Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Rodinná oslava

28. srpna 2011 v 12:00 | Very |  Jednorázové povídky
Dnes má Poncho narozeniny, tak proč si na jeho počest nepřidat další povídku? Já a ani Paula jsme nezahálely a jednu jsme napsaly. Doufám, že se Vám bude líbit. Nezapomeňte, prosím, psát komentáře. Díky. Vaše Very. Mrkající

PS: Nevyšel mi čas, abych vytvořila obrázek, tudíž se omlouvám. Dodám ho později. Usmívající se



Rodinná oslava
Seděla jsem na posteli, když náhle do pokoje přiběhla May a skočila vedle mě. Klekla si na kolena a začala nadšeně vyprávět o svém rande s Derrickem, ze kterého se před malou chvílí vrátila. Byla tak nadšená, že si nevšimla mého posmutnělého výrazu, ani nezaregistrovala Dul, která zde po celou dobu ležela. Hlavu měla položenou na mém klíně a pomalu se uklidňovala z pláče. Už jen potahovala nosem a občas tiše vzlykla. Stejně jako já poslouchala Mayino vyprávění. Obě jsme May nesmírně záviděly, jelikož jí se v lásce dařilo. Byla s Derrickem a byla šťastná. Mohl na ní oči nechat, ona na něm. Zatímco já a Dul… Musím přiznat, že Dul je na tom snad ještě hůř, než já. Jelikož já jsem s Ponchem dobrá kamarádka, zatímco Ucker se na Dul ani nepodívá. Mluvívají spolu jen pracovně. Zrazu sa May na nás zahľadela a zmrazilo ju. Akoby ňou prešla triaška, ktorá ju donútila zabudnúť na všetko, čo nám povedala, a sústrediť sa len na mňa a Dul. "Čo sa vám stalo, dievčatá? Prečo ste obe také smutné?" súcitne sa na nás zahľadela. "Ach nie." vystrelila ku nám ruky a zamávala nimi na znak nesúhlasu. "Nič mi nehovorte." pokrútila hlavou. "Ja vám tu rozprávam, aký je Derrick úžasný a ako skvelo sa spolu máme, zatiaľ čo vy sa tu utápate v žiali. Je to kvôli Ponchovi a Uckerovi, však?" chytila nás za ruky. Jednou chytila moju, druhou Dulinu. Ja som len pomaly prikývla, zatiaľ čo Dul nebola schopná spraviť ani to. "Musíme to nejako vyriešiť. Musíme vás dať nejako dokopy." pohladila nás po rukách. "Ale ako?" smrkla uplakaná Dul a uprela pohľad na May, ktorá, ako sa zdalo, uvažovala o všetkých možných riešeniach. "Počkej, počkej, May, zadrž. Ne, žádné takové. Když ti pitomci nic nevidí, mají smůlu. Přece se nebudeme ponižovat a plazit se kolem nich jako nějaké zoufalé kozy! Ať na to přijdou sami. Ještě by mi potom někdo řekl, že jsem Poncha uhnala. Smůla! Že je Ucker hlupák, protože nevidí, jak velmi ho Dul miluje, vím už dávno. Je to mamlas." "Možná je lépe, že to neví." zamumlala Dul, oči upřené do neznáma. "Proč?" "Dívej se, mám pocit, že ani neví, že existuju. Když nic netuší, nemůže se mi smát." "Je to trumbera, stejně jako náš Ponchito, ale tohle by nikdy neudělal." vložila se do toho May. "Děvčata, o kom se to tady bavíte? Tedy mimo Poncha?" "Chrisi, neumíš klepat?" obořila jsem se na Christiana. Pokrčil rameny. "Umím. Ale tvé dveře jsou mi vždy otevřeny, ne?" Posadil se k nám a zkoumavě si nás prohlídl. Pak na nás začal ukazovat. "May - Derrick. Dul - Ucker. A konečně Any - Poncho. Tohle je vaše téma, že mám pravdu?" Zmätene som sa pozrela na Dul, potom na May, no nakoniec som sa rozhodla, že Chrisovi predsa len poviem pravdu, a som si istá, že dievčatám to vadiť nebude. Chris je náš veľmi dobrý kamarát a vždy nám vo všetkom pomáha. Skrátka sa dá na neho spoľahnúť a určite nikomu nevyzradí naše tajomstvo. "Áno." neisto som prikývla a sklopila hlavu. Dul spravila to isté. "No tak, dievčatká moje, vzchopte sa." usmial sa na nás a objal nás. Jednu z jednej strany, druhú z druhej. "Nie sú to predsa jediný muži na tejto planéte." "To nie" priznala som "ale sú to jediný muži, ktorých milujeme." posmutnela som. "Ale nemôžeme byť spolu." pokrútila hlavou Dul a z očí jej opäť vyšli slzy, ktoré si však hneď utrela a snažila sa zatlačiť ich. Ja som sa snažila o to isté. Snažila som sa, aby moje emócie nevyšli na povrch. Nechcem vyzerať ako také ufňukané decko, čo nevie, čo od života chce. No ja veľmi dobre viem, čo chcem, a vybojujem si to, nech to stojí, čo to stojí. "Ale už dost, místo obličeje mám líčidlovou louži. Takhle by to nešlo. Už kvůli němu fňukat nebudu. Nikdy!" zapřísahla se Dul. Posadila se na posteli a otřela si tváře. "Chris má pravdu. Myslím, že vše se vyřeší samo. A Any, promiň, že jsem tě rozesmutnila. Nechtěla jsem. Jen jsem se potřebovala vybrečet. Díky. Jsem si jistá, že ty a Poncho…" záhadně se na mě usmála. Jako kdyby věděla víc, než chtěla prozradit. "Any, víš, i já si myslím, že Dul to má horší. Máš k Ponchovi alespoň přístup, jsi jeho nejlepší kamarádka." "Právě že jsem jeho nejlepší kamarádka. Taky to není tak snadné. Nemůžu za ním přijít a říct mu: Hele, Poncho, nevím, jak se to stalo, ale zamilovala jsem se do tebe. Ne, to prostě nejde." "A proč ne?" podivil se Chris. "Jej, Chrisi, nejde to. Ale já už něco vymyslím. Přiměju ho, aby se do mě zamiloval." šibalsky jsem se usmála. "Tak super, to ti držíme palce." zasmiala sa Dul. "Ale potom mi daj vedieť, ako si to spravila, jasné?" rozkázala mi. "Samozrejme." pritakala som jej. "Tak ja už pôjdem." postavila sa May na odchod a hneď sa postavil aj Chris. "Môžem tu ešte chvíľku ostať?" prosebne sa na mňa zahľadela Dul. "Samozrejme. Neprekáža mi to, neboj sa." usmiala som sa na ňu a prikývla som. Venovala mi vďačný pohľad a po chvíli sa May s Chrisom vytratili z izby. Chvíľu sme sedeli len tak ticho na posteli, no potom sme počuli nejaké hlasy. Hlasy, ktoré boli čoraz bližšie ku mojej izbe. Tie hlasy som až príliš dobre poznala. Jeden patril Ponchovi a ten druhý Uckerovi. Ach bože, čo teraz? Čo urobíme? Ako sa zachováme? S Dul sme si len vymieňali zmätené pohľady. Nič sme nevraveli. Tie naše pohľady vraveli za všetko. Miešal sa v nás strach, úzkosť, a kto vie čo všetko. Boli sme ako na ihlách a netrpezlivo čakali, kedy sa ozve dlho očakávané klopanie. Jenže klepání se vůbec neozvalo, dveře se rozrazily a v nich se objevili dva rozesmátí obři. "Ahoj, krásky, hledáme Chrise, není tady?" optal se Poncho. "Ahoj." pozdravily jsme sborově. Nešlo si nevšimnout, jak Dul zírá na Christophera a proto jsem do ní drcla, aby se vzpamatovala. Chudák. V pohledu měla tolik bolesti, nenávisti i lásky zároveň. Dul okamžitě pochopila. Sklonila hlavu a hleděla na deku. Pomalu po ní přejížděla rukou. "Neumíte klepat?" začala jsem výtkou místo odpovědi. Poncho se na mě usmál a vešel do místnosti. Posadil se vedle mě a objal mě. "Ale, Any, no tak, nebuď taková. Ty mi to odpustíš, viď?" Nakrčila jsem nos. "To si ještě rozmyslím." "Jak to odčiním?" "Dám ti vědět, až něco vymyslím." usmála jsem se na něj. Zdálo se, že Ucker začíná ztrácet trpělivost. "Víte, kde je Chrisitan?" Působil nervózně. Pohled nemohl odtrhnout od červených vlasů naší Dul. Málem jsem se rozesmála. A Poncho tomu dodal korunu. "Kdyby se přestali chovat, jakože ten druhý neexistuje, měli by to snazší s vyznáváním lásky." zašeptal mi do ucha. Potichu som sa zasmiala s pohľadom upretým do Ponchových krásnych hnedých očí. "Na čom sa smejete?" hodil po nás Ucker vražedný pohľad a tón, akým to povedal, nebol vôbec o moc prívetivejší. "Na ničom." povedali sme s Ponchom naraz a tvárili sa ako neviniatka. Ucker nad nami len pokrútil hlavou. "A tebe sa čo dnes stalo, Uckerito? Vstal si zlou nohou či čo? Si nejaký podráždený." venovala som mu zvedavý pohľad, no on bol stále nejaký uzavretý. To určite kvôli Dul. Normálne som sa o nich dvoch začala strachovať. "Vstal som veľmi dobre." odsekol mi Ucker. "Tak fajn, len že sa mi zdáš nejaký iný, ako inokedy. Vždy si vysmiaty a teraz sa len mračíš." zamávala som rukami na svoju obranu a snažila sa na tvári udržať vyrovnaný pohľad. "Any, porozprávame sa neskôr, dobre? Ja už idem. Necítim sa moc dobre." povedala Dul a tým prerušila môj a Uckerov dialóg. Uprela na mňa pohľad, ktorý prezrádzal, koľko bolesti momentálne cíti. Pak zamumlala pozdrav směrem k Ponchovi a Uckerovi, ale ani se na ně nepodívala. Spěšně se postavila. Bez dalšího slova se protáhla kolem Uckera a zmizela. "Tak to se ti opravdu jen zdá." vrčel Ucker. A pak náhle změnil téma. "Co je Dul?" zeptal se zvědavě s náznakem starostlivosti. "Nevím, běž se jí zeptat sám." lhostejně jsem pokrčila rameny. "A to si říkáš kamarádka…" zakroutil očima a nepřestával se mračit. Slyšela jsem, jak se Poncho vedle mě hihňá. "Skvěle, tak teď ještě nejsem kamarádka." spráskla jsem ruce. Pak jsem od sebe odstrčila Poncha. "A běžte už. Chris tady byl, ale před chvílí odešel. Zkuste to u May. Nevím, kde jinde by mohl být." "Díky, Any, jsi zlato." Poncho mi vlepil pusu na tvář. Všimla jsem si, že teď se pro změnu směje Ucker. Cítila jsem, jak rudnu. Doufala jsem, že si toho Poncho nevšimnul. "Jo, Any, málem bych zapomněl. Chtěl jsem se tě zeptat, nechceš mi dnes dělat doprovod na ten večírek, který pořádají mí rodiče?" Tak toto som naozaj nečakala. Čo mu odpoviem? "Samozrejme, že by som rada šla, ale nechceš si radšej zavolať nejakú tvoju frajerku?" trochu som doňho zabŕdla. Netváril sa síce, že mu to je dva krát po chuti, no ja som to skrátka musela povedať. Nemohla som si pomôcť. Nemohla som to v sebe dusiť a potom neskôr sa obviňovať z toho, že som mu nič nepovedala. "Any, ty veľmi dobre vieš, že momentálne s nikým nechodím." poučoval ma. "Viem, ale..." začala som, no on mi skočil do reči. "Žiadne ale. O tri hodiny sa vidíme v hale, dobre?" pohrozil mi prstom. Musela som sa na ňom zasmiať, no prikývla som. Ešte sa naposledy obaja pozdravili a potom už zmizli za dverami. Celá šťastná s úsmevom na perách som sa hodila na posteľ. No počkať! Je to jeden háčik! Čo si oblečiem? Ach bože, musím byť naozaj veľmi pekná. Veď chcem predsa uloviť Poncha! No uloviť ako uloviť. Musela som sa na tomto zasmiať. Vyrazila jsem do koupelny a okamžitě jsem začala s přípravami. Naklonila jsem se nad vanu a pustila jsem kohoutek s horkou vodou. Zatímco se mi napouštěla voda, vydala jsem se zpět do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla měkký župan a odnesla si ho do koupelny. Bylo mi jasné, že bez pomoci May a Dul si žádné šaty nevyberu a proto si je později zavolám na pomoc. Připravila jsem si spoustu věcí, abych se mohla zkrášlit. Pak jsem vypnula tekoucí vodu, svlékla se a vlezla jsem si do vany. Horká voda mi dělala dobře. Slastný pocit z toho, že strávím večer s Ponchem každou chvílí sílil a s ním i nervozita. A na tu, k mému úžasu, nepomáhala ani horká lázeň. Po nějaké době jsem konečně vylezla. Osušila jsem se a zabalila jsem se do županu. Tváře jsem měla zčervenalé horkem. Rozčesala jsem si své dlouhé vlasy a pěkně jsem si je natočila. Následně jsem si je vyčesala nahoru a nechala si kolem obličeje jen pár pramínků. Potom som zavolala Dul. "Prosím?" ozval sa Dulin hlas z telefónu. "Ahoj Dul. Mohla by si, prosím ťa, hneď prísť ku mne a zavolať aj May?" šla som rovno k veci. Sama moc nemám rada kľučkovanie, no niekedy ho používam, aby som sa vyhla tomu, o čom nechcem rozprávať. "Samozrejme. Hneď sme tam." povedala a zložila. Ja, celá spokojná, som sa hodila do perín. Ach, dnešný večer strávim s Ponchom. Síce tam bude aj jeho rodina, no to mi nevadí. Bude to super. Jeho rodičia sú zlatí. Mám ich veľmi rada, aj keď som s nimi bola len raz a to asi pred tromi rokmi, ale to nevadí. Som naozaj zvedavá, či si ma ešte vôbec pamätajú. A ak nie, nebudem im to zazlievať. Veď sme sa videli sotva päť minút, no aj z tých piatich minút som stihla usúdiť, že sú to veľmi príjemní ľudia. Ach, ako sa len teším. No jedno mi vŕta hlavou. Prečo zavolal práve mňa? Prečo nezavolal napríklad Dul alebo May? Prečo mňa? A ešte je tu jedno - prečo nešiel sám? Pochybujem, že by to jeho rodičom vadilo. Tak prečo zavolal mňa? Ale neměla jsem moc času o tom přemýšlet, jelikož se ozvalo klepání na dveře. "Ano?" zavolala jsem. "To jsem já, May." slyšela jsem z druhé strany dveří. "Pojď dál, je otevřeno." Ve dveřích se objevila Mayina hlava. "Any, ahoj, dlouho jsme se neviděly." smála se. "Ano, kde je Dul?" "Určitě někde v mých patách. Cestou jsme potkaly Poncha. Nevíš, kam měl tak naspěch?" May vešla do pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře. "Nemám tušení." zakroutila jsem hlavou, "To ale stále nevysvětluje, jak je možné, že tady Dulce není, když jste šly spolu." podotkla jsem. "Poncho na ni naléhal, aby šla s ním, že potřebuje pomoc." vysvětlila mi May. "Máš ponětí, co…" "Ne, May, nemám nejmenší ponětí, co po ní mohl chtít." Náhle se ozvalo další klepání. May otevřela, jelikož byla blízko dveří. "Co po tobě chtěl Poncho?" okamžitě vychrlila na Dul, která se objevila v pokoji. Dulce se tajemně usmála. "Nic důležitého. Ahoj Any." kývla na mě. "A co vlastně potřebuješ?" otočila se ke mně i May. Oběma nám vrtalo hlavou, co po Dul Poncho chtěl, ale věděly jsme, že ona nám to nepoví. Rozhodla som sa nechať to tak aj napriek tomu, že som bola neskutočne zvedavá, čo od nej Poncho chcel. No ja si stojím za svojím rozhodnutím a nezmením ho. Keď si niečo zaumienim, musím to tak nechať. A navyše... nemám ani čas na niečo takéto. Nemám čas na rozmýšľanie a presviedčanie Dul, aby mi to povedala. Musím sa rýchlo obliecť. " Baby, need your help." zasmiala som sa a oni sa zasmiali spolu so mnou. "A čo je také súrne, že si nás volala?" spýtavo na mňa hľadela May. Obe nastrčili uši a pozorne počúvali, čo im poviem. "Viete, potrebujem, aby ste mi pomohli vybrať nejaké šaty na ten dnešný večer s Ponchom a jeho rodinou." na tvári sa mi rozhostil úsmev a oči mi určite žiarili ako dve iskričky. "Tak dobre." prikývli zborovo a začali sa prehrabávať medzi mojimi šatami. Každá mala pri sebe niekoľko kúskov, no nikdy sa na žiadnom nezhodli. Ja som si však všimla jedny naozaj prekrásne šaty ležiace na zemi tesne pri skrini, ktoré určite museli vypadnúť, keď sa tam vrhli Dul s May. "Děvčata, a co tyhle?" otázala jsem se a přešla ke skříni. Zvedla jsem rudé šaty. Měly jen jedno ramínko, druhé rameno bylo volné. Ramínko bylo jako kdyby rozkrojené na dvě. Šaty byly přiléhavé a končily těsně nad koleny. "Myslím, že jsou dokonalé." usmála se na mě Dulce. "Ano, budou pěkně obepínat tvé dokonalé křivky a tak je zdůrazňovat." přikyvovala May. Začervenala jsem se. "Ale May…" špitla jsem. May s Dul se rozesmály a nakonec jsem se rozesmála i já. "Chtělo by to nějaký jednoduchý šperk." podotkla Dul, "Také nějakou čelenku do vlasů. Zvolila bych černé doplňky, co vy na to?" "Myslím, že tvoje černé páskové střevíčky na tenkých vysokých podpatcích budou dokonalé pro dnešní příležitost." podala mi May boty, "A tahle jednoduchá černá dvoj čelenka. Jen si ji takhle zasuň do vlasů… Perfektní." "Jenže já nemám žádný nenápadný šperk." podotkla jsem. "To nevadí, já ano." nabídla skromně Dul a podala mi řetízek, který měla do té doby na krku. "Dul, ale ten jsi dostala od…" "To nevadí." skočila mi to reči, pokrútila hlavou a jemne sa usmiala. "Nie, Dul." pokrútila som hlavou. "To nemôžem prijať. Daj mi hocijaký iný, ale nie tento. A ak si myslíš, že ti skočím na to, že ti to nevadí, tak to ti teda absolútne vôbec neverím. Dul, ty predsa miluješ tú retiazku. Tak ako miluješ toho, kto ti ju daroval." usmiala som sa na ňu a pohladila ju po pleci. "Dul, Any má pravdu." pridala sa ku našej konverzácii May. Dul sklopila hlavu, potom ju opäť zdvihla. Následne mykla plecami. "Teraz mi to je už jedno." pomaly si odopínala retiazku z krku, no ja som jej tam dala ruku a nedovolila som jej to. "Dul, ja ju nechcem. Buď mi požičiaš niečo iné alebo si to požičiam od May. Ale tvoju retiazku nemôžem prijať. Predsa je od Uckera." konečne mi dovolila povedať jeho meno, no snažila sa na tvári vyčarovať čo najľahostajnejší výraz. Ale, poviem vám, moc sa jej to nepodarilo. "Áno" prikývla "síce je od Uckera, ale on je ku mne hnusný. Už to s ním ďalej nemôžem vydržať. Už to nevydržím." "Ale no tak, Dul, ty to zvládneš." začala jsem ji utěšovat. Dul se smutně usmála a zakroutila hlavou. "Nechci se o tom bavit. Any, nedovolím, abys se mnou diskutovala. Jestli mě nechceš rozzlobit, vezmeš si tento řetízek. Očekávám, že mi ho v pořádku vrátíš. Když nepřinesl štěstí mě, snad ho přinese tobě. Ne, May," Dulce rozhodně zvedla ruku, "chci, aby to tak bylo. Přiznejme si, že žádný jiný šperk se k tomuhle oděvu nehodí více. Takto budeš dokonalá. I Poncho bude souhlasit. Takže bez diskusí." Rychlostí blesku si rozepnula řetízek a než jsem se nadála, již jsem ho měla kolem krku já. Nelíbilo se mi, že mám zodpovědnost za Dulin největší poklad, ale nechtěla jsem, aby byla ještě smutnější. "Díky. Ale ještě dnes ti ho donesu." slíbila jsem. "Zítra to bude stačit." šibalsky se na mě usmála. "A co ti dám já pro štěstí?" zeptala se May a začala přemýšlet. Zdálo se, že se jí od hlavy až kouří, jak usilovně se snaží něco vymyslet. "Mám to." víťazoslávne zvolala a na široko sa usmiala. "A čo také máš?" zvedavo som sa na ňu usmiala. Moje oči boli určite ako také dva otázniky, ktoré čakajú, až dostanú zelenú a zmenia sa v prekvapenie. Prekvapenie, ktoré mi chcela darovať May. Teda požičať, aby som to dobre povedala. "Už viem, čo ti požičiam." radostne zatlieskala rukami. "A čo také?" stále zvedavo som na ňu hľadela a čakala, až mi to konečne prezradí. "Tu máš" odopínala si náramok na ruke a dávala mi ho na moju "a dobre mi ho stráž." zasmiala sa. Ja som len nemo zízala na náramok, čo mi požičala May. Stále ho nosila. Bol to jej obľúbený kúsok, a teraz mi ho požičala. Nemohla som sa na nič, len na strohé ďakujem a obe som ich objala. Dokonca mi aj vyšla z očí slza, ktorú som si však hneď zotrela a snažila sa ju nahradiť úsmevom. "Tak, čo poviete? Ako vyzerám?" spýtavo som sa zahľadela na May a Dul a krásne sa pred nimi zatočila. "Skvěle, teď ještě nalíčit a budeš dokonalá." podotkla May. "Jste můj poklad. Díky, že se o mě tak staráte. Ale stále nechápu, proč mi půjčujete to, co je pro vás nejcenější…" "Myslíš ten náramek a řetízek? Zapomeň, že to je to nejcennější! To nejcennější je Derrick a RBD." smála se May. "Ano." přikývla Dul a táhla mě do koupelny. Tam se přede mě obě postavily a začaly si mě prohlížet. Pak si chvíli něco šuškaly a následně se pustily do líčení. Chvíli trvalo, než dokončily svou práci, ale zřejmě s ní byly nadmíru spokojené. "Je to anděl, nebo ďábel?" optala se May s potutelným úsměvem. "Anděl s duší ďábla." okomentovala můj vzhled Dul. "Až tě uvidí Poncho, padne na kolena a okamžitě tě požádá o ruku." sdělily mi. "To doufám ne, ještě se nechci vdávat." usmála jsem se na ně a s šibalským úsměvem jsem zvedla prst. "Chci se vidět." oznámila jsem svým přítelkyním. "No problemo, madame." usmála se May. Společně jsme došly k velkému zrcadlu. A v něm se objevila princezna. Bola som celá dojatá z toho, ako mi pomohli a ako nádherne som vypadala. Opäť som sa ku nim vydala a objala som ich. "Ďakujem vám, dievčatá." zašepkala som a snažila sa zatlačiť slzy, aby som si nerozmazala mejkap. Naša chvíľka však netrvala dlho, pretože sa ozvalo klopanie na dvere. "Áno?" zakričala som a čakala, kto sa ozve. "Any, už si hotová? Poncho ťa už čaká." ozval sa spoza dverí Uckerov hlas. Áno, Uckerov. Toho Uckera, do ktorého sa nám zaľúbila naša krásna Dulce. "Áno, už idem." odpovedala som mu. Po chvíli bolo počuť vzďaľujúce sa kroky, až sa postupne úplne vytratili. "Tak, dievčatá, idete ma odprevadiť?" spýtavo som sa na ne zahľadela a dúfala, že ma aspoň odprevadia k Ponchovi. "Tak dobre." pristali na môj návrh. "Keď inak nedáš." pokrčila ramenami Dul a pomalým krokom sme vyšli z izby. Najprv May, za ňou Dul a ako posledná, ako čerešnička na torte, som šla ja. Ale pokud jsem si myslela, že mě doprovodí až k němu, šeredně jsem se spletla. Moje milované mě opustily dřív, než si jich Poncho mohl všimnout. Spěšně mi popřály štěstí a zmizely za rohem. Bylo mi jasné, že se dívají, jak bude Poncho reagovat. "Ach jo…" vzdychla jsem si a zhluboka jsem se nadechla. Pak jsem vykročila k čekajícímu Ponchovi. "Čekáš dlouho? Omlouvám se, že to tak trvalo, ale…" "Nevadí." odvětil Poncho a otočil se ke mně. V ten moment se zarazil a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. Tázavě jsem se podívala na svoje šaty. "Je něco v nepořádku? Mám někde flek?" otázala jsem se a snažila jsem se skrýt úsměv. Byla jsem si jistá, že jsem si šaty nikde nezašpinila. "Ne, to ne, já jen… Páni, Any, vypadáš úchvatně, uvědomuješ si to?" "Díky, ani ty nevypadáš nejhůř. Vlastně ti to moc sluší." s úsměvem jsem mu vrátila poklonu. "Ne tolik, jako tobě." protestoval a opětoval úsměv. "Tak dobre. Obaja vyzeráme dobre." priznala som napokon a aspoň som tým zahnala približujúcu sa búrku, ktorá by možno nastala, keby jeden z nás nezakročil. "Ideme?" vystrel ku mne ruku a čakal, ako zareagujem. Chvíľu som váhala, ale naozaj iba chvíľu, a nakoniec som jeho ruku prijala. Vložila som svoju do tej jeho a ruka v ruke sme vykročili z domu. Pomalým krokom sme sa dostali až k Ponchovmu autu, kde mi galantne otvoril dvere na strane spolujazdca a pomohol mi nastúpiť. Hneď na to obehol auto a nastúpil si aj on. Vložil kľúčiky do zapaľovania a naštartoval. Vycúval až na cestu a potom sme už upaľovali na rodinnú oslavu Ponchových rodičov. Neraz som sa prichytila pri tom, ako naňho pozerám, myslím, no najmä ako pozerám na jeho pery. Tie plné a zmyselné pery. No taktiež mi nemohli uniknúť jeho pohľady. Niekedy som ho prichytila, ako mi nejaký daroval. Keď som si to všimla, usmiala som sa na neho, on na mňa a jeho pohľad opäť presunul na diaľnicu, ktorá sa črtala pred nami. Byla jsem neskonale šťastná. Pomalu jsem začínala věřit, že by mi můj plán mohl vyjít a Poncho by se do mě časem zamiloval. Stačí jen zvolit správou taktiku. Vždyť ty jeho pohledy! Páni, úplně se mi pod nimi rozbuší srdce. "Jsme tady." oznámil mi Poncho. "Skvěle." Chtěla jsem vystoupit, ale zadržel mě. "Počkej." Bez dalšího slova vystoupil z auta. Nejprve mi nedocházelo, co zamýšlí, ale když se na mé straně otevřely dveře svitlo mi. "Děkuji." usmála jsem se na něj, když mi podal ruku, aby mi pomohl vystoupit. "Nemáš zač, krásko." Vzal mě kolem pasu a pomalu mě vedl k vyzdobené zahradě a domu. "A co přesně slavíte?" "Já ani nevím, je to prostě jen večírek." "To jsi mi to upřesnil." podotkla jsem a rozesmála jsem se. Spolu se mnou i Poncho. Ale to už jsme stáli u branky vedoucí do nádherné zahrady. Poncho ji otevřel a pomalu si mě vedl po osvětleném chodníčku. "Je tady příliš velké ticho na to, že se zde pořádá večírek." zamračila jsem se. "To máš pravdu." prikývol na súhlas. Luskol prstom a hneď začala hrať hudba. "Je to lepšie?" s úsmevom sa na mňa zahľadel. Ja som mu, samozrejme, úsmev opätovala. "Áno." prikývla som. "Ale nevidím tu nijakých hostí. Sme tu prví?" podozrivo som sa na neho zamračila. Neviem prečo, ale Poncho sa zrazu začal smiať na plné hrdlo. "Na čom sa smeješ?" buchla som ho po pleci a zatvárila sa urazene. "Na tvojom výraze. Nič v zlom, Any, ale keby si sa videla..." ani nestihol dopovedať, čo chcel, a už opäť vybuchol smiechom. "Tak dobre. Bav sa tu sám. Ja idem." zvrtla som sa na podpätkoch a vydala sa na odchod, keď tu zrazu ku mne Poncho pribehol, vstal si oproti mne, na tvári už vážny výraz. "Any, prosím ťa, neodchádzaj. Ostaň tu, prosím." žadonil. Na chvíľku som sa zamyslela. Teda tvárila som sa, že rozmýšľam. Chcela som ho len trošku potrápiť, pretože nemám rada, keď sa zo mňa niekto smeje. A najmä nie on. Poncho! Láska môjho života. Môj nenaplnený sen. "A proč bych měla?" optala jsem se. "Protože je to pro mě velmi důležité." odvětil. "Proč je to pro tebe důležité?" "Jejky, tolik otázek. To ti vysvětlím později. Nemáš hlad?" "Poncho počkej, proč tady nikdo není? Dokonce ani tví rodiče?" " I to ti později vysvětlím. Pojď, prosím, se mnou." žadonil a natáhnul ke mně ruku. "Dobře teda." přikývla jsem nakonec a podala jsem mu svou. Poncho mě chytil a odvedl si mě za dům do rozlehlé zahrady. Rozlehlé, romanticky osvícené zahrady. Uprostřed byla na trávě rozprostřena deka a na ní jídlo a pití. Vše bylo připraveno pro dva hosty. Zarazila jsem se. Něco mi tady nehrálo. Na večírek přeci nechodí jen dva lidé. "Poncho, začínám být zmatenější, než jsem byla před pár vteřinami. Mohl bys mi to vysvětlit?" Zůstala jsem stát jako solný sloup. Poncho se ke mně otočil. Zadíval se mi do tváře. Vypadalo to, že odhaduje, jak budu reagovat na jeho příští slova. Tázavě jsem pozvedla obočí. "Vieš, Any, chcel som ti niečo povedať..." začal koktať. On kokce. Čo sa mu porobilo, že kokce, je nervózny a potí sa, akoby ho strčili do sauny? Nerozumiem tomu. No nerozumiem ani tomu, prečo tu nie sú ostatní hostia. Teda ak vôbec dáky ostatní hostia existujú. Čo ak je to len jeho výmysel? Čo ak si chcel Poncho zo mňa len vystreliť? Spraviť si zo mňa dobrý deň, veselo sa na tom pobaviť a potom ma odhodiť ako takú bábiku. Zamračila som sa a venovala mu vražedný pohľad. "Poncho, nemám čas na tvoje srandičky, naozaj. Chcem ísť domov. Nechcem byť jednou z obetí tvojho nevkusného žartu." povedala som rázne a čakala, ako zareaguje. No on nič. Moje myšlienky stále blúdili k nemu a moje oči vždy našli jeho pery. Tie krásne pery, ktoré bozkávajú tak nežne a zároveň vášnivo. Zvrtla som sa na opätku a vydala sa na odchod. Tento krát za mnou neutekal, čo mi na prosto vyhovovalo, pretože do očí sa mi predierali slzy. "Milujem ťa." započula som Ponchov zúfalý hlas. Zůstala jsem stát jako opařená. "Prosím?" položila jsem mu otázku, ale neotočila jsem se k němu. "Slyšela jsi, Any. Moc dobře jsi to slyšela. Vím to." Jeho hlas se přibližoval, až byl tak blízko, že jsem si byla jistá, že Poncho došel až ke mně. "Poncho, opravdu není vhodný čas na kanadské žertíky. A navíc, takhle se nežertuje. Mohl bys někomu ublížit." vyčetla jsem mu a snažila jsem se, aby v mém hlase nebyly slyšet slzy, které se mi kutálely po tvářích a ničily mi můj dokonalý vzhled. "Any, ja nežartujem. Naozaj. Ver mi, je to pravda." jeho ruky pristáli na mojich ramenách a Poncho ma jemne prinútil, aby som sa otočila k nemu. "A prečo by som ti mala veriť?" zdvihla som k nemu hlavu a zahľadela sa do jeho krásnych hnedých očiek. Vtedy mi všetko došlo. Bolo v nich vidieť všetko, čo vravel. Všetko, čo cítil, bolo v jeho očiach. V jeho zronenom pohľade. "Pretože ja ti neklamem, Any. Ja ťa naozaj milujem." vravel už plný zúfalstva a beznádeje. Na chvíľu som bola ticho, no napokon som konečne povedala to, čo som už dávno povedať chcela. "Aj ja ťa milujem." vyhŕklo zo mňa napokon a hodila som sa mu okolo krku. Darovali sme si snáď ten najkrajší bozk, aký sme si kedy mohli dať.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 rebelka rebelka | 28. srpna 2011 v 14:06 | Reagovat

nádherné, fakt :D  :-)

2 vondy vondy | 28. srpna 2011 v 16:25 | Reagovat

jej, to je krásne...:-) len by ma zaujímalo ako to skončilo s Dul a Uckerom...:D ale je to fakt krásne...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama