Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XVI. Skvělá večeře, horší společnost

15. dubna 2011 v 16:05 | Very |  RBD
Tak a tady je úplně nejnovější část, která na rebelde-poviedky.blog.cz ještě není. Snad se vám bude líbit. Pište do komentářů své názory, prosím. Děkuji.



Kapitola XVI. Skvělá večeře, horší společnost
Po nějaké době jsem si všimla ledu na podlaze, který se sice pomalu, ale jistě měnil jen v louži. Neochotně jsem se tedy postavila a zvedla ho. Ucker mě pozoroval. Podívala jsem se na něj, a když jsem si ho tak prohlížela, zatoužila jsem uvařit mu něco. Ráda vařím, takže mě to až tolik nepřekvapilo. Ale nikdy jsem to tolik nechtěla. "Já vím, že je ještě docela brzy, ale začnu s přípravou večeře." "Pomůžu ti." přikývl, vypnul televizi a vydal se za mnou do kuchyně. Nakoupeno jsem měla, takže jsme měli spoustu možností. Náš oběd nebyl až tak vydatný, tak jsem se rozhodla vynahradit si jej večeří. Vytáhla jsem suroviny a rozložila je na stůl. Potom jsem Uckerovi řekla, co má dělat a pustili jsme se do vaření. Když bylo vše hotovo, kriticky jsme se podívali na své dílo. "Když máme toho jídla tolik, nepozveme i ostatní?" ozval se Ucker a v koutcích mu cukalo, protože jídla bylo opravdu požehnaně. Usmála jsem se: "Ano, to bychom mohli. Zavoláš jim? Prostřu stůl a připravím něco k pití." Ucker přikývl a postupně obvolával členy RBD. Poslouchala jsem jeho hlas a pokračovala v přípravách. "Přijdou všichni a vezmou s sebou i objevy." "Any, Poncho, Chris, Mike, May ..." začala jsem počítat. "May už má zase nového přítele?" podívala jsem se tázavě na Uckera. S úsměvem pokrčil rameny. "Na mě nekoukej, nemám tušení. Pokud si dobře vzpomínám, to jen vy tři o sobě víte úplně všechno. Nám to říct nechcete." Šibalsky jsem se usmála, ale přesto jsem trochu zčervenala. Ucker mi pomohl s posledními úpravami a než jsme se nadáli, už na dveře zvonili první hosté. Otevřít jsme šli spolu. "Ahoj hrdličky." přivítala jsem Any a Poncha. "Ahoj." usmála se Any a podala mi láhev vína. "Ať máme co pít." podotkl Poncho, prohnaný výraz ve tváři. Všichni jsme se rozesmáli. Ustoupila jsem, aby mohli vejít. Jen co jsem zavřela dveře, zvonek se rozdrnčel podruhé. Ve dveřích se objevila kytice kopretin a hned na to zpoza rohu vystoupil Chris. "Ahoj Chrisi, děkuji, to nemuselo být." "Nemáš zač. Uckere, Uckere, co my si s tebou počneme. Dul, ty jsi ho snad uhranula. Nebo to bylo obráceně?" odvětil se smíchem Chris a přitom kroutil hlavou. Schovala jsem červenající se obličej do květů. "Miku! Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?" vykřikla jsem, když jsem si všimla osoby stojící opodál a vletěla jsem ji do náruče. "Ahoj Dul, dobře. Jak ty?" "Perfektně. Hezká košile." odpověděla jsem a ukázala na zářivě růžovou košili. Zazubil se na mě a pak se obrátil k Uckerovi: "Takže jste pár, ano? Vysvětlete mi to. Mám v tom hokej. Je to jen jako, nebo doopravdy?" Podal Uckerovi několik plechovek piva. "Díky. To je na dlouhé povídání." odpověděl s úsměvem Ucker. Ve skutečnosti by i mě velmi zajímalo jeho vysvětlení, protože i já mám v našem vztahu guláš. Vyhlédla jsem ze dveří, jestli už nikdo nejde a chystala se je zavřít. "Ne, ne, ne, ne, Dul!" ozvalo se znenadání od výtahu. "Ahoj May." pozdravila jsem volající dívku a významně mrkla na svalnatého nesympaticky vypadajícího muže, který se hrnul za ní. May se zářivě usmála a zavěsila se do cizince. "To je Juanjo." "Ahoj, já jsem Dul a ..." "... já Ucker." ozvalo se vedle mě. Na pase jsem ucítila dvě teplé dlaně. Letmo jsem se podívala na Christophera. Díval se na Juanja vražedným pohledem, ze kterého nenávist přímo vyzařovala. Jako kdyby chtěl říct: "Něco zkus a uvidíš! Ani na to nemysli!" I jeho postoj a to, jak mě držel říkalo: "Tahle je moje!" Nechápala jsem. Ani Juanjo se na Uckera nedíval zrovna přívětivě, ale když si všiml, že ho pozoruju zářivě se usmál a nasadil beránkovský výraz. Sice jsem neměla důvod, ale byl mi podezřelý a žádné sympatie jsem k němu necítila." "Pojďte dál." podařilo se mi zahuhlat. May zářila. Vypadala šťastně. "Něco malého na zub." pronesla a podala mi tác s hroznovými jednohubkami. Přinutila jsem se k úsměvu a milému výrazu, přestože mi to bylo proti srsti. "Děkujeme. Není lepší kombinace než hrozno a sýr." Konečně jsem mohla bez obav zavřít dveře. Všichni se bouřlivě vítali a May představila Juanja i ostatním. Pozorovala jsem jejich výrazy. Any na něj zaraženě pohlédla, ale pak se usmála a podala mu ruku. Poncho si Any přitáhl k sobě. Na tváři se mu objevil stejný výraz jako Uckerovi a i postoj byl hodně podobný. Chris Juanja s úsměvem přivítal a mile se na něj usmíval. Ale ten, kdo ho zná tak dobře jako my věděl, že pod zdánlivě klidnou a vlídnou maskou se skrývá podezření a zkoumavý pohled. Mike Juanja pozdravil s odstupem, který nevyjadřoval, co si myslí. "Můžeme jít ke stolu?" zeptala jsem se, abych odvrátila pozornost od Mayina přítele. Pomalu si všichni sedli kolem stolu, jen já a Ucker jsme se vydali do kuchyně. Ucker mi pomohl přinést všechno jídlo a samozřejmě jsme přidali i Mayiny jednohubky, Anyino a Ponchovo víno a Chrisovo a Mikovo pivo. Připili jsme si vínem a dali se do jídla. Nejprve jsme měli vývar s nudlemi. Jako hlavní chod jsme s Uckerem připravili masové špízy. Maso jsme měli nakrájené na dlouhé tenké pruhy a na špejli bylo napíchnuté jako had. A aby nechybělo něco sladkého, upekli jsme ovocné košíčky z lineckého těsta s vanilkovým krémem a přidali zmrzlinu. "Je to skvělé." pochvalovali si všichni. I mě velice chutnalo. "Taky jsme vařili skoro celou dobu, co si vyzvedli Maribel." usmál se Ucker. Během večeře se Juanjo ukázal jako vynikající společník, ale naše sympatie si stále nezískal. Ucker se u stolu choval neobvykle tiše. Byl zakřiknutý a jen občas něco poznamenal. Bylo to zvláštní. Obvykle se ke všemu vyjádřil a dokázal o čemkoli mluvit hodiny. Nikdy nebyl málomluvný. Až teď. "Musím se ho potom zeptat." rozhodla jsem se. Mike se už na můj a Uckerův vztah neptal. Věděl, že před Juanjem by to nebyl dobrý nápad. Pravdu nevěděli ani naši přátelé z natáčení, natož někdo cizí. Po večeři jsme se všichni posadili do obývacího pokoje s vínem. Asi po půlhodině povídání mě Any s Chrisem požádali o nealkoholický nápoj. Bylo mi jasné, že ve skutečnosti se chcou jen dostat z dosahu ostatních. "Dá si někdo ledový čaj?" Všichni přikývli, takže jsem "požádala Chrise a Any o pomoc". Když se za námi zavřely dveře, Chris okamžitě spustil: "Je to jen můj dojem, nebo i vám Juanjo připadá slizký?" "Jako had." přikývla jsem a vytáhla z lednice led. Any hledala konvici a Chris vytahoval sklenice. "Je nepříjemný." přidala se Any. "Všimly jste si, jak se dívá na May?" Chris byl neuvěřitelně všímavý a chytrý člověk. Jeho instinktům se dalo téměř na sto procent důvěřovat. "Dává si velký pozor, aby se takhle netvářil. Jen někdy se mu ten odporný výraz objeví ve tváři." poznamenala Any. "Je to divný výraz, ale ještě jsem nedokázala rozluštit, co se za ním skrývá." přemýšlela jsem nahlas. Čaj jsme měli během pár vteřin hotový. Chris vzal tác a vrátil se k ostatním. Já jsem ještě začala připravovat ovoce. "Juanjo sice vypadá nepříjemně, ale nechápu, proč jsou na něj Poncho a Ucker tak nepříjemní ..." řekla Any a tázavě se na mě podívala. "Nemám potuchy." "Oba zarytě mlčí a jen si ho podezřívavě prohlížejí. Jsou to herci, sakra! Mohli by se alespoň tvářit, že je jim sympatický." Přikývla jsem a přemýšlela o jejích slovech. "Všimla sis, jak na něj Poncho zareagoval? Chytil tě kolem pasu jakoby chtěl říct: 'Dej si bacha, kámo, tahle holka je zadaná!' Vypadalo to, že by po něm nejraději skočil!" Any se usmála. "Za to ten tvůj Ucker byl úplně 'klidný', když tě majetnicky objímal kolem pasu." Začervenala jsem se. "Raději už pojďme, nebo to bude nápadné." Any přikývla a společně jsme se vrátily k ostatním. "A co vlastně děláš?" zeptal se Juanja Chris, když jsme vcházely, a natáhl se pro sklenici s ledem a čajem. "Nóóó, pracuji s lidmi." usmívaje se vyhýbavě odpověděl Juanjo. "To´s nám to ujasnil." zašklebil se Ucker, ale ve skutečnosti mluvil pro sebe, pohled upřený z okna. Seděl v křesle, čehož jsem se rozhodla využít. Na stůl jsem položila ovoce, vzala jsem z tácu dvě sklenice a popošla ke křeslu. "Čaj?" usmála jsem se na Uckera. K mému úžasu mu z tváře zmizel mrzutý výraz a místo toho se mu na ní objevil neuvěřitelně krásný úsměv. Přikývl. Dala jsem mu jednu sklenici a aniž bych ho přestala pozorovat posadila jsem se na ručku křesla. Ani on ze mě nespustil oči. Měla jsem pocit, že když jsem si sedla k němu jeho obličej se ještě více rozzářil. Beze slova mě objal kolem pasu. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k ostatním. Povídáním jsme strávili ještě dobrou hodinu, ale potom už se všichni začali zvedat. "Bylo to super, Dul. Měli byste s Uckerem vařit častěji!" řekla mi ještě ve dveřích Any. "Ano, to by bylo fajn." odvětila jsem s úsměvem, hlavu opřenou o dveře. Už jsem byla opravdu velice unavená. "Máme na tebe počkat, Uckere?" obrátila Any svou pozornost na Christophera. "Ne, ještě pomůžu Dul uklidit." odvětil. Trochu jsem nadskočila, protože jeho hlas zněl velmi blízko mě. Nevěděla jsem, že stojí těsně vedle mě. Věděla jsem, proč Ucker odpověděl takhle. Neměl v úmyslu jít domů a nebyl si jistý, jestli by to ostatní měli vědět. Ani já jsem se nemohla rozhodnout. Náš vztah jsem si neuměla vysvětlit. Jsme jen přátelé, kteří předstírají pár, nebo po tom, co se stalo dnes večer jsme opravdický pár? Milujeme se, nebo je to jen touha? A především jedna otázka mě trápila ze všeho nejvíc. Miluje ON MĚ? "Any, pojď už." zatahal Poncho Any za rukáv s trpitelským výrazem. Any mu vrazila pusu na tvář, rychle se na nás usmála a za pár vteřin už po ní zbyl jen oblak květinové vůně. Vyčerpaně jsem zavřela dveře a pak se o ně zády opřela. Přede mě se postavil Ucker a něžně mě pohladil po tváři. "Jsi unavená?" "Trochu." přiznala jsem. "A ty?" Pokrčil rameny. "Možná." řekl nakonec. Pohledem jsem přelétla po pokoji. "Tady to vypadá jako po bitvě. A to jsem ještě ani neviděla kuchyň. Musíme toho ještě tolik uklidit ..." povzdychla jsem si. Povzbudivě se usmál. Pomalu se začal sklánět. Rychle jsem mu přiložila prst na rty, přestože mě to stálo velké úsilí. "Christophere, řekni mi, proč ses v přítomnosti Juanja choval tak, jak ses choval a tvářil tak, jak ses tvářil?" Chvíli stál jakoby do něj uhodil blesk, ale pak se prudce odtáhl a otočil zády ke mně. Začal sbírat věci ze stolu. "Nechci o tom mluvit." S velkou námahou jsem překonala zklamání, které se mě zmocnilo, když se odtáhl a odlepila jsem se od dveří. Došla jsem až k Uckerovi a zastavila se. Opět chvíli zůstal jen tak strnule stát, ale potom se ke mně otočil. Zadíval se mi do očí. Nadechl se a otevřel pusu, aby mi přece jen odpověděl. Zakroutila jsem hlavou a dřív, než mohl něco říct jsem promluvila: "Nechci naléhat. Jestli mi to nechceš říct, nemusíš." Stále mlčel. Jen tam stál a zkoumal můj obličej. Měl zamračený výraz, jako kdyby o něčem usilovně přemýšlel. V domnění, že již nic neřekne jsem čekala, co bude dál. Mýlila jsem se. Znovu se vpil do mých očí, chytil mě za ruce a konečně promluvil. "Juanjo ..." Při tom slově se mu na tváři objevil bolestný úšklebek. "Pamatuješ si ještě na natáčení první série Rebelde?" Přikývla jsem. Pokračoval: "Na několik měsíců jsem s rodiči odjel do Evropy. ..." "Nejhorší měsíce mého života - nemohla jsem být s ním." napadlo mě. Za to bych si nejradši nafackovala, ale asi bych vypadala jako blázen. "Nekecej hlouposti a poslouchej!" seřvala jsem se alespoň a znovu se soustředila na Uckerova slova. "... Bylo to dost dlouho na to, aby mě v Evropě rodiče přihlásili do školy. Tam jsem potkal Amalii. S rodiči se jako malá přestěhovala do Evropy z Mexika. Po několika týdnech jsem se do ní zamiloval. Tedy alespoň jsem si to myslel. ..." Tohle přiznání mě trochu bolelo, ale řekl přece, že si to jen myslel, ne? "... Začali jsme spolu chodit. Byl jsem šťastný jako blecha. Přišla mi dokonalá. ..." "Tohle už nevydržím poslouchat!" chtělo se mi křičet. Ze všech sil jsem se snažila ovládnout. "... Jenže pak byl na tu školu přihlášen i Juanjo. Myslel si o sobě, že je Bůh a brzy si vysloužil pověst Don Juana. Děvčata ho milovala, kluci obdivovali. Jenže já jeho způsoby nesnášel a nijak jsem se tím netajil. To se mu samozřejmě nelíbilo. Dával mi okatě najevo, co si o mě myslí a prohlašoval o mě, že jsem nula, nic. V porovnání s ním to nejspíše byla pravda. ..." Pochybovačně jsem se zašklebila. Vždy byl idolem všech našich kolegyň a vůbec všech žen a dívek. "Blbost, nikdy jsi nebyl nula. Jenže kreténovi se to špatně vysvětluje." řekla jsem málem. "... Všichni mě začali nenávidět. Bylo téměř jasné, že je jen otázkou času, kdy začne slintat po Amelii, nejhezčí holce na škole. Netrvalo to dlouho a začal jí nosit dárečky a říkat sladká slůvka, na které slyší snad každá holka. Najednou už Amelie nebyla taková, jakou jsem ji poznal. Chtěla po mě spoustu věcí, které jsem ji tou dobou nemohl dát. Stala se z ní nafintěná pyšná můra. Pořád jsem doufal, že je to jen přechodné období a že se nakonec zase vzpamatuje, ale ona zcela podlehla Juanjovu vábení a dala mi kopačky. Otevřelo mi to oči. Uvědomil jsem si, že vždy byla taková. Začala si se mnou jen proto, že si myslela, že ze mě vytáhne vše, co si bude přát. A já blázen jsem byl ochotný ji to dát, když jsem mohl. Když si uvědomila, že Juanjo je lepší partie a že já se sebou přece jen nenechám až tak manipulovat, skončila to. Zpočátku mi bylo divné, proč má tak málo kamarádek, teď už jsem chápal. Byla nepříjemná, protivná a nevím co ještě. Vlastně bych měl být Juanjovi vděčný, že mě jí zbavil, ale tou dobou jsem to bral jinak. Připadal jsem si ponížený. Nedlouho po tom jsme se vrátili do Mexika a já o nich už nikdy neslyšel." "Proto ses choval tak neobvykle, když ses vrátil." zašeptala jsem. Přikývl. "Jo. Poncho je jediný, kdo o tom ví. A teď ještě ty." "Důvod, proč se Poncho choval stejně jako Ucker." uvědomila jsem si. "Stále se na něj zlobíš?" "Ne, jen mám strach, aby to neudělal znovu. Na kterou ukáže, tu dostane. Jen by mě zajímalo, co dělá v Mexiku ..." zakončil svůj proslov. Nevěděla jsem, co říct. To, co mi řekl mě naprosto šokovalo. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je někdo něčeho takového schopen. Částečně jsem měla radost. To, co řekl znamenalo, že mě má minimálně rád. Jinak by mě přece tak neobjal. Nebo jen nechtěl, aby měl Juanjo sebemenší pochybnosti o našem vztahu? Ta první možnost mě potěšila, ta druhá mě zarmoutila. "Pustíme se do toho úklidu?" vytrhl mě Uckerův hlas z mých úvah. Nezmohla jsem se na víc, než přikývnutí. Dříve, než mě pustil mě rychle políbil, až se mi podlomila kolena. Usmál se na mě. Jeho úsměv byl nakažlivý, takže i já jsem se musela usmát. Teprve potom jsme se pustili do úklidu. Bylo už docela pozdě, když jsme skončili. Vyčerpaně jsem schovala poslední talíře do poličky a otočila se k Uckerovi. "A co teď?" zeptala jsem se. Chtěl mi odpovědět, ale dříve než to stihl se mu pusa otevřela a on začal zívat. Rozesmála jsem se a bránila tomu, abych i já začala se zíváním. S neuvěřitelně krásným úsměvem a jiskřičkami v očích se na mě díval. "To není směšné." "Vůbec ne." přikyvovala jsem a dusila se smíchy. Nevěřícně zakroutil hlavou a než jsem si stačila uvědomit co dělá, chytil mě kolem pasu a odtáhl do ložnice. Zatlačil mě do přikrývek a začal lechtat. "Já ti ukážu, co je k smíchu!" smál se. "Ne, prosím, ne!" křičela jsem a bránila se. "Christophere! ... Uckere! ... Chrisi!" Z očí mi tekly slzy, jak jsem se smála. Po několika minutách se mi podařilo přeprat ho a převalit na záda. Rychle jsem si na něj sedla, abych to měla jednodušší a oplácela mu šimrání. Svíjel se a rukama mě chytal za ruce. "Abys věděl, jaké to je!" řekla jsem mu spokojeně. "Myslíš si, že mě porazíš?" rozesmál se ještě víc. "Spíš doufám." odpověděla jsem s úsměvem. "Promiň." řekl a znovu mě povalil. Když pokračoval tam, kde přestal a když už jsem se nemohla téměř ani nadechnout, snažila jsem se promluvit: "Dobře, dobře, vzdávám to. Vyhrál si! Nebylo to k smíchu, jsi silnější, nepřemůžu tě!" Přestal a s vítězoslavným úsměvem se nade mnou tyčil. "Já ti to říkal." Snažila jsem se popadnout dech. Svalil se vedle mě, otočil se na bok a pozoroval mě. I on byl zadýchaný. Když jsem začala dýchat jako normální člověk a ne jako běžec maratonu, i já se otočila na bok a pozorovala jeho obličej. Oba jsme se usmívali, nic neříkali a jen tak leželi. Nevím jak nebo kdy, ale usnula jsem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lulu Lulu | E-mail | Web | 17. dubna 2011 v 20:28 | Reagovat

jeee krasne.... som zvedava na pokracovanie

2 Paula Paula | E-mail | Web | 26. dubna 2011 v 18:06 | Reagovat

kedy bude pokračovanie? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama