Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Jak to bylo doopravdy: Část XL.

30. září 2011 v 11:00 | Very |  Jak to bylo doopravdy
A tak jako vše má svůj konec, tahle povídka také. Před pěti měsíci a sedmi dny jsem uveřejnila její první část s úmyslem udělat z ní jednorázovou povídku o dvou částech. Ale nakonec se z původní jednorázovky stala povídka o čtyřiceti dílech, což se mi zdá víc, než požehnaně. Velice mě těší, že se Vám tato povídka líbila a mrzí Vás, že již končí. Ale když něco končí, něco nového začíná. Všichni víme, že život je jen o koncích a nových začátcích. Doufám, že i tato poslední část se Vám bude líbit alespoň tolik, jako ty předchozí. Kdo ví? Třeba dostanu nápad a mohla byh napsat díl EXTRA k nějakému významnému svátku. (Něco v záloze bych měla. Usmívající se) Uvidíme. Ale samozřejmě záleží také na Vás. Užijte si povídku i nadcházející víkend. Vaše Very. Mrkající



ČÁST XL.
Nechtěl jsem na sebe upozornit, ale jaksi mi ta slova unikla nahlas. Dul se na chvíli otočila ke mně. V očích otazníky, ústa dokořán. Potom svůj pohled znovu upřela na obrázek ve svých rukách. Momentálně mi scházela trpělivost, ale nezbývalo mi nic jiného, než čekat, až se znovu zaměří na mě. Bylo mi jasné, že to, co viděla, bude chtít jisto jistě vysvětlit.

DULCE

"Ten je můj nejoblíbenější…" ozvalo se náhle za mými zády. Trochu jsem se vylekala. Neměla jsem tady co dělat. Měla jsem poslušně čekat v pracovně. Ale to já ne. A možná je to dobře. Jinak bych nevěděla… Na několik vteřin jsem se otočila k Uckerovi, ale nyní mě zajímal jen obrázek. Byla to moje podobizna z toho dne, kdy jsme byli na večírku. Tehdy, když jsem si poranila kotník. Ale nebyla jsem to tak úplně já. Ta dívka na obrázku měla mou tvář a v podstatě i účes, ale vlasy měla poseté drobnými hvězdičkami a z očí jí vyzařovala radost. Ano, tehdy jsem byla šťastná, když jsme na místo konání večírků přišli. Na rtech jsem měla krásný úsměv a ve vlasech drobnou korunku. Pod obrázkem bylo úhledně připsáno Večernice. Nemohla jsem se ani nadechnout. Nic jsem nedokázala pochopit. Ani sebe. Mám radost? Nebo ji nemám? Bylo na čase začít si vyjasňovat některé věci. Stálo mě mnoho úsilí zvednout zrak od obrázku a otočit se k Uckerovi. Rámeček jsem stále pevně svírala. "Proč tady to všechno?" Nemusela jsem mu vysvětlovat, co vše zahrnuje tato věta. Pochopil. Pokrčil rameny. "Proč bych ti to měl vysvětlovat? Byl bych to udělal, ale ty mi stejně neuvěříš. Jako vždy." Zakroutil hlavou. "Christophere, prosím, nech toho a řekni mi pravdu." "Ne. Obvinila bys mě, že lžu. Podobně jako když věříš Rubenovi." zamumlal a sklonil hlavu. Zřejmě se už na mě nechtěl dívat a já se mu vůbec nedivila. Byla jsem si naprosto jistá, že by mě nejraději okamžitě vyhodil z jejich domu. Ale to jsem nemohla dopustit. Nejprve jsem mu vše musela objasnit. A on mě. "Nevěřím mu. Už ne. Já už vím pravdu. Slyšela jsem váš poslední rozhovor a řeknu ti, nebylo nic snadného poslouchat to, ani se nepohnout z místa, abyste mě nenachytali a raději nezmlkli. Málem bych to udělala, ale naštěstí mě Any zadržela. Jinak bych ještě stále nic nevěděla." Ucker zvedl hlavu a překvapeně se na mě podíval. Ušklíbnul se. "Aha, tak proto ses s ním líbala v hale v Elite Way." Musela jsem se usmát. "Já jsem se s ním nelíbala. Kdybys chvilku počkal, viděl bys, co jsem zase vyvedla. Trochu se obávám, jaké následky z toho vzejdou, ale nikdo a nic mě nemohlo zastavit. Škoda, že jsi přišel o výraz úžasu na jeho tváři, když jsem mu všechno vykřičela do tváře." Jako zhypnotizovaný zopakoval: "Nelíbala?" On snad slyšel jen tu první větu… "Ne. Nemohla jsem na sobě nechat znát, že vše vím. Vymyslela jsem si účinnější pomstu. Poměrně sladkou, kdyby mě pak nečekalo další překvapení v podobě toho, že se ti nemůžu omluvit, jelikož jsi někam zmizel." "Co jsi Rubenovi provedla?" Naprosto ignoroval mou narážku na to, aby mi vysvětlil, proč vlastně odešel. "To bys měl vidět!" zasmála jsem se. Posadila jsem se na postel, odložila obrázek a zasněně jsem se podívala do stropu. "Předstírala jsem, že mu konečně dovolím i něco více. A když to nejméně čekal… Bum!" Vykopla jsem nohu a zvedla ruce, zaměřila jsem svou pozornost na postavu ve dveřích. "Myslím, že nyní i kdyby s ním nějaká slečna chtěla strávit noc, Ruben bude indisponován." Musela jsem se usmát. I Ucker se usmíval a oči mu jiskřily. Pak zvážněl. "Nelžeš mi?" Zatvářila jsem se uraženě. "Ne! Proč bych to dělala?" Zamyšleně překonal vzdálenost, která nás dělila a posadil se vedle mě. Nevěnoval mi žádnou pozornost. Zřejmě vstřebával veškeré informace, kterých se mu dostalo. Se stejně zádumčivým výrazem vzal rámeček z nočního stolku. "Večernice…" zamumlal. "Vidíš, teď už ti věřím. Moc mě mrzí, že jsem ti nedůvěřovala a nemám ponětí, jak to napravit. Promiň mi to. Jenže ty jsi mi taky neřekl pravdu, když jsem se tě ptala. Chrisi, já bych ti věřila, kdybys mi to prozradil. Víš, jak jsem trpěla, když jsi mi to nechtěl říct a já uvěřila, že jsi zlý? Taky bych ti měla poděkovat, že jsi stál za mnou, ale přestože jsem všechny hlouposti vyvedla já, zlobím se, že jsi mi neřekl pravdu. Taky bych to mohla brát tak, že jsi mi nevěřil. Ale já to tak nechci brát. Teď, když už všechno oba víme, mohl bys mi odpovědět na mou otázku? Strašně moc by mě to zajímalo…" Mezi slovy jsem se postavila a přešla jsem ke stolu, znovu jsem zvedala jednotlivé obrázky a když jsem jich svírala již několik, otočila jsem se k Uckerovi a ukázala mu je. Jako kdyby je neznal a nekreslil je. Pozoroval mě, ale mlčel. "Chrisi!" vykřikla jsem zoufale. Na chvíli odvrátil zrak, ale potom se mi pevně zadíval do očí. "Je to naprosto jednoduché. Když trošku zalovíš v paměti, možná na odpověď přijdeš i sama. Nemůžu tě dostat z hlavy už od té doby, kdy jsi mi před několika týdny skončila v náručí. Tehdy jsem byl zoufalý, protože jsem si myslel, že už tě v životě neuvidím. Byl to první obrázek, na kterém ses objevila. Řekl jsem si: Proč nenakreslit tu hezkou zmatenou slečnu? Nikdy víc se s ní nesetkám a byla by škoda zapomenout na její pěknou tvářičku, což se určitě dřív, nebo později stane. Neměl jsem nejmenší tušení, že tě znovu potkám. Tenkrát v Elite Way School, kdy jsme do sebe narazili a ty ses znovu objevila v mém náručí, jsem si myslel, že je to jen sen. Neměl jsem čas přemýšlet, kde ses tam vzala, jelikož přišel Pedro. Byl jsem rád, že jsme se stali kolegy a hned zpočátku také přáteli. Ani jsem si nestačil uvědomit, kdy jsi mě pobláznila. Nedokázal jsem si tě vytřískat z hlavy. Pořád jsem tě měl před očima. Především tvůj užaslý výraz, když jsme se viděli podruhé a také když jsi zjistila, že budu Diego. Tvá životní láska. Z mysli se mi nepodařilo dostat ani tvůj úsměv, nebo káravý pohled, když jsi mi sdělila, že umím obstojně kreslit." "Nádherně." opravila jsem ho, ale hned jsem zase zavřela pusu, aby pokračoval. V břiše jsem měla motýlky z jeho slov. Jsi má životní láska… "Doufal jsem, že bys mě třeba jednou mohla mít ráda i o něco více, než jen jako kamaráda. A v tu chvíli se tam objevil Ruben. Hned od začátku mi byl nesympatický. Jsem si jistý, že si zpočátku myslel, že jsi má přítelkyně. Ale ani to by mu nebránilo kout ty své zvrhlé plány. Při našem prvním soukromém rozhovoru jsem se prostě neovládnul a trochu jsem mu poničil fasádu. I to využil ve svůj prospěch. Zbytek už zřejmě znáš." Postavil se a položil rámeček na své místo. Jenže já měla v hlavě stále zmatek. Sice menší, ale byl tam. Chtěla jsem znát odpověď na mnohem více věcí. Nemusela jsem se ptát, odpověděl mi i bez dalších otázek. Pomalu mířil ke mně. "A Večernice? Málem jsem spadl ze židle, když jsem tě uviděl na tom večírku. Krásná jako noční princezna. Zvlášť když ses smála Chrisovým vtipům. Neuvěřitelně jsem žárlil, že tě někdo dokáže rozesmát a já do té skupiny nepatřím." "Ale ano…" Nedořekla jsem větu, přerušil mě. "Možná kdysi, po aféře s Rubenem ne." Na chvíli se odmlčel a potom mi položil otázku. "Pamatuješ si, když jsi onemocněla?" Počkal, až přikývnu a pokračoval. "Usmívala ses, když jsem tě objímal. Uvěřil jsem, že mě máš ráda, ale nevěděl jsem, proč se mi vyhýbáš. A dozvěděl jsem se to až mnohem později. Dul, když jsme u toho zpovídání, vysvětli mi, proč jsi nechtěla, abych odešel? Usnula jsi mi v náručí." Začervenala jsem se. Pokrčila jsem rameny. "Co já vím. Blouznila jsem. Nemám ponětí, co se mi honilo hlavou…" lhala jsem. "Proč jsi odešel, když sis myslel, že Rubena políbím? Urazil ses?" vrátila jsem se zpět k jeho vyprávění. "Ne." "Jsi do mě zamilovaný?" zeptala jsem se a nedokázala jsem skrýt svou zvědavost a strach z odpovědi. "Už jsem ti řekl, že asi jsem. Spíš určitě, než asi." upřesnil. Málem jsem se zatočila radostí. "Miluješ mě…" zopakovala jsem šťastně a usmála jsem se. "Ano, miluji tě." Přikývl a tváře měl rudé. Podlomila se mi kolena a nebýt Uckera, nejspíš bych skončila na zemi. "Ještě že tě mám…" pochvalovala jsem si a uvelebila jsem se v jeho náručí. Ruce jsem si omotala kolem jeho krku. "Nevadí mi chytat anděly. To se nestane jen tak někomu, že mu do objetí vklouzne anděl. A hned několikrát." podotknul a zdálo se, že se nemůže ani nadechnout. Nemohlo to být tím, že bych na něj spočívala celou vahou, jelikož jsem již stála pevně na svých. "Já nejsem anděl. Já jsem Večernice." Rozpustile jsem ho cvrnkla do nosu. "To je téma naší další konverzace?" zeptal se a zdálo se, že zamýšlí pustit mě. "Když mě pustíš, spadnu!" upozornila jsem ho. "V tom případě tě radši budu držet. Nebo se chceš raději posadit?" "Ne, to držení mi vyhovuje. A téma naší další konverzace? Co třeba žádná další konverzace? Jen jedna věta? Miluji tě." Zatajila jsem dech a čekala, co udělá. Jeho výraz se nezměnil. Byl stále ostražitý. "To se mi docela zamlouvá." Pohled upřel na mé rty. A já udělala totéž. Přestala jsem se usmívat. "Nedopadnu jako Ruben?" zašeptal, hlas se mu třásl. Nepatrně jsem pokrčila rameny. "Já nevím, ještě si to rozmyslím. Zkusíš to?" "Dodáš mi odvahu?" Pohladila jsem ho po tváři a postavila jsem se na špičky. "Myslím, že kdybych ještě chvíli počkal, třeba bys mi tu pusu dala i sama, ale já už to nemůžu vydržet. Ztrácím trpělivost." zamumlal ještě a konečně se sklonil. Než jsem zavřela oči, stačila jsem si všimnout, že i on zavírá ty své. Něžně se svými rty otřel o mé a mě se zatočila hlava. "Ještě štěstí, že mě držíš, jinak bych upadla." špitla jsem, aniž bych otevřela oči. "Nejsem si jistý, jestli to s tím držením a padáním není vzájemné." odpověděl mi a znovu mě políbil. Ale tentokrát už méně opatrně. Méně stydlivě. Trvalo, než jsme se od sebe odlepili a podívali jsme se na sebe. "Ještě dnes ráno jsem se bála zítřejšího natáčení. Měl jsi mi dát pusu." "Ne, Diego měl dát pusu Robertě. Já ti chtěl dát pusu už dnes." "Lžeš." obvinila jsem ho. "Ano, ale neměj mi to za zlé. Po pravdě, já ti chtěl dát pusu už mnohem, mnohem dřív." Pevněji jsem se k němu přitiskla. Sevřel mě silněji kolem pasu a zvedl ze země. "To znamená, že teď mi musíš dát alespoň tolik polibků, kolik bych dostala, kdybys mě políbil už mnohem, mnohem dřív." usmála jsem se a i on se na mě usmál. "Jen když mi slíbíš, že uděláš totéž." "Fajn, jsme dohodnuti. Miluji tě." přikývla jsem a věnovala mu sladký polibek. "Miluji tě."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 30. září 2011 v 14:23 | Reagovat

Nádhera! Klobúk dolu! Len ma naozaj mrzí, že už je koniec...Táto poviedka patrila medzi moje TOP (no, ostatne ako všetky od teba, ale fakt do TOP TOP) a je mi ľúto, že končí, no končí nádherne!! Naozaj ti ďakujem. To už bolo 5 mesiacov? Ten čas tak letí :-)

2 Dulce_6 Dulce_6 | 30. září 2011 v 14:28 | Reagovat

krasneee...skoda ze to je posledni diel:-)....tuto poviedku mam valemi rada :-D

3 rebelka rebelka | 30. září 2011 v 15:47 | Reagovat

no krajší koniec byť ani nemohol..:D ja nato můžem povedař len: waw, fantastické..:D Máš obrovský talent Very len tak ďalej :D To už 5 mesiacov som závislá na tejto poviedke? hmm :D :D :-)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 30. září 2011 v 15:59 | Reagovat

si šikovná ... ukončila si to naozaj prekrásne

5 RBD-Werisek RBD-Werisek | E-mail | Web | 30. září 2011 v 17:06 | Reagovat

Wow,úžasné, nádherné... :-)

6 culka36 culka36 | 30. září 2011 v 17:18 | Reagovat

;-)  ;-) neviem čo mám napísať, ale pokúsim sa o to. Takže v prvom rade táto poviedka mi prirástla k srdiečku ako aj tá čo ste mi draovali s Paulou. Vždy som sa tešila na ďalší diel, čo sa stane ako to bude medzi nimi. Som rada, že pochopila, a že boli spolu. Bude mi chýbať, ale ako si napísala, tak jedno končí a druhé sa niekde ešte len začína. :-)

7 robertita96 robertita96 | 30. září 2011 v 18:09 | Reagovat

je to nadherne ja som ani nevedela ze je to úposledny  diel dost ma to zaskocilo  prtoze tato poviedka patrila k mojim najoblubeniesim a j emi luto ze konci pretoze bola krasne a ten koniec bol najkrajsi  bude mi chybat ale tesim sa na dalsiu poviedky lebo ao viem kde sa jedno skonci nieco nove zacina :-)  :-)

8 Mušú Mušú | 30. září 2011 v 18:37 | Reagovat

Naozajstá nádhera :-).. krásna poviedka, nádherne ukončenie :))

9 aanyy54 aanyy54 | 1. října 2011 v 11:10 | Reagovat

nádhera :D  :D  :D  :D len škoda že už je koniec toto bola ta naj naj poviedka :-D  :-D  ;-)

10 Sissa Sissa | 1. října 2011 v 13:41 | Reagovat

Nádherný koniec.... neviem čo iné by som napísala krása wow :-)

11 vondyparasiempre vondyparasiempre | E-mail | Web | 4. října 2011 v 12:32 | Reagovat

užasny koniec je to náááááááádhera :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama