Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XIV. Úder

15. dubna 2011 v 15:55 | Very |  RBD


Kapitola XIV. Úder
To, co se stalo ráno bylo tak, tak ... neuvěřitelné. Myslela jsem si, že tím by se mohlo všechno změnit. Pomalu jsem tomu začínala věřit, ale pak jsem ho viděla s Paquitou. Měla jsem chuť té odporné ženské vyškubat vlasy. A teď, jakoby se nic nestalo, mě zase políbí. A já? Jsem to ale husa. Místo toho, abych se bránila ještě jeho polibky opětuju! Jak to, že jsem jednou dokázala uhnout, přestože mi to málem utrhlo srdce, ale podruhé už ne? Nemůžu ho nechat, aby si se mnou dělal co chtěl. To přece nejde! Podívá se na mě a jakoby se moje srdce odpojilo od mozku a celé tělo poslouchalo srdce. Ne mozek. Nemůžu se bránit. Vždy mu vyjdu vstříc. Ale tomu už je konec! Už to musí skončit! Musí! Musí! Musí! Najednou jsem vedle sebe uslyšela křik. Trhla jsem sebou, protože jsem se lekla. Překvapeně jsem se rozhlédla a po několika sekundách mi došlo, že pláč se ozývá z chůvičky. Postavila jsem se a zamířila k ložnici. Ale dřív, než jsem vůbec stihla dojít ke schodům, stál vedle mě Ucker a chytil mě za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala. Jen se na mě usmál a táhl mě do schodů. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se ani nebránila. Nechala jsem se dovést do pokoje. Jen co se za námi zavřely dveře, už jsem ležela Uckerovi v náručí. "Uckere!" bránila jsem se, ale dlouho jsem to nevydržela. Nechala jsem se políbit a dotlačit k posteli. Jemně mě donutil posadit se. Potom se ode mě odlepil, vzal Maribel do náruče a vypnul chůvičku. I s dítětem v náručí si přede mě klekl a zadíval se mi do očí. "Christophere, proč mi to děláš?" zašeptala jsem. Začala jsem ho hladit po tváři a poslouchala, jak Belin pláč slábne. Odtrhla jsem oči od jeho a podívala se na Bel. Musela jsem se usmát. "Znovu usnula." podotkla jsem, vzala ji Uckerovi a položila do postele. Christopher se nadzvedl a znovu přitiskl své rty k mým. Jednou rukou jsem se opírala o pelest postele a druhou jsem měla položenou na Uckerově tváři. Věnoval mi ještě jeden polibek a pak se s úsměvem odtáhl. "Co se stane teď?" ptala jsem se sama sebe. Aniž by se na mě přestal dívat, posadil se vedle mě a přitáhl k sobě do náruče. Položila jsem mu hlavu na rameno a zavřela oči. Nechala jsem se hladit po vlasech a snažila se nemyslet. Věděla jsem, že se za tohle na sebe budu nesmírně zlobit. Ale bylo mi tak dobře! "Tak dost! Před chvílí jsme si to snad ujasnily, ne? Okamžitě se vzpamatuj! A to rychle!" začala jsem po sobě v duchu ječet, když se mi v hlavě přehrál celý dnešní den. Odtáhla jsem se a postavila se. Obešla jsem postel a posadila se na její kraj. Cítila jsem na sobě jeho pátravý pohled, ale neměla jsem odvahu podívat se mu do očí. Zadívala jsem se na Maribel. "Je tak rozkošná, viď?" opatrně jsem ji konečky prstů přejela po tvářičce. "Nádherná." přikývl a pokračoval: "Obě jste krásné." Cítila jsem, jak zase měním barvu. V srdci mi začala klíčit radost. Potlačila jsem ji a obořila se na Uckera. "Uckere, mluv chvíli vážně." Nedokázala jsem se na něj podívat. "Mluvím." odvětil. Přestala jsem pozorovat Maribel a zvedla jsem hlavu. Ucker se na mě díval. K mému překvapení naprosto vážně. Co se to stalo? Ještě předtím, než jsme začali předstírat, že jsme pár, jsme se nesnášeli, dělali si naschvály a pošťuchovali se. Nikdy jsem si tak intenzivně neuvědomovala jeho přítomnost, doteky, polibky ...! "Nelži sama sobě! Jen sis to nechtěla přiznat. Jen si vzpomeň, co jsi po koncertu cítila. Hmm? Nebo při polibcích, které ti dával před kamerou nebo na koncertech!" začalo na mě dotěrně hulákat srdce. "Mlč už!" okřikla jsem ho a pokračovala v úvahách. A teď? Jen se na mě podívá a mě se podlomí kolena. Vždy si tolik přeju, aby mě políbil, nebo alespoň objal. Pane Bože, udělej s tím něco, prosím! Nemůžu přece vždy takhle reagovat. Polkla jsem a znovu se podívala na Maribel. K mému úžasu měla otevřené oči. Roztomile se na mě usmála. "Ahoj princezno! Ty už jsi vzhůru? Tak co? Budeme vstávat? No? No co?" začala jsem na ni šišlat a nosem ji lechtat na bříšku. V pokoji se rozezněl Belin dětský smích. Chvíli jsem si s ní hrála, ale pak jsem se vydala do obýváku pro tašku s plenami. Naštěstí Ucker zůstal v pokoji. Ale bylo to štěstí? Nejde se mnou, ale potom tam zase budu s ním. V podstatě sama. Mám být ráda, nebo ne? Mám nějaké rozbouřené hormony! Musím se uklidnit, ať se nechovám jako pitomec. Musím mu připadat strašně směšná. Obzvlášť, když se sesypu hned, jak se na mě usměje, v lepším případě až tehdy, když se mě dotkne. "Dul, co tam tak dlouho děláte?" uslyšela jsem za sebou podezíravou otázku. "Chvíli trvá, než se miminko úplně probere. Nechtěli jsme, aby potom byla protivná." odpověděla jsem Any zatímco jsem hledala tašku. "A kde je Ucker?" "Zůstal nahoře. Nevíš, kde je ta taška s Belinými věcmi?" Ukázala do rohu místnosti. Praštila jsem se do čela. "Hlavně, že jsem ji tam pokládala já." zahuhlala jsem, vzala tašku a pomalu se vracela do ložnice. Any mi byla v patách. "Jdu s tebou, protože jinak by mi Bel zase zabral někdo jiný!" řekla mi, když si všimla mého tázavého pohledu. Byla jsem ji vděčná. Alespoň jsem se vyhnula rozhovoru s Uckerem. Any mi vytrhla tašku a vyběhla po schodech a rovnou do ložnice k Bel. Když jsem vešla za ní, zdálo se mi, že Ucker vypadá zklamaně. Ale proč? "Děvče, nebuď tak naivní!" domlouvala jsem si. Než jsem se nadála, Any malou přebalila a už se s ní hrnula ke dveřím. U nich se otočila a zářivě se na nás usmála. "Je to vaše dítě, tak tady ukliďte. Prosím. Děkuji." Ještě na mě mrkla, nechápala jsem proč, a už byla pryč. Ucker se rozesmál a já si povzdychla. "Tak, a teď utečeš i ty, protože je to dítě MOJÍ kamarádky, ne?" podívala jsem se na něj, ale to jsem neměla dělat. "To bych neudělal." odvětil s úsměvem. Taky jsem se usmála, ale bylo mi jasné, že můj úsměv je značně nepovedený. Posbírala jsem polštáře a položila je na lenošku, kterou měla Any v pokoji. "Na co to tady má, když tady má postel?" zeptala jsem se nepřítomně. Ucker mi odpověděl, přestože jsem odpověď neočekávala: "Přesně pro tyhle případy. Když chce polštáře položit jinam než na postel." Zazubil se na mě. "Co?" vyprskla jsem smíchy. Zoufale jsem se snažila uklidnit, ale nijak se mi to nedařilo. Proto jsem si sedla na zem do tureckého sedu, zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Ucker se na mě nevěřícně šklebil. A pak se rozesmál. To mi moc nepomohlo. Otevřela jsem oči a podívala se na vychechtaného Christophera. Oči se mi znovu začaly plnit slzami smíchu. "Tohle mi nemůžeš dělat." podařilo se mi ze sebe dostat mezi salvami smíchu. "A proč ne? Je to lepší, než když jsi taková strnulá, smutná, vystrašená." Při těch slovech se začal tvářit vážně a já moc dobře věděla na co naráží. Smích mě přešel a radostné opojení vyprchalo až příliš rychle. Postavila jsem se ke kraji postele a začala spravovat prostěradlo. S tázavým pohledem mi pomáhal. Stál na druhé straně, přesně naproti mě. "Nejsem ... nejsem vystrašená. Ani smutná, ani strnulá." hlas se mi nebezpečně chvěl. Částečně zlostí, částečně bolestí, kterou jsem cítila při pomyšlení na to, jak to mezi námi ve skutečnosti je. "Nelži mi už! Já myslel, že tohle ..." "Dulce!!!" uslyšela jsem křik. Strašně jsem se lekla. Nechápavě a opravdu vystrašeně jsem se podívala na Uckera. Jako na povel jsme se oba rozběhli ke dveřím. Div jsem si nespřerážela všechny kosti v těle, jak jsem balancovala na schodech. "Co se stalo?" zeptala jsem se vyděšeně, když jsem doběhla až k ostatním. "Dul, Uckere! Ať mi malou taky půjčí!!!" přiběhla k nám May. Málem jsem se svezla k zemi. Naklonila jsem se dozadu v domnění, že je za mnou stěna. Ale když jsem se zády neopřela o chladivé zdivo, ale o Uckerův hrudník trochu jsem ucukla. Ale jen na pár vteřin. Tím křikem mě tak vystrašili, že jsem se o něj zase opřela a nechala se obejmout. "Vy mi způsobíte infarkt!" zašeptala jsem, oči zavřené, obličej v dlaních. Snažila jsem se překonat šok. Ucker mě jemně kolíbal, což mě uklidňovalo. Jeho objetí, jeho brada zabořená v mých vlasech, jeho tichá slova. "Strašně jsme se lekli! Mysleli jsme, že se něco stalo Bel! Proboha a neperte se o to dítě pořád!" nebezpečně zvýšil hlas. Ucker je milý, ale když se zlobí, všichni mu jdou z cesty. Všichni až na mě. Teda, do jisté doby. Poslední dobou jsem nějaká přecitlivělá, takže jsem ráda, že se s ním nemusím pouštět do křížku. Ale kdysi jsme byli pořád v sobě. Protřela jsem si obličej a unaveně se podívala po ostatních, kteří na mě překvapeně koukali. "Dul, jsi v pořádku?" zeptal se mě opatrně Chris. "Ne, nejsem!" snažila jsem se nekřičet. "Není mi dobře," lhala jsem, "a vy mi málem způsobíte infarkt! Mám vám vymyslet pořadník?" Vytrhla jsem se z Uckerova objetí a šla se posadit do kuchyně. Slyšela jsem, jak jim Ucker domlouvá: "Střídejte se po pěti minutách. Dámy mají přednost. A potom Chris." v jeho hlase jsem slyšela pobavení. "Sorry, Poncho." rozesmál se Chris. Seděla jsem na židli a nepřítomně zírala z okna. Bylo mi jasné, že jsem to přepískla, ale dnes všechno špatně snáším. Jestli to takhle půjde dál, za pár dní budu nosit čepici s vrtulkou! Uslyšela jsem, jak někdo zavírá dveře a následně i kroky. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, že je to Ucker. Položil mi ruce na ramena, ale stále mlčel. Až tehdy jsem se otočila. Tyčil se nade mnou jako anděl strážný. Provinile jsem na něj pohlédla. "Omlouvám se." řekla jsem. "Nemáš proč se omlouvat. Oba nás vylekali. Křičeli, jako by šlo o život." Přikývla jsem a sklopila oči. "Neměla jsem na ně křičet ..." Opravdu mě to velice mrzelo. Klekl si přede mě a tvář mi vzal do dlaní. "Netrap se kvůli tomu, oni to pochopí." Pochybovačně jsem se na něj podívala. "Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale díky." pokusila jsem se o úsměv. Zářivě se na mě usmál. Svezla jsem se vedle něj na kolena a vklouzla mu do náruče. V životě bych si nepomyslela, že mě bude utěšovat zrovna on. Ruce jsem mu omotala kolem krku a hlavu položila na rameno. Pevně mě objal a nos mi zabořil do vlasů. Nevím, jak dlouho jsme tak seděli, ale po nějakém čase se ozvalo tiché a nesmělé zaklepání. Pomalu jsem se odtáhla od Uckera. "Nemusíte klepat." zavolali jsme oba zároveň, což nás rozesmálo. Ucker mi pomáhal postavit se zatímco do kuchyně se hrnuli ostatní. Jeden za druhým. Otočila jsem se k nim se slovy: "Děcka, moc se omlouvám za svoje chování. Je mi to opravdu líto." prosebně jsem se na ně dívala. "Ale, Dul ... My máme větší důvod pro omluvu!" řekla Any. "Tím chce říct," přidal se Poncho, "že se chceme omluvit ..." "... že jsme tě tak vylekali ..." pokračoval Chris. "To jsme nechtěli. Už se o malou nebudeme hádat." dokončila May a podívala se na Uckera. Usmála jsem se na ně a pak se taky otočila na Uckera. Dala jsem mu pusu na tvář. Krásně se na mě usmíval a já měla srdce až v krku. Najednou se ozval můj mobil, jehož hlasitý zvuk k nám doléhal z obýváku. Rychle jsem se tam vydala. "Prosím?" "Ahoj Marío, jak se máš?" "Dobře, díky, Alejandro. Jak se máte vy?" "Skvěle, asi za hodinu jsme u tebe. Nemůžeme se toho našeho sluníčka dočkat. Jak se má Ucker?" "Nevěř všemu, co Yolanda řekne ... Má se dobře, myslím." "Jen mi řekla, že spolu chodíte a že společně hlídáte naši dceru." "Ano, to nepřeháněla." V telefonu se ozval smích. "Takže za hodinu jste u mě?" "Ano, prosím tě, ať už je všechno sbaleno, spěcháme." "Dobře. Pozdravuj Yolandu. Mějte se." "Ty zase Uckera. A dej za mě pusu Maribel, ano?" "Dobře, dám." "Tak si to ještě užijte. Ahoj." "Ahoj." Než jsem dopověděla v telefonu se ozvalo pípnutí. Vrátila jsem se za ostatníma. Pro Maribel si za chvíli přijedou rodiče. Všichni posmutněli. "Myslím, že už budeme muset jít." Všichni se znovu vrhli k dítěti. Další půlhodinu se s ní loučili zatímco jsme s Uckerem sbírali její věci. Pak jsme se rozloučili, připoutali Maribel do autosedačky a rozjeli se domů. Opět řídil Ucker. Jenže to byla ta chyba. Zase na mě doléhaly ony chmurné myšlenky. Zase jsem si nadávala, protože jsem se tak poddala svým citům. Bože! Ani jsem se nenadála a už jsme parkovali v podzemní garáži. K autu se jako vždy nahrnula spousta novinářů. Rychle jsme se nechali vyfotografovat, odpověděli jsme na pár otázek a na jejich žádost mě Ucker políbil. Že to ale byla pořádná pusa. Štěstí, že autosedačku s Maribel držel on. Mě se jako obvykle podlomila kolena. Svezla jsem se mu do náruče a mimoděk mu dlaň přiložila ke tváři. Volnou rukou mě držel kolem pasu. Když se odtáhl, usmál se na mě a rozloučil se s novináři. I já jsem se rozloučila a nechala se odvést ke schodům. Ucker mě stále držel kolem pasu. Pomalu jsme šlapali do schodů, dokud jsme se nedostali do požadovaného patra. Rychle jsme vrazili do bytu. Nachystali jsme Maribel něco k jídlu a nakrmili ji. Pak jsme sbalili její věci a nachystali je ke dveřím. Čas utekl jako voda. Ani jsme se s Maribel pořádně nestihli rozloučit a už zvonil zvonek. Šla jsem otevřít. "Ahoj Yolando." pozdravila jsem ženu stojící ve dveřích. "Ahoj. Ráda vás zase vidím Christophere." usmála se Yolanda na Uckera, který stál těsně za mnou a v náručí držel Bel. "I já vás." opětoval úsměv. "Kde je Alejandro?" zeptala jsem se. "Čeká v autě, aby nám to prý moc dlouho netrvalo." zašklebila se. "Aha. Počkej, pomůžeme ti." řekla jsem rychle, když Yolanda brala tašku a natahovala se pro miminko. Ucker vzal kočárek a velkou kabelu, Yolanda autosedačku a jednu z tašek a já si vzala Maribel a další tašku. Pomalu jsme se dostali až k Yolandinu autu. Kývla jsem na pozdrav na řidiče. Usmál se na mě. Ucker pomohl Yolandě naložit kočárek, pak jsme schovali tašky. Ještě jsme se rychle rozloučili s Bel a pak už se jen dívali, jak auto mizí v zatáčce, která ho vyvede z garáží rovnou na silnici. Zpátky do bytu se už ani mně, ani Uckerovi nechtělo šlapat pěšky, tak jsme nastoupili do výtahu. Jen co se za námi zavřely dveře, přepadla mě nevysvětlitelná úzkost. Značně jsem znervózněla a všiml si toho i Ucker, protože se na mě ustaraně díval. "Jsem v pořádku. Jen ... Myslím, že začínám mít klaustrofobii." prohodila jsem směrem k němu, ruce založené. Neřekl ani slovo. Přistoupil ke mně a jemně mě objal. Byla jsem ráda, že to udělal. I já jsem ho objala. Najednou jel výtah až příliš rychle. Zvonek zacinkal a my byli na místě. Vystoupili jsme a vydali se ke dveřím mého bytu. "Nachystám limonádu." poznamenala jsem a vydala se do kuchyně. S limonádou a sklenicemi jsem se později vydala do obýváku. Ucker tam seděl a tiše přemýšlel. Zkoumavě mě pozoroval. Pod jeho pohledem mi po zádech běhal mráz. Položila jsem tác, posadila se co nejdál od něj a tázavě se na něj podívala. "Dul, takhle by to nešlo. Já ti vůbec nerozumím. Dnes se chováš zvláštně. V jednu chvíli mám pocit, že ti nejsem lhostejný a v jinou zase, že mě nenávidíš ..." Zrudla jsem jako rajče. "Chvíli jsi veselá, ale hned nato posmutníš. Já nevím, jak se k tobě mám chovat ..." pokračoval. Skočila jsem mu do řeči: "Chrisi, to se ti jen zdá. Chovám se stejně jako obvykle." Pokusila jsem se o úsměv. "Já myslel, že tohle už jsme vyřešili. Sakra, Dul, já tě ..." V tu chvíli zazvonil zvonek. Co chtěl říct? Já tě zabiju? Ani bych se mu nedivila, mého neobvyklého chování by si všiml i slepý, natož někdo, kdo mě dokonale zná. "Půjdu otevřít, možná tady Yolanda s Maribel něco zapomněly." řekla jsem a rozběhla se ke dveřím. Rozrazila jsem je a ... zůstala udiveně zírat na osobu ve dveřích. "Co tady děláš?" zeptala jsem se nevrle, když jsem překonala šok. "Jdu za SVOU přítelkyní." drze se ušklíbl Patricio. "Cože? Jakou přítelkyní?" měla jsem co dělat, abych nezačala ječet. "Hele, nehraj na mě divadlo. Je mi jasné, že s tím kreténem nechodíš, jen to na nás všechny hraješ, ale mě neoblafneš, děvenko, mě teda ne!" Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Oči se mi rozšiřovaly hrůzou, nenávistí a šokem. Patricio bez okolků pokračoval: "Kočko, je mi jasné, že mě miluješ, tak se nedělej. Jestli chceš, tak já se ti teda omluvím. Sorry, no. A teď už mi dej pusu." Začal se cpát do dveří a sápat na mě. "Ne!!!" začala jsem hystericky ječet. "Christophere! Chrisi!" volala jsem zoufale. "Nedělej se, vím, že to chceš. A nesnaž se mě vystrašit. Vím, že tady není, co by tady dělal, když mezi vámi nic není!" Přestože jsem se bránila zuby nehty, podařilo se mu obejmout mě a položil mi ruce na zadek. "Nechej mě, ty prase. Pust! Uckere!" ječela jsem jako šílená a dupla jsem Patriciovi na nohu. Když mě někdo chytil za ramena a odtáhl od toho slizkého chlapa, byla jsem mu nesmírně vděčná. Oddychla jsem si. Věděla jsem, že teď už se bát nemusím. Ucker chytil Patricia za límec jeho dokonale vyžehlené košile a vytlačil ho ze dveří. Třásl se vzteky, ale zeptal se ho naprosto klidným, ale výhružně tichým hlasem: "Co tady děláš? Ty nevíš, že když ti žena řekne ne, znamená to ne? A zvlášť, když to není tvoje přítelkyně, ale někoho jiného." Pohled mi létal z jednoho na druhého. Z tolik milovaného muže na tolik nenáviděného. Ještě štěstí, že je tady Ucker se mnou. Děkovala jsem za to Bohu. Patricio chvíli překvapeně hleděl do tváře Uckera, ale pak svou pozornost znovu zaměřil na mě. "Ty jsi ale děvče! Tak mě nedáš, ale tady toho taháš do postele pěkně brzy!" Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nedokázala bránit. Počastoval mě úžasnými výrazy. Ucker se zlostí roztřásl a zničehonic Patriciovi ubalil takovou, že doletěl k protější zdi. Ani já, ani Patricio jsme to nečekali. Takhle rozzuřeného jsem Uckera ještě neviděla. Při té ráně něco zapraskalo. Nejspíše křupka v Patriciově nose. Trhla jsem sebou, jak jsem se lekla. Ucker došel až k Patriciovi, který seděl na podlaze a nevěřícně hleděl na svou ruku, na které zůstala krev, protože si jí sáhl na nos. Christopher na nic nečekal. Popadl Patricia za ruku a zkroutil mu ji za zády. "Doprovodím tě." zasyčel. Jeho hlas zněl jako cizí. Byl naprosto ledový a nesmlouvavý. Byl tak chladný, že i mě přeběhl po zádech mráz. Čekala jsem v otevřených dveřích, dokud se Ucker nevrátil.

UCKER

Ani jsem si neuvědomoval, co dělám. Když jsem slyšel, jak mluví o Dul, ruka mi sama vyletěla. Nejdřív ji div neznásilní a pak ji bude nadávat do pochybných existencí? "A můžeš být rád, že jsi nedopadl hůř! Teď vypadni a dobře ti radím, už Dul víckrát neobtěžuj!" rozloučil jsem se s ním u konce schodů a vydal se zpátky za ní. Nevěděl jsem, co mi na to řekne. Když jsem ji zahlédl, stála ve dveřích a dívala se na mě. Vypadala vyděšeně a tak nevinně, až se mi srdce sevřelo úzkostí. Ale zároveň vypadala tak statečně. "Bojí se mě?" napadlo mě. Pomalu jsem mířil za ní s tázavým pohledem. Zkoumal jsem její obličej, abych mohl říct, co si myslí, nebo co udělá. Co když má strach ze mě? Co když mě teď nenávidí? Ale volala přece, ne? Co teď udělá? vířilo mi hlavou. Najednou všechny otázky, které mi zněly v uších utichly, protože se pohnula. Zatajil jsem dech, když se rozběhla směrem ke mně. Uhodí mě? Zastavil jsem se a čekal. Dorazila ke mně,podívala se na mě se zvláštním výrazem v očích a pak mě objala.Hlavu si opřela o můj trup a tiskla se ke mně. Taky jsem ji objal. Nos jsem už poněkolikáté toho dne zabořil do jejích vlasů a vychutnával její vůni. Chvíli jsme jen tak stáli na chodbě, ale pak se odtáhla a chytila mě za ruku. Z úst mi uklouzlo zaúpění. Částečně proto, že jsem nechtěl, aby mě přestala objímat a částečně proto, že mě ruka zabolela. Překvapeně se mi na ni zadívala. Pomalu, velice pomalu se mi ruka barvila do modra. "Praštil jsem ho více než jsem si myslel." uvědomil jsem si, ale nevadilo mi to. Zasloušil jsi to. Chytila mě tedy za druhou ruku a dotáhla ke dveřím. Dovedla mě k sedačce a jemně mě donutila posadit se. Pak odběhla a vrátila se s kusem látky a balíčkem ledu. Sedla si na stolek naproti mě a vzala mou pohmožděnou ruku do dlaní. Pozoroval jsem, jak se sklání a opatrně mi k ruce přikládá led zabalený v látce. Jemně mi na ruku foukala. A pak ... ji políbila. Jen rychle, ale místo, kde se mojí kůže dotkly její rty mě pálilo. Ruka už mě nebolela. Chtěl jsem, aby mi darovala polibek, ale ne na ruku. Na rty. Chytil jsem ji za bradu a zvedl ji hlavu. Předklonil jsem se, takže jsem jí mohl zblízka koukat do očí. Tiše jsme na sebe hleděli. Neměl jsem odvahu políbit jí. Bál jsem se, že se mi rozplyne jako už mnohokrát, když se mi o ní zdálo. Ale tentokrát tomu tak nebylo. Sklopila zrak k mým rtům, pak se mi znovu zadívala do očí a nakonec mi darovala tak krásný polibek, až se mi začala točit hlava. V dlaních stále svírala mou ruku. Druhou rukou jsem ji chytil kolem pasu a přetáhl vedle sebe na pohovku. Po chvíli pustila led i mou ruku a chytila mě za tvář. Oběma rukama jsem ji pevně objal a hladil po zádech. Prsty mě hladila po vlasech. Tiskla se ke mně. To mi zatím dokonale stačilo ke štěstí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama