Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Vyloučení - Část I.

23. srpna 2011 v 19:00 | Very |  Jednorázové povídky
A protože dnes začíná náš oblíbený seriál, s Paulou jsme ještě trošku zapracovaly a vznikla další jednorázová povídka. Pravda, je opět trošku delší a proto musí být rozdělena na dvě části. Tak tady máte první část. Doufám, že se Vám povídka bude líbit. Těším se na Vaše komentáře. Vaše Very. Mrkající



Vyloučení
První část
"Diego, už ma nechaj na pokoji!" kričala som naňho, zatiaľ čo som utekala rozzúrená do svojej izby s Diegom v pätách. "Nenechám ťa na pokoji." teraz ma dobehol, chytil ma za ruku a zvrtol k sebe. "Necháš ma na pokoji, jasné? To, čo nám robí tvoj otec, je príšerné. A teraz musím len kvôli nemu a taktiež kvôli tebe odísť zo školy, keďže ty si to svojmu oteckovi podpísal. Povedz mi len jedno - Čo ti za to sľúbil, ha? Nové autíčko? Alebo byt? Alebo ešte lepšie - čo povieš na domček?" "Roberto, přestaň! Já vím, že se nemáme zrovna v lásce, že jsme spíš nepřátelé, než přátelé, ale tohle bych neudělal! Už jen kvůli RBD ne. Je pravda, že jsem otci nějaký papír podepsal, ale předtím jsem si ho pečlivě pročetl. Nic o tvém vyloučení tam nebylo. Roberto, prosím, alespoň jednou mi věř. Změnil jsem se. Už nejsem jako on..." "Ne, nejsi. Jsi ještě horší!!!" skočila jsem mu do řeči a snažila se zadržet slzy. "Ne, nejsem! A dokážu ti to! Zabráním tomu, abys musela odejít ze školy!" "Vážne, a ako ha?" hrdo som vystrčila bradu. "No to ešte neviem, ale určite to nejako vymyslím..." začal kľučkovať. "Vieš čo Diego? Už ma láskavo nechaj na pokoji! Neverím ti už ani jedno jediné slovo!" skričala som doňho. "No tak dobre. Tak ja ti dokážem, že ti neklamem. Síce ešte neviem ako, ale dokážem ti to, to ti prisahám!" teraz už kričal aj on. "Vieš čo, ty mi nič nedokážeš, pretože nič z toho, čo tu hovoríš, nie je pravda!" oponovala som mu. "Ty jsi snad slepá! Já netvrdím, že tě miluju, nebo něco podobného. Jen se ti snažím vysvětlit, že jsem nevinný. V intrikách mého otce nemám prsty. A jsem si jist, že přijdu na způsob, jak dosáhnout svého. Jak zařídit, abys zůstala ve škole. Právě mě něco napadlo. Doufám, že ti to bude vyhovovat." ušklíbl se. Než jsem se stačila na cokoli zeptat, nebo něco namítnout, otočil se na podpatku a odkráčel pryč. Chvíli jsem za ním zírala, ale potom jsem se rozběhla do pokoje. Nechtěla jsem se rozplakat na chodbě. Zavrela som za sebou dvere, hodila sa na posteľ a konečne po tak dlhej dobe som vytiahla navonok svoje emócie, ktoré sa mi vždy úspešne darilo v sebe potlačiť, no tentoraz som to už nevydržala a rozplakala sa ako malé dieťa. Pomaly ubehla minúta, dve, tri... a ja som len plakala a plakala. Utápala som sa vo vlastnom žiali, no necítila som smútok, ani bolesť, ba ani úľavu, že som sa vyplakala. Cítila som len obrovskú prázdnotu, ktorú dokáže zaplniť len jeden jediný človek, a tým je Diego. Jenže mi nezbývalo nic jiného, než se vzchopit. Měla jsem hodinu na to, abych se zbalila a vypadla ze školy. Bustamante si nebral servítky. Jakmile viděl možnost se mě zbavit, nemínil meškat. Začala jsem si balit věci. Na dně šuplíku jsem našla starou fotku. Hodně starou. Vyfotil ji Simon. Chtěl mi prý ukázat, jak mi to s tím idiotem nesedí. Tehdy jsem s Diegem chodila. Pochybovala jsem, je-li to idiot. Ale asi ano. Rozdělila jsem se na dvě části. Nechat si ji? Vyhodit ji? Nakonec jsem ji s povzdechem hodila do kufru. Postupne som si zbalila všetky svoje veci a prezliekla sa do normálneho oblečenia. Vsadila som na klasiku, a to u mňa je - džínsová minisukňa, top, čižmy a návleky na ruky. Keď som bola hotová, poobzerala som sa po izbe. Ach bože, bude mi to tu neskutočne chýbať. Aj keď som sem nikdy nechcela ísť, no nakoniec som tomu idiotovi Pardoovi vďačná za to, že ma dal na túto školu. Našla som si tu priateľov, nový domov, a lásku - prvú lásku... Roberto, už přestaň. Diego možná je tvá první láska, ale určitě ne jediná. Je ti osmnáct. Věř mi, máš celý život před sebou. Znovu se zamiluješ... Přesto jsem si jistá, že by bylo lepší, už se nikdy nezamilovat. Nikomu nedovolit, aby mi znovu ublížil. Jenže to bych se okradla o jednu krásnou věc v životě. Mít někoho, komu na mně záleží a na kom mi záleží. Zapomeň už na Diega. Snažila jsem se domluvit si, ale moc to nefungovalo. Věděla jsem, že než zapomenu na Diega a všechny strasti a slasti, které jsem s ním prožila, uplyne ještě spousta vody. Potriasla som hlavou a snažila sa zahnať myšlienky, ktoré ku mne stále prichádzali a nútili ma preniesť sa do iného sveta. Do sveta, kde je všetko možné a kde má všetko šancu. No u mňa už nič nie je možné, čo sa týka Diega, a nemám v pláne mu dať druhú šancu. Jednoducho som ho znenávidela. No aj napriek tej nenávisti, ktorá spaľuje každú kúsok môjho tela, ho celým svojim srdcom milujem a nemám ani potuchy, či sa mi to niekedy podarí zmeniť, alebo nie. No jedno viem isto - musím sa o to aspoň pokúsiť, Musím sa pokúsiť dostať si nie len z hlavy, ale aj zo srdca chalana menom Diego Bustamante. Když si něco vezmu do hlavy, vždy toho dosáhnu.

DIEGO

"Tati! Tati!" hulákal jsem na celou školu cestou do ředitelny. Věděl jsem, že bude tam. A měl jsem pravdu. Nedbal jsem protestů Alicii a vrazil jsem do kanceláře. Nepřekvapilo mě, že Pascual v místnosti není, ani to, že za jeho stolem sedí můj otec a arogantně vykuřuje. "Proč jsi to udělal? Proč jsi ji vyhodil?" "Koho synku?" zeptal se nezúčastněně. "Ty moc dobře víš, koho myslím. Když odejdu ze skupiny, necháš ji na pokoji?" Zpozorněl. "Vážně bys to pro ni udělal? Diego, víš, já stále nechápu, jak můžeš být tak zamilovaný do hlupačky, jako je ona." "Otec, teba do toho nič nie je! Len mi, prosím ťa, povedz, že ju prijmeš späť, a ja ti sľubujem, že nechám kapelu." naliehal som. "Je mi to ľúto, Diego, ale nie. Neurobím to, ani keby ma o to požiadala sama kráľovná Alžbeta. Nie, nie a jednoducho nie. Už si to, prosím ťa, vtlč do tej svojej prázdnej a navyše sprostej hlavy." skríkol do mňa. Ja už som tam nemohol dlhšie ostať, no pred odchodom som mu povedal ešte jedno: "Toto oľutuješ otec. Ver mi, že to oľutuješ." so slzami v očiach som vybehol z kancelárie a utekal do Robertinej izby, pretože som ešte aspoň trocha dúfal, že ju tam nájdem. Ale tam už moje Roberta nebyla. Použil jsem šťavnatou nadávku a rozběhl se k parkovišti. Připadal jsem si jako blázen, když jsem běhal od rohu k rohu a snažil se najít rusovlasou dívku, ale to bylo v tuto chvíli jedno. Nejdůležitější bylo najít ji. Nepřemýšlel jsem nad tím, co jí řeknu. Ani jak ji přemluvím, aby mi věřila. Tou dobou jsem jen věděl, že ji za každou cenu musím dostat zpět na školu. Skálopevně jsem věřil, že se mi to podaří. Stejně jako jsem ztrácel naději, že Robertu někdy získám zpět. Rozbehol som sa ku svojmu autu skalopevne rozhodnutý ísť za Robertou, no vtedy sa za mnou ozval dosť známy hlas. "Diego?" oslovil ma. Otočil som sa a zahľadel na postavu, ktorá stála predo mnou. Týmto pohľadom som si len potvrdil svoje myšlienky a zbadal som človeka, ktorý mi za posledné mesiace tak neskutočné chýbal. Človeka, ktorý mi vnášal do života radosť a vždy mi dodával chuť ísť ďalej s presvedčením, že aj keď je zamračené, po čase opäť vyjde slnko.

ROBERTA

Sebrala jsem si tašku a vyrazila z pokoje na parkoviště, kde už na mě měl čekat Martín. Zrovnaj sem zahýbala za roh, když jsem zahlédla Diega, jak se blíží k naší ložnici. Věděla jsem, že je jen otázkou času, než zjistí, že tam už nejsem a přijde mě hledat na parkoviště. Zrychlila jsem a zanedlouho už jsem stála vedle auta. "Ahoj, tati." pozdravila jsem muže, který vystoupil a vykročil mým směrem. "Ahoj, princezno." Všiml si mých uplakaných očí a objal mě. "Je mi to líto, ale vyřešíme to. Diego to tak nenechá." "Nemluv mi o něm." Uraženě jsem se od něj odtáhla. "Ach jo." povzdychl si a vzal mi tašku. Nasadli sme do auta a zanedlho sme boli doma u mojej mamy Almy.

DIEGO

"Mama? Mama, si to naozaj ty?" neveriacky som hľadel na osobu, ktorá stojí predo mnou. Rýchlo prikývla. "Áno Diego, som to ja." stále len prikyvovala. Zrazu otvorila svoju náruč. "Diego, nechceš ma aspoň objať?" Ja som nezaváhal ani na sekundu a rozbehol sa za ňou. Hodil som sa jej do náručia a ešte hodnú chvíľu sme sa objímali, až kým sa odo mňa neodtiahla. "Diego, je mi naozaj veľmi ľúto, že som tu posledné mesiace s tebou nebola, ale za to všetko môže tvoj otec. Ver mi, synček." pohladila ma po vlasoch a z očí jej stekali slzy. "Mami, jsem rád, že tě zase vidím." "Diego, já vím, že si myslíš, že tvůj otec by tohle…" "Ne, mami, já vím, že je schopný všeho. Zjistil jsem, že on zařídil, abych se s tebou nemohl stýkat. Ani zkontaktovat. Vlastně právě teď se snažím vyřešit problém, který nezpůsobil nikdo jiný než sám velký León Bustamante." Má poslední slova měla trpký nádech. "Jakého problému? Co provedl?" "Vyhodil jednu mou spolužačku. Znáš ji. Dosáhnul vyloučení Roberty. Pamatuješ si na ni?" "Na ni se nedá zapomenout. Co budeš dělat, Diego?" "Tak to ešte naozaj netuším." vzdychol som si. "Ale práve som chcel ísť za ňou." priznal som. Veď čo? Je to predsa moja mama a ja ju mám nadovšetko rád. Vždy ma vo všetkom podporovala a tak to bude určite aj naďalej. "Dobre srdiečko. Tak choď. A nemohla by som ísť s tebou?" prosebne sa na mňa zahľadela. Nemohol som ju predsa nechať samú. Nemohol som dopustiť, aby ju otec našiel a aby nás opäť od seba odlúčil. "Dobre, mami. Ak ti nevadí Roberta a jej mama, tak v poriadku." usmial som sa. "Samozrejme, že nie. Ale chcem ťa poprosiť o jedno. Keď tam prídeme, chcem najprv vojsť sama, aby som videla jej reakciu, dobre?" "Dobře, mami. Počkám dole v autě, ano?" Když přikývla, znovu jsem ji skočil kolem krku. "Maminko, jsem tak rád, že jsi zase tady. Kdybys jen věděla…" "Já vím, synáčku, já vím. Neboj se, my to zvládneme a vyhrajeme. Pověz mi ale, co ty a Roberta?" začala se vyptávat a odtáhla se ode mě. Táhla mě k nějakému ne moc modernímu autu. "Nic." "Nelži mi." varovně se na mě podívala a káravě zvedla prst. "Nelžu, nemá mě ráda." "Nemá tě ráda? Hm, když myslíš… A ty ji?" zeptala se se zvědavým podtónem, ale ani na mě nepohlédla. "Ne, jak tě to napadlo?" prohodil jsem a doufal, že přesvědčivě. "Právě jsem tě nabádala, abys mi nelhal!" "Ale ja ti predsa neklamem!" rozhodil som rukami. Mama len pokrútila hlavou a neveriacky na mňa pozerala. "Diego, neverím ti ani jediné slovko z toho, čo mi to rozprávaš." stále si trvala na svojom. No tak super. Neskočila mi na návnadu. A teraz čo? Čo jej mám povedať? Mám jej povedať pravdu, že som do Roberty naozaj zamilovaný, alebo jej mám aj naďalej klamať? Ale veď je to predsa moja matka! Moja matka, ktorá sa teraz z ničoho nič objavila, ktorá ma vždy bránila, vo všetkom podporovala a ktorú nadovšetko milujem. "Dobře, mám ji rád. Jako kamarádku." pokrčil jsem nakonec rameny. Doufal jsem, že vypadám lhostejně a že maminka nepoznala, že lžu. "Diego, jak moc ji máš rád?" "Dost na to, abych ji bránil." "Před otcem?" "Před všemi." vylezlo ze mě nakonec. Mabel určitě stejně ví pravdu. "Jsi do ni zamilovaný?" "Je to neuvěřitelné, ale asi ano. Nenávidí mě, ponižuje mě, řve po mě. Stejně ji miluji. Je to normální?" "Láska hory penáší." usmála se na mě. Mabel nastoupila, posadila se za volant a já na místo spolujezdce. Spoločne sme vyrazili až domov ku Roberte.

ROBERTA

"Slečna, máte návštevu." oslovila ma naša slúžka, zatiaľ čo ja som sedela na gauči v obývačke a premýšľala nad svojím životom. "A kto to je?" spýtala som sa jej. "Ja." ozvalo sa a spoza steny vyšla... "Mabel." vykríkla som a razom sa postavila na nohy. "Čo vy tu robíte?" nechápavo som po nej pozerala. "Zavolala si ma, tak som tu. Poslúchla som ťa a prišla som za svojím synom. Ďakujem ti za to, že si mi osvietila moju myseľ, ktorá bola v tej chvíli zmätená." "Diego už to ví? Myslím, že teď vás bude potřebovat." "A proč si to myslíš?" Otočila jsem se k Mabel zády. "Ehm, řekla bych, že pan Bustamante je na Diega velmi hodný." zdůvodnila jsem ironicky. "Roberto, řekni mi, proč to pro Diega děláš?" "Proč pro něj dělám co? Mabel, já pro Diega nic nedělám! Totiž, abyste mě pochopila, když na Diega nebude mít vliv León, nebude se bezdůvodně vyhazovat ze školy!" vybuchla jsem, protože jsem se bála, že by někdo mohl odhalit mé malé tajemství. No samozrejme malé ako malé, ale je to predsa tajomstvo. "Roberta, kľud. Ukľudni sa, prosím ťa, a povedz mi, čo cítiš k môjmu synovi." pomaly sa ku mne približovala. "Akože čo k nemu cítim?" snažila som sa zakryť rozpaky, ktoré sa ku mne dostavili. "Dobre si počula. Čo cítiš k Diegovi?" podišla ku mne úplne blízko, pohladila ma po vlasoch a prinútila posadiť sa. "Nič." pokrútila som hlavou a snažila sa zatlačiť slzy, ktoré chceli vyjsť na svetlo sveta. "Roberta, miluješ ho? Neklam mi, prosím ťa. Ja nie som ani slepá, ani hlúpa, tak mi, prosím ťa, neklam." Rozhodla jsem se neodpovědět. Mabel nechtěla, abych jí lhala, já ji nechtěla říct pravdu. "Roberto?" Mabel se mnou jemně zatřásla. "Nevím." špitla jsem. "A já ji říkala, ať nelže!" Mabel se podívala do stropu a sepnula ruce, jako kdyby se modlila k Bohu. "Nelžu." oponovala jsem. "Ale to je teď vedlejší. Co tady děláte?" "Už jsem ti to říkala." "Ne, takhle to nemyslím. Co děláte tady. U nás doma. Přišla jste za Almou? Nebo Martínem?" "Kdo je Martín?" Nechápavo sa na mňa zahľadela. Ajaj, opäť som pustila jazýček na prechádzku. No nevadí mi to. Ale myslela som si, že o tom vie. Ako to, že nič netuší? Ešte jej to nik nepovedal? "Viete, Martin je..." nestihla som dopovedať, pretože spoza rohu sa k nám pomaly začal približovať Diego. Keď som ho zbadala, môj tep sa zrýchlil a začala som strácať pojem o všetkom naokolo. Ale čo tu robí? Prišiel s Mabel? Ach nie, okamžite ho musím vyhodiť. Ale nemôžem. Kruci, prečo to nemôžem urobiť? Prečo som pri jeho pohľade taká slabá a bezbranná? Zůstala jsem jako tvrdé y. S otevřenou pusou, jelikož jsem ještě před pár vteřinami mluvila, ale jeho osoba mi utrhla slova ode rtů. "Ahoj." pozdravil Diego tiše a postavil se vedle své matky. "Co tady děláš?" zašeptala jsem zlověstně. "Kdo je Martín?" přidala se do toho Mabel. "Já." ozvalo se za mými zády. "Roberto, nepředstavíš nás?" Martín se postavil vedle mě a ruce mi ochranitelsky položil na ramena. Nemohla jsem odpovědět, snažila jsem se překonat slzy. "Roberto, děje se něco?" naklonil se ke mně starostlivě. "Ne, tati, vůbec nic. Já jen…" "Otec? On je tvoj otec?" vypúlila na mňa oči Mabel. Pomaly, ale isto som prikývla a snažila sa udržať v rovnováhe, ktorú som stále strácala. "A nie je tvoj otec náhodou Pardo?" nechápavo zmraštila čelo. "Bol" zhlboka som sa nadýchla "ale nebol to môj skutočný otec. Tiež som sa to dozvedela len pred niekoľkými mesiacmi." pousmiala som sa a snažila sa zahnať pocity, ktoré sa ku mne valili ako horúca láva vyvierajúca zo sopky. Bola som ako na ihlách a netrpezlivo čakala, čo sa bude diať. "Roberto, můžeš mi vysvětlit, kdo je tato dáma? Diega znám. A může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje? Roberto, proč jsi tak strašně bledá?" "To je Mabel, Diegova matka." "Aha, to je ta žena, kterou jsi…" "Ano, tati, to je ona." skočila jsem Martínovi do řeči, aby neprozradil jedno z veřejných tajemství, které se zrovinka Diego nemusel dozvědět. Martín se otočil k Mabel. "Těší mě, jsem Martín Reverte, Robertin skutečný táta." "Mabel, Diegova matka." Podali si ruce a automaticky si začali říkat jménem. "Nedáte si pohárik, Mabel?" navrhol jej môj otec a usmial sa na ňu. "Samozrejme, veľmi rada." s radosťou prijala a tiež mu venovala úsmev. Potom sa spolu vytratili preč. Ostala som tam len ja s Diegom. "Nič mi nepovieš?" spýtal sa po niekoľkých minútach ticha a prisadol si ku mne. "Nemám čo." pokrčila som ramenami a snažila sa nahodiť čo najľahostajnejší výraz. Na chvíľu sa zamyslel, no hneď mi aj odpovedal. "Ja by som aj o niečom vedel." "A o čom?" nadvihla som obočie. "Mohla bys mi prozradit, proč mi stále nedůvěřuješ. Já už vážně nemám ponětí, jak ti dokázat, že v tvém vyloučení ze školy nemám prsty." "Víš, čím to bude, Diego?" zašklebila jsem se. "Tím, že v něm prsty máš. Ty jsi to podepsal. Když chceš, abych ti věřila, proč jsi to udělal? A vůbec, Diego, to nemá cenu. Nechci si s tebou povídat. Ani teď, ani nikdy jindy. Ani o tom, ani o ničem jiném. Chci, abys mi dal konečně pokoj. Dosáhnul jsi svého. Už na škole nejsem. Co po mě ještě chceš? Abych ti pogratulovala? Fajn, tak ti teda z celého srdce blahopřeji!" Diego podrážděně vyskočil. "Roberto, nech toho! Tak to přeci není!" "Tak ako to je?" skočila som mu do reči a zároveň skričala. "Môj otec ten podpis sfalšoval. Prisahám ti, Roberta. Ja som nič také nepodpísal. Navyše, o tom čase som bol v umývačke áut. Ak chceš, kľudne ti aj ukážem lístok, aby si mi verila. Mám ho tu." a už sa začal prehrabávať v peňaženke. No ja som mu aj napriek tomu nič neverila. Čo ak nikde nebol a chce len zakryť to, čo mi spôsobil tak, že ma oklame a čaká, že ja mu na to skočím? "Tak dobre, ukáž mi ho a ja ti budem veriť." prekrížila som si ruky na prsiach a čakala, čo z neho vypadne.

DIEGO

Sakra, kde je ten zatracený lístek… Do háje, já jsem ho strčil do kalhot. A ještě ke všemu ne do školní uniformy. Jáj, mě trefí. Co jí teď řeknu? "Tak kde ho máš? Ten lístek. Čekám." "Víš, Roberto,…" Zakroutila očima a zašklebila se. "Diego, nech toho. Nesnaž se. Jsi lhář. Jako tvůj otec. Možná ještě horší. Už mě to nebaví. Nemohli bychom toho nechat?" "Ale tak to není. Ten lístek jsem dal do kalhot. Ale ne do kalhot školní uniformy. Do jiných. Momentálně je nemám na sobě, pokud sis nevšimla." "Ty si myslíš, že sledujem, čo máš oblečené?" skoro až kričala. Ach nie, čo teraz? Teraz si o mne určite myslí to najhoršie a nikdy v živote mi už neodpustí. Nikdy. Čo mám robiť. "Hádam nie si slepá." pokýval som hlavou a zahľadel sa na ňu. Zračila sa v nej obrovská nenávisť. Nenávisť? Ale prečo? Prečo nenávisť? A vlastne - aká nenávisť? "Nie, nie som slepá, ale nie som ani sprostá. Ty ma opäť vodíš za nos, Diego!" nakričala do mňa a buchla ma po ramene. Rozzlobilo mě, že mi stále nevěří. Zachytil jsem její zápěstí. "Pust mě, Diego!" obořila se na mě. "Ne, nepustím." Přitáhnul jsem si ji blíž k sobě, přestože se bránila. "Diego, okamžitě mě pusť, nebo začnu křičet!" "Křičela jsi na mě už předtím. Nebude v tom moc velký rozdíl. A pustím tě, až mi uvěříš." "Nejraději bych tě… Tak spusť, ty hrdino." pohrdavě se na mě podívala. Sklonil jsem se a políbil jsem ji na tvář. "Mám tě rád, Roberto, jsi moje kamarádka." lhal jsem. "Předtím jsi tvrdil, že jsme nepřátelé." "Neřekl jsem pravdu. Tedy ne celou. Ty mě za nepřítele považuješ, nebo se snad mýlím?" Tak strašně rád bych se mýlil… "A za čo iné ťa asi môžem považovať, keď ma tvojou vinou vyhodili zo školy?" osopila sa na mňa, no ja som jej zápästie stále zvieraj vo svojich rukách a aj napriek tomu som ju nepustil. "Roberta, ešte koľko krát ti budem musieť povedať, že ja s tým nemám nič spoločné?" teraz som už aj ja zvýšil hlas, no nebolo to preto, že by som bol nahnevaný, ale bolo to preto, lebo som už nemohol ďalej počúvať to, ako ma obviňuje. Veľmi ma to zraňovalo, aj keď som sa bál pripustiť si to. No bolo to tak. Veľmi som trpel, keď z jej nádherných a tak sladkých úst vychádzali tieto hrôzostrašné slová. "Roberto, jak ti mám dokázat, že v tom nemám prsty?" začínal jsem být zoufalý. "Roberto? Princezno moje, Roberto? Kde jsi?" zaslechli jsme náhle volání. Roberta využila mé chvilkové nepozornosti a vytrhnula se mi. "Tady, mami." zavolala, obešla mě a vyšla matce vstříc. Vřítila se jí do náruče. "Princezno moje, mluvila jsem s Pascualem. Nemůže nic dělat, ten parchant Bustamante… Ach, Diego, co tady děláš?" Podivila se Alma, zatímco svírala Robertu. Ta měla zabořenou tvář do jejího mohutného chlupatého kožichu. Věděl jsem, že pláče. Nebylo to slyšet, ale vidět. Třepala se a ramena se jí zvedala nahoru a dolů… "Prišiel som za Robertou vysvetliť jej, že v tom jej vyhodení zo školy nemám nič spoločné, ale ona mi neverí, tak sa môžem kľudne vrátiť naspäť do školy." porazenecky som sklopil hlavu a chystal sa na odchod. "Diego, nechápem ti. Veď na papieroch bol predsa tvoj podpis." nechápavo pokrútila hlavou Alma. "Ale Alma, pochopte, že ja s tým nič nemám. Otec môj podpis sfalšoval a tak ma zároveň odlúčil od Roberty, pretože vie že ju mi..."zahryzol som si do jazyka "že ju mám rád." dopovedal som. Alma na mňa len zízala ako na zjavenie. "Tak ja už pôjdem. Povedzte mame, že som si vzal taxík. Zbohom." rozlúčil som sa, no rozlúčil ako rozlúčil, a vyšiel som z domu Roberty. Hneď sa mi aj podarilo chytiť taxík, ktorým som sa zviezol do školy. Cestou jsem usilovně přemýšlel, co dál. Musím Robertu dostat zpět do školy, ale jak? Někde přece otec musel udělat chybu, ale kde?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vondyparasiempre vondyparasiempre | E-mail | Web | 23. srpna 2011 v 20:26 | Reagovat

je to krááááááááááásane WAU uplne uzasneéééééééé

2 rebelka rebelka | 23. srpna 2011 v 20:48 | Reagovat

Waw.. užasne, hneď teraz si idem prečítať druhý diel...:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama