Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XXVIII.

19. července 2011 v 11:00 | Very |  Jak to bylo doopravdy
Na dnešek jsem Vám přednastavila pokračování k povídce Jak to bylo doopravdy. Jsem zvědavá na Vaše názory ohledně této části, tak mi je, prosím, nezapomeňte napsat do komentářů. Těším se, až si je přečtu. Užijte si povídku. Vaše Very.



ČÁST XXVIII.
"Myslíš ten časopis?" podivil se Ruben. "Přesně ten. Znáš tu dívku?" Přikývl. "Je to moje spolužačka. "Myslíš, že by mi ten časopis na chvíli půjčila?" "Zeptáme se." pokrčil rameny. "Ángelo!" zavolal na dívku. "Rubene! Ahoj!" vesele odvětila a šla nám vstříc. "Poslyš, drahá, mohli bychom si na chvíli půjčit ten časopis?" "Když já ho právě čtu." odvětila smutně. "Promiň, ale já bych ti ho hned vrátila. Jen bych si potřebovala něco zařídit!" žadonila jsem. Chvíli trvalo, než jsem ji přesvědčila, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Zkontrolovala jsem, neklamal-li mě zrak a ještě jednou jsem se podívala na titulní stranu toho časopisu. Ne, nezdálo se mi to. Skutečně je tam fotka mě a Alfonsa a zase ten hloupý titulek. Spěšně jsem listovala časopisem, až jsem narazila na požadovanou stránku. Očima jsem rychle prolétla článek a náhle jsem měla pocit, že vybuchnu, jak mě rozzlobili. Přesto jsem se snažila tvářit klidně. "Hned ti ho přinesu, počkej tady, prosím. Rubene, dělej jí zatím společnost, ano?" Nečekala jsem na odpověď ani jednoho z nich, rozběhla jsem se směrem, kde jsem tušila Poncha. Běžela jsem do šatny a doufala jsem, že tam ještě bude. Měla jsem štěstí. Dobíhala jsem k pokoji, když Poncho vyšel ven a za ním se vynořila Any. "Dul, stalo se něco? Vypadáš, jako před výbuchem!" zděsila se Any. A oprávněně. Byla jsem rudá vzteky a bez vysvětlování jsem spustila. "Tohle už musí přestat! Dost, už mě to nebaví! Měli bychom médiím konečně vyjasnit, že mezi námi nic není! Co bylo, bylo, ale teď už NIC není a ani nebude!" "Prosím?" nechápal Poncho. "Proboha, oznamte už konečně, že spolu chodíte…" "Nechodíme spolu!" protestovala Any. "Nepřerušuj mě!" zařvala jsem nekompromisně, " …ať už s těmi výmysly dají pokoj!" "A o čem se tady bavíme, Dul? Přiřítila jsi se sem jako bohyně pomsty, jako tajfun a začala jsi na nás vřískat. Nemám ponětí, o čem mluvíš!" "Ty jsi ten článek ještě neviděl, že?" zůstala jsem překvapeně, ale ani o trochu méně rozladěně zírat na osoby před sebou. "Jaký?" To mi stačilo. Vrazila jsem mu do ruky časopis a sledovala, jak se mu zorničky rozšiřují překvapením. "Máš pravdu, takhle už to dál nejde. Měli bychom ještě jednou zajít do té redakce a pokusit se jim vysvětlit, že mezi námi nic není." Přikývla jsem. "Co takhle třeba hned?" "Ne, Poncho, já teď nemůžu. Jdu s Rubenem do kina." "Ty máš rande s Rubenem?" vyjekla Any. "Ne, to není rande!" bránila jsem se, "Ale, jestli máš čas, nemohl bys tam zase zajít?" "Doprovodíš mě, Any?" "Jistě, co bych pro vaše štěstí neudělala." zachichotala se. "Fajn, jdu. Musím ještě vrátit ten časopis. Ahoj." "Měj se!" zavolali současně, ale tou dobou jsem už dávno mířila zpátky k Ángele a Rubenovi.


UCKER


"Any, Poncho, počkejte!" volal jsem udýchaně, zatímco jsem se je snažil doběhnout. "Ahoj, co potřebuješ?" usmála se na mě Any. "Any, Dul jde na schůzku s… s… s…" nedokázal jsem se vymáčknout, protože jsem se snažil popadnout dech. "S Rubenem." dokončili za mě Any a Poncho současně a nasadili trpitelský výraz. "Jo." těžce jsem ze sebe vysoukal, "Jak to víte? Řekla ti to?" Vykulil jsem oči. "Ne." "Právě za námi byla a řvala na nás jako nějaká fúrie!" "Dul není žádná fúrie!" Tentokráte jsem to byl já, kdo promluvil současně s Any. Poncho se zasmál. "Ne, není. Říkám, že na nás ječela, jako fúrie. Ne, že je fúrie." zasmál se Poncho. "Proč na vás křičela?" "Protože v novinách se opět objevilo, že jsme spolu. Nevím, nechápu to. Ona si snad myslí, že to rozhlašuju já. Že za to můžu já." pokrčil Poncho rameny. "Ne, to si určitě nemyslí." "Pochybuju. Nechovala se tak." zasmál se Poncho. Pořád jsi na tom lépe, než já. "Mimochode, Uckere, Dul říkala, že ta schůzka není schůzkou." Věnoval jsem Ponchovi pochybovačný pohled. "Ach, ty zamilovaný blázínku." usmála se Any. "Co, prosím?" překvapeně jsem se k ní otočil. "Nic, nic." obdařila mě sladkým úsměvem. "Tak co jsi potřeboval? Nebo jsi nám chtěl jen sdělit, že Dul jde do kina?" "Ne, Any. Mohl bych s tebou mluvit? Sám?" "Počkám na tebe v autě. Jdeme totiž do redakce časopisu, který uveřejnil tu pitomost." vysvětlil mi. "Aha." Jakmile odešel, okamžitě jsem spustil vysvětlování svého plánu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 19. července 2011 v 12:01 | Reagovat

jaký plán? rýchlo pokračovanie je to úžasné..:D

2 aanyy54 aanyy54 | 19. července 2011 v 16:00 | Reagovat

užasnééé :D  :D  :D teším sa na pokračko

3 Paula Paula | E-mail | Web | 23. července 2011 v 10:43 | Reagovat

je to super už sa teším na pokračko :D

4 Reebels Reebels | 23. července 2011 v 18:41 | Reagovat

Nádherné rýchlo pokračko :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama