Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Neuvěřitelná bolest

14. dubna 2011 v 21:14 | Very |  Jednorázové povídky
Tuhle povídku už určitě mnozí z vás četli na rebelde-poviedky.blog.cz, ale přesto jsem ji sem dala. Je to moje úplně první jednorázovka. A že já mám s jednorázovkama problém, protože jsem opravdu schopná psát hodiny a hodiny. Je to jedna z prvních povídek, které jsem napsala vůbec. Obrázek dodám později - nemám photoshop.



Neuvěřitelná bolest
Po tvářích mi stékaly slzy a v hlavě se mi přehrávaly chvíle, které jsme spolu prožili. Nemohla jsem uvěřit, že je po všem, že už ho v životě neuvidím. Vzpomněla jsem si na naše první setkání.

Když jsem ho uviděla, hned mě napadlo, co je to za nafoukaného pitomce, ale přesto se mi podlomila kolena. Chytil mě za zápěstí a bolestivě držel. "Ty jsi dcerou té umělkyně?" zeptal se mě skrze sevřené zuby. "Ano, ale autogramy nesháním." odsekla jsem. "Nech mou přítelkyni Vico na pokoji!" vyhrožoval. "A ty jsi co? Nějaký její strážný anděl?"

Od té doby jsme se hádali pořád. A pak jednou ...

"Roberto, musíš mi pomoct, je mi opravdu špatně." "To máš z toho, že tolik piješ. Diego, proč piješ, když to neumíš?" odvětila jsem a chtěla odejít. "Roberto, Roberto, počkej. Je mi opravdu zle." "Dobře, tak pojď." povzdechla jsem si. Došli jsme do nějakého skladu. "Lepší?" "Ano, děkuji." odpověděl zatímco se opíral o police a zhluboka dýchal. "Dobře, měli bychom se vrátit je to tady divné." Chystala jsem se odejít. "Ne!" Chytil mě do náruče. Začala jsem se bránit. "Pusť mě, co to děláš?" "Teď mi zaplatíš za vše, co jsi mi udělala!" Snažil se mě políbit. Pořád jsem se bránila. Začala jsem být zoufalá. "Ale no tak., nedělej se. Já vím, že se ti to líbí." To, co řekl mě na pár vteřin vyvedlo z míry na tolik, že jsem se přestala bránit. Diego toho okamžitě využil a přitiskl své rty k mým. Byla jsem šokovaná, ale zároveň se mi začaly rozutíkávat myšlenky. Oči se mi samy od sebe zavřely. Po chvíli se mi podařilo vzpamatovat a vykroutit z jeho sevření.

Takhle proběhl náš první polibek. Dokonale jsem si pamatovala, jak jsem se cítila. A teď už taky vím proč. Myslím, že jsem to věděla i předtím, jenže jsem si to nechtěla a v podstatě ani nemohla přiznat. Ale když jsem si to konečně přiznala, bylo už příliš pozdě. Přijela jsem ze Španělska a zjistila, že Diego je zamilovaný do nějaké hloupé Pauly. A to bolelo. Velmi. V hlavě se mi vynořily další vzpomínky.

Po příjezdu ze Španělska jsem s Pepitou jela za Diegem a chytla jsem ho zrovna po koupeli. Byl zabalený jen v ručníku. Nestihli jsme se ani pořádně pohádat a na dveře jeho pokoje klepal Bustamante. Jak já ho nenávidím! Hráli jsme zamilované, tedy spíš já a Diego jen nevěřícně a zmateně přikyvoval. Po našem zdlouhavém vysvětlení se Bustamante rozhodl odvézt nás zpátky do školy. Pepitu jsme samozřejmě měli vzít s sebou. Jenře Diego nechtěl opustit Paulu. Běžel za ní do nemocnice, kde mu řekla, že ho nemiluje a že ho již nikdy nechce vidět. Tak moc ho to zranilo. Bolelo mě vidět ho takhle zraněného, ale také mě bolelo, že miloval jinou. A později se dozvěděl, že Paula byla najatá jeho otcem, aby ... Diego byl zničený. Pak jsem ho našla na místě, kde jsme dříve se skupinou zkoušeli. Byl tak opilý, že ztratil rovnováhu. Pomáhala jsem mu vstát. "Paulo, já věděl, že se vrátíš. A viď, že mě miluješ? Že jsi nelhala? Že je to pravda?" Po tvářích mu stékaly slzy. Opíral se o mě a díval se mi hluboko do očí. Podlamovala se mi kolena. Nevím, jestli to bylo jeho tíhou, nebo bolestí nad tím, že si mě plete s Paulou. Stále čekal na mou odpověď. "Ano Diego. Miluji tě, ani nevíš, jak moc." I mě se po tvářích začaly koulet slzy jako hrachy. "Já to věděl." vydechl a hledal mé rty. Začal mě líbat. Přestože mě to neskutečně bolelo, nedokázala jsem se od něj odtrhnout. Chutnal po alkoholu, ale mě to v tu chvíli bylo jedno. Držel mě v náručí a to mi stačilo. Nakonec usnul na mém klíně.

I dnes mě vzpomínky na toto období bolely. A pak to, co se stalo v Kanadě ...

Zdržela jsem se na sjezdovce a přemýšlela nad Almou. Ani jsem si neuvědomila, že ostatní už odjeli. Ale Diego se za mnou vydal, to abych nemusela jít sama. Chvíli jsme se pošťuchovali, ale nakonec jsme zase skončili u líbání. Myslela jsem, že období s Paulou je již za námi. Že teď konečně budu moct být s ním, ale to jsem se pořádně spletla. Znovu si mě spletl s Paulou. Ale tentokráte jsem se obořila. Velmi mě to ranilo.

Pak náš vztah vedl od desíti k pěti. Jenže potom se stala nehoda.

"Já vím, kdo jsem, ale nevím, kdo jsi ty!" Tahle věta mě velmi šokovala. V první chvíli jsem si myslela, že si dělá legraci. Ve skutečnosti měl částečnou amnesii, nebo něco takového. Nepamatoval si jenom mě. A Diego se mi začal dvořit. Nakonec jsem jeho kouzlu podlehla. Vlastně, co to povídám, podlehla. Ve své moci mě měl už velmi dlouho, jen jsem si to nechtěla přiznat. Začali jsme spolu chodit. Byla jsem tak šťastná. Věděl, že ho miluji a i já si myslela, že on miluje mě. Obdarovával mě balónky a obrovskými plyšovými medvídky. Pak jsem se dozvěděla, jak to bylo doopravdy. On se vsadil! Vsadil se s Thomasem. Diego mě dokáže kdykoli sbalit, za to dostane Thomasova CD. Zranilo mě to. Diego se mi to snažil vysvětlit. Tvrdil, že to původně bylo kvůli sázce, ale že se do mě zamiloval. Nevěřila jsem mu. Dnes už vím, že to klidně mohla být pravda.

Hlavou mi vířily myšlenky na naše první setkání v dalším školním roce, na písničku, kterou vymysleli ostatní z RBD, aby nám dokázali, že se milujeme, ale my si to stále ne a ne přiznat. Přemýšlela jsem nad tím, jak byl Diego v nemocnici. Políbil mě, ale Chavier mi řekl, že se předtím vsadil, takže jsem Diegovi nedůvěřovala. A to byla chyba. Jednou jsme letěli z koncertu a ...

Klidně jsem si pochrupovala, když se ke mě někdo začal rvát. Byl to Diego. "Diego, co to děláš?" "Jsme v turbulencích. Máme se posadit po dvou. Miguel je s Miou, Giovanny s Lupitou." Nahlédla jsem do vedlejší části letadla. Měl pravdu. Kolem nás běhaly letušky a stevardi. "Roberto, já nechci umřít!" "Neboj se, neumřeme tady." odpověděla jsem ne příliš přesvědčivě. Držela jsem se ho za ruku. Najednou na nás dopadly dvě vesty. "Zapněte si pásy." volala letuška přes rameno. "Roberto, musím ti něco říct." Podívala jsem se na Diega. Už jsme oba seděli. Čekala jsem, co z něj vypadne. "Miluji tě." "I já tě miluji, Diego." zašeptala jsem. Začal mě líbat a nepřestal dokud nám letuška neoznámila, že se v letadle líbat nesmíme. Turbulence přešly. Měla jsem chuť letušku zavraždit. Chtěla jsem zůstat v Diegově náručí. Myslela jsem si, že už konečně zůstaneme spolu. Ale ono zase nic. Potom, co jsme vystoupili z letadla mi oznámil, že to byl jen žert.

Ještě stále nechápu, jak mě jedna osoba dokáže v několika sekundách dostat do oblak a hned na to zranit. Jak jedna osoba dokáže tak rozdílné věci? Vzpomínala jsem na pokoj plný růží, kde mi vyznal lásku, ale naneštěstí přišel Gaston. Myslela jsem na Chaviera, který zapříčinil mnohé hádky mezi mnou a Diegem. Ale i přes jeho snahu nás rozdělit, se nám po dlouhé době konečně podařilo najít cestu k sobě.

"Diego, počkej. Jsem připravená. Pověz mi to. Proč jsi to udělal?" "Opravdu to chceš vědět?" Přikývla jsem. "Tak dobře. Protože tě miluji jako blázen. Přestože mě ponižuješ jsem do tebe zblázněný." Než jsem stihla něco říct, políbil mě. Když jsme se od sebe odlepili, odtáhl se ode mě. "Vidíš? Nejsi na to připravená. Nejsi na to ... připravená." Chytila jsem ho za kravatu a přitáhla k sobě. "Mlč už." Znovu jsme se začali líbat a Diego mi mezi polibky stále dokola opakoval, že mě miluje. Naši romantickou chvilku vyrušili mí rodiče, kteří mi přišli oznámit, že mě vyhodili ze školy. A to kvůli Bustamantemu.

V hlavě se mi přehrávalo, jak se u nás objevil Diego potom, co zjistil, co jeho otec udělal. Myslím, že svého otce miloval a nenáviděl zároveň. Muselo to být pro něj velmi těžké období. Ale podařilo se nám jeho otce porazit a po další krizi v našem vztahu jsme konečně zůstali spolu. Dokážu si i teď živě představit radost a dojetí v jeho očích, když zjistil, že se mojí zásluhou zase uvidí s matkou.
Společně jsme oslavili svatbu mojí matky s Francem a taky to, že teď mám ještě dvě sestry. Pamatuji si jiskřičky v jeho očích i výraz jaký se mu objevil na tváři, když se objevila jeho matka.

Ale dnes už je po všem. Už mi zbyly jen vzpomínky na to, jak jsme pomáhali Miguelovi vzpomenout si na svůj předchozí život, jak jsme společně bojovali za své touhy, jak jsme se milovali. Teď již ho nikdy neuvidím. Zase se mi do hlavy vrátil ten poslední den. Poslední okamžik, který jsem s ním strávila.

"Roberto, je to tak hezké být s tebou." Opírala jsem se o jeho hruď, usmívala se a pozorovala ho, protože jsem se ho nemohla nabažit. Políbila jsem ho na tvář a pak mu ji otřela, protože mu na obličeji zůstal otisk rtů. "Jsem rád, že už se nehádáme. Za jak dlouho máš jet s Martínem na dovolenou? Už teď mi chybíš." "I ty mě. Nejradši bych nikam nejela. Tyhle prázdniny budou obzvlášť náročné. Nejprve dovolená s Martínem a pak s Almou, Francem a mými sestřičkami. A spolu můžeme být jen na začátku a konci prázdnin." Posmutněl. Chvíli jsme oba mlčeli a jen si vychutnávali přítomnost toho druhého. Naši chvilku nám zkazil telefon. "Prosím?" ozval se Diego. "Ahoj Almo. Ano, je tady se mnou. Chceš ji k telefonu? Aha. Dobře. Hned tam jedeme. Ne, nemusíš mít strach, vezmeme si taxík. Ano, za chvíli jsme tam. Měj se." "Co moje milovaná maminečka potřebovala?" zeptala jsem se Diega, když zavěsil. "Okamžitě tě potřebuje doma. Je to velmi naléhavé." "A řekla ti, co potřebuje?" Zakroutil hlavou. Zavolali jsme si taxík. Nastoupili jsme a já se schovala Diegovi do náruče. Byla jsem tak šťastná. ... Až do té nehody.

Jako film jsem ji viděla znovu a znovu. Nikdy jsem se nedozvěděla, co bylo tak naléhavé, že jsem musela jet domů, protože jsem ten den už domů nedojela. Vše si pamatuji jen matně. Zhrozený výkřik taxikáře, vyděšený Diegův pohled, oslepující světla, ohlušující skřípění pneumatik a pak už nic. Jen tma.

Když jsem se probrala, všude bylo světlo. Nejprve jsem si na nic nemohla vzpomenout, když jsem se rozpomněla, chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá, ale pak mě otupila bolest. "Nejsem mrtvá." napadlo mě. "Kde to jsem?" Všude bylo bílo. Usoudila jsem, že to nejspíš bude nemocnice. Oči mě z ostrého světla pálily, na pár minut jsem je zavřela. Když jsem se probrala znovu, vedle mojí postele seděla celá moje rodina: mí rodiče, sestry i Franco. "Roberto, konečně!" "Já ... už jsem vzhůru déle." "Vlastně jsi se naposledy probrala před třemi dny, zlato." oznámila mi José. Potom zavolali doktora, ten mě prohlédl a něco oznámil. Nebyla jsem schopna ho vnímat. Chtěla jsem vědět co se stalo a co je s Diegem, proč tady není. "Roberto, miláčku, tak jsem se o tebe bála." Alma se snažila mé otázky zamluvit. Zeptala jsem se tedy znovu. "Kde .. kde je Diego?" Nemohla jsem uvěřit jak mám slabý hlas. Pohledem jsem zkoumala tváře všech okolo. Tvářili se jako kdyby ... "Ne!!!" Přestože jsem byla tak nehorázně vyčerpaná, síla pro pláč se našla. Otočila jsem se na bok, aby mi neviděli do tváře a plakala. Nejprve se mě snažili ukonejšit, ale když pochopili, že to nebude tak snadné nechali mě samotnou. Od té doby jsem moc nemluvila. Uzavřela jsem se do sebe. Zůstala jsem sama. Jen já se svou bolestí. Ze zdvořilosti jsem se ptala na Miguela a Tea, přítele mých sestřiček, ale ony mi o nich moc nechtěly vyprávět, protože jsem si vždy vzpomněla na Diega a to mě rozplakalo. Někdy mě chlapci přišli navštívit. A nejen oni, ale i ostatní mí spolužáci a samozřejmě Lupita s Giovannim. Pomalu jsem si uvědomovala, že už nebudu schopna ani zpívat v RBD, ani poslouchat naše písničky. Ve dne, v noci jsem musela myslet na člověka, kterého jsem tolik milovala a kterého jsem ztratila. Po nějakém čase jsem mohla jet domů. Psychicky jsem se připravila a pár dní na to jsem se konečně zeptala, co se přesně stalo. Chyba nebyla na straně řidiče taxíku, ale na straně druhého řidiče. Byl opilý. Oba dva přežili, ale můj Diego ne.

Život je tak nespravedlivý, proč jsem nemohla zemřít s ním? Měla jsem pocit, že už nemám co plakat, ale krokodýlí slzy se mi po tváři řinuly dál. Ta bolest byla nesnesitelná.

"Ááá." vylétla jsem. "Roberto, děje se něco?" Ne, to není možné, vždyť Diego je mrtvý. Asi jsem od samého breku usnula a teď sním. "Diego." zašeptala jsem a uvědomila si, že mám stálé mokré tváře a pořád ještě mi tečou potůčky slz. "Miláčku, co se stalo? Neboj se, všechno je v pořádku." Nechápavě a zároveň ustaraně se na mě díval. Začal mě hladit po tváři a otírat slzy. "Neplač, lásko moje. Pověz mi, co se ti zdálo. Nechtěl jsem tě budit. Usnula jsi hned, co jsme nasedli do auta tvojí maminky. Odvezla nás k tobě domů." Uvědomila jsem si, že ležím na posteli. Měl pravdu. "Jak ... jak jsem se sem dostala?" Šibalsky se na mě usmál. "Donesl jsem tě sem." Pomalu jsem si začala vzpomínat, co se doopravdy stalo. Jsou prázdniny, právě jsme přijeli z koncertu. Do limuzíny jsem nastoupila já, Diego, Mia a samozřejmě Miguel. Byla jsem unavená, tak jsem na chvíli zavřela oči a ... Přišlo mi neuvěřitelné, jak se mi ulevilo hned, když mi došlo, že celá ta hrůza, kterou jsem prožila byl jen sen. Když jsem si vzpomněla na ten příšerný sen, znovu jsem se rozplakala. Diego mě vzal do náruče, snažil se mě utěšit, otíral mi slzy a líbal mě. Uklidňovala mě už jen jeho přítomnost. Potichu jsem mu převyprávěla celou noční můru, ale stálo mě to opravdu mnoho sil. "Nemusíš se bát, srdíčko. Já jsem v pořádku, žádná nehoda." Už mi bylo lépe. Znovu mě políbil. Ještě pár minut mi bylo dopřáno ležet mu v náručí, ale pak do pokoje vrazila Mia. "Ahoj, myslela jsem si, že už jsi vzhůru. Za chvíli bude večeře. Pojďte ke stolu." Tvář měla rozjasněnou. Byla šťastná. A konečně, i já a Diego jsme byli šťastní.

Líbí? Pište komentáře, prosím!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niciqq Niciqq | E-mail | 15. dubna 2011 v 8:13 | Reagovat

Prosim ta pis tu poviedky lebo na rebelde-poviedky.blog.cz ich nezverejnuje hned ale treaba cakat tyzden kym nieco zverejni :((((( a pis hlavne o CHaD

2 Vondy Vondy | 24. dubna 2011 v 20:14 | Reagovat

nadherna poviedka az mi visli slzy

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama