Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XVII. Snídaně

5. května 2011 v 16:32 | Very |  RBD
Jen kraťoulinkatý příspěvek. Už dlouho jsem nenapsala nic k povídce RBD, talže na vaši žádost jsem dnes napsala část k téhle povídce a ne k Jak to bylo doopravdy. Snad se bude líbit. Napište do komentářů, co si o ní myslíte, prosím. Hezké počtení. Very



Kapitola XVII. Snídaně
Když jsem se ráno probudila, bylo už pěkně pozdě. Nechtělo se mi vstávat, a tak jsem ani neotevírala oči. Když jsem je konečně rozlepila, první co mě napadlo bylo, že ještě sním. Ležela jsem otočená ke druhé polovině postele. Nevím, co jsem čekala, ale tohle ne. Na polštáři ležela nádherná kytice kopretin. Protřela jsem si oči a když kytice nezmizela, po tváři se mi rozlil úsměv. Posadila jsem se a zvedla květiny. Pak jsem si všimla lístečku položeného hned vedle. "Šel jsem koupit něco k snídani. Nechtěl jsem tě budit. Byla jsi až příliš unavená. Ucker" Potěšilo mě, že myslel na snídani. Tvář jsem zabořila do voňavých květů a snažila se rozdýchat tolik radosti. Znovu a znovu jsem se rozplývala nad kopretinami a ani jsem si neuvědomila, jak ten čas letí. Najednou jsem si všimla, že se pomalu a tiše otevírají dveře. Pak se v nich objevila Uckerova hlava. "Jé, Dul, už jsi vzhůru, Šípková Růženko? Dobré ráno." usmál se na mě a mě se srdce rozbušilo desetkrát rychleji. Opětovala jsem úsměv. "Díky, i tobě. Možná spíš poledne." odpověděla jsem. Zasmál se a vešel do pokoje. Posadil se vedle mě na postel. "Díky." ukázala jsem na květiny. "Nemáš zač, líbí se ti?" "Jsou nádherné." Sebrala jsem veškerou odvahu a dala mu pusu na tvář. "Donesl jsem i snídani, nezasloužím si trošku víc?" usmál se, ale na odpověď nečekal. Naklonil se a dal mi sladký polibek. Opětovala jsem ho. "Takže? Nezasloužím si něco takového?" usmál se. Nic jsem neřekla a na minutku jsem své rty znovu přitiskla k jeho. "To je lepší." pochvaloval si, oči zavřené. Neubránila jsem se úsměvu. Šťastně jsem se kousla do rtu. Otevřel oči. "Můžeme se jít nasnídat?" zeptal se. Přikývla jsem. Postavil se a podal mi ruku. Vložila jsem svou dlaň do jeho a taky se postavila. Vyvedl mě z ložnice a pomalu mířil ke kuchyni. Stále jsem si musela připomínat, že spolu nejsme doopravdy, ale jen jako, protože jinak bych mu nejspíš skočila do náruče a už ho nikdy nepustila. Nechala jsem se dovést až ke stolu. Tam jsem jemně vykroutila ruku ze sevření jeho dlaně a došla pro vázu. Napustila jsem do ní vodu a pak do ní vložila kopretiny. Nakonec jsem vše položila doprostřed stolu. Ucker mě s úsměvem pozoroval a když jsem vázu pustila, přivinul si mě k sobě. "Dokonalá hospodyňka. Já bych na tu metlu zapomněl." Ruce jsem mu položila na ramena. "Nedělej si ze mě legraci a neurážej moje kopretinky." řekla jsem s předstíraným uražením. Jemně jsem ho praštila. Zasmál se. Pak se na mě kajícně podíval. Oči mu jiskřily. Musela jsem se usmát. "Můžu to nějak odčinit?" zeptal se. Tajemně jsem pokrčila rameny. Na tváři se mu znovu objevil ten nádherný úsměv. Sklonil se a políbil mě až se mi podlomila kolena. Prsty jsem mu vjela do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž. Po chvíli jsem si uvědomila, že tohle bych dělat neměla. Odtáhla jsem se a vykroutila z jeho náruče. Byla jsem v rozpacích a nechtěla, aby to poznal. Proto jsem se raději rychle otočila a zamířila k židli. Zareagoval pohotově a odtáhl mi ji. "Díky." zamumlala jsem a pokusila se o úsměv. Posadil se proti mě a čekal. "Tak co máme k snídani?" zeptala jsem se a zvědavě nakoukla do papírového sáčku. "Croissanty s marmeládou." odvětil. "Mňam." mlaskla jsem si. Vyhýbala jsem se jeho pohledu jako čert kříži. Všiml si toho, protože jsem na sobě cítila jeho zamračený a zmatený pohled. Natáhl se a chytil mě za ruku. Oči se mi zastavily na našich spojených končetinách. Nemohla jsem je odtrhnout. Mimoděk jsem zadržela dech, když se mě dotkl. "Dulce. ... Dulce!" volal. Neměla jsem odvahu podívat se na něj. "Co se stalo? Udělal jsem něco špatně? Jestli se zl ..." nedopověděl. Věděla jsem, co chce říct. Myslel si, že se zlobím kvůli polibku. Ale tak to přece nebylo. Překvapeně jsem na něj pohlédla. "Ne!!!" zakroutila jsem rezolutně hlavou. Jeho tvář byla nešťastná. Donutila jsem se k úsměvu. "Ne, všechno je skvělé. Úplně perfektní." ujistila jsem ho. Pomalu, ale jistě se mu po tváři znovu rozléval kouzelný úsměv. "Skoro všechno." dodala jsem pro sebe v duchu.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 VONDY VONDY | 5. května 2011 v 16:56 | Reagovat

je nadherna milujem tvoje poviedky prosim rychle pokracko

2 aanyy54 aanyy54 | 5. května 2011 v 17:09 | Reagovat

wau je úžasná :-D  :-D nemožem sa dočkat pokračovania :-)

3 rebelka rebelka | 5. května 2011 v 17:23 | Reagovat

waw..ja nemám slov... je to proste úžasné... pokračovanie čo najskôr prosím... :-D  :-)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 5. května 2011 v 17:50 | Reagovat

nádherné ako vždy teším sa na pokračovanie :-D

5 Katuška Katuška | 5. května 2011 v 21:33 | Reagovat

nádherné, zbožňujem tvoje poviedky...:-D neviem sa dočkať pokračovanie... :-)  :-)

6 Paula Paula | E-mail | Web | 6. května 2011 v 20:44 | Reagovat

ahoj affko prosím ťa hlasneš za mňa tu http://kristinarbd.blog.cz/1105/3-finalove-kolo-sonv#komentar89755984 ďakujem som tam ako Paula :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama