Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

RBD: Kapitola XXIII. Žal

10. června 2011 v 21:53 | Very |  RBD
Je mi upřímně líto, že mi tak dlouho trvalo, než jsem napsala další povídku. Poslední tři dny toho bylo trochu moc a to nemáte ani tušení, co mě čeká příští týden, takže nezaručuji, že další týden něco napíšu a uveřejním. Ale tenhle víkend snad budu mít něco málo času a podaří se mi napsat ještě nějaké povídky. Právě pracuji na jednorázovce, takže nemám tušení, budu-li psát kapitoly k rozepsaným povídkám a mezitím dopisovat jednorázovku, nebo nejprve dopíši jednorázovku. Můžete psát do komentářů. Ale už dost řečí, doufám, že jste se mezitím, co jsem psala tento díl nezbláznily, protože to by mě opravdu mrzelo. Doufám, že tato část bude mít alespoň tak velký úspěch, jako ty předchozí. Pište do komentářů, prosím. Každopádně končím s romány, dejte se do čtení povídky. Já budu pokračovat v psaní, nebude-li Vám to vadit. Příjemné prožitky. Vaše Very.



Kapitola XXIII. Žal
Srdce mi poskočilo radostí. Znovu jsem ho objala okolo krku a nebránila se mu. Aniž bychom se od sebe odlepili, postavili jsme se a nějakým způsobem se dostali k lavičce u stolu. Posadili jsme se a ani na okamžik jsme se od sebe neodtáhli. Rozum se začal pomalu vytrácet a zůstával jen hlas srdce a ten překřičel slabý rozum. Nepřemýšlela jsem o tom, co se stane, až to skončí, náhle bylo jen tady a teď a budoucnost ani minulost neexistovala. Byla jsem ztracená v jeho dotecích a polibcích. Když už jsem měla pocit, že zešílím, najednou nás vyrušil zvuk telefonu. Překvapeně jsme od sebe odskočili a chvíli nám trvalo, něž jsme se vzpamatovali a uvědomili si, odkud se ten zvuk vlastně ozývá. Jakmile jsem si uvědomila, že se jedná o můj telefon, vyskočila jsem a chtěla jsem jít zjistit, kdo volá, když tu mě náhle Ucker chytil za ruku. Užasle jsem se otočila. V očích mu svítily dva veliké smutné otazníky. Věděla jsem, že je stejně zmatený jako já a že nemá ponětí, co teď bude následovat. Snad se i bál, že se na něj budu zlobit. Přestože jsem měla myšlenky neuspořádané, klidně jsem se na něj usmála, abych ho ujistila, že je vše v pořádku. Sama jsem nevěděla, zda-li to tak je. Pak jsem se odvrátila a rychlostí světla běžela do domu, kde jsem mobil nechala ležet na kuchyňském stole. "Prosím?" zeptala jsem se, přešla do obývacího pokoje a unaveně klesla do křesla. Stále jsem musela myslet na to, co se právě událo. Téměř jsem nevnímala, kdo na mě mluví, ale když se v telefoně ozvalo vzlyknutí, zpozorněla jsem. "Ahoj Dul, doufám, že neruším. Já ..." Any se rozvzlykala naplno. "Any, Any, zlato, uklidni se. Neplač, co se stalo?" Beznadějně jsem se ji snažila uklidnit a zjistit, co se stalo, ale ona pořád jen plakala a plakala a nešlo ji utišit. Začiínala jsem být zoufalá, telefonovaly jsme již takových pět minut a ještě pořád jsem nevěděla, proč je tak nešťastná a rozrušená. "Any, Any, řekni mi, co se stalo!" žadonila jsem. "P ... P ... Poncho." podařilo se ji nakonec vykřiknout mezi vzlyky. Okamžitě mi bylo jasné, že tohle nebude jen tak a že má přítelkyně bude potřebovat oporu. "Princezničko moje, vydrž, hned jsem u tebe a všechno mi povíš, ano?" "Dí ... dí .... díky, Dul." štkala. Zavěsila jsem a zamířila zpět k Uckerovi, abych ho informovala o nastalé situaci. Aniž by o tom Any věděla, v podstatě nás oba vysvobodila z trapné situace, která by právě teď nastala. "Uckere, něco se stalo." oznámila jsem mu a on se na mě vyděšeně podíval. "Ne, ne, klid! Tedy, nejsem si jistá, ale myslím, že to není nic tak hrozného. Snad. Volala mi Any. Plakala a nedala se uklidnit. Myslím, že se něco stalo mezi ní a Ponchem. Jediné rozumné slovo, které jsem z ní dostala je právě Alfonsovo jméno. Pojedu za ní, ano?" Vditelně se mu ulevilo. "Dobře, ale co naše divadlo?" posmutněl. "Nooo, myslím, že Any uklidním, takže divadlo absolvovat snad můžeme ..." zamyslela jsem se. Nebylo to definitivní ano, ale to Christophera nezajímalo. "Prima, vyzvednu tě v osm." "Ale já neřekla ANO!!!" "To nevadí, připustila jsi tu možnost a to mi stačí." zazubil se v očích šibalské jiskřičky. Neubránila jsem se úsměvu. "Tak tedy v osm." přikývla jsem nakonec. Jeho nejkrásnější úsměv se ještě rozšířil. "Proč se tak culíš?" ptala jsem se nechápavě, ale se smíchem. "Dostal jsem úžasný nápad." protáhl a oči mu svítily jako dvě hvězdičky. "No to jsem tedy zvědavá ..." konstatovala jsem a hnala Uckera ke dveřím. "Doprovodím tě k Any!" zvolal jako kdyby to byl ten nejlepší plán na světě. Rozesmála jsem se. "Nemusíš." Mezitím jsme se již dostali před dům. "Ale to já rád, lásko." zamumlal, ze zadu mě objal a políbil na tvář. Neubránila jsem se dalšímu úsměvu. Přestože své poslední poslední slovo, naneštěstí, nemyslel vážně, krásně se to poslouchalo. Když se mi po vynaložení trošku většího množství úsilí, protože mě Ucker tiskl k sobě a jemně pusinkoval na tvář, podařilo konečně zamknout, Ucker mě chytil za ruku a společně jsme vyrazili k Any. Cesta k Any byla dlouhá sama o sobě a protože Ucker neponechával nic náhodě, několikrát se zastavil a obdarovával mě polibky. Nutilo mě to usmívat se. Přišla jsem si jako jeden z těch zamilovaných blázínků. Konečně jsme se dostali až před branku Anyina domu. "Měli bychom se rozloučit." poznamenala jsem a zastavila. "Musíme?" zeptal se smutně. Přikývla jsem. Any by moc nepomohlo, kdyby viděla, že jiným "párům" to klape. Povzdechl si. "Ahoj." rozloučila jsem se s úsměvem a chystala se odejít. "Počkej!" zastavil mě. "Hmm ...?" překvapeně jsem se ohlédla. "Na něco jsi zapomněla." "A na co?" optala jsem se nechápavě. "Na tohle!" zamumlal a dal mi takový polibek, až se mi zatočila hlava. "Spokojený?" zakoktala jsem, když se po chvíli odtáhl. "Ne, ale ty už musíš jít ..." usmál se. Nějakým zázrakem se i mě podařilo vyčarovat úsměv. "Ano, to musím." přikývla jsem. "Ahoj, nezapomeň, v osm se pro tebe zastavím a půjdeme do divadla, ano?" "Neboj, nezapomenu, ahoj." Ještě jsem ho rychle políbila na tvář a pak jsem již spěchala ke vchodovým dveřím. Zazvonila jsem, ale nic se nestalo. Zkusila jsem to tedy znovu. Stále nic. Zazvonila jsem potřetí, počtvrté, popáté, ... Stále nic. Pomalu jsem začala propadat panice. Měla jsem strach o Any. Co se jí mohlo stát?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 10. června 2011 v 22:06 | Reagovat

úžasný pocit keď tu vydím nové poviedky... a ešte tak úžasné..:-) dúfam že sa Any nestalo nič vážne, rýchlo pokračovanie...:-)

P.s. dúfam že budeš mať čas napísať pokračovanie, držím palce..:D

2 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 11. června 2011 v 10:04 | Reagovat

Prečo si to musela takto napínavo ukončiť? Ty ma raz privedieš do hrobu! Gŕŕ!! Pokračovanie k tejto, prosím :D

3 Dulce_6 Dulce_6 | 11. června 2011 v 11:27 | Reagovat

nadherne....pokracovanie k tejto:-D

4 vondyparasiempre vondyparasiempre | 11. června 2011 v 15:22 | Reagovat

nadherááááááááááááááááá len skoda ze musela ist ku anahi prosíím rychlo pkracko som zvedava ako to bude dalej :-)

5 Paula Paula | E-mail | Web | 11. června 2011 v 17:10 | Reagovat

nádherné ako vždy ty moja veľká spisovateľka :-D  :-D

6 Mia-Anahííí Mia-Anahííí | 11. června 2011 v 21:16 | Reagovat

Rýchlo ďalší diel!!! :-)))

7 Roberta Roberta | 11. června 2011 v 22:08 | Reagovat

ty brutálne chceš aby som sa dostala do blázinca.......... také napinavé pls  pokračovanie :-(  :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama