Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XXIII.

8. července 2011 v 22:42 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Promiňte, že dnes až tak pozdě, ale včera se mi nepodařilo napsat povídku a dnes jsem byla doma jen chvílemi a vše jsem doháněla až teď. Ale doufám, že i přesto bude mít tento díl úspěch. Vyhrála povídka Jak to bylo doopravdy. A co to bude příště? Pište komentáře. Nezapomeňte. Vaše Very.



ČÁST XXIII.
Okamžitě jsem z kapsy vytáhla telefon a vyťukala Anyino číslo. Postavila jsem se a poodešla jsem od ostatních čekajících pacientů. Netrpělivě jsem přecházela sem a tam dokud mi Any nezvedla. "Prosím?" ozvalo se v mobile. "Any! Konečně, myslela jsem, že se nedovolám. Ahoj, mohla bys pro mě něco udělat?" "Ehm, ahoj. Jasně, co potřebuješ?" Any zněla poměrně zaraženě, ale jakmile jsem ji požádala, aby mě vyzvedla v nemocnici, její hlas zněl značně vystrašeně. "Neboj se, Any, všechno ti potom vysvětlím. Jen pro mě, prosím, rychle přijeď. Počkám tě před vchodem." Než Any stihla cokoli dalšího říct, zavěsila jsem a popošla k jedné z mnoha žen sedících na židli a čekajících na zavolání do ordinace. "Promiňte, prosím, ale mohla byste vyřídit mému kamarádovi, že pro mě přijela sestra? Aby si nedělal starosti a jel domů. Aby mě tady nehledal. Prosím." žadonila jsem postarší dámu. "Ale jistě, slečno, nedělejte si starosti." usmívala se na mě paní a v očích jí šibalsky jiskřilo. "Děkuji." "Připravte mu pěkné překvapení." "Prosím?" Ale žena už mi nevěnovala pozornost. Dál jsem se jejím konstatováním nezabývala a spěchala jsem před nemocnici čekat na Any. Předtím, než jsem vyběhla na ulici, koupila jsem si léky a vzápětí jsem již stála na parkovišti a netrpělivě vyhlížela Any.

"Řekneš mi už konečně, proč jsi byla v nemocnici? A vůbec vše s tím související? Dost by mě to zajímalo? Proč jsem tě měla vyzvednout a ..." "Any, tiše, prosím, bolí mě hlava. Vše ti vysvětlím, ale až doma." Any do mě hučela celou cestu, abych jí pověděla, co jsem dělala v nemocnici, ale já byla až příliš unavená. Ale po mé prosbě konečně zmlkla a soustředila se jen na cestu.

"Už je vhodný čas?" "Vhodný čas na co?" "Abys mi to pověděla." "Bože, Any, teď jsme přišly. Zrovna jsem zavřela. Jsem unavená a hladová. Nemohly bychom si alespoň objednat pizzu? Nebo tacos?" "Hm, když o tom tak mluvíš, i já jsem dostala hlad. A dala bych si tacos. Pizzu jsme měly minule." "Fajn. Přespíš tady?" "Jestli chceš." "Byla bych ráda." "Fajn." Unaveně jsem klesla do křesla a vytáhla telefon. Objednala jsem tacos. "Tacos přivezou do půl hodiny." oznámila jsem Any, která mezitím, co jsem telefonovala přinesla pomerančový džus a sklenice. "Díky." zamumlala jsem a upila ze své. "Nemáš zač. Ale už začni, protože jinak asi umřu zvědavostí." "Hm, vidím." "Dul, spust už!" Viděla jsem, že Any se velice ovládá, aby nezačala křičet. "Dobře, dobře, promiň. Vždyť už ... Dnes na mě někdo zazvonil." "Kriste, tohle nechci vědět, jak ..." "Any, mlč. Chceš, abych ti to povyprávěla?" Počkala jsem, až přikývne a pak jsem pokračovala. "Tohle je začátek, tak poslouchej. Byl to Ucker. ..." Postupně jsem Any povyprávěla, co se vlastně stalo a jak jsem se dostala do nemocnice. Ale příhodu z taxíku jsem si nechala pro sebe. "Aha, a ty jsi ho tam nechala samotného?! Vždyť o tebe bude mít strach!" vykřikla Any. "Ale ne, samozřejmě, že jsem požádala jednu paní, aby mu řekla, že pro mě přijela sestra." "A ..." V tu chvíli někdo zazvonil. Vydala jsem se otevřít. Rozrazila jsem dveře a v nich stál ...

UCKER

"Ale pro jistotu nenechávejte slečnu Saviňon samotnou, ano?" "Nebojte se, neenchám." "Dobře, to je myslím vše." "Děkuji, pane doktore." "A nezapomeňte, co jsem vám řekl." "Nezapomenu. Nashledanou." "Nashledanou." Vyšel jsem z ordinace a podíval se směrem k Dulce. Jaké bylo mé překvapení, že neseděla tam, kde jsem ji zanechal. Zmateně jsem se rozhlédl po čekárně. "Mladíku!" zavolala na mě jedna z dam čekajících na vyšetření. Otočil jsem se k ní a zdvořila se zeptal: "Můžu vám nějak pomoct?" "Ne, děkuji. Ale já pomlžu vám. Vidím, že již hledáte svou přítelkyni." usmála se na mě. Byl jsem ještě popletenější. "Přítelkyně?" "Ano, ta slečna. Vaše slečna, ne? Přítelkyně. Nebo to v dnešní době říkáte jinak?" "Ne, ale ona ..." Nemohl jsem dopovědět, protože žena mi skočila do řeči. "Vidíte, tak tedy vaše přítelkyně mě požádala, abych vám sdělila, že pro ni přijela sestra. Nemáte o ni mít starost. Ale byla rozrušená, měl byste se za ní vydat, nebo ji alespoň zavolat." "Aha. Děkuji." zamumlal jsem. "Nemáte zač, hochu. Vaše přítelkyně má štěstí, že jste tak starostlivý. A i vy máte štěstí. Je moc milá. Važte si jí." Aniž bych pořádně vnímal, odvětil jsem: "Vážil jsem si jí, vážím a vždy budu." "Tak to má být." "Nashledanou." "Nashledanou." Jako omámený jsem se vydal nemocniční chodbou. V hlavě jsem si stále přehrával slova té milé dámy. Ona odešla. To poznání mě mírně zabolelo. A trochu rozzlobilo. Ale zdá se, že nechtěla, abych se strachoval. Jinak by přece neřekla té ženě, aby ... Sestra? Ale vždyť ona nemá sestru ... Tedy má, ale ne tady. Nebo že by ji Claudia či Blanca dnes přijely navštívit? Že přijely zrovinka, když nebyla doma a tak jí volaly a dozvěděly se, že je v nemocnici? Zachvátila mě touha zjistit to. A pak se mi vybavila i poslední slova té paní. Moje přítelkyně? Ona není moje přítelkyně. Naneštěstí. Ale nelhal jsem, když jsem řekl, že si Dul vážím. Nejen, že si jí vážím, ale já ji mám rád. Velmi. A v tu chvíli jsem se rozhodl. ...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 8. července 2011 v 23:02 | Reagovat

ako vždy úžasné, pokračovanie k tej to prosím..:D

2 Rebels Rebels | 8. července 2011 v 23:15 | Reagovat

nádherne ako vždy... prosím rýchlo pokračovanue k tejto poviedke.

3 Roberta Roberta | 9. července 2011 v 10:03 | Reagovat

kraaasne pokračovanie bud k tejto alebo Amor :D :D :D

4 aanyy54 aanyy54 | 9. července 2011 v 15:56 | Reagovat

wau ,je to nádherné :-D  :-D  :-D teším sa na porkačovanie :D  :D  :D

5 Paula Paula | E-mail | Web | 9. července 2011 v 16:05 | Reagovat

nádherné :D ... a pokračovanie prosím k tejto :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama