Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XXVI.

13. července 2011 v 13:35 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Ahoj, dnes opět pozdě, ale zítra bude povídka načas (v obvyklých jedenáct hodin). Tak tedy, užijte si povídku. Nezapomeňte napsat komentáře s názory. Vaše Very




ČÁST XXVI.
Překvapeně jsem se otočila a nebyl to nikdo jiný, než Ucker. Oněměla jsem překvapením a strachem. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale on mě nepustil. Nikdo si nevšimnul, že jsme tam zůstali. A já na sebe nechtěla upoutávat pozornost. Vzpurně jsem vystrčila bradu a pevně stiskla čelist. Výhružně jsem se mu po dlouhé době podívala do očí. Takového pohledu se vždy každý zaleknul, ale on ne. Pevně opětoval můj pohled. Ruku jsem sevřela v pěst a znovu jí prudce trhla, abych ji osvobodila ze silného sevření jeho dlaně. Místo, kde mě držel, mě pálilo, ale ani za nic bych to nepřiznala. Stejně jako bych nepřiznala, jak velmi mě jeho stisk bolí. Byla jsem si na sto procent jistá, že se mi na zápěstí vytvoří obrovská modřina. Vlastně jsem mu to ani tolik nezazlívala. Jestli se mnou chtěl opravdu mluvit a udržet mě ve svojí přítomnosti, ani mu nic jiného nezbývalo. Z místnosti odešla i poslední osoba a zavřela za sebou dveře. Nikdo si nevšimnul, že jsme v místnosti zůstali. Nechápala jsem, jak je to možné. Jak si Any a May mohly nevšimnout, že nejdu s nimi. A Poncho a Chris, že s nimi nejde Ucker. Proboha, mám tolik přátel a ani jeden z nich si neuvědomil, že tam chybím! "Pusť mě!" sykla jsem směrem k Uckerovi, jakmile jsme osaměli. "Když to udělám, utečeš mi." řekl klidně, avšak přeci jen trochu povolil své sevření. Jenže nemělo cenu znovu se pokoušet vytrhnout se mu. Ještě stále bych to nedokázala. A navíc pak by mě znovu chytil stejně drsně. Konečně se mi do ruky dostane i trocha krve. "O co ti jde? Co po mě chceš?" "Nebuď tak nepřátelská! Proč jsi na mě taková? Udělal jsem ti něco?" "Co chceš?!" Povzdychl si. "Chci odpověď na tyto otázky. Chci vědět, proč se mi vyhýbáš. Chci znát, proč jsi tehdy utekla z nemocnice. Chci porozumět tomu, co jsem provedl, že již nejsme přátelé, jací jsme bývali zpočátku." dokončil svůj monolog a čekal, co mu odpovím. Přísahala bych, že mu v očích plápolal smutek. Dulce Marío, přestaň si vymýšlet! Je to hloupost. Jde mu jen o jedno! … Ale co když se mi to nezdá? Co když je to pravda? Co když měla Any pravdu? … Hloupost. I kdyby se mi to jen nezdálo, je to herec, prokristapána. Svůj nešťastný výraz jen hraje. A dokonale, to se musí nechat. … A co kdybych mu přeci jen zkusila důvěřovat? Ne, to nemůžu, vyhrál by. Říká se: Důvěřuj, ale prověřuj. Ale proč je potom tak snadné uvěřit Rubenovi… Ne, ten by mi nelhal, je to přítel. Na rozdíl od tady toho… "Proč?" zopakoval. "Tak za prvé, nevyhýbám se ti." "Ne, vůbec se mi nevyhýbáš. Nemluvíš se mnou, jen při natáčení. Jako Roberta. A očividně ti dělá radost, že po mně můžeš ječet, přestože jen jako po Diegovi. Ale kdybys na mě křičela i ve skutečnosti, bylo by to snazší, alespoň bych věděl, kde je problém. Co jsem udělal špatně. Jakmile bys se mnou měla zůstat sama, raději se vypaříš. A nekoukáš na mě zrovna přívětivě!" vyčetl mi. Zakoulela jsem očima. "Nepřerušuj mě, když mermomocí chceš ukojit svou zvědavost. Za druhé, z nemocnice jsem neutekla," zvedla jsem ruku, abych zarazila další příval slov z jeho strany, "zdálo se mi zbytečné, abys mě vezl domů. Tak dost, že jsi mě vezl do nemocnice." "Jeli jsme taxíkem." zaprotestoval. "Ale musel jsi jet se mnou. Kdybych nespadla ze schodů, nic by se nestalo." zalhala jsem, protože ze schodů jsem se neskutálela. "Kdybych nepřišel, ani bys nešla k doktorovi, jestli se ti něco nestalo."vyčetl mi. "Nešla, protože jsem věděla, že je vše v naprostém pořádku." přitakala jsem, "A za třetí, co jsi provedl?" Nic mimo to, že jsi bezdůvodně uhodil Rubena a pak řekl takovou hloupost… "Ano, tato část mě poměrně zajímá." Ale co jsem mu měla odpovědět? Kousla jsem se do rtu, protože přiznat, že vím pravdu, jsem nemohla a jiné vysvětlení jsem neměla. Měla jsem pocit, že se mi z hlavy musí kouřit, jak usilovně přemýšlím. "No… Víš, neukázal jsi mi obrázky, které jsi nakreslil." Zasmál se. "A to je ten důvod?" Sklopila jsem zrak. "Ano." "Ani ti je neukážu." usmál se. Zaraženě jsem se na něj podívala. "Proč?" "Protože je tady nemám." Usmála jsem se. Jsem herečka, tohle zahraju! přesvědčila jsem sama sebe. Usmívali jsme se na sebe, ale úsměv nám po chvíli začal mizet z tváří. Nasucho jsem polkla. Věděla jsem, k čemu se schyluje, ale nenašla jsem sílu, abych to zarazila. Ucker se začal sklánět a já mu pomalu vycházela vstříc…
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Paula Paula | E-mail | Web | 13. července 2011 v 13:49 | Reagovat

super skvelé úžasné :D ... ale ty ich určite nenecháš,aby sa pobozkali :D ... alebo? :D

2 rebelka rebelka | 13. července 2011 v 13:52 | Reagovat

Prečo to musíš vždy tak napínavo ukončiť? :D je to úžasne... veď čo iné ti aj mám povedať :D už nech tu vidím pokračovanie! :-D  rýchlo :-D

3 vondy vondy | 13. července 2011 v 19:58 | Reagovat

užasne, krásne, super :D pokračovanie k tejto prosím :D

4 aanyy54 aanyy54 | 14. července 2011 v 17:05 | Reagovat

nádherné :D  :D  :-D  :-D  :D  :D prosím rýchlo pokračko

5 vondyparasiempre vondyparasiempre | Web | 14. července 2011 v 22:08 | Reagovat

KRááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááSA SUPER UžASNééééééééééééééé PROSííííííííM POKRAčKO :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama