Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XXI. Žertování

28. května 2011 v 1:19 | Very |  RBD
Ahoj, konečně se mi podařilo dostat se k psaní. Naneštěstí jsem stihla napsat jen jednu povídku. Snad budu mít dnes přes den více času a ještě něco napíšu. Teď už se mi pomalu klíží oči. Doufejme, že tahle část alespoň bude stát za to! Pište do komentářů, prosím. Vaše Very.



Kapitola XXI. Žertování
Ani ne za minutu jsme oba dva měli vypito. Bylo opravdu horko. "Mám hlad." vypadlo ze mě po chvíli. Ucker se usmál. "I já. Co takhle si něco objednat?" navrhl. "Hmm, dobrý nápad, ale na zahradu, co ty na to?" souhlasila jsem. S úsměvem přikývl a natáhl ke mně ruku. Podala jsem mu svou a spolčně jsme vyrazili. Cestou jsme si objednali pizzu. Slíbili, že nám ji do půl hodiny dovezou na určené místo. Měli jsme dost času, takže jsme šli pomalým loudavým krokem. procházeli jsme kolem zahradnictví, když jsem zahlédla petrklíče. Jako na povel jsem zastavila. "Ehm, mohli bychom se zastavit ještě ... " ukázala jsem prstem k obchodu. Ucker se na mě krásně usmál. "Vaše přání je mi rozkazem, slečno." Opětovala jsem jeho úsměv. Vešli jsme do zahradnictví a pomalu jím procházeli. Prohlíželi jsme si poličky a společně vybírali květiny. Museli jsme vypadat jako dvě spřízněné duše, protože v jednu chvíli k nám přiběhl starý prodavač a začal ukazovat různé druhy květin, které se hodí do zahrady tak mladých manželů jako jsme my. Ucker jeho domněnky nevyvrátil a mě přišlo hloupé vysvětlovat mu, že nejsme svoji. Ani se mi nechtělo, nevadilo mi, že si myslí, že Ucker je můj manžel. Nakonec jsme se rozhodli koupit nějaké petrklíče, které jsem viděla ve výloze. Prodavač mi je ochotně zabalil a podal. Zaplatili jsme, Ucker vzal tašku s květinami, chytil mě za ruku a vydali jsme se opět na cestu. Ještě jsme se stavili koupit si zmrzlinu na osvěžení a po nějaké době jsme konečně dorazili k domu mých rodičů. Nejprve jsme schovali zmrzlinu do mražáku a pak jsme zamířili rovnou na zahradu. Ucker položil tašku na stůl a mě nenapadlo nic jiného, než se posadit do trávy. Nemělo cenu pouštět se do sázení, protože nám každou chvíli měli dovézt oběd. Trhala jsem rozkvetlé kytičky s dlouhým stonkem a pomalu z nich splétala věneček. po chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nevím, co dělá a kde vlastně je Ucker. Vzhlédla jsem a rozhlédla se. Hned jsem ho uviděla. Seděl na židli, před sebou papír, v ruce tužku a něco psal. Chvíli jsem ho nenápadně pozorovala mezitím, co jsem doplétala věneček. Ucker každou chvíli vzhlédl a zamyšleně mě pozoroval. Pak se vždy sklonil a opět něco zapsal. Už jsem to nevydržela, musela jsem ukojit svou zvědavost. Vzhlédla jsem od květů a tázavě se na něj podívala: "Chrisi, co tam pořád píšeš?" "Hmm ... Ehm ... Nic důležitého. Jen mě nejspíše napadl text k písničce." odvětil a mě se zdálo, že trochu zčervenal. "Áha." protáhla jsem. "A smím si ho přečíst? Prosím!" škemrala jsem. Zaraženě se na mě podíval a zdálo se, že přemýšlí. "Až bude hotová." rozhodl se nakonec. Prosebně jsem se na něj podívala. "Ne." kroutil hlavou. Začala jsem ho přemlouvat a když už se zdálo, že povolí, zazvonil zvonek. "Půjdu tam." nabídl se Ucker, složil list papíru a schoval si jej do kapsy. Nezbývalo mi nic jiné, než souhlasit. Vešel do domu a já mezitím dokončila veneček. Kriticky jsem zhodnotila své dílo a pak si ho položila na hlavu. Připomnělo mi to dětství, kdy mi takové věnečky pletla maminka a já si hrála na princeznu. Vstala jsem a zamířila do koupelny, umýt si ruce, protože zvonit nemohl nikdo jiný, než poslíček s pizzou. Vešla jsem do koupelny a podívala jsem se do zrcadla. Věneček vypadal hezky, ale nehodil se ke staženým valsým. Rychlým tahem ruky jsem si je rozpustila a kadeře se mi rozlily po ramenou. Jemně se mi vlnily a mě se zdálo, že takhle to vypadá rozhodně lépe. Pak jsem si umyla ruce a vyšla z koupelny. Cestou zpátky na terasu jsem se zastavila v kuchyni pro talíře a nějakou limonádu a sklenice a vše jsem pak donesla na stůl na terase. Nakonec jsem se posadila na židli a čekala, dokud se nevrátí Ucker. Mrzelo mě, že si ten papír vzal s sebou. Zajímalo by mě, co na něj psal. Ale co se dalo dělat? Z myšlenek mě vytrhl Uckerův hlas. "Máš hlad? Protože už tady mám ... oběd." Poslední slovo jen tiše vydechl jako kdyby mu něco vyrazilo dech. "Mám hlad, už jsem ti to říkala." usmála jsem se na něj. Stál ve dveřích a doslova na mě zíral s otevřenou pusou. "Uckere, haló, mám hlad!" volala jsem na něj, ale on nic. Postavila jsem se, došla až k němu a vzala mu pizzu. Odložila jsem ji na stůl a znovu se k němu obrátila. Po celou dobu ze mě nespustil zrak. "Chrisi! Jsi v pořádku? Země volá Christophera! Proč na mě takhle koukáš?" mávala jsem mu rukou před obličejem. Už jsem se opravdu začínala strachovat, když se konečně ozval. "Cože? Promiň, ehm ... zamyslel jsem se." omluvně se na mě podíval. "Aha, no nevadí, já jen, že tady dřív umřu hlady, než mi dáš tu pizzu. A proč? Protože přemýšlíš!" usmála jsem se na něj. Nechápavě se na mě podíval. "Ale vždyť ty sis tu pizzu už vzala." podotkl a ukázal na stůl. Rozesmála jsem se. "Ano, já vím, ale myslela jsem, že i ty budeš jíst." "Hmm ... To bych rád. I já jsem hladový." "Tak to bychom se do toho tedy mohli pustit. ... Ale nejdříve mi, prosím tě, pověz, proč ses na mě tak díval." Zčervenal a značně znervózněl. "To já jen ... sluší ti to." řekl nakonec velice tichým hlasem. Potěšilo mě to. Usmála jsem se na něj. I mu se po tváři rozlil úsměv. Chytila jsem ho za ruku a táhla ke stolu. Posadili jsme se vedle sebe. Chuť na pizzu mě okamžitě přešla, když se znovu zadíval do mých očí. Mimoděk jsem silněji stiskla jeho ruku. Škubl sebou. "Zase tolik ho to bolet nemohlo! Nemám takovou sílu!" zarazila jsem se a shlédla. Zvláštní, že jsem si o něco dříve neuvědomila, že jeho ruka je trochu nateklá a má namodralou barvu. Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila, proč tomu tak je. Nechtěla jsem na to myslet a tak jsem jen špitla omluvu. Zamumlal, že se nic nestalo a aby atmosféra neklesla pod bod mrazu, raději vyprostil dlaň z mého sevření a otevřel krabici s pizzou.

Dojedli jsme pizzu a rozhodli se, že ještě malý kousíček nám v žaludku pro zmrzlinu zůstal. Společně jsme se zvedli, posbírali nádobí a odnesli ho do kuchyně. Neobtěžovali jsme se s umytím, jen jsme ho položili na linku. Ucker každému nachystal porci zmrzliny a já ji trochu přizdobila ovocem. S pohárem jsme se potom vrátili na terasu. Opět jsme se posadili a pustili jsme se do zmrzlé pochoutky. "Ukaž, nemáš ji lepší?" zeptal se Ucker a ukradl mi kousek zmrzliny. "Hej!" rozesmála jsem se a vzala si z jeho misky. "To byla moje zmrzlina!" smál se i on. "To je možné!" "Ale ta moje je lepší, viď?" zeptal se jako kdybychom měli každý jinou zmrzlinu. "Opravdu? Tak to chci ještě!" znovu jsem si vzala z jeho porce. Teatrálně otevřel pusu. Usmála jsem se, nabrala trochu své zmrzliny a strčila mu ji do pusy. "Spokojený?" zeptala jsem se a pozorovala jeho krásné oči. Zatvářil se, že přemýšlí a pak zakroutil hlavou. "Ještě ne ..." řekl a naklonil se ke mně. Začal ujídat z mé misky. "To není fér!" smála jsem se. "A co je?" usmál se a políbil mě. Opětovala jsem jeho polibek a když se ode mě odtáhl, opětovala jsem i jeho krásný úsměv. Pak jsem lžičku opět zabořila do jeho zmrzliny. Vzájemně jsme se škádlili, pošťuchovali, zlobili a krmili ještě hodnou chvíli a než jsme zmrzlinu dojedli, roztekla se nám. Nevadilo nám to. Užívali jsme si přítomnosti toho druhého a dobře jsme se bavili. Po snězení zmrzliny jsme misky odložili na stůl a zadívali se jeden na druhého. Hlavou mi vířila spousta myšlenek, které se postupně vytrácely do neznáma, protože na mě Ucker upíral ty svoje kouzelné očka.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Paula Paula | E-mail | Web | 28. května 2011 v 9:10 | Reagovat

no čo dodať ... proste nádherné :-D  :-D

2 Dulce_6 Dulce_6 | 28. května 2011 v 9:11 | Reagovat

krasne....rychlo pokracko :-D

3 aanyy54 aanyy54 | 28. května 2011 v 12:09 | Reagovat

je to krásne :D  :D  :D  :D  :D rýchlo pokračko pls

4 rebelka rebelka | 28. května 2011 v 13:26 | Reagovat

no ako inak? zase je to úžasné..:D

5 Roberta Roberta | 28. května 2011 v 17:52 | Reagovat

NO JA SA MôžEM NA TO............. JE TO KRÁSNE TY STÁLE VIEš TAK KRASNE PÍSAŤ žE TO NARMÁLNE BOLI :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama