mu odpovím, ale předběhl mě. "Já vím, já vím. Ty jsi s Ponchem taky chodila a jste i nadále přátelé, ale já si myslí, že mezi nimi je něco víc. Možná jste do sebe nebyli až tak báznivě zamilovaní!" 'Já si to taky myslím, protože to co cítím teď je daleko, ale daleko silnější! Cožpak jsi taky tak slepý, že nevidíš, jak moc tě mám ráda?' chtělo se mi začít křičet, ale neudělala jsem to. Mlčela jsem a dál jsem poslouchala Uckera. "To, jak se na ni dívá a naopak. Myslím, že ti dva se narodili jeden pro druhého. Vtipné je, že to všichni poznali ještě dříve, než ti dva. Možná je to díky té telenovele, ale podívej - fanoušci! Vyžadovali, aby se ti dva líbali, režiséři a scénáristé! Ti taky chtěli, aby nakonec zůstali spolu. Tedy myslím ještě jako Mia a Miguel. A jim všem ten, co nás řídí vyhověl. Svedl je dohromady. Jen ti dva to nevidí. A je mnoho podobných, nemyslíš?" zkoumavě mi hleděl do očí. Chce mi tím snad naznačit, že ... Nebuď naivní. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Byla jsem jím přímo zhypnotizovaná. Najednou se ozvala rána a Bel se rozplakala. Když jsem v Uckerově náručí, vždy na ni zapomenu! Jak je to možné? Zapomenout na dítě! Tím náhlým hlukem, jakobychom oba vystřízlivěli. Vyskočila jsem a vzala děťátko do náruče. "Za hodinu máme být u Any. Kvůli tomu vánočnímu večírku. Mimochodem, pzdravuje tě." řekla jsem Uckerovi. Když jsem byla v jeho blízkosti, nebyla jsem schopná rozumně uvažovat, ale jakmile jsem se dostala z jeho dosahu, dokázala jsem alespoň přemýšlet. Ale o rozumném uvažování nemohla být řeč minimálně do té doby, co jsem byla s Uckerem v jedné místnosti. Jen přikývl a pak vstal. Poskládal deku, uklidil hračky a začal sklízet nádobí. Maribel se mi nedařilo uklidnit. "Ty jsi uvařil, já uklízím!" namítla jsem, když se chystal umýt nádobí. Vrazila jsem mu Maribel se slovy: "Vem si to dítě a uklidni jej. Myslím, že máš nějakou kouzelnou moc, protože já ji uklidnit nejspíše nedokážu." Naše prsty se dotkly. Přestože to byl jen zlomek sekundy, cítila jsem to pořád. Překvapeně jsem sledovala, jak Bel ztichla. Zakroutia jsem hlavou a začala jsem sbírat nádobí. Uslyšela jsem zvonek. Chtěla jsem jít otevřít, ale všimla jsem si, že ke dveřím jde Ucker. Rychle jsem umyla nádobí a za dvě nebo tři minuty jsem byly hotová. "Co tam tak dlouho dělá?" Vím, že dovnitř nikdo nešel a Christopher se také stále nevracel. "Pane Bože! Dnes mají ze zlatnictví přinést ten přívešek!" Rychle jsem vyrazila ke dveřím a ... málem mě porazilo. Ucker se ležérně opíral o rám dveří a poslouchal dívku, která byla asi stejně stará jako my dva. Nestydatě s ním koketovala, mrkala na něj a kroutila očima. "Tak toho by si všiml i slepý!" zuřila jsem v duchu. "Jak mi to může udělat? Jestli ho uvidí paparazzi ... Radši nemyslet!" Vražedný pohled vystřídal milý úsměv. Vydala jsem se za nimi. Teatrálně jsem Uckera objala kolem krku a políbila ho na tvář. "Děje se něco, miláčku?" Zakroutil hlavou a věnoval mi krásný úsměv. "Vy jste slečna Dulce Maria, že?" nepříjemně se mě zeptala ta dívka. "Ano, počkejte minutku, prosím." obrátila jsem se znovu k Uckerovi. "Mohl bys, prosím, převléknout Maribel." "Samozřejmě, andílku." To, co potom následovalo jsem opravdu nečekala. Usmíval se na mě, já na něj. Čekala jsem, že hned po mé otázce odejde, ale on se místo toho sklonil a vášnivě mě políbil. Náš polibek trval jen několik málo sekund, ale i tak ... Stálo to za to. Když znovu zvedl hlavu, vyklouzla jsem mu z náruče. "Nashledanou." rozloučil se Ucker s děvčetem. Věnovala mi nevraživý pohled. Stěží jsem přemáhala smích. Počkala jsem, až Ucker zmizí v ložnici a pak jsem se zeptala: "Nesete mi přívěšek?" Přikývla. Podala mi malou krabičku. "Tady mi to podepište, ať můžu jít." Usmála jsem se na ni a jízlivě poznamenala: "Když jste mluvila s Uckerem, mým přítelem, nespěchala jste." Divila jsem se, že na mě nevyplázla jazyk. "Nashle." odsekla. "Radši sbohem." odvětila jsem a zavřela dveře. Pak jsem se o ně opřela. Zavřela jsem oči a snažila se ubránit zlosti a slzám. Ten ničema! "Dul, jsi v pořádku?" uslyšela jsem ode dveří do ložnice. Rychle jsem otevřela oči, krabičku schovala za zády a usmála se. "Ano, samozřejmě, neměla bych. Jste hotovi?" Přikývl. "Dobře. Zavolej, prosím, taxík a já se zatím převleču." Pomalu jsem mířila do ložnice. Ucker z postele zvedl Maribel, ještě se na mě zkoumavě podívala a potom odešel. Zavřel za sebou dveře. Posadila jsem se a otevřela krabičku. Vytáhla jsem kruhovitý přívěšek a otočila ho ze zadní strany. 'S láskou Dulce' četla jsem. Nejraději bych s ním mrštila o zem. Otřela jsem si slzy, které se mi řinuly po tvářích, schovala krabičku i s přívěškem do šuplíku a otevřela jsem skříň. Vytáhla jsem jednoduché triko a rifle. Rychle jsem se převlékla a běžela do koupelny nalíčit se. Nesmí být poznat, že už jsem zase brečela. Jsem nějaká přecitlivěla. To není normální. Včera pláč, dneska pláč ... To abych doplnila tekutiny. Potřásla jsem hlavou a pak jsem se vrátila do pokoje k Maribel a Christopherovi. "Už je tady taxi?" zeptala jsem se Christophera. "Ne, proč nechceš jet svým." "A volal jsi taxi?" Ukázal na Maribel. "Ne, ještě jsem to nestihl. Pokrčila jsem rameny. "Tak pojedeme mým autíčkem." Vzala jsem autosedačku a tašku s Belinými věcmi a vydala se ke dveřím. Ucker šel hned za mnou. "Chceš řídit?" "Smím?" Přikývla jsem a podala mu klíče. Maribel jsem pečlivě připoutala v autosedačce a sedla si na zadní sedadla. \schválně jsem se posadila za spolujezdce, aby na mě Ucker v zrcátku neviděl. Doufala jsem, že když vezeme miminko, nebude mít odvahu otočit se. Nechala jsem ho řídit, protože jsem byla až příliš rozrušená. Stále jsem se na něj zlobila. Zavrtala jsem se do sedačky a vyhlédla z okna. Ucker se rozjel a já pozorovala, jak se za námi řítí chumel novinářů. Pak jsem se zaměřila na ubíhající cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama