Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Tajná láska

15. dubna 2011 v 16:25 | Very |  Jednorázové povídky
Další jednorázová povídka



Tajná láska
"Ták děcka, super, příští týden jedeme natáčet do Kanady." zavolal režisér. "Uf, měla jsem pocit, že už nikdy neskončíme." vydechla jsem směrem k Any. "Ano, i já jsem si to už začínala myslet. Jsem už opravdu unavená." odpověděla mi. "Dul, přijede pro tebe mamka? Nemohli byste mě vzít?" zeptala se May, která k nám přiběhla. "Ano, vezmeme tě." "Miláčku, dej mi pusu!" volal Poncho a políbil mě. Zavřela jsem oči a opětovala jeho polibky. Pak jsem se odtáhla. Bylo mi nepříjemné, že se na nás všichni dívají. "Marío!" "Mami!" vletěla jsem mamince do náruče. "Jsem ráda, že už jsi tady." "Už tady nějakou chvíli čekám. Dívala jsem se, jak natáčíte." usmívala se na mě. "Vezmeme May, ano?" "Samozřejmě. Nedáš si s námi večeři?" obrátila se mamka k May. "Ne, děkuji." usmála se May. "Rád vás zase vidím." ozval se Poncho a natáhl ruku k mamce. "I já tebe. A samozřejmě i vás tři." potřásla si rukou s Any, Christianem a ... Christopherem. Poslední dobou se v jeho přítomnosti necítím úplně nejlépe. "Marío, pojď už. Sestry čekají v autě." "Mějte se, ahoj lidi!" zavolala jsem ještě, na tvář políbila Poncha a i s May jsem vyrazila k autu. "Ahoj hvězdy!" přivítala mě Claudia. "Ahoj." pozdravila jsem s May Blancu i Claudii. "May, jak se máš?" zeptala se Blanca. "Dobře, děkuji. A ty?" odpověděla May s úsměvem. Okamžitě s Blancou zapředla rozhovor. Claudia se ke mně naklonila a zeptala se: "Jak se má Poncho?" V očích jí jiskřilo. Nechtělo se mi o něm mluvit. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Ještě před několika měsíci bych přísahala, že ho miluji, ale dnes už jsem si tak jistá nebyla. Myslím, že se mi nějak pomíchaly hormony. "Má se dobře." "Poslední dobou o něm už vůbec nemluvíš, ještě před několika měsíci jsi byla schopná vykládat o něm v jednom kuse." "I teď jsem. Jen jsem strašně unavená." Začaly se mi klížit oči.

"Dulce, vstávej, už jsme doma!" slyšela jsem Blančin smích. "Uááá ..." zívla jsem, "Co?" "Že už jsme doma." "Aha, asi jsem usnula. Kde je May?" "Ne asi, ale určitě a May už je dávno doma." odpověděla otráveně Claudia. "Dul, vylez už z toho auta." ozvala se mamka. "Děvčata, budete na ni koukat ještě dlouho? Já mám hlad." "Tati!" rozzářila jsem se a skočila mu do náruče. "Co je to s tebou? To obvykle neděláš." "Taky jsem se divila." přidala se k tátovi i máma. "Dneska se mi strašně stýskalo," usmála jsem se na ně, "ale jestli se vám to nelíbí ..." "Ne, jen jsme překvapení." řekl táta. "Jdeme na tu večeři?" zeptala jsem se. Všichni přikývli, tak jsme se vydali do kuchyně.

"Poncho!" zvolala jsem překvapeně, "Co tady děláš?" "Dulce, jsem tvůj přítel. Je logické, že jsem tady s tebou." odpověděl mi Alfonso s úsměvem. "Ano, máš pravdu." Rozhlédla jsem se. Byli jsme na pláži. Úplně sami. Nikde nikdo, nikde nic. Jen my, písek a moře. Nad námi vesele zpívali ptáci a svítilo sluníčko. "Co tady děláme?" zeptala jsem se zmateně. "Jdeme si zaplavat!" rozesmál se Poncho. "Aha. To je ... logické." Pořád se smál. Já ne, nebylo mi do smíchu. Byla jsem příliš zmatená. "Tak pojďme do vody." rozhodla jsem. "Ale nejdřív mi dej pusu." kladl si podmínky. Postavil se až těsně ke mně a díval se mi do očí. Potom se začal pomalu sklánět. Ale najednou tady místo Poncha stál Christopher. Usmíval se tím nejnádhernějším a nejsladším úsměvem, v očích mu jiskřilo. "Christophere!" vykřikla jsem překvapeně. "Ano?" Nečekal na odpověď, jen mě něžně políbil. Pak se odtáhl a čekal na mou reakci. Teď už se usmíval jen mírně. Nedokázala jsem si pomoct. Postavila jsem se na špičky a začala ho líbat. Objala jsem ho kolem krku. Chytil mě kolem pasu a přitáhl až těsně k sobě. Když jsme se po dlouhé době od sebe konečně odlepili, zjistila jsem, že už nejsme na pláži a že už na sobě nemám plavky. Byli jsme v elegantním sále. Opět sami. Odněkud hrála pomalá krásná skladba. Na sobě jsem měla nádherné červené šaty až po zem a tmavé vlasy natočené a vyčesané do drdolu, ze kterého byly některé pramínky vypuštěny. Christopher v elegantním obleku se na mě díval. "Jsi v pořádku? Ty tady se mnou nechceš být, viď? Radši bys tady byla s Ponchem." podotkl nešťastně. Oči mu posmutněly, už tak nesvítily. Bezmyšlenkovitě jsem zaprotestovala: "Ne, jsem ráda, že jsem tady s tebou." Znovu se mu rozzářily oči a celý obličej mu zkrásněl pod nádherným úsměvem, kvůli kterému se mi podlomila kolena. "Pozor!" opatrně mě zachytil a zabránil tak tomu, abych se svezla k zemi. Rozpačitě jsem se usmála. Aniž bych si to uvědomila, začali jsme tančit. Tiskl mě k sobě a díval se mi do očí. Pak mě znovu políbil.

"Néé!!!" vzbudila jsem se s výkřikem. Uf, byl to jen sen. Ale něco mi nejspíše měl říct. Srdce mi bušilo a na rtech jsem stále cítila Christopherovy polibky. Z očí se mi začaly valit slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Už vím, co ten sen znamenal. Vysvětlil mi, proč jsem se v posledních dnech chovala tak zvláštně. Už jsem nebyla zmatená. Byla jsem zamilovaná. Ale ne do toho, do koho bych měla být. Srdce mi to říkalo už dávno, ale asi jsem ho nechtěla poslouchat. Proto se vždy tak rozbušilo, když jsem ho uviděla! Nemělo jinou možnost, než mi to sdělit tímhle způsobem. Najednou se rozrazily dveře. "Jsi v pořádku?" "Maminko!!!" plakala jsem. "Marío, holčičko, co se děje?" vystrašeně si ke mně sedla mamka. Přivinula si mě k sobě. "Co ... co tady děláš?" ptala jsem se mezi vzlyky. "Slyšela jsem, jak jsi vykřikla a nevěděla jsem, co se stalo. Tak jsem se přišla podívat." "Aha." "Ale teď mi řekni, proč pláčeš." "Myslím, že jsem zamilovaná." "Ale to už všichni dávno víme." odvětila překvapeně máma. "Jenže ne do Poncha!" vzlykala jsem. "Bože! Tak to je problém. A on to ví?" Zakroutila jsem hlavou. "Uvědomila jsem si to teprve teď." "Aha. Ale, když jsi zamilovaná, měla by jsi být šťastná. Poncha pustíš k vodě, on to pochopí a nic ti nebrání v tom, být s ním. Ale říkat mu on je trochu hloupé. Kdo to je?" zeptala se mě zvědavě. "Mami, právě že brání." "To by mě zajímalo co. Je to snad gay? Jen mi neříkej, že je to Christian." Přes slzy a všechno to trápení jsem se musela usmát. "Ne, není to Chavéz." " A kdo teda? Je to někdo z tvých kolegů? Kamarádů? Nebo je to někdo, kdo tě nesnáší? Kdo?" "Já nevím, co si o mě myslí. Myslím, že jsme přátelé." "Tak už mi to řekni." "Myslím, že jsem zamilovaná ... do ... do ... Christophera." "Kdo?" zeptala se mě nevěřícně. Přikývla jsem. "Úhhhh. Myslela jsem, že to je ten poslední člověk, který by mojí dceři mohl ukrást srdce." "Já taky." "Proto jsi byla tak nervózní a mlčenlivá." Zase jsem přikývla. "Miláčku, musíš mu to říct!" "Ne, to nemůžu! Nikdy mu to neřeknu! Nemiluje mě. Jak bych s ním pak mohla pracovat, hmm?" "Ale to nemůžeš vědět!" "No tak, mami ..." "Dobře, dělej, jak myslíš. Ale teď se ještě pokus spát, ano? Jsou dvě hodiny ráno." Maminka mě uložila jako malé dítě. "Nemusíš mě tak ukládat. Už je mi devatenáct a ..." "A za chvíli mi bude dvacet, já vím." usmála se, "Ale pro mě budeš vždy moje malá holčička. Dobrou noc." "Dobrou noc."

Když jsem se ráno vzbudila, cítila jsem se mizerně. Vzpomněla jsem si, co jsem si v noci uvědomila. Dnes ho uvidím. Jak se mu budu moct podívat do očí? Jak s ním budu moct hrát a pracovat? Z očí se mi znovu řinuly slané potůčky. Do pokoje nečekaně vrazily mé sestry, Claudia a Blanca. "Dobré ráno hvězdo!" sborově zakřičely, ale pak si všimly, že brečím. "Dul! Co se stalo?" vykřikla Blanca a objala mě. "Nic." "Dul, tak nám to řekni. Nikdo bez důvodů nebrečí. A to hned po ránu." objala mě i Claudia. "Myslím, že jsem jen přecitlivělá. Není mi dobře. Buď na mě něco leze, nebo budu mít své dny. Prostě mi není dobře. Ale to přejde. Musím se přichystat, za chvíli mám být ve studiu. Zase natáčíme, pak rychle udělat věci do školy a vůbec! Je toho teď hodně. Příští týden jedeme natáčet do Kanady a ..." "Kam?" ozvalo se ode dveří. "Do Kanady." podívala jsem se provinile na své rodiče. "A kdy jsi nám to chtěla říct?" " Dnes?" zatvářila jsem se jako neviňátko a zazubila se. "Tak to ne, mladá dámo. Bez doprovodu nikam." "Ale no tak. Musím tam jet. Nikdo tam nebude mít doprovod!" "Je ti teprve devatenáct!" "Christopher je téměř o celý rok mladší a nikdo s ním nepojede!" "Ale ty nejsi Christopher!" Do očí se mi už zase tlačily slzy a spodní ret se mi roztřásl. "Miláčku, už je velká. Zvládne to. May se o ni postará." usmála se na tatínka máma a dala mu pusu. "Hmm, tak dobře." souhlasil nakonec přestože s nevolí. "Díky, díky, díky!" volala jsem nadšeně a skočila rodičům kolem krku. "A teď honem, za chvíli musíš být na místě." zavelela maminka a vyhnala všechny z pokoje, abych se mohla převléct. Než zavřela dveře, ustaraně na mě pohlédla. Usmála jsem se na ni. Pak jsem se vydala do koupelny, kde mi uteklo ještě několik slziček.

Seděla jsem v autobuse, sedadlo sklopené. Vedle mě seděl Poncho, který už spokojeně pochrupoval. Jako všichni ostatní, tedy mimo mě a řidiče. Přes uličku seděl Christopher. Tvář měl otočenou směrem ke mně, oči zavřené. Rozhlédla jsem se po autobuse, abych se ujistila, že všichni spí. Spali. Mohla jsem si nepozorovaně prohlížet tvář svého miláčka. Vypadal nevinně a zranitelně. Nechtě jsem se zaměřila na jeho rty. Zkoumala jsem měkké křivky jeho úst, které jsem tak důvěrně znala. Najednou otevřel oči. "Proč se na mě tak díváš?" zašeptal se zamračeným výrazem. "Já ... já se na tebe dívám úplně normálně. A vůbec, nedívám se na tebe!" odsekla jsem. Nevěděla jsem, proč reaguju tak agresivně a zřejmě ani on ne, protože vypadal zaraženě. Nedůvěřivě se na mě podíval. " Jak to, že nespíš?" zeptala jsem se. "Nemůžu usnout. Ty taky nespíš, tak proč se na mě tak zlobíš?" Nevím. Musím odvést pozornost. "Začíná tady být kosa." podotkla jsem. "Že to říkáš zrovna ty, když tě objímá Poncho." usmál se. Zčervenala jsem. "Závidíš?" Zarazil se. "Ne!" Píchlo mě u srdce. Any se vedle Christophera zavrtěla. "Moc jí to sluší, viď? S tím blond melírem." "Ano, Dul, máš pravdu." Ani se na ni nepodíval. Pozoroval můj obličej. Značně jsem znervózněla. Předstírala jsem, že se mi chce spát. Zívla jsem. "Dobrou noc." popřála jsem mu. "Dobrou noc." Zavřela jsem oči. V duchu jsem se začala modlit: "Pane Bože, prosím, dej, ať nemluvím ze spaní a dej, ať co nejdřív usnu." Nevěděla jsem, co mám dělat. Hlavou mi vířila spousta myšlenek, takže jsem usnula až velice pozdě.

Po probuzení jsem si okamžitě uvědomila, že je v autobuse docela zima. Stočila jsem se do klubíčka a otevřela oči. "Dobrá ráno, miláčku." popřál mi Poncho a políbil mě. "I tobě." usmála jsem se s nemalými obtížemi. Kolem nás panoval čilý ruch. Posadila jsem se a rozhlédla se. Christopher už byl taky vzhůru. "Dobré ráno, Dul." popřála mi Any. "Díky. I tobě." "Hned po příjezdu jdeme natáčet, až potom se ubytujeme. Máme se přichystat. Pojď namaluju tě, jestli chceš." nabídla mi Any. Zívla jsem. "Promiň. Ano, to bych byla moc ráda. Christopherův pohled těkal z jedné na druhou. "Ach jo." vzdychl a postavil se, aby se se mnou přehodil. S Ponchem si výborně rozuměl, takže mu to zas až tak vadit nemohlo. I já jsem se postavila. V tu chvíli autobus prudce zabrzdil. Ztratila jsem rovnováhu a dopadla na Christophera, který se v čas stačil chytit sedadel. "Promiň." zahuhlala jsem, když jsem mu doslova zírala do obličeje. "To nic." Pomohl mi zase se postavit. Sedla jsem si k Any. "Málem jsem si vypíchla oko!" zuřila. "Já málem převálcovala Chrise." řekla jsem sotva slyšitelně. Any se na mě pátravě podívala. "Co je?" zeptala jsem se s tázavým pohledem. "Nic." pokrčila rameny. Any měla nohy na sedačce, protože na zemi měla rozložený obrovský kufřík s líčidly. "Počkej minutku. Domaluju se a pak se vrhnu na tebe." "Jen trošku, ano?" "Jasně, tak jako se maluješ ty." usmála se na mě. Opětovala jsem její úsměv a pak jsem se zahleděla z okna.

Jak Any řekla, hned po příjezdu jsme se jen rychle převlékli do kostýmů a pak vyrazili na vyhlídku kde se mělo natáčet. Mezitím, co se ještě doplňovaly nějaké maličkosti a co nám režisér vysvětloval co a jak, jsem se opřela o zábradlí. "Dul, co se to s tebou poslední dobou děje?" objevil se přede mnou Poncho. "Nic. Co by se se mnou mělo dít?" "Já nevím. Dul, musím s tebou mluvit. O samotě. Mohli bychom se večer sejít?" "Samozřejmě." souhlasila jsem. Políbil mě. S rozpaky jsem opětovala jeho polibky. Až příliš jsem si uvědomovala, že je to on a co mu chci říct. Přišlo mi to jako podvod, líbat ho. Když jsme skončili usmál se na mě. "Jsi herečka, tak se vzchop!!" nakázala jsem si a vrátila mu úsměv. Pak už nám bylo oznámeno, že můžeme natáčet. Začali jsme scénou, kdy si hlavní páry, Mia a Miguel a Diego a Roberta dělají naschvály, aby jeden na druhého žárlil. Když jsem poorovala, jak se Christopher olizuje s Any, ani jsem moc nemusela předstírat. Pocítila jsem osten žárlivosti. Měla jsem chuť začít ječet. "Ovládej se, jsi herečka!!!" řvala jsem po sobě v duchu. Měla jsem pocit, že uběhla celá věčnost, než režisér moje muka ukončil. Myslela jsem, že zkolabuju, když řekl, že to sjedeme znovu. "Bože, za co mě trestáš?" napadlo mě.

Pokoj jsem měla společný s Any. Ta byla v hale s ostatníma. Já se vymluvila na to, že mi není dobře a utekla se schovat sem. Vybaleno už jsem měla. Strašně jsem se na sebe zlobila. Především proto, že jsem skoro bezdůvodně žárlila. Nemůžu si na něj dělat nároky. Otevřela jsem skříň a začala jsem bezmyšlenkovitě vyhazovat oblečení. Potom přišly na řadu polštáře a nakonec i kosmetika pečlivě rozložená na toaletním stolku. Zuřivě jsem házela s věcmi na zem. Z očí mi tekly slzy hněvu. Vztekle jsem je otřela a dál pokračovala v rozhazování věcí. Nedokázala jsem si pomoct. Měla jsem chuť něco pořádného rozbít. Tříštění skla parfémů a laků mi nestačil. "Dulce Marío! Co to děláš?" Vůbec jsem si nevšimla, že do pokoje vešel Poncho. "Sakra!" zaklela jsem. "Víš, jak jsem se lekla? Jak jsi se sem dostal? Měl jsi alespoň zaklepat!" křičela jsem. "Klepal jsem," bránil se, "ale ty jsi neodpověděla. Tak jsem vešel, protože jsem slyšel hluk. Měl jsem o tebe strach. Nebylo ti dobře." "Áá, promiň." Snažila jsem se uklidnit. "Chtěl jsi se mnou mluvit. Co jsi chtěl?" "Chtěl jsem si promluvit o nás." "I já s tebou chci na toto téma mluvit." "Začni." "Dobře." Zhluboka jsem se nadechla a spustila: "OK. Takže ... Jak to mám říct. Poncho, já ... si myslím, že ... to nepůjde. Myslím, že bychom ... to měli ... skončit." "Fajn. I já si to myslím." Jeho reakce mě šokovala. Čekala jsem všechno, ale ne ledový klid. "Dul, myslím, že by vůči tobě nebylo fér, kdybych s tebou zůstal. Přitahuje mě ... Any." Musela jsem se usmát. Bylo to jako v té telenovele, kterou natáčíme. "Fajn, protože i já jsem zamilovaná do někoho jiného." "Já vím, do Uckermanna." konstatoval. "Jak to víš?" vytřeštila jsem oči. "Je to na mě tak vidět?" " Ani ne. Záleží, jak je člověk všímavý. Poslední dny jsi byla v jeho přítomnosti nervózní. Vyhýbala jsi se mu jako čert kříži. Když někde přišel a ty jsi měla možnost vypařit se, udělala jsi to. Navíc jsi na něj bezdůvodně ječela. A pak, když si myslíš, že tě nikdo nevidí, občas se na něj podíváš takovým pohledem, který nikoho nenechá na pochybách." "Bože!" vydechla jsem. "Omlouvám se. Já ... Ví to ještě někdo?" "Ne, myslím, že ne. Navíc, někdy mám pocit, že se chovám podobně, přesuneme-li situaci na mě a Any. Pro zamilovaného je jednodušší odhalit jiného zamilovaného." "Asi máš pravdu. Takže, kdo koho nechal?" "Já nevím. Myslím, že to bylo oboustranné. Takže nikdo nikoho a zároveň oba." "Ehm, zatím to nikomu nemusíme říkat, ano? Jen se už nebude ..." "Souhlasím." Usmála jsem se. "Už jsi Any někam pozval?" "Ne, měl jsem přítelkyni, pamatuješ?" "Pozvi ji." Přikývl. "Díky, Dul." "Nevím za co." "Nepůjdeš se dolů alespoň podívat?" "OK, přemluvil jsi mě." Zavřela jsem dveře a vydali jsme se za ostatníma. Okamžitě ke mně přispěchal Pedro s Christianem. Mluvili na mě, ale já je poslouchala jen na půl ucha. Všimla jsem si, jak Poncho odchází s Any. Pak mou pozornost zaujala nějaká servírka, která nestydatě flirtovala s Christopherem. Omluvila jsem se Pedrovi a Chrisovi a vydala jsem se směrem k nim. "Ahoj." pozdravila jsem. "Ahoj, už je ti lépe?" Zdálo se mi, že se Christopher celý rozzářil, ale to už jsem asi tak zoufalá. Servírka mi věnovala vražedný pohled. "Promiňte, neruším?" zeptala jsem se nevinně. "Ne, samozřejmě, že ne." usmíval se na mě Christopher. Přisedla jsem si k němu. Začali jsme si povídat. Děvče pochopilo, že není žádané a nasupeně odešlo. "Pěkný objev." podotkla jsem, oči sklopené. "Prosím?" "Ta dívka." kývla jsem hlavou směrem, kterým odešla. "Dul, to není žádný objev! Já ji nebalil." Musela jsem se usmát. "Ona tebe ano." Zubila jsem se. I jemu se rty roztáhly do krásného úsměvu. Hleděla jsem do neuvěřitelně nádherných hnědých očí. "Pojďte s námi." ozvala se vedle nás May. Zvedli jsme se a vydali jsme se za ní. Námi myslela Any, Christiana, Poncha a samozřejmě sebe. Dovedla nás až na zahradu hotelu. Venku byla zima a tma. "Hmm, co se děje?" zeptala jsem se. Začal Christian: "Víte, vy dva, přemýšleli jsme nad tím, že všichni umíme docela obstojně zpívat, jak jsme si nedávno ověřili a napadlo nás, že bychom si mohli i doopravdy založit kapelu." "Jméno už máme. Mohli bychom být RBD." pokračovala Any. "My čtyři jsme už souhlasili." řekla May. "Teď chceme znát váš názor." dodal Poncho. "Já myslím, že je to skvělý nápad. Souhlasím." přikyvoval nadšeně Christopher. Ustoupila jsem kousek dozadu. To už bych asi nezvládla. Najednou jsem pocítila strach. Byla jsem opravdu hodně vyděšená. Všichni se otočili ke mně. "Já ... já nemůžu. Nepůjde to. Nezvládnu to. Já ... promiňte." Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se do pokoje. Vrhla jsem se na postel a jediné, co mi vířilo v hlavě bylo to, že tohle musí co nejdřív skončit. Už to nevydržím. Nemůžu mu být tak blízko a zároveň tak daleko. Říct mu to taky nemůžu, protože mě nemiluje, což by mělo stejný výsledek, ale ještě horší. Vždy jsem byla silná. Dokázala jsem se rvát za to, co jsem milovala. V některých ohledech jsem podobná Robertě. Ale v tomhle případě vyhrála má hrdost. Do pokoje vrazila Any. "Co se to tady stalo?" zhrozila se. "To jsi byla ty, nebo ... nebo tady někdo byl?!" vypískla. "Ne, to jsem byla já." hlas mi selhal. Už jsem se zase rozplakala. "Marío, co se stalo?" "Nic, nic se nestalo. Omlouvám se za ten nepořádek, uklidím to. Doufám, že jsem nerozházela i tvé věci." "To je teď vedlejší. Pověz mi, co se stalo. Dul, já myslela, že jsme kamarádky. Je to kvůli skupině?" "Ne. Teda ano. Vlastně ne." "Tak jak teda?" "Ano i ne." Any mě objala. Potichu jsem ji vyprávěla, co se stalo mezi Ponchem a mnou. "Jsi smutná kvůli rozchodu?" "Ne." "Takže ti nevadí, kdybych si s Ponchem vyšla? On mi řekl, že jste se rozešli a ... Ale jestli by ti to mělo vadit ..." "Ne, jen běž. Užijte si to." "A proč jsi teda tak nešťastná? Proč nechceš tu skupinu." "Jak jsem už řekla, nezvládla bych to." "Proč? Máš toho moc?" "Ano, ale to není hlavní důvod. Já už nesnesu být tak blízko Christophera. Protože ..." "Protože?" "Protože ho miluju ..." "Co?" Přikývla jsem a sklopila oči. "Tak takhle to teda je ..." V Anyiných očích se objevil záblesk poznání. Zvedla jsem se, abych se nemusela dívat na její překvapený výraz a začala jsem uklízet. Ještě pořád jsem byla navztekaná a Any to na mě poznala. "Počkej." vzala mi z rukou oblečení. "Podívej se, já tady někde mám ... sakra, kde je? ...Á, tady je ..." Vytáhla z tašky hrnek bez ucha. "Já má tady polorozbitý hrneček. Chtěla jsem ho cestou vyhodit, ale zapomněla jsem na to a vidím, že je to dobře. Teď nám skvěle poslouží. Tady máš. Rozbij ho." Zaraženě jsem si vzala hrneček, který mi podávala. "Myslíš, že to pomůže?" "Určitě." přikývla. Any nohou rozhrnula oblečení, aby na zemi bylo místo a já jsem vší silou mrštila hrnek na zem. Dala jsem do toho vše, co jsem cítila. Zlost, lásku, bolest, strach ... Všechny pocity. "Máš pravdu, trochu to pomohlo." rozesmála jsem se. "Díky, Any." "Není zač." Any mě objala. Pak jsme společně uklidily a zalezly do postelí. Chvíli jsme si povídaly, ale potom jsme obě usnuly, jako když nás do vody hodí.

Od našeho příjezdu do Kanady uběhly už tři dny. Nikdo mimo Any ještě stále nevěděl, že už s Ponchem nejsme pár. Ale jen Any znala pravý důvod, proč nechci být členem kapely. Jen ona věděla, že už nechci ani natáčet. To, že znala moje tajemství nás neskonale sblížilo. Všude mě doprovázela a ochraňovala před odhalením, když mi někdy něco málem uklouzlo. Nikdy mě nenechala s Christopherem osamotě, protože věděla, jak je to pro mě těžké. Měla pro to pochopení. Jednou se mi svěřila, že zažívala něco podobného s Ponchem. Ale teď, když už s ním nechodím a on ji řekl, že ji má rád je to pro ni mnohem jednodušší a je mnohem šťastnější. Poradila mi, abych to Christopherovi řekla, ale když jsem ji vysvětlila, proč to udělat nechci, souhlasila. Pomáhala mi. Ani se nezlobila, když jsme zjistily, že jsem nechtě rozbila i její parfém, za což jsem jí neskonale vděčná. "Tak děcka, dnes natočíme část, kdy Roberta zůstane na sjezdovce. Sama. Diego se za ní vydá, a tak dále a tak dále ... Všichni to známe." Při těch slovech mi zatrnulo. Any na mě ustaraně pohlédla. "Jsi v pořádku?" zeptala se mě šeptem. "Ne. Tohle nezvládnu." odpověděla jsem taky šeptem, oči upřené na Christophera, který poslouchal, co mu říká režisér. "Any, Any, tohle nezvládnu!" začínala jsem propadat panice. "Klid, to zvládneš. Já ti věřím. Vždyť to bude jen jedna pusa. Ber to z té lepší stránky. Můžeš ho políbit, nebo spíš on tebe, a nepadne žádné podezření. Dýchej, dýchej. Nádech, výdech, nádech ..." Přistoupil k nám Christopher. "Připravená?" pak se zarazil. "Dul, děje se něco? Jsi nějaká bledá." Před očima se mi zatmělo, kolena se mi podlomila. Christopher mě pohotově zachytil. Cítila jsem, jak mě bere do náruče. Neměla jsem sílu a ani jsem nechtěla otevřít oči, takže jsem je nechala tak. Všichni si mysleli, že jsem omdlela. "Marío, Marío! Co se jí stalo?" mluvil Christopher na Any. "Co se stalo?" slyšela jsem volat Pedra. Jeho hlas byl stále blíž. "Proboha tě prosím, Any, neprozraď to." vířilo mi hlavou. "Ona ... ona ... Už ráno mi říkala, že jí není dobře. Ale nedala si říct. nechtěla zůstat na pokoji. Ale myslím, že to nic není." "Nemůžu ji v tom nechat!" rozhodla jsem se, i když mi vyhovovalo, jak mě Chris tiskne k sobě. Pomalu jsem začala otevírat oči. Mžourala jsem do světla. Nade mnou se skláněla Uckermannova tvář. Mimoděk jsem polkla a pozorovala ho. "Dulce Marío!" vykřikl a usmál se. "Dul, co se stalo?" ptali se všichni kolem mě. "Nechte ji na pokoji." volal Pedro. "Polož ji támhle." ukázal na sedátko, které tam měl připraveno režisér. "Jsem těžká, dojdu tam sama." Zakroutil hlavou. Ruku jsem položila Chrisovi kolem ramen. Ten mě beze slova donesl k židli a posadil mě na ni. Všichni se shlukli kolem mě. "Tak, a teď mi někdo vysvětlete, co se stalo?" zeptal se Pedro. Podíval se na Christophera. "Já nevím. Když jsem k Any a Dul přišel, Any Dul uklidňovala. Slyšel jsem, jak říká: 'Nádech, výdech.' Všiml jsem si, že Dul byla nějaká bledá, a když jsem se ji na to zeptal, málem se svezla k zemi. Prostě omdlela." "Any?" "Jak už jsem řekla, už od rána Dul nebylo dobře." Rozhodla jsem se zakročit. "Už jsem v pořádku." "Přineste ji někdo vodu!" zavelel Pedro. "Zhluboka se napij." rozkázal mi. "Dul, nejsi náhodou těhotná?" zeptala se Zoraida. Vyprskla jsem vodu a to přímo do obličeje Pedra a rozkašlala jsem se. "Cože?" dostala jsem ze sebe mezi záchvaty kašle. Z očí mi vytryskly slzy. Začala jsem si je otírat. Všichni se na mě dívali. "To teda nejsem!" zaječela jsem. "Jak tě to vůbec mohlo napadnout?" zeptal se Poncho Zoraidy. "Už několik dnů dul není ve své kůži." pokrčila rameny. Zdálo se, že si všichni oddychli. "Nemusíte se bát. Dítě nečekám." Byla jsem rudá jako rajče. "Vrátíš se do hotelu, ano? dnes natočíme něco jiného. Dokud ti nebude líp, nebudeš natáčet." vložil se do rozhovoru režisér. Začala jsem protestovat. "Ne, je mi dobře. Zvládnu to." Rozhodně jsem se postavila. "Jde se na to." usmála jsem se. "Dobře, tak do práce." zavelel Pedro. "Jsi si jistá?" zašeptala mi do ucha Any. "Ne." odpověděla jsem a vydala se do kopce za ostatníma.

Au! Když jsem "spadla", praštila jsem se do hlavy, ale nahlas jsem to říct nemohla, protože jsme byli uprostřed natáčení. Na mě ležel Christopher. Pomalu, pomaloučku se skláněl. V hlavě se mi ozvala Anyina slova: "Využij toho, políbíš ho a nikoho ani nenapadane, co k němu cítíš." "Má pravdu." usmála jsem se v duchu. Toužebně jsem očekávala, až mě políbí. "Dobře, výborně, stop! Konec!" volal režisér. " "Zaiju ho!" křičela jsem v duchu. "Šlo vám to skvěle děcka." konstatoval. Christopher se postavil a podal mi ruku, protože se nezdálo, že se chystám zvednout. "Jak ti je?" Chytila jsem se ho a nechala se vytáhnout nahoru. "Fajn." odpověděla jsem s námahou a nevěděla kam s očima. Určitě by to na mě poznal! Naštěstí si mých rozpaků všimla Any a přiběhla ke mně. "Dul, napadlo mě ..." breptala, ale já jsem ji nevěnovala pozornost. "Dul, posloucháš mě?" "Ano, vlastně ne. Promiň, co jsi říkala?" "Ať se na něj tak nedíváš, nebo na sebe vše prozradíš." "Jak se na něj nemám dívat?" Any se podívala na Poncha a dokonale mi předvedla můj výraz. "Proboha!" vykřikla jsem. Any přikývla. "Vezmu tě na pokoj. Musíš si odpočinout, když jsi omdlela." Rozhlédla jsem se, jestli nás někdo nemůže slyšet. "Ve skutečnosti jsem neomdlela." "Cože?" zeptala se mě s úsměvem, jiskry v očích. "Udělalo se mi černo před očima a podlomila se mi kolena, ale neomdlela jsem. Jenže když mě Chris chytil do náruče, nemohla jsem to tak pokazit, ne?" Any se rozesmála. "Všechny jsi nás pořádně vystrašila. Měla jsi vidět, jak se na tebe díval. Chvíli jsem měla pocit, že taky zkolabuje." podotkla Any. "Dáme si něco na zub, hmm?" Přikývla jsem a společně s Any jsem se vydala do hotelu.

"Ahoj holky! Nechcete jít se mnou, Ponchem a May do salónku? Popovídáme si. Tady je moc hluku." přišel za námi Christian. "Nevidím důvod, proč bychom nemohly." usmála se Any. "Jak ti je, Dul?" zeptala se mě cestou May. "Je mi dobře, neptejte se mě pořád, je to nepříjemné." "Promiň." "Došli jsme až do salónku. Nikdo tam nebyl. Bylo tam chladno, protože dveře na terasu byly otevřené. Ale nikdo je nezavřel. "Teď už tady chybí jen Christopher. Kde je? Poncho, ty jsi pro něj měl přijít." zeptala se May. "Nikde jsem ho nenašel." "Nevadí, potom mu to řekneme. Dulce, pověz nám, proč nechceš být v kapele?" zeptal se Chris. "To je snad její věc!" začala mě bránit Any, která si všimla, že jsem nebezpečně zbledla. "I já si myslím, že nám nemusí udávat žádný důvod." přidal se Poncho, kterému okamžitě došlo, proč to říct nechci. "Nechte toho. Dobře řeknu vám to." Došla jsem ke dveřím, rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že nikdo nejde kolem a pak jsem zavřela dveře. "Jste si jistí, že tady Chrisopher není?" zeptala jsem se pro jistotu. "Ano, není tady. Proč to chceš vědět?" odpověděla May. "Protože ... Uf ..." Any se postavila vedle mě a stiskla mi rameno. "Já ... já už nemůžu spolupracovat ... s ...s ... Uckermannem." koktala jsem. "Ale proč?" zeptal se Chris. "Protože ... protože ..." Podívala jsem se na Poncha. Ten se rozhodl pomoct mi. Přešel k Any a chytil ji za ruku. "Já a Dulce jsme se rozešli. Teď je mou přítelkyní Any. Nikdo to ještě neví. Takže vás žádáme o diskrétnost. Můžeš pokračovat, Dul." "Nemůžu s ním pracovat, protože ..." Nadechla jsem se, zavřela oči a dopověděla: "... jsem do něj ... zamilovaná." Christian i May na mě vytřeštili oči. "A proč mu to neřekneš?" zeptala se May, když se trochu vzpamatovala. "Podívej se, May. Už teď je pro mě těžké s ním pracovat. A teď si představte, že bych mu to řekla a on mi řekl, že mě nemiluje. Bylo by to trapné pro nás oba. Už by nebyla vůbec žádná možnost spolupráce. Teď zvládám alespoň natáčení. I když s obtížemi ..." skončila jsem svůj monolog. "Tohle musím rozdýchat." ozval se Christian a vyrazil ke dveřím. "Jo, a neboj se. Nikomu to nepovím. Nikdo z nás to nikomu nepoví." A vyšel ven. "Jdu za ním." poznamenala May a taky odešla. "A co vy dva? Co na dnešek plánujete?" "Chtěli jsme se jít projít, ale takhle tě nechat nemůžu." odvětila Any. "Na to zapomeň! Ven, oba a užijte si to!" Vyhnala jsem je ze dveří s předstíranou veselostí a zavřela za nimi dveře. V očích mě pálily slzy. Protřela jsem si je a nahlas si domlouvala: "Nebreč pořád! Nikdy jsi nebrečela tolik, jako v posledních čtyřech dnech. Musíš se vzpamatovat. Prostě tě nemiluje!" "A co když ano?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se ke dveřím na terasu a spolkla výkřik. Ve dveřích stál ON. Christopher. "Co ... co tady děláš? Jak dlouho už tam jsi? Co všechno jsi slyšel?" vyhrkla jsem. "Jsem tady od té doby, co jste přišli. Zrovna jsem chtěl vyjít, když jsi se zeptala, jestli tady opravdu nejsem. Pochopil jsem, že nechceš, abych to věděl, tak jsem zůstal na terase a poslouchal." Cítila jsem, jak střídavě blednu a rudnu. "Jak to, že mě nenapadlo zkontrolovat i terasu." neuvědomila jsem si, že to říkám nahlas. "Nenapadlo tě, že je možné, aby byl někdo v takové kose venku." "To ... to teda ne." Opírala jsem se o dveře. Sebrala jsem všechnu odvahu a došla jsem až ke křeslu. Posadila jsem se a tvář schovala do dlaní. "Neodpověděla jsi mi." uslyšela jsem těsně vedle sebe. Přesunul se rychle a tiše jako duch. Sundal mi ruce z obličeje. Klečel přede mnou. Nevěděla jsem, co říct. Je možné, že by cítil totéž, co já? Prudce jsem se nadechla. "Řekni mi do očí, co jsi řekla ostatním. Prosím ..." Díval se na mě prosebně. Stále mě držel za ruce. V salónku bylo přítmí, které vytvářelo romantickou atmosféru.Srdce se mi rozbušilo jako o život. Podívala jsem se mu do očí a zašeptala: "Miluju tě." Usmál se, v očích mu jiskřilo. Moc mu to slušelo. Nadzvedl se a políbil mě. Pak se odtáhl a podíval se mi do očí. "Taky tě miluju. A neplač, víc ti to sluší, když se usmíváš." otřel mi z tváře slzu a znovu mě políbil. "Uvědomil jsem si, že tě mám rád ještě když jsi chodila s Ponchem. Ale nemohl jsem ti to říct. Alfonso je můj kamarád. ..." Mezi slovy mě líbal na tváře, oči, čelo, bradu, jen rtům se vyhýbal s naprostou pečlivostí. "Už když nás seznámili, ukradla jsi mi srdce." řekl a zadíval se mi do očí. "Christophere ..." zašeptala jsem. Přitiskl mě k sobě a znovu políbil. Tentokrát už na ústa. Teď už jsem byla neskonale šťastná. Nic mi nebránilo, abych se stala členkou kapely, ani abych musela přestat natáčet. Konečně jsem mohla být s ním a s ním taky zůstanu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Zuzu126 si přála, abych z téhle jednorázovky udělala povídku na pokračování. Co si myslíte vy?

Ano, chci, aby pokračovala
Ne, takhle mi to stačí.

Komentáře

1 vondyparasiempre vondyparasiempre | 9. června 2011 v 12:57 | Reagovat

to je nadhera najviec sa mi pacilo toto Prostě tě nemiluje!  A co když ano? siper poviedka VERA mas velky talent pisat poviedky pises ich uzasne vzdy ked vidim od teba novu poviedku tesim sa stale viac a viac ked si ju konecne precita

2 robertita96 robertita96 | 12. prosince 2011 v 20:56 | Reagovat

ano je to fakt super poviedka vemi pekna

3 ooomarie ooomarie | Web | 9. prosince 2013 v 15:17 | Reagovat

Nemám náladu na to číst to tak dlouhý xD Ale blog máte krásný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama