Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak o bylo doopravdy : Část VIII.

2. května 2011 v 16:24 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Po delším čase přináším další část povídky Jak to bylo doopravdy. Omlouvám se, ale jak jsem již psala, o víkendu mi jaksi nezbyl čas. Nějak se mi pořád nedaří dostat ke konci, takže buďte trpělivé, já se k němu časem propracuji. Snad se vám tahle část bude líbit stejně jako ostatní. Very



ČÁST VIII.
"Bude lepší, když už pojedu domů." rozhodla jsem. "Chrisi, prosím, mohl bys mi zajít pro kabelku? Nechala jsem ji na stole v sále." požádala jsem Uckera. Přikývl a vytratil se. Otočila jsem se k Any. "Vybal to!" rozkázala jsem. "A co?" nejistě na mě koukala. "Proč jste to udělaly? Přece jsem vám říkala, že nechci, aby se do toho někdo pletl, a že už nechci ..." "Ale Dul, přece se nebudu dívat na to, jak jste oba nešťastní." kousala se do rtu Any. "Ty jsi mi něco slíbila! Víš, jak mi bylo? Měla jsem chuť utéct, ale neměla jsem kam. Byla mi zima, byla bouřka a vymkla jsem si kotník." "Zvláštní náhody, ale povedené." rozesmála se Any. "Co?" vyjekla jsem. "No, nečerti se tak, Dulce, nejsem Bůh, abych dokázala zařídit i tohle. Neovládám počasí a ani silou vůle ti nevymknu kotník." smála se. "Stejně vám to nevyšlo." uraženě jsem pokrčila rameny. "Jak to?" zvolala překvapená Any. Pokrčila jsem rameny a odvrátila hlavu, abych se nemusela dívat do její zklamané tvářičky. "Taková romantika a ten trouba toho nevyužil!" zlobila se. "On ti tu pusu nedal?" "Chtěl, ale nestihl to." "Byli jste tam zavření skoro hodinu!" nechápavě kroutila hlavou. "Ale jen skoro. Páni, víš jak málo stačilo? Kdybyste přišly o pár vteřin později!" "Ještě řekni, že je to naše vina!" "No to teda je! Kdybyste nás tam nezavřely, nemusela bych si znovu prožít to neuvěřitelné zklamání." smutně jsem se usmála. "Stačí říct, klidně vás tam zamknu znovu." pokrčila rameny Any a zářivě se usmála. Zhrozila jsem se: "Opovaž se! Žádné zamykání, ani nic podobného! Ještě jednou přijdu na to, že jste udělaly něco takové ho a ... nepřejte si vědět, co se stane!" "Ale ..." výhružně jsem se na ni podívala. "S May si to taky vyřídím." mumlala jsem si, ale Any to zaslechla. "Ne, May je v tom nevinně. Já jsem ji přesvědčila. Ona se do vašeho vztahu plést nechtěla. Ona za to nemůže." "Za co nemůže?" ozvalo se mi za zády. Vyděšeně jsem se ohlédla. "S tím si nedělej starosti, Chrisi. May si půjčila Dulcin telefon a upadl jí. Ale proto, že jsem do ní nechtě vrazila." "Aha. Tvoje kabelka." "Děkuji." vzala jsem si tašku, sklopila oči a modlila se, ať se přestanu červenat. "Dobře, já teda May nic neřeknu." houkla jsem směrem k Any. "Zůstáváš tady, nebo jedeš se mnou?" otázala jsem se jí ještě. "Chtěla jsem zůstat, ale protože není nikdo, kdo by jel, pojedu s tebou." přikývla odevzdaně. "Když chceš zůstat můžeš." odvětila jsem překvapeně. "Já se jen ptala." "Ale jak se dostaneš domů, ty chytrá ..." Any si ukázala na nohu a následně si poklepala na hlavu. Tentokrát jsem si ret začala kousat já. "Nějak to udělám." Do rozhovoru se vložil Ucker. "Jestli ti to nebude vadit, Dul, už jsem chtěl jet domů. Jel bych s tebou a mohl bych ti pomoct, budeš-li potřebovat." Pokrčila jsem rameny. "Výborně." radostně zatleskala Any. "Tím je to vyřešené a já si klidně můžu jít zatancovat." Chystala se vyběhnout z místnosti. Rychle jsem ji chytila za ruku. "Rozluč se za mě s ostatníma." "Jasně." protočila oči. "Mějte se." vykřikla ještě a už byla pryč. "Zavolal bych taxi, ale je to zbytečné." Překvapeně jsem na něj pohlédla. Pobaveně se zasmál. "Jsem tady autem." vysvětil a rozesmál se. "Aha." začala jsem se smát taky. "Půjdeme?" Přikývla jsem. Dřív, než jsem stihla seskočit ze stolu byl u mě a zase mě držel v náručí. Tentokrát jsem neprotestovala. Kouzelně se na mě usmíval, takže jsem neměla ani sílu, ani chuť cokoli říct. Posadil mě do auta, sedl si za volat a už jsme mířili k domečku, kde bydlím. "Jsme tady." zkonstatovala jsem po příjezdu a začala si rozepínat pás. Vyskočil z auta, oběhl ho a než jsem se nadála, už mi otevíral dveře. Starostlivě mě vytáhl a odnesl ke dveřím. Byla jsem trochu nesvá. Roztřesenými prsty jsem vytáhla klíče a odemkla. "Fíha! Kde je tvůj pokoj?" vydechl Ucker. Beze slov jsem ukázala nahoru. Pokrčil rameny a vydal se ke schodům. Ani jsem se nestačila divit, jak rychle jsem se ocitla v horním patře. "Které dveře?" slyšela jsem jakoby z dálky, protože jsem byla zhypnotizovaná jeho obličejem. Tázavě se na mě podíval a znovu se zeptal: "Země volá Dulce! Jsi tam? Které dveře?" rychle jsem se vzpamatovala a ukázala na příslušný pokoj. "Fíha!" obdivně se rozhlížel.Musela jsem se pousmát. Vykročil směrem k posteli a položil mě do měkkých peřin. Pak se vedle mě posadil a ještě jednou zkontroloval můj kotník. "Bylo by fajn, kdyby´s na něj nešlapala. Tedy myslím, alespoň dnes." "Beru na vědomí, šéfe." Mile se na mě usmál. Seděli jsme a jen tak na sebe koukali. Neuvědomila jsem si, že se naše obličeje stále přibližují, dokud se jeho rty neocitly na dosah těch mých. "Měl bych jít." vydechl. Nic jsem neříkala. Nechtěla jsem, aby odešel. Alespoň ne pokud mi už konečně nedá pusu! Nepřestávaje sledovat jeho tvář jsem zakroutila hlavou ve znamení nesouhlasu. Koutky úst se mu opět stočily do úsměvu. Sklonil hlavu, ale nepolíbil mě. Jen se čelem opřel o to mé a zavřel oči. A já udělala to samé. "Musím už jít." zašeptal. Na tváři jsem cítila jeho dech. Přestože jsem ještě stále nechtěla, aby odešel, tentokrát jsem přikývla. Odlepil se od mého obličeje a postavil se. "Ahoj." řekl. "Ahoj." Nemohla jsem se vzpamatovat. Byla jsem jako omámená. Zatřepala jsem hlavou. Už byl ve dveřích, když jsem přece jen zavolala: "Chrisi!" Ohlédl se. Slova mi zůstala na rtech. "Díky." podařilo se mi přeci jen zadrmolit. Usmál se na mě a už ho nebylo. Klesla jsem nazad do postele a poslouchala jeho kroky. Měla jsem chuť zavolat na něj ještě jednou a požádat ho, aby zůstal. Aby mě znovu vzal do náruče a aby mi dovolil konečně se s ním líbat. Najednou jsem uslyšela hlasy. "Je ve své pokoji." slyšela jsem říkat Uckera a pak zaklapnout dveře. "Koho to sem čerti nesou, do pekla." mrmlala jsem si. Vyklonila jsem se z postele co možná nejvíc to šlo a doslova zírala ke dveřím. Do schodů vycházela Eugenia a se zvláštním výrazem se dívala dozadu, div se nepřerazila. "Ahoj. Kdo byl ten milý kluk?" tázavě na mě koukala. "Dobrý večer." opětovala jsem pozdrav. "To byl tvůj přítel? Holka, ty si umíš vybrat. Být já mladší ..." Při slově přítel jsem zčervenala. "Ne, to byl můj kolega z natáčení." "Aha. A co tady dělal? Dulce, já vím, že je to tvoje věc, ale když tady nemáš rodiče, jsem za tebe zodpovědná, takže ... promiň, ale je to nutné ... Doufám, že jsi s ním nespala!?" Cítila jsem jak blednu. Když jsem se vzpamatovala z šoku, rozesmála jsem se na celé kolo. "Teda, Eugenio, vy umíte pobavit." Z očí mi tekly proudy slz, tak mi to přišlo směšné. "No co! Jsi mladá pěkná holka a to byl mladý pěkný a ke všemu milý a slušný kluk, tak jaképak copak? Ale ulevilo se mi." rozesmála se i Eugenia. "Je to opravdu jen můj kolega. Nezlobíte se, že jsem přišla tak pozdě?" "Pozdě? Ještě není ani půlnoc. Nečekala jsem, že budeš doma tak brzy, ale když jsem před domem viděla auto, rozhodla jsem se to zkontrolovat." "Právě jsem vám chtěla zavolat." zalhala jsem, protože ve skutečnosti jsem na to úplně zapomněla. "A co tady dělal ten hoch?" zeptala se zvědavě, oči jí svítily. "Vymkla jsem si kotník, tak se nabídl, že mě odveze domů a pomůže mi." Podrobnosti jsem si nechala pro sebe. "Aha. Bavila ses dobře? Pověz mi, jaké to tam bylo?" ptala se Eugenia a přitom i ona zkontrolovala mou nohu. Vyprávěla jsem jí o party a nakonec jsem přiznala i to, že mi kotník ošetřil Ucker. "Šikovný to hoch, to se musí nechat." poznamenala uznale. "Máš hlad?" "Ne." "Dobře. Je pozdě, tak na kutě. Dobrou noc. Zamknu za sebou, ty odpočívej." Přikývla jsem. "Dobrou noc." zavolala jsem ještě na vzdalující se postavu Eugenie, ale pak jsem se svalila do peřin. "Ještě chvíli si poležím a až potom se převleču." byla moje poslední myšlenka.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aanyy54 aanyy54 | 2. května 2011 v 16:34 | Reagovat

prečo mi to robíš už som si myslela že sa konečne pobozkajú.ale je to úžasnééééé :D  :D  :D  :D  čo najskor pokračko :-D  :-D

2 rebelka rebelka | 2. května 2011 v 16:48 | Reagovat

nádherné..:D tiež som si myslela že sa konečne pobozkajú..:D a zase nič..:D tak rýchlo pokračovanie..:D prosím..:-)

3 Paula Paula | E-mail | Web | 2. května 2011 v 20:34 | Reagovat

úžasné prosím daj ešte dnes pokračko :-)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 3. května 2011 v 18:36 | Reagovat

ahoj ak chceš môžem ti spraviť dess aj menu ... kuk na môj blog :-)

5 Very Very | E-mail | Web | 3. května 2011 v 19:08 | Reagovat

[4]:To bys byla strašně milá. Mohla bys mi vysvětlit, jak přesně to myslíš? Napiš mi na mail, prosím. (rebelove-povidky@seznam.cz)
PS: Tvůj blog je krásný. :D

6 Paula Paula | E-mail | Web | 3. května 2011 v 19:48 | Reagovat

ahoj no ja nemám narodeniny ale Anahi ... asi si to zle pochopila ale nevadí :-)

7 Paula Paula | E-mail | Web | 3. května 2011 v 19:52 | Reagovat

ide mať 29 rokov :-)

8 Very Very | E-mail | Web | 3. května 2011 v 19:53 | Reagovat

[6]: Já ten článek jen rychle přelétla očima a místo má jsem nejspíše přečetla má. Ale pak jsem nad tím uvažovala a vzpomněla jsem si, že 14. 5. má narozky. Ale už jsem to opravila. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama