Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Konečně spolu

15. dubna 2011 v 16:20 | Very |  Jednorázové povídky


Konečně spolu
"Dulce, povězte nám, kdy jste naposledy viděla ex členy kapely RBD?" zeptala se mě redaktorka. "S May a Any se vídám často, tedy, jak je to jen možné, při našich turné a natáčení a tak podobně. S Chrisem a Ponchem se už tak často nevídám a s Uckerem ..." zarazila jsem se. Neviděla jsem ho už tak dlouho, ale přesto jsem ho z hlavy nevytřískala. "S Uckerem už jsem se neviděla celou věčnost. Naposledy jsem ho viděla více než před půl rokem." "Aha, takže více než dva měsíce před začátkem tohoto turné, ano?" Přikývla jsem. "Ano." "My jsme si pro vás připravili malé překvapení. Prosím, přivítejme ve studiu Christophera Uckermanna!" Srdce mi začalo bít jako splašené. "Klid, jen se uklidni. Asi jsi špatně slyšela ... A jestli ne, zvládneš to, už je to přece tak dlouho." blesklo mi hlavou. Na tváři jsem se snažila udržet úsměv, ale myslím, že vypadal dost křečovitě. Tleskala jsem jako všichni ostatní. A pak se tam objevil. Redaktorka se postavila. "Těší mě, že vás zde můžu přivítat, Christophere." podala mu ruku. "Jsem poctěn vaším pozváním." odvětil. Vždy to byl džentlmen. Pak se otočil ke mně a mě se mimoděk ústa roztáhla do zářivého úsměvu. Postavila jsem se, abych ho i já mohla přivítat. "Dul!" překvapeně se usmíval. Pak mě objal. "Rád tě zase vidím." zašeptal mi do ucha. "I já tebe." tiše jsem mu odpověděla a zoufale se snažila nezavřít oči blažeností, že se ocitám v jeho náručí, a udržet rovnováhu, protože se mi podlamovala kolena. Když se odtáhl, oba jsme se posadili. Diváci vřískali jako na lesy. Uvědomila jsem si, že takový hluk vydávali i na koncertech, když se konečně dočkali vytoužených polibků. "Dolores, nevěděl jsem, že se tady potkám s Dul." Ucker obrátil svou pozornost k redaktorce. "Ani ona nevěděla, že se tady uvidíte." kývla směrem ke mně, "Nevěděli jste to, protože jsme chtěli zjistit, jak na to zareagujete." Další půl hodinu co pořad trval jsme odpovídali na otázky, které nám moderátorka kladla. Nevěděla jsem, jestli si to uvědomují i ostatní, ale do řeči už mi moc nebylo. Když konečně skončilo natáčení, které bylo vysíláno do přímého přenosu, dobelhala jsem se k šatně. Tam jsem se posadila do křesla a snažila jsem se donutit k tomu, abych se převlékla a odlíčila. Nesnáším, když mě líčí maskéři. Připadám si potom jako nějaké neschopné individuum. Najednou se ozvalo tiché zaklepání. "Ano?" Ve dveřích se objevila Uckerova hlava. "Ahoj, můžu dál?" "Jistě." přikývla jsem s úsměvem. Všimla jsem si, že už je převlečený. jako vždy mu to neobyčejně slušelo. "Stalo se něco? Byla jsi dnes nějaká zamlklá." ustaraně na mě pohlédl. "To se ti jen zdá. Posaď se." ukázala jsem na pohovku. "Díky, takže, ty jsi tady na turné, viď?" Přikývla jsem. "Ano, a ty? Vážně jsem neměla tušení, že tady budeš." "Vlastně jsem taky na turné. A jak se ti Španělsko líbí?" "Hodně mi připomíná Mexiko." "I mě." "A jak se má Luisa?" "Kdo?" "Tvá přítelkyně ..." odpověděla jsem zaraženě. "Aha. Jó, tahle Luisa. To není má přítelkyně. Byla to novinářská kachna. Je to má kamarádka. Doprovázel jsem ji na jedno pracovní setkání. A viděli nás paparaziové." rozesmál se Ucker. "Aha." protáhla jsem. "A ty máš nějakého přítele?" zeptal se se zájmem. "Nečteš noviny? Ne, nemám." usmála jsem se. "Dul, dlouho jsme se neviděli. Nemáš dnes večer čas? Mohli bychom si zajít na kávu, nebo na večeři. Nebo na obojí." kouzelně se usmál. Píchlo mě u srdce. "Ráda bych, ale dnes mám jít na dobročinný ples. A zítra, jak vím, už ani jeden z nás nemůže - turné." Zadívala jsem se mu do očí. Posmutněly mu. Pak mě něco napadlo. "Teď mě napadá ... Nemám nikoho, kdo by mě tam doprovodil ..." Tvář se mu rozjasnila. "V kolik a kde tě mám vyzvednout?" zeptal se pohotově. "V hotelu Šedá hvězda ..." nedopověděla jsem. "Ty jsi ubytovaná v hotelu Šedá hvězda? I já tam bydlím! Tak to ty jsi ta, co mi vyfoukla apartmán!" rozesmál se. Ani já se neubránila smíchu. "Dobře, takže dveře číslo 245 v ... Já nevím, v devět už tam musíme být a cesta taky nějakou dobu trvá." "Dobře, řekněme v osm se pro tebe stavím. A pospěš si. Vezmu tě do hotelu, máš asi půl hodiny." "To už je tolik?" Přikývl. "Tak padej! Počkej v hale." "Ale no ták ..." smál se, když šel ke dveřím. V rychlosti jsem se převlékla a běžela jsem do haly za Uckerem. Byla jsem ráda, že mě do hotelu vezme, protože jsem nemusela čekat na taxík. Když jsme dojeli do hotelu, doprovodil mě ke dveřím, pak mě políbil na tvář a odešel. Jako omámená jsem zamířila do pokoje, oblékla si dlouhé černé šaty a jemně se namalovala. Těsně po tom, co jsem si natočené vlasy vyčesala nahoru a vypustila jen pár pramínků, někdo zaklepal na dveře. Vzala jsem kabelku a spěchala ke dveřím. \v nich stál jak jinak než dokonalý Ucker. "Ahoj." usmála jsem se. "Ahoj." opětoval úsměv, "Vypadáš překrásně. Všichni muži mi budou závidět." Cítila jsem, jak mi radost prostupuje celým tělem. Vyrazili jsme. Jeli jsme limuzínou, protože to tak chtěl můj manažer a za půl hodiny jsme byli na místě. Celou dobu jsme si tiše povídali. Před hotelem, kde se ples pořádal stála hromada novinářů. Slétli se kolem nás jako supi. Trpělivě jsme odpovídali na jejich otázky, dokud nepřijeli další hosté. Pak jsme se konečně dostali dovnitř. Ucker přinesl drinky a opět jsme si začali tiše povídat. Bylo mi s ním moc dobře. Celou dobu jsem se musela smát nebo alespoň usmívat, ale i jeho tvář zdobil úsměv. Z očí mu šlehaly jiskřičky radosti. Už jsme si opravdu dlouho povídali, když Ucker najednou zpozorněl. "Děje se něco?" "Ne, nic." usmál se, "Zatancuješ si se mnou?" "Vtipkuješ!" "Ne, myslím to vážně!" natáhl ke mně ruku. Do téhle doby jsem se vznášela v oblacích, ale teď jsem se roztříštila na milión šťastných kousíčků. Vedl mě k parketu. Poslouchala jsem tichou hudbu valčíku. Když mě vzal do náruče, myšlenky se rozletěly. Zaklonila jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Svítily mu jako kdyby mi chtěly něco říct. Ale co? Anebo jsem do něj tak zamilovaná, že si to jen namlouvám. Během večera jsme střídavě tančili a povídali si. Několikrát pro nás přišli i jiní partneři. Když se k Uckerovi tiskla jiná žena, v srdci jsem pocítila osten žárlivosti a do očí se mi draly slzy. Ale to je moje chyba, kdybych mu řekla, že ... "Ale no ták, kdyby chyby!" okřikla jsem se. "Dul, posloucháš mě vůbec?" "Prosím? Ale ano, jistě že tě poslouchám. A co že jsi to říkal?" Rozesmál se. "Hlavně že mě posloucháš. Napadlo mě, že pojedeme jen kousek a k hotelu to dojdeme pěšky. Venku je hezky." Ukázal směrem k oknu. "Dobře, máš pravdu. Jsem unavená. Půjdeme už? Kolik je vlastně hodin." "Tuším, že kolem jedné hodiny ranní." usmál se. "Tak pojď." řekl. Dojeli jsme až k nedalekému parku. Propustili jsme řidiče limuzíny a zbytek cesty k hotelu jsme šli pěšky. Ucker mě zase doprovodil až ke dveřím pokoje. "Dobrou noc." Chtělo se mi plakat. Bylo mi jasné, že už ho zase dlouhou dobu neuvidím. "Dobrou noc." "Kdyby mě políbil na dobrou noc, mohla bych ..." V hlavě se mi začal vytvářet plán, jak s ním zůstat déle. Měla jsem štěstí, protože se sklonil a chtěl mě políbit na tvář. Pootočila jsem hlavou a ... Naše rty se setkaly. "Všechno, nebo nic." blesklo mi hlavou. Zavřela jsem oči. Odtáhl se a překvapeně se na mě podíval. Mimoděk jsem polkla. Čekala jsem, co udělá teď. "Zlobí se." blesklo mi hlavou a v očích se mi promítlo vše, co jsem v tomto momentě cítila. Ale k mému překvapení, se nerozzlobil, jen se sklonil, chytil mě za šíji a přitáhl si mě blíže k sobě. "Všechno!" uvědomila jsem si s radostí. Zcela jsem se poddala svým pocitům. "Christophere." vydechla jsem do jeho úst. Nevěděla jsem kdy, nebo jak jsme se tam dostali, ale už jsme byli v přijímacím pokoji apartmánu, Ucker bez saka. Pár vteřin na to skončil Ucker i bez košile. Tu jsem odhodila neznámo kam. Zvedl mě do náruče a odnesl do ložnice. A pak ...

Ráno jsem se probudila jako první. A to první, co jsem uviděla byla Uckerova spící tvář. Začala jsem se blaženě usmívat a v hloubi duše mi znovu začala klíčit neuvěřitelná radost. Hlavou se mi začaly honit vzpomínky na minulou noc. Vlastně dnešní ráno. Byla jsem si vědoma toho, že bych měla vstát a jít se připravit na odlet, ale taky mi bylo jasné, že se takhle už nikdy nemusím probudit. Takhle s Uckerem po boku. Zkontrolovala jsem hodiny, do odletu zbývalo ještě pět hodin. Původně jsem se chtěla projít po městě a eventuálně koupit nějaké suvenýry, ale nemohla jsem to udělat. Dlužila jsem si to. Zůstala jsem ležet a jen jsem pozorovala Uckera a poslouchala jeho dech. Za pár minut se probudil i on. Zahleděla jsem se do jiskřivých hnědých očí. "Dobré ráno." popřál mi s úsměvem. "I tobě." Pohladil mě po tváři. Ještě chvíli jsem ho pozorovala, ale potom jsem se začala zvedat. "Co to děláš?" "Nevím, jak ty, ale já si musím sbalit." Podíval se na hodiny. "Mě do odletu zbývá ještě necelých pět hodin. Času na balení mám dost. I na jiné věci." Praštila jsem ho polštářem. Rozesmál se. Pečlivě jsem se zabalila do prostěradla a vylezla z postele. Začal se ještě více smát. "Ale já už jsem tě viděl, pamatuješ?" zeptal se s jiskřičkami v očích. Zrudla jsem až po konečky vlasů. "Na to se nedá zapomenout." Otočila jsem se zády k Uckerovi a otevřela jsem skříň, abych si našla něco na sebe. Nečekaně mě někdo zezadu objal. Půjč mi taky kousek toho prostěradla, nemůžu tady běhat nahý." Usmál se. "Uckere!!!" vypadlo ze mě překvapeně. A zase jsme byli tam, kde dnes brzy ráno.

"Už bych se vážně měla chystat." podotkla jsem o dvě hodiny později. Ležela jsem Uckerovi v náručí a dívala jsem se do stropu. "Hmm, ale já nechci ..." zašeptal mi do vlasů. "Ani já ne." Vtiskla jsem mu polibek na bradu a znovu se natáhla pro ono osudné prostěradlo. Běžela jsem ke skříni a pak rychle do koupelny. Začala jsem se mýt, když tu se vedle mě objevil Ucker. "Ty si dneska nedáš pokoj! Děláš si ze mě legraci?" "Musíme šetřit vodou." podíval se na mě nevinně. Po sprše jsem se oblékla, učesala a namalovala si oči. Potom jsem šla pomoct Uckerovi s hledáním oblečení. "Nevíš, kde mám botu?" zeptal se mě. "To teda opravdu nevím. Jsem zvědavá, kde najdu tu blůzku. Á, hele, tvoje bota!" Zvedla jsem ji zpod sedačky. po chvíli hledání jsme našli i mou blůzku. Přistála na okenním parapetu v přijímacím pokoji. Nečekaně někdo zaklepal na dveře. Zatrnulo mi. Ucker mi naznačil, že se schová do koupelny. Počkala jsem, až se zavřou dveře do ložnice a až uslyším zaklapnutí dveří koupelny. Teprve potom jsem otevřela. "Dulce, mohli bychom s vámi udělat rozhovor. Ale ano, jistě, samozřejmě, ale až tak za půl hodiny, ano? Uvidíme se v hale. Já ... Potřebuji si ještě sbalit věci." "Dobře, děkuji pěkně. Tak za půl hodiny v hotelovém salónku." Přikývla jsem a zavřela dveře. Vyrazila jsem do koupelny. "Už jsou pryč. Paparazi." oznámila jsem Uckerovi, když jsem otevírala dveře. Oba jsme věděli, že naše romantické ráno končí a že Ucker už bude muset jít, aby ho nechytili. Každou chvíli se můžou objevit další novináři. Ani jeden jsme nechtěli, aby náš vztah rozebírali v novinách. Já sama jsem nevěděla, co bude dál, natož abych to mohla říct médiím. Najednou stál Ucker těsně vedle mě. Chytil mě do náručí, políbil mě a pak se čelem opřel o mé. Přestože jsem nechtěla, z očí se mi začaly řinout slzy velké jako hrachy. Ucker mi je něžně otřel. "Neplakej, princezno moje." hlas se mi třásl. Zulíbal celý můj obličej a já mu polibky samozřejmě vracela. Nakonec mě ještě jednou dlouze políbil. Naposledy. A odešel. Dívala jsem se za ním. Pozorovala jsem, jak kontroluje, jestli ho nikdo neuvidí a pak jak za sebou zavírá dveře. Zůstala jsem sama. Z očí se mi valily proudy slz. "Miluji tě." zašeptala jsem a dala se do balení. Při balení se mi podařilo trochu se uklidnit. Přinejmenším zastavit přívaly slz. Upravila jsem si líčidla, aby nešlo poznat, jak se cítím a vyrazila do salónku. Uvědomila jsem si, že jsem od včerejšího večera nic nejedla a dostala jsem hlad. "Dulce, vy jste přišla!" zaradovala se statná novinářka. "Ano, slíbila jsem to. Skočím poprosit o něco k jídlu a hned se vrátím. Budete snídat se mnou?" "Ne, děkuji. Počkám vás tady." Přikývla jsem a vyrazila k recepci požádat o snídani do salónku. V hale jsem zahlédla Uckera. Už odjížděl. Naše pohledy se setkaly a do očí se mi znovu začali vtírat slzy. Ani on nevypadal šťastně. Z očí mu vyzařovala bolest. "Možná mě má přece jen rád." zaradovala jsem se, ale potom mě napadla další možnost. "Nebo si uvědomil, co k němu cítím, ale pro něj to nic neznamenalo. Byla to jen jedna noc. A teď ho to mrzí, protože ví, že mi může ublížit." Snažila jsem se zamaskovat rozrušení úsměvem. Zamával jsem mu na cestu. I jemu se tvář pokřivila nepovedeným úsměvem. Kývl na mě a pak jsme se oba věnovali tomu, čemu jsme museli. Požádala jsem o snídani a vrátila se do salónku. Po čtvrt hodině mi byl přinesen bohatě prostřený tác. Číšník mi předal i růži a s ní malý lísteček. Byla jsem překvapená. Poděkovala jsem a převzala si i tento dárek. Byla jsem zvědavá, kdo mi ho poslal a novinářka taky. Zítra se v novinách objeví, že mám tajného ctitele. Rozhodla jsem se podívat se na lísteček až později. Pustila jsem se do jídla a odpovídala na dotazy. Mé odpovědi na to, co jsem dělala včera večer byly vyhýbavé, protože jsem nesnesla pomyšlení na včerejšek bez toho, že by mě to dostalo do kolen. Dáreček jsem vysvětlit nedokázala, protože jsem o něm sama nic nevěděla. Rozhovor trval celou hodinu, takže když jsem se vrátila do pokoje byl nejvyšší čas vyrazit. Přesto jsem se posadila na postel, vedle sebe položila květinu a otevřela obálku s papírkem. Byl v ní ručně psaný vzkaz. "Tahle květina mi tě připomněla. Je skoro stejně krásná, jako ty. Ucker." Stěží jsem se ubránila slzám, lístek jsem strčila do kabelky a vyrazila k řidiči, který na mě čekal před hotelem, aby mě dovezl na letiště. V autě jsem se plně poddala svým pocitům.

"Prosím?" "Dulce! Ty jsi to zvedla! Snažím se ti dovolat už týden!" Po zádech mi začal běhat mráz, když jsem si uvědomila, kdo na mě mluví. Naposledy jsem s ním mluvila osobně. Před týdnem, když ... "Ahoj Uckere, asi jsi volal v době koncertů." začala jsem koktat do telefonu. "Ano, asi ano." "Jak se máš?" "To je jedno. Musím tě vidět!!!" vyhrkl a jeho hlas zněl naléhavě. Překvapilo mě to. "Ehm, dobře." "Z turné přijíždím do Mexika za dva týdny." "Já za týden." "Takže přesně za dva týdny v ... řekněme ve čtyři. Ve tvé oblíbené kavárně, co myslíš?" "Dobře." souhlasila jsem zaraženě. "Ale máš pravdu, lepší když tě vyzvednu doma, ano?" "Dobře." odpověděla jsem nerozhodně. "Dulce, promiň, asi jsem tě překvapil a navíc mluvím moc rychle, viď? Ale za chvíli musím na koncert." "To nevadí. I já budu muset za chvíli na pódium." "Takže se uvidíme za čtrnáct dní." "Ano." "Budu se těšit." "I já." "Měj se hezky. Ahoj." "Ahoj." Jen co jsem zavěsila, musela jsem na pódium. I se svými smíšenými a zmatenými pocity.

"Tak povídej, jak jsi se měla?" vrhlkla Any i May současně. Před několika dny jsem přijela z turné a hned jsem se musela sejít se svými kamarádkami. Trvaly na to. Vyprávěla jsem jim, co jsem zažila a s kým jsem se ve Španělsku potkala. "A co? Jak na to reagoval?" "Nijak, přátelsky mě pozval na kávu, ale já jsem nemohla." "Odmítla jsi muže, kterého miluješ?!" "Ještě hlasitěji May, někdo tě ještě neslyšel! Vám něco říct je jako vytroubit to médiím!" Any May jemně praštila. "Ne, samozřejmě, že jsem ho neodmítla. Nabídla jsem mu, aby mě doprovodil na ten dobročinný ples." "A souhlasil?" zeptala se zvědavá May. Přikývla jsem. "A co bylo potom?" ptala se Any se zvláštním výrazem v očích. Myslím, že jsem se začala červenat, protože Any zničeho nic vyhrkla: "Ty jsi s ním spala!" "Any!!!" zařvala jsem já i May dohromady. Šokovalo mě, jak se může zeptat tak přímo a jak to mohla tak rychle zjisti. "Kdy se zase uvidíte?" podívala se na mě May ustaraně "A co bude dál?" Do očí se mi tlačily slzy. "Já nevím." Zase jsem začala brečet. "Uvidím ho zítra." May i Any mě začaly utěšovat. Rozhodly se, že mě doprovodí domů. Procházely jsme kolem trafiky, když jsem se podívala do výlohy. "Ne ..." vypadlo ze mě tiché vzlyknutí. Zatmělo se mi před očima a kolena mi selhala. Svezla jsem se k zemi. Už několik dnů mi nebylo dobře a to, co jsem viděla mě dokonale odrovnalo. Any i May sborově vyjekly a začaly mě zvedat ze země. "Dul! Jsi v pořádku?" podívala se na mě May šokovaně. "Ne." Ukázala jsem k výloze. "Ten parchant!!" začala ječet Any jako šílená. "Vykašli se na něj." "Ten časopis, chci ten časopis." "Ne, to není dobrý nápad, raději půjdeme." "Ne, Any, já si ho musím přečíst!" " Dobře. May, počkej tady s Dul." Any vešla do trafiky. Zatím mě May dovedla k lavičce a objala mě. Za pár minut vyšla Any i s časopisem, ale nedovolily mi ho přečíst si hned teď. Došly jsme až ke mně domů. Tam mě posadily na pohovku a přinesly teplý čaj. Pak si samy přečetly časopis. Pozorovala jsem, jak blednou. "Co ... co je tam napsané?" Obě se na mě výmluvně podívaly, ale časopis schovat nestihly. Vytrhla jsem jim ho a nahlas přečetla titulek a ty pro mě nejnesnesitelnější části. "Ucker a Soraya opět spolu! .... Šeptá se, že jsou zasnoubení! .... Je tady možnost, že se brzy stanou rodiči! .... Fotka je z pátečního večera, kdy spolu navštívili jednu nejmenovanou italskou restauraci!" "To je určitě nějaká hloupost, je to určitě vymyšlené." Děvčata mě začala utěšovat. Mlčela jsem, hlavu zabořenou v dlaních. Nechala jsem se objímat, ale vůbec to nepomáhalo. "Myslím, že chci být sama." Přikývly. "Měj se a drž se. Zavoláme ti." řekla Any. "Ahoj." rozloučila se May. Zůstala jsem na sedačce, počkala, až se zavřou dveře, a pak jsem se rozbrečela naplno. Zlostí a ve snaze zahnat bolest jsem začala rozhazovat se vším, co jsem našla a dokonce jsem rozbila i nějaké nádobí. Večer už jsem neměla sílu ani se zlobit, ani plakat. S nepřítomným výrazem jsem myslela na naše poslední společné chvíle. Uklidila jsem ten nepořádek, co jsem způsobila. Tedy alespoň jsem posbírala střepy a rozšlapané potraviny. Pak jsem zalovila v kabelce, protože mi začal zvonit mobil. Místo mobilu jsem nahmatala malou kartičku. Vytáhla jsem ji a přečetla si text. Byl to ten lístek, který jsem dostala společně s růží. Ta ležela usušená ve vitrínce. Lehla jsem si na sedačku, pustila televizi a přemýšlela o lístku a telefonátu.

Vzbudila jsem se na sedačce pozdě dopoledne. Vyhrabala jsem se zpod peřin a došmatlala se do koupelny. Přitom jsem se zoufale snažila nemyslet. Podívala jsem se do zrcadla. Málem jsem vykřikla. Oči jsem měla červené jako králík, tvář opuchlou a vlasy neposedně rozházené. Najednou se mi udělalo zle. "To mi ještě scházelo. Budu si s tím muset zajít k doktorovi, protože to není normální. A navíc, už mám zase hlad!" nadávala jsem. Dopřála jsem si dlouhou a osvobozující koupel, pak si stáhla vlasy do jednoduchého uzlu a šla si nachystat něco k snídani - obědu. Moc jsem toho nesnědla, protože mi stále ještě nebylo dobře. Zbytek dopoledne a valnou část odpoledne jsem strávila u toalety. Když už se blížila čtvrtá hodina, bojovala jsem s nutkáním utéct. Věděla jsem, že se za chvíli staví Ucker. Pokud kvůli snoubence nezapomněl. "Nenávidím ji, tak moc ji nenávidím. A kdybych ho tak nemilovala, i jeho bych nenáviděla!" začala jsem vzlykat. Rozhodla jsem se, že s ním nikam nepůjdu. Za prvé mi už delší dobu není dobře a za druhé ... vždyť je skoro ženatý!!! "Netelefonoval ti proto, že by jsi pro něj byla něčím víc než jen kamarádkou. Asi ti chtěl jen vyjasnit, co se stalo a bylo mu hloupé řešit to po telefonu, ty huso hloupá!!!" Zabalila jsem se do deky a čekala. Ozvalo se zaklepání. Mrkla jsem se na hodiny. "Přesný jako hodinky." pomyslela jsem si užasle. Otevřela jsem dveře. Za nimi stál on. Perfektně vyfiknutý, s úsměvem a kyticí tulipánů v ruce. Stáhlo se mi hrdlo. Věděl, že tulipány miluji. Ustoupila jsem ode dveří. Nebudu to řešit na chodbě. "Pojď dál." podařilo se mi zachraptět. Když si všiml, že nejsem připravená a nepořádku, který jsem měla v pokoji, bylo mu jasné, že něco není v pořádku. "Dul, stalo se něco? Jsi docela čistotná, ale tady to vypadá spíš jako po uragánu, nebo jako u mě doma! Navíc, nejsi hotová a to u tebe taky není normální." Otočil se ke mně s ustaraným pohledem. Pomalu jsem došla ke konferenčnímu stolku, kde ležel časopis. "Nedívej se tak na mě." řekla jsem, oči sklopené. "Za prvé už několik dnů je mi špatně, nevím proč, ale prostě to tak je a za druhé ... Nelíbilo by se ti, kdyby o tobě psali, že podvádíš svou skoro manželku a ještě nenarozené miminko." Při těch slovech jsem zvedla časopis a podívala se mu do očí, abych viděla jeho reakci. Tulipány mu vypadly z ruky. Šokovaně na mě zíral. "Je to pravda!" uvědomila jsem si s ostrou bolestí v srdci. Před několika dny jsem se v jeho přítomnosti rozpadala na kousíčky štěstím, dnes zklamáním a utrpením. "Co? Jak jsi na to přišla?" "proč jsi mi neřekl, že jste se Sorayou zase spolu. Kdybych to věděla, nikdy bych ... A kdyby věděla, co se stalo asi by ji to urvalo srdce!" Stejně jako mě. "Počkej! Zastav! A vysvětli mi, jak jsi přišla na takovou hloupost?!" Podala jsem mu časopis, nečekala jsem, že to bude tak těžké. "Co to je? Tohle nechci, chci, abys mi to vysvětlila!" zeptal se aniž by se na časopis třeba jen podíval. Hlas se mu vzteky třásl. Podívala jsem se na časopis, pak na něj a znovu na časopis. "Měl jsi mi to říct, unesla bych to. Je lepší se to dozvědět od člověka, kterého m..., který je můj kamarád než od pitomých médií s miliony dalších lidí!" Málem jsem to vyslovila nahlas. Konečně si časopis vzal. Oči se mu rozšířily překvapením, když se podíval na první stranu a přečetl si titulek. Zuřivě listoval časopisem dokud nenalistoval stranu s článkem, o kterém mluvila titulka. Nevěřícně četl. "Jaké spolu? Jaké zasnoubeni? Jaké dítě, proboha? Zabiju toho, kdo to napsal!" Po tvářích mi stékaly slzy. "Nebýt jeho, nikdy se to nedozvím." "Takové pitomosti!! A kde sehnali takové fotky?! Skoro perfektní fotomontáž. Zapomněli na malou drobnost. Soraya se v ten den vdávala a já jezdil po Evropě! Vážně jim něco udělám. Ženu se sem jako blázen, abych ti mohl říct, že tě miluju, ale oni mi to všechno zkazí!" "Nemusíš mi lhát, protože .... Cože?!" zarazila jsem se. Zaraženě se na mě podíval. "Prosím?" "Co jsi to řekl?" "Že mi všechno zkazili. Vím, že se vdávala, protože její teď už manžel je jeden z mých přátel. Navíc jsme se rozešli v dobrém." Přikývla jsem. "A?" Přestal zkoumat časopis a začal se plně soustředit na mě. "A že tě miluju." Z očí mi znovu začaly proudit slané krůpěje. "Myslíš to vážně?" "Kdybych to nemyslel vážně, proč bych to říkal? Navíc, nikdy bych tě nevyužil jen pro ..." Odhodil časopis a s nadějí v očích se na mě podíval. "Miluju tě." zopakoval. "Taky tě miluju." vydechla jsem. Usmál se. Pak se naklonil a políbil mě. Objala jsem ho kolem krku. Když jsme se po nějaké době od sebe odlepili, sklonil se a zvedl tulipány. "Ty jsou pro tebe." "Děkuju. I za tu růži." pořád se usmíval. Objala jsem ho a opřela se o něj. Chvíli jsme jen tak stáli. "Dul, říkala jsi, že ti není dobře. A to už nějakou dobu. Byla jsi s tím u doktora?" Zakroutila jsem hlavou. "Teď mi je fajn, tak to nekaž." odbyla jsem ho a postavila se na špičky, aby mě mohl políbit.

Po nějaké době jsem byla spokojeně uvelebená v jeho náručí. "Jsem rád, že se všechno vyjasnilo. Asi zavraždím prvního novináře, který mi přijde pod ruku." "Jen to ne." "Ale nebýt jich, tak ..." "Sejdeme někde v kavárně a nehovíme si v posteli." odpověděla jsem se smíchem. "Tak to máš asi pravdu. Dul?" "Hmm...?" "Nechtěla by sis mě vzít?" "Jestli bych nechtěla ..." "Vzít si mě." dopověděl a zkoumal moje oči. "Ano." odpověděla jsem tiše, ale nadšeně. Políbil mě. "Počkej!" vykřikla jsem a vyrazila z postele. Běžela jsem rovnou do koupelny. "Dul, jsi v pořádku?" běžel za mnou Ucker. "Ne." Pak mě něco napadlo. V hlavě se mi začaly kousky skládanky dávat dohromady. Umyla jsem si obličej a podívala se na Uckera. "Kolikátého dnes je?" "Nevím, myslím, že dvacátého pátého." "Běžela jsem k nočnímu stolku a vytáhla malý kalendář." Nevěřícně jsem otáčela stránkami. "Myslím, že ..." "Co? Co se děje? Mám o tebe strach." "Myslím, že jsem těhotná." odpověděla jsem a se sevřeným žaludkem jsem čekala na jeho reakci. "Vážně?" Po tváři se mu rozlíval úsměv. Přikývla jsem. "To hned zjistíme." řekl a rychle se oblékl. Pak na chvíli zmizel v koupelně a když se vynořil málem bych ho nepoznala. Rozesmála jsem se. "Ty ale vypadáš!" "Že?" usmál se. "Nikdo mě nepozná." Pak se vydal ke dveřím. "Kam jdeš?" zavolala jsem za ním, ale už jsem slyšela jen klapnutí dveří. Oblékla jsem se a rozhodla jsem se dát si něco k jídlu. Měla jsem strašný hlad. Snědla jsem jablko a pak se posadila k televizi. Za pár minut na dveře klepal Ucker. V ruce držel malou krabičku. "Co je to?" zeptala jsem se nechápavě, když mi ji podával. Zavedl mě do koupelny. Políbil mě a pak odešel. Zavřel za sebou dveře. Ještě hodnou chvíli jsem hleděla na zavřené dveře, ale pak jsem se konečně podívala na krabičku. "Těhotenský test." přečetla jsem. Jeho nápad mi vyrazil dech. "Tak tohle by mě asi nenapadlo." kroutila jsem hlavou. Udělala jsem vše podle pokynů a vyšla z koupelny. Uckera jsem našla v kuchyni, kde na mísu připravoval ovoce. "Tak co?" zeptal se, když jsem vešla. "Teď musíme pět minut počkat." odpověděla jsem. Zezadu mě objal a čekali jsme. Nervozita byla téměř hmatatelná. A po pěti minutách jsme zjistili, že ... "Tak, to abychom si s tou svatbou pospíšili." usmál se Ucker a oči mu zářily štěstím. "My budeme rodiči." nevěřícně jsem hleděla na výsledek testu. Dohodli jsme se, že si nejprve pro jistotu zajdu k doktorovi a to hned zítra a potom to oznámíme novinářům. A především, že Ucker zajde do redakce novin, které uveřejnily tu hloupost s Sorayou. Když jsem toho večera usínala, byla jsem dokonale šťastná. Poslední myšlenka patřila Uckerovi, který mě ochranitelsky držel v náručí.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 21. února 2012 v 22:42 | Reagovat

Nádhera!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama