Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XIII. Konečně spolu

15. dubna 2011 v 15:50 | Very |  RBD


Kapitola XIII. Konečně spolu
Za pár minut jsme dorazili k Any. Ucker vytáhl autosedačku i s Bel a já vzala tašku. Rychle jsem vyrazila ke dveřím, abych se nemusela s Uckerem chytat za ruku, nebo podívat se mu do očí, protože tím by bylo mé odhodlání určitě nahlodáno. A to jsem nechtěla. Pořád se na něj zlobím. Dřív než jsem stihla zazvonit, dveře se rozrazily dokořán a do náruče mi vpadla nešťastná Any. Otočila jsem se na Uckera a pak Any jemně zatlačila dovnitř. Ucker zavřel dveře a pomohl mi Any dotlačit do obývacího pokoje. Tam mi vzal tašku, položil na zem autosedačku a vytáhl Maribel. Posadil se, Maribel s hračkami na klíně. Šeptem jsem Any utěšovala, protože mi bylo jasné, že pláče kvůli Ponchovi. Ani Ucker nic neříkal. Jen se na nás dvě díval. Any byla schoulená v mé náručí a pomalu se uklidňovala. Za pár minut se znovu ozval zvonek. "Vezmu ji do ložnice, kdyby to byl ... Otevřeš?" Ucker přikývl. "Něco si vymyslím." řekl, zrovna když jsem se chtěla zeptat, co řekne, když se na nás příchozí zeptá. Všichni tři jsme se postavili. Já se s Any vydala do schodů a když se mi podařilo dostat ji do ložnice, vyběhla jsem ještě na chodbu, abych na Uckera kývla, že může otevřít. Pak jsem se vrátila k Any. "Any, tak. Teď máme klid. Všechno mi řekni. Je to kvůli Ponchovi, že?" Přikývla. "Já nevím, proč mě to tak trápí." "Protože o miluješ." podívala jsem se jí do očí. "Ty to víš?" "A ty to víš taky." "Uvědomila jsem si to ten večer, co jsme byli v restauraci." "Už bylo na čase. Tak povídej." pobídla jsem ji ještě a pak jsem ji poslouchala. "Chvíli po vašem odchodu jsme se i my začali chystat. Všechno bylo krásné, tak dokonale romantické. Byl večer a bylo chladno. Byla mi zima a on si toho všiml. Objal mě kolem ramen a zdůvodnil to tak, že se nemůže dívat na to, jak se třepu jako osika." Mírně se usmívala, ale její úsměv byl bolestný. "A jak to bylo dál?" Chytila jsem ji za ruce, aby pokračovala, ale v tu chvíli se rozrazily dveře. Obě jsme vyskočily, ale když jsme zjistily, že je to May, uklidnily jsme se. "Ahoj!" řekla vystrašeně, zavřela za sebou a sedla si k nám. Podívala se na Any, pak na mě. Na tváři se ji objevil vševědoucí výraz. "Poncho." poznamenala. "Sakra! To je to na mě tak vidět?" popotáhla Any. "Nevšiml by si toho jen slepý ..." začala jsem a May pokračovala: "... anebo Poncho." Souhlasně jsem kývala hlavou. "Tak Any, mluv." pobídla ji May. "Myslíš, jak jsme měli jít všichni, ale nakonec jste šli jen vy čtyři?" zeptala se May, když jsem May stručně vysvětlila o jaký večer se jedná. Přikývly jsme a potom Any zopakovala to, co zatím řekla mě. Pak ztichla. S May jsme nedočkavě čekaly, co řekne dál. Tázavě jsme se na ni podívaly. "Jenomže cesta uběhla až příliš rychle. Ani jsem se nenadála a stála jsem před dveřmi. Tiše jsme si povídali a potom nastalo ticho. Ale ne takové to nepříjemné ticho. Naopak, to ticho bylo plné očekávání." Odmlčela se a já měla pocit, že jestli nám okamžitě nepoví, jestli ji políbil, prasknu. "A když už to vypadalo, že mě konečně políbí a řekne mi, že mě má rád ... zazvonil telefon. A kdo to byl?" "Carmen." uhodly jsme s May hned napoprvé. "A všechno bylo v tahu. Rozběhl se za ní jako pejsek." V očích se jí znovu zaleskly slzy. 'To znám. S Uckerem to je úplně stejné. Natáčíme tu nejromantičtější scénu z Rebelde. Ozve se STOP! A první, co Ucker udělá je, že se rozběhne za svou přítelkyní.' napadlo mě, ale nahlas jsem řekla: "No, já to vidím naprosto jednoduše. Zabiju Carmen a život bude jednodušší. Navíc světu se o jednu potvoru uleví." Přes slzy se Any rozesmála. "Tak dobře, já ti pomůžu." přidala se May. "Zlato, no ták, už žádné slzy!" prosila jsem Any. Zavedli jsme ji s May do koupelny. "A teď z tebe uděláme ještě větší princeznu, než jsi." usmála se na Any May. Vybrala jsem se ke skříni a vytáhla jednoduché, ale nádherné šaty, ve kterých Any vypadala jako anděl. Pak jsme ji namalovaly a učesaly. "Poncho padne na kolena a požádá tě o ruku hned, jakmile tě zahlédne." podotkla jsem, když jsem si prohlížela náš výtvor. May dodala: "A jestli ne, pak ti přísahám, že už nikdy nepůjdu nakupovat. A to bych nepřežila, takže musí!!!" Všechny jsme se rozesmály. "Jdeme!" zavelela jsem a vydala se do pokoje, kde jsme nechaly Uckera s Bel. Vešla jsem a všimla si, že už přišel i Poncho. Any zbledla a zdálo se, že se že zkolabuje. Ale rychle se vzpamatovala. Nasadila kouzelný úsměv a přivítala Poncha, jak se sluší a patří. Ten na ni koukal s otevřenou pusou. "Ahoj, kde je Carmen?" rozhlížela se. Posadila jsem se na opěradlo křesla k Uckerovi, abych mohla lépe pozorovat Maribel. "Hmm... Není tady." odpověděl Poncho nervózně. Překvapeně se na něj podívala. "Myslela jsem, že přijde s tebou." Poncho se ohlédl na Uckera, který se na něj povzbudivě podíval. "Any, musím s tebou mluvit." Pokrčila rameny a nechápavě se na něj podívala. Podíval se na nás a pak zpátky na ni. "Mezi čtyřma očima." Bylo vidět, že Any zatrnulo. Já i May jsme tiše artikulovaly: "Dělej, běž! Určitě ti chce říct něco důležitého! Tak padej už!" K mé úlevě Any znovu pokrčila rameny a vydala se do kuchyně. Poncho za ní. Podívala jsem se na Uckera a zašeptala. "Musíme si promluvit." Nevinně se usmál, ale než stihl něco říct, May mě chytila za ruku a odtáhla ke dveřím kuchyně. "Drbny." uslyšela jsem vedle sebe tolik milovaný hlas. Tiše jsem se rozesmála: "Ty máš co říkat." V očích mu jiskřilo. Pomalu se skláněl, aby mě políbil. Byla jsem jako přikovaná. Musela jsem se donutit, musela! Otočila jsem se. Snad si nemyslí, že bude flirtovat s nějakou koketou a potom se se mnou líbat. Tak na to ať zapomene. Přitiskla jsem ucho ke dveřím. "Tak co chceš?" "Any, nebuď na mě taková!" "Jaká?" "Vím, že se na mě zlobíš. Tak se přestaň tvářit tak mírumilovně a laskavě." "Nezlobím." zapřela Any. "Any, to je horší, než kdybys na mě křičela. Vím, že se na mě zlobíš." Šlo slyšet kroky. "Dobře, ano, ano. Máš pravdu. Zlobím se na tebe. A to hodně, takže jestli nechceš, abych ti vyškrábala oči, už ani krok blíž ke mně." "Už jsem se bál, že ke mně nic necítíš." "Poncho, prosím ..." "Any, Carmen tady není, protože jsem se s ní rozešel. Už ten večer, co jsme byli na večeři. Jsem do tebe zamilovaný. A to už strašně dlouho. Zvonil jsem na tebe už včera, ale neotevřela jsi mi. Any, proč jsi všem zavolala ty, jen já se to dozvěděl od May?" "Ale vždyť ty to víš." ozval se Anyin roztřesený hlas. "Miluju tě, Any." Šlo slyšet šustění. "Co to je?" zeptala se Any. "Vezmi si to a neptej se." May pootevřela dveře a my všichni jsme nakoukli dovnitř. Bylo ticho, protože Any rozbalovala balíček. "Pane Bože!" vykřikla. "Děkuju, jsou nádherné." vzlykla Any. "Opravdu se ti líbí?" "Jsou to ty nejkrásnější náušnice jaké jsem kdy viděla!" "Jsem rád, že se ti líbí. Miluju tě." "I já tebe." zašeptala Any skrz slzy. Poncho se posunul o zbývající dva kroky a přitáhl a si Any do náruče. Pak ji políbil. Po chvíli se od něj odtáhla. "Měli bychom jít za ostatníma." "Oni stejně určitě tuší, co se tady děje. Nebude jim to vadit. A navíc, snad si zasloužím odměnu." "Tak dobře." usmála se na něj Any a přitáhla si jeho obličej. Tiše jsme zavřeli a chystali se vrátit do obývacího pokoje. Když jsme procházeli kolem vstupních dveří, vyhlédla jsem z okna. Rychle jsem otevřela dveře. "Nezvoň." zařvala jsem na Chrise právě včas. Usmál se na mě. "Dobře. Ahoj. A proč nemám zvonit?" "Protože to nepokazila ani Maribel. Nezačala plakat. Pojď, všechno ti vysvětlíme. A tiše!" odpověděla jsem mu se záhadným úsměvem. Byl u nás coby dup. Šli jsme se posadit. "Jé, to je ta malinká? Ta je ale nádherná." rozplýval se Chris nad Bel. "Pojď ke strejdovi, srdíčko." vzal dítě Uckerovi a posadil se na sedačku. Rychle jsem zabrala místo vedle něho, abych byla co nejdále od Christophera. Začala jsem mu vyprávět, co se právě odehrálo a co se ještě teď odehrává v kuchyni. "No tééééda." protáhl Chris, ale zněl potěšeně. "Konečně jsou spolu. To je tak romantické." "Ano to je." usmála se na něj May. Christopher se rozhodl vmísit do rozhovoru: "Jak se má Mike?" "Dobře, má se skvěle. Oba se máme skvěle, kdyby vás náhodou zajímalo i to, jak se daří mě." Rozesmála jsem se. "Promiň Christiane, ale všichni jsme tak trochu vyvedení z míry." Asi po půl hodině se ve dveřích objevil Poncho ruku v ruce s Any. Oba zářili štěstím. Já i May jsme se rozběhly k Any. "Vidíš to." zašeptala jsem ji do ucha, když jsem ji objímala. "Poncho, ty mi chceš způsobit infarkt. Málem jsem do smrti mohla zapomenout na nákupy!" poznamenala zděšeně May. Poncho se na ni nechápavě podíval. Všechny tři jsme se rozesmály a kluci na nás jen zírali. "Dlouhá historie." usmála se Any. Pak jsme se všichni posadili a začali probírat vánoční večírek. Jak se ukázalo, Any už ho skoro celý naplánovala, takže jen stačilo vyladit detaily. Čas utíkal jako voda. Každý si chtěl Maribel pochovat a nikdo ji nikomu nechtěl půjčit. Najednou se vedle mě objevil Ucker s dětskou lahvičkou s mlékem. "Chceš ji nakrmit, nebo to mám udělat?" "Jak chceš." Než jsem stihla cokoliv namítnout, nebo něco udělat. Chytil mě za ruku a dovedl až k Ponchovi, který měl Bel v náručí. "Jde se jíst a spát." oznámil. "Any? Můžeme malou uložit u tebe v ložnici?" zeptala jsem se. "Jasně. A my ostatní zatím ukuchtíme něco k jídlu." Vzala jsem dítě do náruče a znovu se vydala do schodů do ložnice Any, ale tentokráte s Uckerem v patách. "To je ale ironie," pomyslela jsem si, "ještě před několika málo hodinami jsem tudy vedla plakající Any a teď mám sama na krajíčku." Zavřeli jsme za sebou dveře. Položila jsem Bel doprostřed postele. Tu jsme potom obložili polštáři a každý si lehl na jeden kraj. Dívala jsem se, jak holčička žužlá dudlík na láhvi, kterou ji Ucker drží u pusinky. "Dobře, že jsi na to pamatoval. Myslím, že já bych si nevzpomněla." Věnoval mi nádherný úsměv. "Dul, já jsem si všiml, že se od té návštěvy chováš velice divně." "Nevím, jaké návštěvy myslíš. A navíc, nezdá se mi, že se chovám divně. Chovám se stejně jako jindy." lhala jsem. Moc dobře jsem věděla, kterou návštěvu myslí a že se chová jinak. A proč? Protože se zlobím! Už tě nenechám zahrávat si s mými city! Zadíval se mi do očí. "Ale já nejsem slepý, Dul, jestli si to myslíš. To teda opravdu nejsem. Jsi roztržitá, nebavíš se se mnou, nevšímáš si mě, ani jsi mi nedovolila, abych tě políbil." Sklopila jsem zrak a zoufale si přála, abych pořád neměnila barvu na červenou. Měla jsem pocit, že jsem chameleón, jehož nejoblíbenější barva je právě ta proradná rudá. "A možná, že jsem se dobře nevyjádřil. Nebyla to návštěva. Myslím tu slečnu, která dopoledne zvonila. Myslím, že říkala, že se jmenuje Paquita. Ani mi neřekla, co chce." Spolkla jsem urážky, které se mi draly na jazyk a mlčela. Hlavně, že ví, jak se ta idiotka jmenuje ... Naklonila jsem hlavu tak, aby mi záclona vlasů zakryla obličej. Ale můj plán nevyšel. Namísto toho, aby mě Ucker nechal na pokoji mi odhrnul vlasy a připevnil mi je za ucho. Pak mě konečky prstů pohladil po tváři. Nevydržela jsem to. Musela jsem se na něj podívat. Nesundal ruku z mojí tváře. Nedokázala jsem udržet oči otevřené. Znovu jsem je otevřela až tehdy, kdy prsty přejel po mých rtech. Pozorovala jsem, jak na noční stolek odkládá prázdnou láhev a jak se ke mně pomalu přibližuje. Věděla jsem, že tentokrát už nevládnu uhnout. Ne proto, že bych to nestihla, ale proto, že jsem se nemohla ani pohnout a aby toho nebylo málo, ani jsem nechtěla. Něžně mě políbil. Pak se odtáhl, chytil mě za ruku a znovu si lehl. Bylo to zvláštní. Oba jsme leželi na posteli a mezi námi usínalo miminko. Jenomže nebylo naše a my jsme nebyli opravdový pár. Za několik minut spala Bel jako zabitá. Ucker na noční stolek položil chůvičku a pomalu jsme se vrátili do kuchyně k ostatním, kde už byl bohatě prostřený stůl. U stolu se rozproudil vášnivý rozhovor, ale já se do něj moc nezapojovala. Po celou dobu, co Maribel spala jsem se držela stranou. Nevěděla jsem, co si mám o Uckerově chování myslet. Dává mi pořádně zabrat. Zamyslela jsem se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama