Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XVII.

2. června 2011 v 21:06 | Very |  Jak to bylo doopravdy
OK, konečně jsem zase napsala nějakou tu povídku. Nejspíš již dnes nestihnu přidat anketu, tak prosím, společně s názory na tento díl mi napište také jakou povídkou pokračovat. Budu se těšit. Přeji příjemné zážitky. Vaše Very.

PS: Tak mě napadá, to je první povídka v červnu. A k dessu - mě se líbí ta hrášková barva. Proto jsem zvolila tuhle. Doufám, že už jsem vybrala lepší písmo a vše jde snadno přečíst. Výhrady pište do komentářů. Very



ČÁST XVII.
Zatoužil jsem políbit ji, ale byl jsem si vědom, že to není nejlepší nápad. Proto jsem ji raději chytil kolem pasu a pod koleny a opatrně ji vytáhl z auta. "Dě ..." polkla, "Děkuji, Christophere." zašeptala. Když vyslovila mé jméno, málem jsem se zatočil radostí. Ale neudělal jsem to. Nohou jsem zavřel dveře auta a pomalu, ale opravdu pomalu, vyrazil k Dulciinu domu. Any se rozčilovala nad zámkem u domovních dveří. Nenápadně jsem se podíval do tváře Dul. Měla zavřené oči a mírně a spokojeně se usmívala. Nevěděl jsem sice proč, ale něco mi říkalo, že je to kvůli mně. Trochu se zavrtěla a najednou otevřela oči. Nepřestala se usmívat. Přitiskl jsem ji k sobě trochu blíž a její úsměv nabral na síle. Teď už jsem si byl sto procentně jistý, že mě má ráda. "Ale když mě má ráda, proč se mi celý den vyhýbala?" napadlo mě. Teď jsem se tím nechtěl zabývat. Držel jsem ji v náručí a jí se to očividně líbilo. Proč si tento okamžik kazit chmurnými myšlenkami? Zase zavřela oči a čelo si opřela o můj krk. Málem jsem ucukl. Úplně hořela. Značně mě to znepokojilo. "Dul, promiň, ale nejde mi to otevřít." starostlivě se ohlédla Any ... a pak se se zvláštním výrazem otočila zpět ke dveřím. Oči jí jiskřily. "Nevadí." vydechla Dul, ale téměř ji nebylo slyšet, protože za prvé mluvila neuvěřitelně potichu a za druhé obličej měla zabořený do mého ramena. Konečně se Any podařilo otevřít. "Odnes ji do jejího pokoje, to je ..." "Já vím, který je její." zamumlal jsem a mířil ke schodům. "Aha." zarazila se Any. "Ehm, já půjdu pohledat nějaké léky, teploměr a obklady. A možná i něco k pití a trochu jídla ... Kdy jsi jedla naposledy aniž bys to vyzvracela?" optala se Any Dulce. "Nevím, ale dnes to nebylo." špitla. Any zakroutila hlavou a odešla do kuchyně. Já mezitím už podruhé vynesl Dul do druhého patra a pomalu zamířil do jejího pokoje. Opatrně jsem ji položil na postel a chtěl jsem se odtáhnout, ale nepustila mě. Posadil jsem se vedle ní a čekal, co bude dál. Nečekal jsem, že se ke mně přitulí a zatlačí mě do peřin. Ležel jsem na zádech a Dulce se schoulila do mé náruče. Opět se mírně usmívala a zavřela oči.

ANY

Bylo mi podezřelé, že Bebe nepřišel dolů za mnou, ale hlavu jsem si s tím nelámala. Usoudila jsem, že se Dul udělalo zle a tak zůstal u ní. Vzala jsem telefon a zavolala Dulině opatrovatelce, že jí není dobře. Nejprve chtěla okamžitě přijít, ale nakonec jsem ji domluvila, že tady stejně nic nezmůže. Slíbila jsem, že tady s Dul zůstanu a postarám se o ni. Ona přijde až ráno. Vzala jsem tác s jídlem, léky, teploměrem, obklady a sklenicí vody a vydala se nahoru k Dul a Uckerovi. "Tak už ..." zaraženě jsem sklapla. Málem jsem upustila vše, co jsem držela v rukách. Vyvedlo mě z míry to, co jsem viděla, ale na druhou stranu, musela jsem se usmát. Na stolek na chodbě jsem odložila tác a pak se znovu zadívala k posteli. Oba vypadali šťastně. Spali jako nemluvňátka, Dul v Uckerově náruči. Přestože bylo Dulce špatně, mírně se usmívala. Zhasla jsem jim světlo, vzala tác a potichu se vrátila do obýváku. Nechtěla jsem jim to kazit. Věci jsem odložila na konferenční stolek, lehla si na sedačku a přikryla se dekou, které byla položená na křesle.

UCKER

Neměl jsem ponětí, kdy jsem usnul a už vůbec ne kde jsem usnul. Až když mi Dul zasténala v náručí na vše jsem si vzpomněl. Podíval jsem se na hodiny. Byly čtyři hodiny ráno. Naši mě zavraždí. Pohladil jsem Dul po vlasech a odešel z pokoje. Musel jsem najít Any.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aanyy54 aanyy54 | 2. června 2011 v 21:13 | Reagovat

krásna :D  :D  :D  :D rýchlo pokračko najlepšie na túto poviedku :-D

2 Rebels Rebels | 2. června 2011 v 21:18 | Reagovat

krásna nádhera rychlo pokracovanie :::D :D :D  pokracovanie tejto poviedky bi bolo najlepsie :D :D _D

3 Dulce_6 Dulce_6 | 2. června 2011 v 21:26 | Reagovat

krasne...rychlo pokracko...a keby sa dalo na tuto poviedku:-D

4 rebelka rebelka | 2. června 2011 v 21:43 | Reagovat

úžasné.. najradčej by som bola keby bolo pokračovanie na všetky tvoje poviedky...:D no ale asi to nie je veľmi možné..:D takže rýchlo pokračovanie tejto poviedky...:-D :-)

5 Paula Paula | E-mail | Web | 3. června 2011 v 7:56 | Reagovat

nádherné ako inak ... a pokračko na túto poviedku pls :-D  :-D

6 vondyparasiempre vondyparasiempre | 3. června 2011 v 12:54 | Reagovat

krááááááááááááááása nááááááádhera velmi krasne prosim pokracko

7 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 3. června 2011 v 14:36 | Reagovat

Kráááása :-) Úplne úžasné, milujem túto poviedku! Inak, o spriatelenie určite mám záujem, môžem si ťa teda pridať?

8 Roberta Roberta | 3. června 2011 v 22:40 | Reagovat

nádherné rýchlo pokračko a určite že piš tento diel ja ho proste milujem :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama