Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XIII.

17. května 2011 v 16:42 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Napsala jsem další část Jak to bylo doopravdy, takže doufám, že se vám bude líbit. Mám radost, že se vám mé příběhy zdají čitelné, dokonce hezké. Ráda je píšu a ráda čtu vaše reakce. Doufejme, že i tento sklidí úspěch. Krásné čtení. Vaše Very.


ČÁST XIII.
Chvíli jsem váhala, mám-li vůbec zvednout telefon, ale nakonec jsem usoudila, že to bude moudřejší. Namluvím mu, jak dobře se nebavím. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem stiskla tlačítko pro příjem. Do hlasu jsem se snažila dát veselost a radost, když jsem se ozvala: "Prosím?" "Dulce!" uslyšela jsem Christopherův vyděšený hlas. Proč byl vystrašený? Dlouho jsem nad tím přemýšlet nemohla, protože pokračoval: "Kde jsi? ... Ehm, promiň, chtěl jsem se zeptat, jestli jsi doma." Zarazilo mě to. "Ne." odpověděla jsem příkře a vzápětí dodala: "Dnes jsem u kamarádky a myslím, že tady přespím. Proč se ptáš?" Na druhém konci bylo ticho. Přestože mi tolik ublížil, chtěla jsem ještě chvíli poslouchat jeho hlas. "Chrisi ..." špitla jsem do telefonu nesměle. "Promiň, zamyslel jsem se. Jen ... myslel jsem, že bych tě mohl navštívit. Už musím končit. Měj se." mluvil rychle a ... dotčeně? Asi mu došlo, že mě nemá omotanou kolem prstu tak, jak by si přál. Nestihla jsem nic říct, v telefonu se ozvalo už jen pípání. Musela jsem se velmi ovládat, abych mobilem nemrštila proti stolu. Schovala jsem ho do kapsy a opřela se do židle. Zaposlouchala jsem se do ticha, které prořízlo startování auta. Bylo mi jasné, že Ucker odjíždí. Kousla jsem se do rtu a přemýšlela v nastalém tichu. Bylo to trochu deprimující, ale zároveň uklidňující. Neměla jsem tušení, že mi po tvářích opět tečou slzy a neuvědomovala jsem si, že se mísí s kapkami deště, který právě začal. Plakala jsem tiše, neměla jsem sílu křičet, dupat, mlátit, nebo jinak se vztekat. Prostě jsem jen seděla, utopená ve smutných myšlenkách a nechala potůčky slz, aby si nyšly cestu z mých očí. Ochladilo se a až tehdy jsem si uvědomila, že se prudce rozpršelo. Nevadilo mi to. Počasí dokonale odpovídalo mé náladě. Vlasy jsem během několika minut měla úplně mokré a taktéž oblečení bylo skrz na skrz promočené. Třásla jsem se jako osika, vzlyky a zimou, protože jsem byla prokřehlá na kost. Přesto jsem stále jen tak seděla. Jediné, co jsem udělala, abych zabránila přívalu chladu bylo to, že jsem i nohy položila na židly, abych si na kolena mohla položit bradu a pak jsem se rukama objala, protože staré tričko bez rukávů mě moc nezahřívalo. Stočená do klubíčka jsem seděla dál. Z tranzu mě probral až blesk a následné hřmění. Nadskočila jsem. Jak již věděl i Ucker, z bouřky mám respekt. Pomalu jsem se postavila. Bouřka mi připomněla večírek, který jsem v podstatě strávila s Uckerem, hněv, který se ve mě hromadil, ale především, což bylo neuvěřitelné, jako kdyby mi dala sílu. Byla to inspirace, že se nesmím vzdát. Vztekle jsem si otřela slzy a rozběhla se domu. Prudce jsem za sebou zavřela dveře. Voda se ze mě valila proudem. Běžela jsem do koupelny, ať v kuchyni nezpůsobím moc velkou spoušť. Svlékla jsem si mokré šaty, vzala teplou osušku a zabalila jsem se do ní. Posadila jsem se na kraj vany, a protože ze zásady nepoužívám elektrické spotřebiče při bouřce, natáhla jsem se ještě pro ručník. Rychlými pohyby jsem se snažila alespoň částečně vysušit vlasy. Po chvíli jsem to vzdala. Odhodila jsem ručník, zhasla v koupelně a jen v osušce jsem se vydala do svého pokoje. Posadila jsem se na kraj postele a rukou si pročísla vlasy. Stále mi bylo chladno. Lehle jsem si proto do postele - i s osuškou - přikryla se peřinou a stal se další zázrak. Přestože byla bouřka a já měla plnou hlavu jen proradných citů k Uckerovi, během pěti minut jsem usnula.

CHRISTOPHER:
Když Dulce zvedla telefon, ulevilo se mi, ale když řekla, že přespí u kamarádky, sevřel se mi žaludek. Tou kamarádkou určitě myslela Rubena. Ona se vážně rozhodla s ním ... Nemohl jsem ani domyslet. "Chrisi ..." ozvalo se v telefoně. To jsem přece nemohl dopustit. "Promiň, zamyslel jsem se. Jen ... myslel jsem, že bych tě mohl navštívit. Už musím končit. Měj se." Zavěsil jsem dřív, než mohla cokoli říct. Další dvě minuty jsem seděl jako přikovaný, ale pak jsem si uvědomil, kde jsem. V autě před domem Dul, ale tady jsem teď špatně. Teď mám být v EWS a rozbít Rubenovi tvář. Ale ne tak, jako minule, ale pořádně! Ať si Dulce myslí, co chce. Snad mě vyslechne, abych ji to nakonec vše mohl vysvětlit. Rychlostí světla jsem se rozjel k EWS. Byl jsem rozzlobený a zklamaný, že ho neprokoukla. A taky rozhodnutý zabránit tomu bastardovi, aby ... Zuřivě jsem praštil do volantu. Konečně jsem dorazil k EWS. Prudce jsem zabrzdil a spěšně zaparkoval. Pak jsem se rozběhl do budovy a zamířil rovnou k pokoji Rubena. Tak tak že jsem zastavil před chodbou mířící k jeho dveřím. Všiml jsem si, že u dveří stojí s nějakou dívkou. K mému úžasu a neskonalé úlevě to nebyla Dul. Skryl jsem se za roh a nenápadně pozoroval, jak se ti dva oblizují. Ruben ji nestydatě chmatal na zadek a bylo na něm vidět, že tahle dívčina se do pokoje před půlnocí nedostane. Pozadu zapadli do jeho pokoje, div, že se nesvlíkli na chodbě. Tiše jsem hvízdnul. Ulevilo se mi, že tam nebyla Dul. Ale na druhou stranu, ten idiot si s ní tak ošklivě zahrává a ona to nevidí! Já to nechápu. Neměl jsem ho rád už tehdy, když jsem ho našel slizky se na ni culit, když do ní vrazil. Měl jsem radost, když se na MĚ usmála. Zamrzelo mě, že jsem o ní pochyboval. Že jsem si myslel, že mi lhala. To by nikdy neudělala. Jsem si tím jistý, teď už naprosto.Rozhodně veseleji jsem se vydal k autu a rozhodl zajet k Ponchovi. Původně jsem jeho pozvání na dnešní večer nechtěl přijmout, protože jsem si myslel, že jej strávím s Dul, ale nevadí. Měl jsem radost a ani mi nevadilo, že prší. Z auta jsem zavolal Ponchovi, zda jeho pozvání stále platí a byl jsem rád, že řekl ano. Než jsem dojel k Ponchovu bytu, začala bouřka a ta mi opět připomněla krásné chvíle strávené s Dulce. Když se ke mně tiskla v potemnělé místnosti. S úsměvem na tváři jsem vystoupil a s radostí konstatoval, že u Poncha bude i Chris, protože před vchodem stálo jeho skvělé autíčko.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 17. května 2011 v 16:59 | Reagovat

Kársna! neviem sa dočkať kedy budú spolu ale predpokladám, že to bude trvať ešte dlho...Chceme pokračovanie! :-)

2 aanyy54 aanyy54 | 17. května 2011 v 17:06 | Reagovat

nádherné :D  :D  :D teším sa na pokračovanie :-D  :-D  :-D

3 Dulce_6 Dulce_6 | 17. května 2011 v 17:10 | Reagovat

super...pokracko:-D

4 Paula Paula | E-mail | Web | 17. května 2011 v 17:49 | Reagovat

nádherné ... prosím rýchlo pokračovanie ... najlepšie ešte dnes :-D  :-D  :-D

5 rebelka rebelka | 17. května 2011 v 18:52 | Reagovat

úžasne...nemam slov... pokračko..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama