Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Sázka

21. října 2011 v 21:00 | Very |  Jednorázové povídky
A protože jsem slíbila odměnu i věrným čtenářkám, nemůžu na ně zapomenout. Toužily jste po jednorázové povídce. Máte ji mít. Jenom a jenom pro Vás (ale upřímně doufám, že se o ni podělíte i s ostatními Usmívající se) je tady povídka o Dulce a Christopherovi - Sázka. Doufám, že se Vám bude líbit a že Vás potěší. Prosím, nezapomeňte na komentáře. Vaše Very. Mrkající



Sázka
"Uckere, co tady děláš?" položila jsem ruku na rameno jednoho ze svých nejlepších přátel. "Ahoj, Dul. Přemýšlím." odvětil a otočil se zpátky k nebi posypanému mihotavými hvězdičkami. "A o čem?" "Hm, víš, že já ani nevím?" Zasmála jsem se a zaujala místo vedle něho. Chvíli jsem tupě zírala na nebe plné světle modrých teček a snažila se pochopit, co se na nich lidem zdá tak romantického, tak přitažlivého, ale po chvíli jsem to vzdala, bokem jsem se opřela o zábradlí balkónu a zaměřila se na profil Uckerova obličeje. I on byl opřený o zábradlí, nýbrž on měl založené ruce a jimi se o ně opíral. Oči stále upíral na to nijak se neměnící nebe. "Nechápu, co tam vidíš." zamumlala jsem. "Nepodívala ses, nemůžeš to pochopit." usmál se na mě, ale než jsem se nadála, hlavu už měl zase otočenou vzhůru. Vzdychla jsem. "Podívala, stejně nevím, co tě na nich tak fascinuje." "Víš, vlastně ani já. Nýbrž ta třpytivá světélka mě přitahují. Neskonale. Neumím to vysvětlit ani sám sobě, natož tobě." Znovu jsem se zadívala na tmavou noční oblohu a snažila se vyřešit tuto hádanku. "Ne, pořád nic." zašklebila jsem se a obrátila svou pozornost zpátky na Uckera. Zasmál se. "Podívej, vidíš tam těch několik hvězd, které se kupí pohromadě, ale jsou jakoby stranou od ostatních? Co ti to připomíná?" ukazoval někde na temnou oblohu. "Za prvé je nevidím, za druhé, určitě by mi to nic nepřipomínalo." Ustoupil, abych se mohla postavit na jeho místo. Ještě jednou mi je ukázal. "Aha, tam tu kupku?" Přikývl. Zamyslela jsem se a snažila zapojit veškerou svoji fantazii. "Já v tom nic nevidím." kroutila jsem hlavou a trošku rozladěně jsem uhodila do zábradlí. "To není možné!" podivil se Ucker, postavil se těsně vedle mě a objal mě kolem ramen. Téměř jsme se dotýkali tvářemi, protože se mírně předklonil a jeho obličej byl náhle ve stejné výši jako můj. "Podívej se ještě jednou a pečlivě!" rozkázal aniž by ze mě spustil zrak. Ale já jako zhypnotizovaná doslova zírala do jeho obličeje. Naštěstí jsem se poměrně rychle vzpamatovala. Přeskočilo ti? Jeho tvář znáš stejně dobře, jako svou, tak na něj tak nekoukej! Ohlédla jsem se znovu k místu, které ukazoval. Náhle jsem opravdu v tom nesmyslném seskupení našla řád a viděla v něm něco více, než jen několik jiskřivých hvězd. Pomalu jsem přikývla a podívala se na Uckera. V očích se mu objevilo zadostiučinění. "Říkal jsem ti to." I on se zadíval na oblohu. Ještě jednou jsem se podívala směrem, kterým byl tak zaujat. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že jsem přeci jen našla obrázek v tak nemožném útvaru. Přestože jen abstraktní, ta skupina už nebyla jen pouhou kupkou pro mě nevýznamných hvězd. Byla symbolem něčeho většího, něčeho, čemu jsem nerozuměla. Zatím. Ale byla jsem si jistá, že ve vhodný čas naleznu odpověď i na tuto otázku. Mátly mě vlastní myšlenky a tak jsem odvrátila pohled od oblohy a raději ho soustředila na Uckera. Sledovala jsem s jakou úctou pozoruje drobné světlé díry v černé látce oblohy. Oči mu jiskřily, jako kdyby byl v tuto chvíli nejšťastnějším člověkem na světě. Na rtech mu pohrával mírný úsměv. "A co v nich vidíš?" zeptal se a nečekaně se otočil zpět ke mně. Vyděšeně jsem uhnula pohledem. "Nic zajímavého." zamumlala jsem. Nedůvěřivě se na mě podíval. "Proč jsem vlastně přišla…?" přemýšlela jsem nahlas a tím se snažila odvést pozornost od tohoto ožehavého tématu, "Aha, už vím! Proč nejdeš dovnitř? Za námi." "Víš, Dul, mám pocit, že mezi vás nepatřím." "Cože?!" Smutně obrátil hlavu jiným směrem, abych mu neviděla do obličeje. Spustil ruku z mých ramen a vzápětí jsem se cítila úplně jinak. Mírný vítr mě studil na kůži, kde ještě před pár vteřinami spočívala Uckerova paže. "Jak to myslíš, že mezi nás nepatříš? Nesmysl. Jsi můj přítel. Jdeme dovnitř. Jdeme se bavit. Nenechám tě tady samotného. A jestli nechceš, ať zmrznu…" "To bych byl nerad." Usmála jsem se. "…tak se se mnou vydáš zpátky dovnitř. A to hezky rychle. Podívej, Any, May, Poncho, Christian. Baví se dobře." ukázala jsem balkónovými dveřmi do místnosti, kde se lidé bavili na večírku. "Ano, většinu těch osob znáte, protože jsou to tví, Anyini, Ponchovi a Chrisovi bývalí kolegové." podotkl. "Ano, ale May je neznala a podívej, jak si s nimi rozumí." "Asi máš pravdu." "To se ví, že ji mám!" zasmála jsem se a byla jsem ráda, že i Ucker se usmál. "Christophere, ale já tady asi zmrznu." zkonstatovala jsem. Nečekala jsem na odpověď. Chytila jsem ho za ruku a táhla ho do pokoje k ostatním. K mému údivu se nebránil a nechal se vést.
Pohledem jsem stále hledala tutéž osobu. Doufala jsem, že se přeci jen dobře baví. Když jsem konečně v davu našla vytouženou tvář, místo uklidnění, které bylo na místě, se ve mně vyklubal neznámý pocit, podobný zlosti. Ale nebyla to jen zlost. Mísila se se strachem. Co se to se mnou děje… Abych zahnala obavy, vydala jsem se k Uckerovi a dvěma dívkám, které se mu věnovaly s až přehnanou pečlivostí. Jedna ho svlékala pohledem až téměř slintala a druhá s ním jednoznačně flirtovala a zdálo se, že se na něj každou chvíli vrhne. "Ahoj." pozdravila jsem je s úsměvem. Ucker, který se doposud mírně usmíval, jakoby zpozorněl a tvář se mu rozjasnila zářivým úsměvem. Možná mě rád vidí! Třeba se jich chce zbavit… "Ahoj." pozdravil a přestože do něj jedna z těch dívek hučela, nevěnoval jí pozornost a raději se soustředil na mě. "Bavíš se?" optala jsem se ignorujíc vražedné pohledy obou žen. Po chvíli jim došlo, že jsou nežádoucí a odešly. "Uf, díky, že jsi mě zachránila. Už jsem se začínal bát." Neubránila jsem se úsměvu. "Maličkost. Bavíš se?" "Teď více, děkuji." "Neděkuj pořád." "Promiň." Zakoulela jsem očima. Chvíli mlčky zíral do davu. "Přemýšlíš?" "Hm…" přikývl. "O nesmrtelnosti brouka?" Zasmál se a opět ke mně obrátil svůj zrak. "Ne, o tom, co bych dělal, kdybys nepřišla." "Ale já přišla." "Co bys dělala, kdyby neodešly?" "Já? Nic." Pochybovačně se zašklebil. "OK. Přiznávám. Vidíš ten kbelík s ledem?" ukázala jsem ke stolu. "Ne, to bys neudělala, jsi odvážná, snad i trochu podobná Robertě, ale ne zase tolik." zaprotestoval. "Vsadíme se?" vyzývavě jsem vystrčila bradu. "Klidně. Ale já zadávám úkol." Zamyslela jsem se, to je dost ožehavé. "A odměna?" "Výherce si ji může vybrat." Zaváhala jsem, ale nakonec jsem k němu natáhla ruku. "Platí." usmála jsem se a potřásla si s ním pravicí. "Co mám udělat?" Ucker neváhal ani chvíli a pevně se mi zadíval do očí. "Rozhlédni se." rozkázal. Poslechla jsem, ale nechápala jsem, proč to mám udělat. "Co tím sleduješ? Kam míříš?" zmateně jsem se zeptala. "Je tady spousta mužů. Polib jednoho." V hlavě se mi začal tvořit plán. "Hm, kohokoli?" Přikývl. "Kteréhokoli." Podezřívavě jsem se na něj podívala. Na rtech pobavený úsměv, oči v jednom plameni. "Fajn." přikývla jsem s prohnaným úsměvem. Chytila jsem Uckera za ruku a dotáhla ho až k malému pódiu v rohu místnosti. "Promiňte mi, prosím, že vás ruším, ale chci vám něco oznámit." zavolala jsem do davu. Ucker mě s tázavým, ale veselým výrazem pozoroval. Myslí si, že to neudělám. Ale to se plete! Po chvíli se ke mně obrátila pozornost všech přítomných. "Právě jsem uzavřela sázku. Políbím kteréhokoli muže v této místnosti. Chci, abyste byli svědky, aby mi potom dotyčná osoba nemohla říct, že jsem podváděla. A dejme se do toho. Jak se říká: S chutí do toho, půl díla je hotovo!" zasmála jsem se a dřív, než to kdokoli mohl čekat, seskočila jsem z pódia, skočila Uckerovi okolo krku a přitáhla si jeho obličej blíže. Nestačil jakkoli zareagovat a už jsem měla rty přitisknuté k jeho. Ještě na poslední chvíli jsem si všimla, že zavřel oči, ale potom i mě klesla víčka. Za méně než vteřinu jsem se zase odtáhla. Všichni na mě vyjeveně zírali. Lépe řečeno, všichni na NÁS vyjeveně zírali, ale vzápětí se ozval burácivý smích, potlesk a radostné výkřiky. Ucker na mě upíral zmatený pohled. Rychle jsem se vymanila z jeho náruče, protože mě stihnul obejmout a vystoupila jsem na pódium, kde jsem byla chráněna před jeho otázkami. "Vyhrála jsem?" Všichni současně zaburáceli: "Ano!!!" A já se spokojeným úsměvem sestoupila z pódia a s vítězoslavným úsměvem jsem se podívala na Uckera. Ale něco v jeho pohledu mě zarazilo. Přesto, že pobaveně kroutil hlavou, v jeho výrazu bylo něco neobvyklého, ale já nemohla přijít na to, co. Ale i ve mně se vzbouřily všechny pocity a já najednou neměla ponětí, co si myslet. O Uckerovi, o sobě, o nás… Co k němu vlastně cítím? Je normální, abych si takhle užívala jeho polibky? Aby se mi roztřepala kolena? Hloupost, to vše si jen namlouvám. Proboha, Dulce Marío, vzpamatuj se trochu! Bouří se ti hormony. Kdy přesně ses zbláznila? Mám takový pocit, že dnes už máš alkoholu dost. Ale dnes už za Uckerem nepůjdeš. Pro odměnu si přijdeš zítra. Stejně si musíš ještě promyslet, co si budeš přát. Byla jsem si vědoma toho, že očekává, že za ním přijdu, ale já místo toho raději zamířila k vyjevené Any a May. "Co to bylo?!" vybafly na mě, ani jsem u nich ještě nestála. Bezstarostně jsem se zasmála. "Co? Tamto?" nenápadně jsem ukázala k Uckerovi. "Ano, přesně to." přikývly. "Vysvětlila jsem to všem. Vsadila jsem se, že políbím kohokoli v této místnosti." "Nelhala jsi?" podivila se May. "Ne." "Nejsi opilá?" zamračila se Any. "Ne!" zasmála jsem se. Rychle jsem jim převyprávěla, jak k oné sázce vlastně došlo. "Co bys dělala, kdyby někoho určil?" "Nevím, bylo by to horší. Ale on neurčil a já mu to mohla vrátit i s úroky. Poncho i Chris se na něj již vrhli." zasmála jsem se, když jsem se ohlédla Uckerovým směrem. Nakonec se tomu zasmála i děvčata. "A co si vybereš jako odměnu?" "To ještě nevím. Ale něco už vymyslím." usmála jsem se. Když se nikdo nedíval, nenápadně jsem se dotkla rtů a musela se usmát.
Během večera se mě ještě několik osob zeptalo na pravdivost sázky a důvod mého konání, ale nakonec se všichni spokojili s vysvětlením, že šlo pouze a jen o sázku. Ale těsně před koncem oslavy ke mně přistoupila May. "Dulce, můžu mít otázku?" "Klidně se ptej. Předpokládám totiž, že tohle nebyla ona otázka." "Ne, nebyla. Jsi si jistá, že v tom nebylo něco víc?" "Ne, byla to jen sázka. Christopher nevěděl, co zamýšlím." usmála jsem se klidně. "Nejsi do něj…" May ani nestihla dopovědět a já už kroutila hlavou. "Ne, to opravdu nejsem. To bych musela vědět, ne?" "Asi ano…" přitakala May, ale přesto si mě starostlivě prohlížela. "May, vážně, klid, nic mi není!" "Fajn, Dul, a napadlo tě třeba… ne, že bych si byla jistá, je to jen možnost… že by do tebe mohl být Ucker zamilovaný a ty mu potom provedeš toto?" "To mě nenapadlo." přiznala jsem popravdě po chvilkovém zaváhání. "Bože, May, dost. Mateš mě. Tohle je hloupost. Plete se ti to, tady nejsme v telenovele. A pojď, obě jsme unavené a musíme si odpočinout."
Ještě dlouho jsem se převalovala na posteli a přemýšlela nad Mayinými slovy. Napadlo tě, že by do tebe mohl být Ucker zamilovaný? Co když měla May pravdu? Srdce mi poskočilo radostí. A postupem času, kdy jsem si pomalu začala uvědomovat, co se opravdu stalo, a začala jsem si vyjasňovat některé drobnosti, jsem usnula.
Cestou k Uckerovu domu jsem byla celá nesvá. V noci jsem si konečně přiznala pravdu a náhle mi všechny kousky skládanky do sebe krásně zapadly. Teď už jsem si nebyla jistá jen jednou věcí. Co cítí Ucker? Maite mě tak zmátla, že jsem byla rozklepaná jako dítě, které jde poprvé do školy a neví, co má očekávat. Nikdy se mi to nestalo. Vždy jsem si byla jistá sama sebou. "Klid, Dulce, uklidni se…" přemlouvala jsem se, ale zbytečně. Každopádně Ucker nesmí poznat, jak jsem rozrušená, rozhodla jsem se po chvíli, ale to už jsem parkovala před domem Christophera. Vystoupila jsem a s úsměvem jsem se vydala ke vstupním dveřím. Po krátkém zaváhání jsem zazvonila a ani jsem se nestihla nadechnout, už se otevíraly dveře a v nich stál Ucker. "Ahoj." usmála jsem se na něj. "Dobré ráno." odpověděl mi na pozdrav unaveně. Ustoupil, abych mohla vejít. "Právě jsem vstal." vysvětlil mi, když jsem vešla do kuchyně. "Dáš si snídani?" "Ráda." přikývla jsem. Byla jsem nedočkavá, abych si s ním mohla promluvit a ani jsem si neuvědomila, kolik je hodin. "Omlouvám se, já si nevšimla, že je ještě tak brzy." Klidně se na mě usmál a začal s přípravou kávy. "Nevadí, už jsem byl vzhůru déle, jen se mi nechtělo vylézt z postele. Ale jak vidíš, už jsem i převlečený. Jen mám hlad." "Vidím." přikývla jsem se smíchem. Podal mi hrneček s kávou. "Díky." "A co jsi vlastně potřebovala?" otočil se ke mně, protože čekal, než se udělají toasty. Náhle mi začalo být horko. Kousla jsem se do rtu. Uhnula jsem pohledem a odložila hrnek. "Ehm, přišla jsem si pro výhru." Když jsem se na Uckera znovu podívala, stihla jsem jen postřehnout jeho zvláštní pohled a náhle jsem se ocitla v jeho náručí se rty přitisknutými k jeho. Přestože jsem byla překvapená, spokojeně jsem zavřela oči a oplácela všechny jeho polibky se stejnou vřelostí, s jakou mi je dával. Po chvíli se nepatrně odtáhl a vtisknul mi několik jemných polibků. I ty jsem mu vrátila. Když se odtáhl, rychle se otočil. Ruka mu vyletěla ke rtům a následně k čelu, jako kdyby si říkal: "Co jsem to, proboha, udělal?!" Zírala jsem na jeho záda a snažila se přijít na to, proč udělal to, co udělal. "Tak co sis vybrala jako výhru?" otočil se ke mně Ucker, ale pohledem se mi vyhýbal. Sebrala jsem veškerou svou odvahu, zhluboka jsem se nadechla a spustila: "Víš, možná, že to úplně změní vztah mezi námi… Ne, možná ne, určitě!" "Dul, prosím, vyjádři se." požádal a díval se do země. "Fajn. Tak tedy, chci, abys mě ještě jednou políbil." vykoktala jsem a pevně jsem se na něj zadívala. Udiveně zvedl zrak, ale ani na okamžik nezaváhal. Ve vteřině jsem znovu ležela v jeho náručí. Spokojeně jsem si užívala jeho objetí doufajíc, že nikdy nepřijde chvíle, kdy se od sebe budeme muset odtáhnout. Pomalu, ale jistě jsem přicházela o rozum. Avšak i přes veškeré prosby jsme se od sebe nakonec museli odlepit. Ale když jsem si tuto odměnu vymýšlela, nedomyslela jsem, co bude následovat. Ucker se odtáhl a chvíli mě zamračeně pozoroval. Stále jsem měla ruce omotané kolem jeho krku a on měl ruce položené na mém pase. V očích se mu zrcadlila zmatenost a také něco, co jsem si neuměla vysvětlit. Spustil ruce a zase se ke mně otočil zády. Ve tváři měl stále zamračený výraz. Mezitím, co my jsme se věnovali jeden druhému, toasty se dopekly. Ucker je roztržitě vytáhl a dal na talíře. "Už nemám hlad." zamumlal a odložil ten svůj, zatímco druhý mi podával, aniž by se na mě alespoň jednou podíval. "Ne, díky. I mě přešel." špitla jsem nesměle a Ucker položil i můj talíř. Začala jsem si kousat spodní ret. Christopher vypadal zmateně a velmi rozrušeně. Vyšel z kuchyně a zamířil do obývacího pokoje. Byla jsem mu v patách. Postavil se před sedačku a poškrábal na hlavě, jako kdyby přemýšlel, co vlastně chtěl. Následně vyčerpaně klesl dozadu a tím se svezl na pohovku. Okamžitě jsem byla vedle něj. Posadila jsem se a aniž bych přemýšlela o tom, co dělám, vklouzla jsem mu do náruče, hlavu si opřela o jeho hruď a zavřela oči. K mému úžasu mě pevně objal a bradu si opřel o mou hlavu. Nohy jsem si hodila pod sebe. Takhle mi bylo dobře. Po nějaké době Ucker promluvil: "Dul, co jsi včera viděla v těch hvězdách? To souviselo s tím, co jsi po mě chtěla, viď, že ano?" Jednou rukou si začal pohrávat s mými vlasy. Cítila jsem se trochu provinile. "Ano, ano, souviselo." přiznala jsem po krátkém zaváhání. "Tak… co to bylo?" otázal se roztřepaným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči, ale na něj jsem se nepodívala. Tupě jsem zírala před sebe. "Víš, včera jsem tomu nerozuměla, ale když jsem nad tím později přemýšlela, vše mi do sebe zapadlo a já měla ve všem jasno." Jako kdyby ho má slova vylekala. Ruka se mu zarazila uprostřed pohybu, ale pak zvolna pokračoval v hraní si s rudými pramínky. "Nebyly to obrysy, co jsem viděla. Spíš, jako kdybych viděla něco, po čem jsem toužila. Hvězdy, zdánlivě tak blízké, jsou si ve skutečnosti tak vzdálené. A to současně. Ta kupka hvězd byli dva lidé, kteří se milovali, ale nechtěli si to přiznat. Byli bokem od ostatních přátel, protože spolu jim bylo nejlépe. A nebylo to jen ten večer. Bylo to tak vždy. Nepotřebovali být spolu sami, stačilo jim, být blízko sebe. Ale co když se to včera večer změnilo a dnes už by ty hvězdičky chtěly být jen spolu? Třeba si jedna z nich uvědomila, že to, co cítí k té druhé není JEN přátelství…?" vyprávěla jsem. Po mé poslední otázce mě Ucker objal oběma rukama a přivinul mě k sobě ještě těsněji. Ale tohle mi nestačilo. Byla jsem si jistá, že pochopil, co mu tady vykládám a musela jsem znát jeho názor. Trochu jsem se odtáhla a narovnala. Ale jen tak, abych mu viděla do tváře a zároveň nemusela vyklouznout z jeho teplého a měkkého objetí. Oči měl zmatené, ale tentokráte pohledem neutíkal. Pevně opětoval můj pohled a čekal. "Christophere, když jsem tě včera políbila, netušila jsem, že se mi celý život převrátí naruby. Až tehdy jsem si uvědomila, že jsem do tebe zamilovaná. Až včera, když jsem si lehla do postele a nedokázala zamhouřit oči. Na nebi jsem nic neviděla, tedy nic, co by mi dávalo smysl, ale když jsi mě objal, vše dostalo řád a před očima se mi vytvořil obrázek, který jsem si neuměla vysvětlit. Když za mnou večer přišla May, těsně před tím, než jsme odešly, zmátla mě svými otázkami. A později jsem nad nimi přemýšlela a teď jsem tady. A říkám hlouposti, ale to jen proto, že to prostě neumím vysvětlit." Zoufale jsem rozhazovala rukama ve snaze vše mu vysvětlit. Stále jsem mluvila a mluvila a stále více se zamotávala do toho, co povídám. A Ucker stále jen mlčel a s rostoucím úžasem mě poslouchal. Neřekl ani slovo. Pod jeho pohledem zalívala mou tvář červeň. Doufala jsem, že konečně něco odpoví, ale on jen mlčel a já si tedy dál vedla svou a pusu jsem nezavřela, dokud mi ji Ucker nezakryl svými rty. Udiveně jsem zavřela oči a znovu si vychutnávala to, že můžu být s ním. "Miluji tě." zašeptal, ale ani se ode mě neodtáhl. "Miluji." Šťastně jsem ho objala kolem krku. "Taky tě miluji, strašně moc!" odvětila jsem a otřela si zbloudilou slzu. "Neplakej, jiskřičko moje." "Nepláču." zakroutila jsem hlavou a schoulila jsem se mu do náruče. "Chceš vědět, co mě na hvězdách tak fascinuje?" otázal se. "Říkal jsi, že to nevíš!" "Lhal jsem." usmál se. "Nemohl jsem ti říct, že mi připomínají tebe. Že ty jsi moje Večernice." Musela jsem se usmát. "Když jsi šťastná, tisíce takových hvězdiček máš v pohledu. I teď tam jsou. A to mě těší. Znamená to, že jsi šťastná, když jsi se mnou." "Jsem." skočila jsem mu do řeči a vtiskla polibek na tvář. "A vlasy ti září stejně jako hvězdy. Jsi nádherná, jako hvězdy." A tentokráte Ucker mluvil a mluvil a já se červenala. Nedařilo se mi ho zastavit a tak jsem následovala jeho příkladu. Přitiskla jsem ústa na jeho a tím ho konečně umlčela.
Toho večera, když jsem se dívala na hvězdy, zdálo se mi, že září jasněji. Už pro mě nebyly jen nějakou bezvýznamnou složkou denního života, teď pro mě byly symbolem nejen mé lásky k Uckerovi, ale také Christopherovy ke mně.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nikuš Nikuš | 21. října 2011 v 21:33 | Reagovat

wau je to náááádherna naozaj krááááááááása    
Very je to prekrááááááásne :-)  :-)  :-)

2 rebelka rebelka | 21. října 2011 v 21:38 | Reagovat

waw, nádherne, prekrásne, úžasne.. :D celí tento príbeh som mala pekne krásne pred očami..:D klobúk dole Very :-) nemám slov strašne sa mi to páčilo, naozaj :D
Veľmi si ma potešila touto poviedkou ďakujem :-)  :-)

3 Dulce_6 Dulce_6 | 21. října 2011 v 22:23 | Reagovat

Wauuuu krasne,uzasne...nemam slov :-D

4 RBD-Werisek RBD-Werisek | E-mail | Web | 22. října 2011 v 13:30 | Reagovat

wow krásná povídka :-)

5 robertita96 robertita96 | 22. října 2011 v 14:41 | Reagovat

jeeej ta je nadherna uzasne a take romanticka krasie vyznani lasky som   este nepocula ani necitala naherne cele som si to dokazala predstavit nadhera nadherna

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama