Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Nejkrásnější narozeniny

21. května 2011 v 1:02 | Very |  Jednorázové povídky
Jak jsem slíbila, napsala jsem jednu jednorázovku. V hlavě jich mám ještě spoustu. Nečekala jsem, že mi bude trvat tak dlouho, než ji dopíšu, ale snad alespoň bude stát za to. Takže mi napište názory, prosím. Já už jdu konečně do hajan. Takže dobrou noc a hezké čtení. Vaše, dnes již velmi unavená, Very.



Nejkrásnější narozeniny
Jako každý koncert i tenhle jsem si užívala. Dozpívala jsem písničku a uvedla skupinu, která měla zpívat, než se převleču a trochu si odpočinu. Slezla jsem z pódia a zalezla do přilehlého stanu. Unaveně jsem klesla do křesla a rychle si stírala líčidla, abych si na obličej mohla nanést novou vrstvu. Pak jsem rychle shodila kraťasy a top a oblékla se do předem připravených šatů. Byly meruňkové barvy, na ramínka a končily těsně nad koleny. Rychlým tahem ruky jsem si rozpustila vlasy a ještě jsem celkový vzhled zkontrolovala v zrcadle. Připevnila jsem si mikrofón a pak jsem znovu vyrazila na pódium. Došla jsem až do jeho středu a čekala, až začnou hrát mou další písničku. Když jsem se dívala do rozjařených obličejů fanoušků, připomněla se mi všechny koncerty. Nejen mé, ale i s RBD, které jsem zažila jako účinkující nebo jako fanoušek. Hudba začala hrát, ale místo očekávané melodie jsem se mohla zaposlouchat do známé melodie. Pomalé kytarové tóny se mi zařezávaly do mozku. Já jsem snad usnula! Co teď, jak tuhle písničku budu zpívat sama? Bez ostatních z RBD? Měla jsem pocit, že se rozpláču. Vždyť už je to tak dávno, co jsme byli spolu. Co jsem tuhle písničku zpívala. Ne, to bych lhala. Doma si ji zpívám často, ale co jsme ji zpívali spolu. Po kytarové předehře se z rohu pódia ozval hlas Any a ze stínu se vynořila její štíhlá postava. S úsměvem ke mně mířila a já nebyla schopná se ani pohnout. Překvapeně, ale radostně jsem na ni zírala. "Co tady dělá?" honilo se mi hlavou. V pravý čas se z druhého konce pódia ozval Poncho a po chvíli se i on objevil vedle mě. Ani jsem se nenadála a už ke mně přícházela i May a Chris. A těsně před refrémem se vynořil i Christopher a když byl až u mě, natáhl ruku, abych i já začala zpívat. Podala jsem mu ji. Svou teplou dlaní sevřel tu mou a mě, jako už tolikrát, srdce poskočilo štěstím. Všichni se na mě dívali a krásně usmívali v radostném očekávání mé reakce, ale já vnímala jen Uckera, jeho tvář, oči, rty, a hudbu. Jako kdybych nikdy nepřestali, všichni jsme se jako na povel otočili bokem k fanouškům a začali tancovat choreografii k písničce Rebelde. Skvěle jsme se bavili. Cítila jsem, jak se mi srdce svírá hrůzou, když se písnička blížila ke konci. Nechtěla jsem, aby to skončilo, aby odešli a já zase zůstala sama. Jako kůl v plotě. Chtěla jsem zůstat se svými přáteli a hlavně s ... osobou, kterou nade všechno miluji. K mé obrovské úlevě neodešli, když hudba přestala hrát. Místo toho se na plátnech začaly promítat fotky mého dosavadního života. Když jsem byla dítě, když jsme natáčeli Rebelde, když jsme ještě byli skupina RBD a můj nedávný život. K tomu hrála melodie Feliz cumpleaňos. Zničehonic Any promluvila: "Dul, vše nejlepší k narozeninám, krásko!" popřála mi. "Buď stále tak veselá." dodala a pevně mě objala. "Dala bych ti pusu, ale měla bys na tváři rtěnku." zasmála se. Nebyla jsem schopná slova. Oči se mi leskly slzami. Smála jsem se s ní. "Teď já, teď já." volala May a odstrčila Any. "Dulcito naše, ráda jsem si s tebou zase zazpívala. Ale jsem tady především proto, že dnes, před lety, se stala neuvěřitelně důležitá věc. Narodila se jedna z mých dvou nejlepších kamarádek. Všechno nejlepší, princezno. A s tím líbáním jsem na tom stejně jako Any." Taky mě objala. Z očí se mi už pomalu, ale jistě začaly koulet slzy. Na řadu se dostal Chris. "Dul, ty naše ohnivko, jak ti tajně říkáme!" všichni se jeho úvodu zasmáli. "Neplakej, rozmažeš si make up, na kterém sis určitě dala velmi záležet." posmíval se mi. "Tak tedy, páni, jak to letí! Ty už máš zase narozeniny? Vždyť jsi je měla loni!" On byl vždy komikem! Všichni se smáli. "Ale, když už jsou tady ... Všechno nejlepší, užívej života, protože než se naděješ, bude fuč! A co se mě a líbání týče, já rtěnku nemám, takže tě klidně políbím!" Nestihla jsem nijak zareagovat. Už jsem ležela v jeho náručí, zaklonil mě dozadu a daroval mi pusu. Kdyby nebyl homosexuálem, zlekla bych se, že na mě něco zkouší. Když jsem se mohla narovnat, poznamenal: "Ta byla, co?" Opět se hala roztřásla pod vlnou smíchu. Ke slovu se dostal Poncho: "Dul, ty jsi takové naše sluníčko, takže se nebojím, že bys život promarnila, nebo že bys ztratila radost. Proto ti přeju všechno nejlepší k narozeninám a snad jediné, co ti chybí ... Kdy už se konečně zamiluješ?" mrkl na mě. Jemně jsem ho uhodila. Zasmál se a i on mě objal a stejně jako Chris políbil. Taky na ústa, ale jen přátelsky. Přesto se Any zašklebila: "To by stačilo, ne?" vykřikla se smíchem. "Ale jistě, srdíčko, promiň." podíval se na ni Poncho kajícně. "Že se nestydíš, ještě mi přebrat manžela!" smála se na mě. Konečně nastal ten dlouho očekávaný okamžik, kdy mi ruku chytil Ucker. Jako kdyby moje dlaň byla stvořená do jeho ruky. "Dul, vše už bylo vyřčeno, takže já ti řeknu jen toto: Všechno nejlepší!" usmál se na mě tím svým typickým úsměvem, při kterém se každé holce podlomila kolena a já samozřejmě nebyla výjimkou. Ani za několik let jsem si nevypěstovala odolnost vůči jeho dotekům, polibkům a úsměvům. V jeho očích byla ... láska? "Dulce, nevymýšlej si! Přestože máš narozeniny, zázraky se nestávají!" napomínala jsem se v duchu a snažia se zpevnit roztřesená kolena. Podařilo se mi nesesunout se k zemi. Taky jsem se na něj usmívala. Chytil mé ruce a pomalu se sklonil. Srdce se mi zastavilo, když jsem si uvědomila, že mě chce políbit. Zdálo se mi, že uběhla věčnost, než se naše rty konečně spojily, ale věděla jsem, že ve skutečnosti to nemohla být ani sekunda. Chvíli tak setrval a pak se odtáhl a pustil mi ruce. Byla jsem si vědoma toho, že bych měla něco říct. Otřela jsem si slzy a otevřela pusu otočená ke svým přátelům. "Já ... páni! Nevím co říct!" "To se nestává moc často, ona je nesmírně ukeaná!" promluvil Chris a všichni se rozesmáli. Počkala jsem, až hluk trošku utichne a až i já nebudu zlomená smíchy a pak jsem znovu promluvila: "Ano, Chrisi, máš pravdu. Ostatně, jako vždy." S úsměvem pokrčil rameny, přikývl a ukázal na sebe jakoby chtěl říct Já vím. Vždycky to tvrdím! "Chtěla bych vám poděkovat. Nevěděla jsem, že se tady objevíte, ale bylo to příjemné překvapení. Jsem ráda, že jsme tady spolu a že jsem si s vámi mohla zase zazpívat. Na narozeniny jsem úplně zapomněla. To už je šestého?" Přikývli a já pokračovala: "Vy jste si vzpomněli! Děkuji, děkuji, strašně moc děkuji! Ájaj, rozmažu si stíny a řasenku!" zasmála jsem se, když se mi na tváři objevily další potůčky. Otřela jsem je. "Jste nejlepší přátelé, jaké jsem kdy mohla mít! Nevím, co mám říct ..." "Už nic neříkej!" vykřikla Any s May a objaly mě. Hned k nám přiskočil i Chris a přidali se i Poncho a Ucker. Chvíli jsme tam jen tak stáli a objímali se, ale pak byl čas pokračovat v koncertě. Any, May, Chris, Poncho i Ucker se posadili na kraj pódia a tleskali v rytmu písniček, které jsem zpívala. Předtím, než jsem začala jsem se ještě otočila k fanouškům: "Vidíte je? Já neměla tušení, že přijdou. To jsou mí přátelé!" křičela jsem a rukou na ně ukazovala.

Když jsem dozpívala poslední písničku a rozloučila se, opět ke mě přiběhla Any s May. Nejprve mrkly na mé fanoušky, pak mě Any chytila za ruce a May si stoupla za mě. Přes oči mi uvázala šátek. "Neblázněte! Vždyť se zabiju!" vyjekla jsem. "Důvěřuj nám! My tě nenecháme dojít ke kraji pódia." smály se. Slyšela jsem i Uckerův, Chrisův a Ponchův blížící se smích. "No jen aby." řekla jsem pochybovačně a vzápětí dodala: "A jak se dostanu z pódia, hmm? Jsou tam schody!" "Nech se překvapit!" řekla tajemně Any. "Mám strach, co jste si na mě vymysleli!" bědovala jsem a modlila jsem, ať přežiju. "Stát!" zavelela May po chvíli. Poslušně jsem zastavila. "Pánové, kdo se nabízí?" zeptala se Any. "Nabízí?" ptala jsem se nechápavě. "Neboj." šeptem mě uklidňovala May. Ozval se Poncho: "Já mám ženu, takže já nemůžu. Chris má přítele, takže nemůže a jediný, komu to nikdo nebude vyčítat, jedině Dul, je Ucker." Zněl rozpustile a Chris se jen smál a volal, že souhlasí. Jen Uckera jsem neslyšela. "Sakra, můžete mi vysvětlit, o čem mluvíte? Já vám vůbec nerozumím!" žádala jsem je, ale marně. "Tak do toho, Uckere. Já taky souhlasím. Promiň, Dul, ale Poncha si nechám pro sebe." štěbetala Any. Ucker si povzdechl a vzápětí jsem uslyšela kroky. "Smím?" ozvalo se tiše vedle mého ucha. Otočila jsem se za hlasem, protože jsem vůbec nic neviděla. "Chrisi, vysvětli mi, prosím, co se děje!" žádala jsem ho zoufale. "Důveřuj mi." řekl jen a já jsem tedy přikývla. Věřila jsem mu. Vždy. On mě přece nikdy nezklamal. Jen jednou. Nevycítil, jak moc ho zbožňuji a jak moc mi schází, ale to mu nemůžu mít za zlé, protože není kouzelníkem. Nečekala jsem, že se mi ztratí půda pod nohama a já se ocitnu ve vzduchu. Vyjekla jsem a rukama mířila k Uckerovu krku. Nebo spíš k místům, kde jsem tušila, že ho má. Všichni se rozesmáli. "Mohli jste mě varovat!" sykla jsem rozzlobeně. "Promiň." ozval se rozesmátý Christopher. Neviděla jsem mu do tváře, ale dokázala jsem si to představit. Obličej mu zdobí ten nejkouzelnější úsměv a oči mu svítí tisícem jiskřiček. "Jestli mě pustíš!" vyhrožovala jsem a pro jistotu se k němu přitiskla. V duchu jsem si musela přiznat, že nevěřím v to, že mě pustí, ale je to dobrá záminka, jak ho moci obejmout bez podezření. "Nikdy, ani za nic." řekl velmi tiše. Nebyla jsem si jistá, zda-li jsem o měla slyšet. Jestli si to říkal pro sebe, nebo mě. Myslel-li to vážně, nebo ne. Hloupost, určitě ne. Asi jsem se jen přeslechla, protože to by přece znamenalo ... "Nefantazíruj!" okřikla jsem se a raději se soustředila na cestu. Snažila jsem se poznat, sešli-li jsme už ze schodů, nebo ne. "Skvěle, tady ji posaď. Nic nezkoušej Dul!" rozkázala May. "Takže, Chris pojede s Any a Ponchem a já s tebou a Uckerem." oznámila mi jen co jsem se ocitla na sedačce. "Už si můžu sundat ten šátek?" optala jsem se prosebně. "Ať tě to ani nenapadne!" odvětil mi Ucker. "Bude jistější, když si sednu k ní, viď?" zeptala se May. Ucker musel přikývnout, protože ani ne za deset sekund jsem uslyšela, jak se otevírají dveře z druhé strany auta. Vzápětí se zaklaply dveře jak z mé strany, tak z druhé. Poslušně jsem seděla a čekala, co bude dál. "Kam mě vezete?" položila jsem další dotaz po nastartování. "Páni, Dul, ty jsi ale zvědavá! Nedávej už nám žádné otázky, vše se dozvíš v pravý čas." smála se May. A tak jsem tedy mlčela a snažila se určit, co mají v úmyslu. Asi po patnácti minutách jsme zastavili. "Jsme na místě." oznámil Ucker. "Ne!" křikla May, když jsem si chtěla sundat šátek. "Jsme na místě, ale ještě ne úplně." "Ach jo." vydechla jsem. Po slepu jsem nahmatala kliku a otevřela dveře. Nohy jsem spustila na zem a velmi pomalu se postavila, abych se neuhodila do hlavy. Ulevilo se mi, když jsem ucítila, jak mě někdo chytil za ruku. "Aspoň že mě nenechají jít samotnou." problesklo mi hlavou. Byla jsem si jistá, že Any ani May mě za ruku nedrží. Byla to mužská ruka. Najednou jsem zaslechla přijíždět další auto a po chvíli se ozval veselý smích Any. "Takže Chris ani Poncho to být nemůže. Pak tedy jedině ..." Když mi došlo, kdo mi svírá dlaň, měla jsem pocit, že vyletím k oblakům. "Už jsme tady, můžeme jít." konstatoval Chris. Poslušně jsem cupitala za Christopherem, který pevně svíral mou ruku. "Pozor, schody. Tři." oznámil mi. Lekla jsem se, když pustil mou ruku. V jednu chvíli jsem věřila, že mě nechá jít po slepu, ale když se mi kolem pasu omotala jeho paže, znovu jsem se uklidnila. Tedy, uklidnila, jak se to vezme. Srdce se mi rozbušilo stokrát rychleji, ale už jsem neměla strach ze schodů. "A jsme tady! Ale ještě počkej, Dul!" rozkázala Any. Slyšela jsem kroky a šustění. Zamrzelo mě, když mě Ucker pustil. Pak mě něco zatahalo za vlasy. "Au." Rukou jsem mimoděk vylétla k hlavě. "Promiň." omluvil se Ucker. "Nevadí." podařilo se mi vykoktat. Konečně se mu podařilo rozvázat uzel a mě oslepilo světlo. Zamrkala jsem a po chvíli konečně opět spatřila okolní svět. Stáli jsme v nějaké mi neznámé místnosti. Za mnou stál Ucker, přede mnou všichni ostatní a každý držel dáreček. Všude byly balónky s nápisem FELIZ CUMPLEAŇOS. Ruce jsem si přitiskla na ústa. Když jsem se trošku vzpamatovala, promluvila jsem: "Děkuji, jste úžasní! To jste udělali pro mě?!" Beze slov přikývli a krásně se na mě usmívali. Ucker se postavil k ostatním. Any se ke mně otočila zády a když se zase obrátila, v rukou držela dort. Opět s nápisem FELIZ CUMPLEAŇOS, DULCE. Ucker jí pomohl zapálit svíčky a pak začali zpívat. Přišli až ke mně a já si hřbetem ruky otřela slzičku, která mi utekla. "Sfoukni svíčky a nezapomeň si něco přát!" zvolala May jen co dozpívali. Uposlechla jsem. V duchu jsem vyslovila své nejvroucnější přání. "Podařilo se ti sfouknout svíčky napoprvé! Určitě se splní! Řekneš nám, co sis přála?" "Promiň, Any, ale pak by se neplnilo." zakroutila jsem hlavou s úsměvem. "Nevadí, teď dárečky." štěbetala Any rozpustile. "Tady máš dáreček ode mě a Any." podal mi Poncho plochou krabičku. Posadila jsem se na jednu z nejbližších židlí, zvedla jsem víko a nahlédla dovnitř. V kribici byl dlouhý šál. Měl zlatavou barvu a sloužil místo svetru. Dokonale se hodil k večerním šatům, které jsem měla doma ve skřívi. "Děkuji." řekla jsem a objala je. Pak ke mně přiběhla May: "Je to jen taková drobnost, ale myslím, že se ti bude líbit." Tentokrát to byla menší krabička. Opět jsem sundala víko a nakoukla do krabičky. Vytáhla jsem krásný hřebínek do vlasů s lilií. Byla krásná. "Děkuji, May." řekla jsem a také ji objala. Hřebínek jsem si hned zapletla do vlasů a kolem ramen jsem si přehodila šál. "Jak vypadám?" usmála jsem se. "Krásná, jako vždy, ale s mým dárečkem budeš ještě krásnější." zasmál se Chris a podal mi svůj dáreček. Opět krabička, ale nebyla hranatá, nýbrž oválná. Zvědavě jsem si ji vzala a co možná nejrychleji ji otevřela. Musela jsem se usmát, když jsem objevila černé sluneční brýle zdobené bílými kamínky. Byly velmi elegantní a přesně se ke mně hodily. "Ano, máš pravdu. Děkuji." děkovala jsem se smíchem i Chrisovi a i jeho jsem objala. Brýle jsem si položila na hlavu - místo čelenky. Pak ke mně přistoupil Ucker, který stál opodál. Do dlaně mi položil drobnou podlouhlou krabičku. Snažila jsem se překonat neklid a přesvědčit sama sebe, že mi vůbec nezáleží na tom, co od něj dostanu. Přesto mi srdce bušilo jako splašené a dech se mi určitě zrychlil. Když jsem zvedala víko, mimoděk jsem zatajila dech a když jsem uviděla dárek, zorničky se mi rozšířily překvapením. Nechtěla jsem, aby poznali, jak moc mě jeho dárek potěšil. Nemohla jsem déle zírat do krabičky, aniž by si toho ostatní nevšimli, takže jsem šperk, který mi Ucker daroval, vytáhla. "Páni!" vydechla Any. "Jéj, ten je krásný!" vykřikla May. "Já vím." usmála jsem se a pak se obrátila k Uckerovi, který stál opřený o stěnu a zkoumavě mě pozoroval. "Děkuji." řekla jsem a postavila se, abych i jeho mohla obejmout. Je pravda, že jsem neměla tušení, jak to udělám, ale bylo by to podezřelé. Odložila jsem krabičku a i se zlatým náramkem v dlani došla k Uckerovi. "Pomůžeš mi?" požádala jsem ho. Přikývl a vzal si jemný zlatý řetízek. Nastavila jsem zápěstí. Nevím, udělal-li to schválně, ale konečky prstů se dotýkal mé kůže a ta mě potom pálila. Ne bolestivě, ale krásně. Zalitovala jsem, že se mu náramek podařilo zapnout hned napoprvé. Znovu jsem poděkovala, sebrala veškerou odvahu a i jeho jsem objala. Pak jsem se vrátila ke stolu a navrhla, abychom ochutnali ten lákavě vypadající dort. Nikdo nic nenamítal.

Neměla jsem tušení, jak rychle čas utíká. Povídali jsme si, co všechno jsme zažili od rozpadu RBD, vzpomínali na staré časy a zjistili, že se brzy staneme tetičkami a strýčky. Any a Poncho totiž čekají prvního potomka. Chvíli jsme vtipkovali na jejich účet a nakonec jsme došli až k tématu láska. Už jsem nemohla poslouchat, jak šťastná May líčí svůj fantastický vztah s dokonalým Derrickem. Přeci jen jsem zdvořile počkala až domluví a pak se rychle vmísila do hovoru: "Omlouvám se, ale musím to utnout. Je mi s vámi strašně dobře a už dlouho jsem se takhle nebavila, ale už jsem opravdu unavená. Všichni jste mi moc chyběli a když jste se objevili na mém letos posledním koncertě, byla jsem překvapená. Mile překvapená. Ještě pořád nevím co říct, nebo jak vám poděkovat, že jste si vzpomněli na mé narozeniny. Co kdybychom se domluvili na zítra na oběd? Měli bychom se alespoň trochu prospat a především ty, Any! Měla by ses teď šetřit, protože si nepřeju, aby moje neteřinka nebo synoveček byli nedostatečně odpočinutí." "Dul má pravdu." přikývl Poncho a i ostatní nakonec souhlasili. Christopher se nabídl, že mě odveze domů. May a Chris pojedou s Any a Ponchem, protože to mají po cestě, zatímco já a Ucker bydlíme na druhém konci města. Posadila jsem se na místo spolujezdce a čekala, až Ucker nastartuje. Jeli jsem tiše a já nevěděla kdy, ale usnula jsem.

Když jsem se probrala, uvědomila jsem si, že mi Uckerovo rameno slouží jako polštář. Zdálo se, že mu to nevadí, tak jsem se ani nepohla, jen se blaženě usmála a dovolila si ještě chvíli zůstat tak blízko něho.

Znovu jsem se probudila až když mě něco, nebo spíš někdo pronesl chladným nočním vzduchem do teplejší ho prostředí. Uvědomila jsem si, že už musím být doma. Bylo mi jasné, že ta osoba, která mě pěvně svírá v náručí je Ucker a mě se v ní neuvěřitelně líbilo. Proto jsem nechtěla, aby poznal, že jsem vzhůru. Oči jsem otevřela tak, aby to nepoznal a zpoza řas se rozhlédla, pokud mi to oční svaly umožňovaly. Procházeli jsme chodbou domu, kde jsem měla byt. Bylo mi chladno, přestože jsem byla zabalená do šály od Any a Poncha. Zatřásla jsem se. Ucker něco zamumlal a přitiskl mě blíž k sobě. Uvědomila jsem si, že mám ruce omotané okolo jeho krku a hlavu položenou na jeho rameni. Neměla jsem tušení, jak se mu se mnou na rukou podařilo vytáhnout klíče a otevřít dveře, ale najednou jsme byli v mé předsíni. Věděla jsem, že tímhle to končí. Ale to jsem nechtěla. Rozhodla jsem se pro risk. Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Když mě položil na postel, sundal mi střevíce, políbil mě na čelo a chtěl odejít, ale já předstírala, že jsem se právě vzbudila. Podařilo se mi zachytit jeho ruku, ale pro jistotu jsem ještě zašeptala jeho jméno. Překvapeně se otočil. Zdálo se, že zčervenal - asi kvůli té puse, ale to jsem s jistotou nemohla říct, prootže místnost osvětloval jen svit měsíce v úplňku. Přiměla jsem ho vrátit se a stáhla ho vedle sebe na postel. Neprotestoval, posadil se vedle mě a pozoroval mě, čekajíc, co bude následovat. I já se na posteli posadila. Klekla jsem si a tázavě se na něj podívala. Bála jsem se, že odejde a tak jsem pro jistotu jeho ruku nepustila. Snažila jsem se najít odvahu k vyslovení otázky. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi přece jen podařilo zašeptat: "Jak ... Jak jsem se sem dostala?" Uhnul pohledem. "Přišla si po svých." Chvíli jsem mlčela a zkoumala jeho tvář. Oba jsme věděli, jak to bylo doopravdy a věděla jsem, že i on ví, že vím. "Lháři! Jsi špatný lhář." obvinila jsem ho s úsměvem. "Proč se ptáš, když to víš?" zeptal se nejistě. "Zlobíš se?" konečně se na mě podíval. "Ne! A ptám se, protože jsem chtěla, abys ... mi ... to ... řekl ... ty sám." koktala jsem. To se mi ještě nikdy nestalo. Ještě nikdy jsem se před mužem nestyděla. Vždy jsem si byla jistá sama sebou. Ale o žádného jsem vážně nestála, žádného jsem vážně nemilovala. "Proč ... jsi to udělal?" Mlčel. "Uckere, Uckere, řekni mi, proč mi to děláš?" Měla jsem na krajíčku. V očích jsem měla slzy. Vysměje se mi. Právě jsem mu v podstatě prozradila, jak moc mi na něm záleží. "Copak ti dělám, Dul?" zeptal se a podíval se na mě. Neřekla jsem nic, jen sklonila hlavu, aby nepoznal, že chci plakat. Když se mi podařilo alespoň trochu zatlačit slzy zpátky do očí, znovu jsem se na něj podívala. "Dul, já ..." nedopověděl protože se rychle sklonil a políbil mě. Nebránila jsem se. Oči se mi zavřely a mozek přestal fungovat. Po chvíli se trochu odklonil. Nedokázala jsem rozlepit víčka. "A co udělá teď? Odejde? Nechá mě tady zase samotnou? Roztříštěnou na malé kousíčky?" běželo mi myslí. I kdyby se mnou chtěl strávit jen jednu noc, byla jsem ochotná udělat to. Alespoň jednou, jednou být opravdu šťastná. Ale on nic takového neudělal. Čelo položil na mé a zničehonic zašeptal: "Miluji tě, Dul. Nadevšechno tě miluji." Jen co vyslovil tahle slova, vystřídaly se ve mě všechny krásné pocity. Od úlevy až po radost a štěstí. V srdci jsem měla spoustu lásky, která patřila jen a jen jemu. Nic jsem neřekla, jen jsem se usmála a znovu přitiskla své rty k jeho. Pustila jsem jeho ruku a objala ho kolem krku. Přitáhl si mě blíž k sobě a opětoval mé polibky. "Taky tě miluju!" zamumlala jsem. Naše polibky byly naléhavé a plné dlouho skrývané lásky. Šeptali jsme si krásná slůvka a stále dokola si opakovali, jak moc se milujeme. Po nekonečně dlouhé době jsme se od sebe konečně odlepili. "Jak to, že jsi to nepoznala?" "Co jsem měla poznat?" "Že jsem do tebe zamilovaný! Myslel jsem, že jsi to poznala už na koncertě." "V očích jsi měl výraz, který mi připadal jako Anyin nebo Ponchův, když se dívali jeden na druhého, ale myslela jsem si, že si to jen namlouvám, protože tě mám tak moc ráda a že už jsem se z toho zbláznila. Nečekala jsem, že se stane zázrak!" usmála jsem se a i on jen kroutil hlavou. "Hlavně že teď už to oba víme. ... Mám pro tebe ještě jeden dárek." "Opravdu? Není toho trochu moc?" usmála jsem se, ale on jen zakroutil hlavou. "Ne, pro tebe ničeho není dost." usmál se. "Víš, ani nevím, proč jsem to nechal udělat. Tedy, vlastně vím, ale myslel jsem si, že se nikdy nedozvíš, co k tobě cítím, takže to tehdy bylo zbytečné." Nnechápavě jsem ho pozorovala. Sáhl do kapsy a vytáhl dva přívěsky. Tedy, ono to byl jeden přívěsek, který se skládal ze dvou částí, které do sebe zapadaly. Podal mi ho. Překvapeně jsem jím otáčela v prstech. Na jedné části bylo zezadu vyryté mé jméno a na druhé Christopherovo. Byla jsem šťastná. Ke každé části náležel i řetízek. Rozpůlila jsem přívěsek a část s mým jménem jsem Uckerovi zapla kolem krku a políbila ho. Pak jsem si vzala část s jeho jménem a zapla si ji kolem krku ... a znovu Uckera políbila. "Děkuji!" opakovala jsem stále dokola. "Je krásný. Ale stejně, ten nejhezčí dárek, jsi ty. Aa narozeninový dort mi splnil přání, miluješ mě, stejně jako já tebe." usmála jsem se. "Ale já nemám narozeniny." podotkl. Nechápavě jsem se na něj podívala. "Ty jsi ten nejhezčí dárek pro mě." odpověděl na mou nevyslovenou otázku s úsměvem. "Když se to tak vezme, já už vlastně taky ne." zasmála jsem se a ukázala na hodiny. Bylo něco přes jednu hodinu ranní. "Je hezké dávat si opožděné dárky k narozeninám." usmál se Ucker a znovu hledal mé rty.

Probudila jsem se šťastným a spokojeným úsměvem, ten mi ale zmiznul z tváře hned, jakmile jsem si uvědomila, že to vše byl jen sen. Koncert, narozeniny, Any, May, Chris, Poncho, Ucker a nejvíce mě mrzelo, že se mi jen zdálo, že mě Ucker miluje. Otevřela jsem oči a vztekle praštila do peřin. "Né, to byl jen sen!" zakvílela jsem. "Co byl jen sen, hvězdičko?" usmíval se na mě Ucker, který ležel vedle mě. Sáhla jsem si na krk a uvědomila jsem si, že na něm mám řetízek i s přívěskem a na ruce jsem měla náramek. Než jsem začala s vysvětlováním, vrhla jsem se na Uckera. Schovala jsem se mu do náruče a hodnou chvíli ho zasypávala polibky. Konečně se mi splnil sen! Konečně budu jen s ním a už nikdy, ale opravdu nikdy, ho nepustím.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dulce_6 Dulce_6 | 21. května 2011 v 9:44 | Reagovat

krasne..nadherne no proste super:-D

2 aanyy54 aanyy54 | 21. května 2011 v 13:40 | Reagovat

wau ,je to nádherné :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

3 Miška Miška | 21. května 2011 v 21:12 | Reagovat

.. krásne :) na konci som sa zľakla že to bol ozaj len sen :D.. ale na moj vkus trochu pridlhé ..

4 rebelka rebelka | 21. května 2011 v 21:39 | Reagovat

ja ani neviem čo ti mám na tuto poviedku povedať...úplne že genialne..:D a vôbec mi nevadilo že je to také dlhé prave naopak :D :D

5 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 21:54 | Reagovat

ahoj SB obieham ako blog a ty :-)  :-)

6 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 22:12 | Reagovat

jasne ďakujem aj ja ťa už mám a poslala som ti aj moju poviedku dúfam že sa bude páčiť ale asi si ju už čítala :-)

7 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 22:42 | Reagovat

áno obrazky som robila sama som rada ze sa ti moja poviedka pači ja akurat citam tvoju a je velmi podobna a nadherne napisana :-)  :-)

8 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 22:58 | Reagovat

obrázky som nerobila v niakom špecíalnom programe iba na obyčajnom skicari je to lahke ale to by som ti musela ukazat :-)  :-)

9 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 23:04 | Reagovat

tak teda ďakujem :-)  :-) dobre sa s tebou rozpráva :-D

10 Dul1604 Dul1604 | E-mail | Web | 21. května 2011 v 23:12 | Reagovat

tak môj e-mail je rebelde-camaleones@azet.sk môžeme si písať tam :-)  :-)

11 Paula Paula | E-mail | Web | 25. května 2011 v 13:51 | Reagovat

nádhera :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama