Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Splněný sen - Část čtvrtá

31. prosince 2011 v 23:00 | Very |  Splněný sen
Zařídila jsem se podle Vaší rady a této jednorázové povídce o pěti částech (pořád dopadla lépe než Jak to bylo doopravdy - ta měla kolik částí... 30?) vytvořila samostatnou rubriku. Ráda bych také někdy vytvořila obrázek. Už mám určitou představu. Doufám, že si na to najdu brzy čas. Nebudu Vám lhát, toto je poslední povídka večera. Užijte si ji, těším se na Vaše názory v komentářích. Doufám, že jich bude spousta. Příjemné strávení poslední letošní hodiny. Vaše Very. Mrkající


Splněný sen
Čtvrtá část
Pěkně jsem poděkovala a zamířila jsem ke dveřím. Slušně jsem zaklepala, avšak na vyzvání jsem už nečekala. Byla jsem zvědavá, co mi Alexa chce. Tiše jsem otevřela a nakoukla do místnosti. Stále tatáž tma, stále tentýž pokoj, ale osoba obývající ho už nevypadala tak zničeně.
"Dobrý den." pozdravila jsem a vešla.
"Ahoj, Dulcenko." pousmála se žena na lůžku. "Pojď, posaď se tady ke mně." zachraptěla.
Přikývla jsem. Přitáhla jsem si židli k posteli nemocné a splnila tak její přání.
"Sestřička říkala, že jste mě chtěla vidět." Nějak se mi nedařilo vyloudit na tváři úsměv.
Alexandra si odkašlala. "Chtěla, chtěla. Ono totiž… Toužím ověřit si jednu informaci. Když mi ta žena brala krev, mluvila se mnou. Asi mě chtěla nějak rozptýlit. Mluvila o mém synovi, že tady byl téměř po celou dobu, jen co se dnes podařilo té pěkné slečně přinutit ho jít domů trochu se prospat tady nebyl. Že se o mě velmi bál a tak dále." odmlčela se. Stále jsem nechápala, kam tím míří. "Vrtalo mi hlavou, o které pěkné slečně mluví. A tak jsem se na to optala. A víš co mi odpověděla? Že mluví o jeho přítelkyni. Červenovlasé slečně, která je tady stále s ním, je mu velkou oporou a stará se o něj. O Uckerově přítelkyni." zdůraznila. "Už ses jí konečně stala?"
"Ne!" vykřikla jsem překvapeně. "Ne. Oni si pouze nedali vymluvit, že jsme jen přátelé. A po několika dnech jsme to už vzdali. Nebylo to podstatné. Ucker byl na dně, protože pořád nikdo nevěděl, co s vámi je. Důležitá jste byla vy a Chris, ale ne to, co si myslí ostatní." vysvětlovala jsem.
"Plakala jsi?" přimhouřila oči matka milovaného muže.
Zakroutila jsem hlavou, ale její pohled zpřísněl. Tak, jak jsem to měla poslední dny ve zvyku, jsem ji chytila za ruku a vyhýbala se jejímu pohledu.
"Trochu." připustila jsem nakonec.
"Proč? Chris ti ublížil?" strachovala se.
"Ne, nic mi neudělal. Proč jste nechtěla vidět nejprve jeho? Myslím, že by se ho to dotklo."
"Protože si musím promluvit nejdřív s tebou. Oba jste stejně tvrdohlaví." kroutila hlavou.
"Nerozumím vám." nechápala jsem.
"To nevadí. Ani nemůžeš. Tak proč jsi plakala?" vyzvídala.
"Asi z únavy." zalhala jsem.
"Ani Chris to neví, že? Jak dlouho už to trvá?" odmítla přestat klást otázky.
Měla jsem pocit, že se mě snaží vyslýchat a vůbec jsem z toho neměla příjemný pocit. Věděla víc, než jsem si přála. Ne, že bych jí někdy něco prozradila. Prostě se jen pečlivě dívala. A teď chtěla vše vyjasnit.
"Nemám nejmenší ponětí, co myslíte." přemýšlela jsem, co se mi snaží říct.
"On netuší, proč jsi plakala, ale byl u toho. Vím to. Cítím to."
"Neví…" vzdala jsem se.
"Pověz mu to!" rozkázala mírně.
"Co?" vyděsila jsem se.
"Nedělej, že o ničem nevíš!"
Raději jsem mlčela.
"Co k němu cítíš? Jak dlouho už ho miluješ?"
"Ale já Uckera nemiluji. Jsem jeho přítelkyně. Je to můj nejlepší přítel. Vždy mi se vším pomůže." bránila jsem se.
"Ale no tak, Dul. Já vím, že to tak není. Nemusíš se bát, nepovím mu to. Nejsem hloupá. Vidím, jak se na něj díváš a…"
"Dívám se na něj jako na nejlepšího přítele." skočila jsem jí do řeči.
"Díváš se na něj jako milující žena na zbožňovaného muže. Chráníš ho před vším, co by mu mohlo ublížit. Vše hodíš za hlavu, když vyžaduje pomoc. Žárlíš, když ho vidíš s jinou ženou - a nesnaž se to popřít, jde ti to vidět ve tváři, přestože se přemáháš." nesouhlasila.
"Pro přátelé vše. Budu tady pro něj. Vždycky. Udělala bych to pro kohokoli."
"To není pravda a ty to víš. Proč mu to nechceš říct? Proč se chceš raději trápit a hádat se se starou nemocnou mámou svého milovaného? Nemusíš mi to říct, když nechceš, ale nelži mi už. Dlouho mi nešlo na rozum, jak je možné, že vypadáte tak přesvědčivě při natáčení. Jako skuteční milenci. Začala jsem vás více sledovat. Dul, já nejsem jako ostatní. Mám pro tyhle věci zvláštní cit. To, co ostatní nevidí, rozeznám bez sebemenších problémů. Ačkoli se snažíš své city maskovat, jednoduše to není stoprocentní. Ve tvém pohledu je vidět skutečnost. To, co k mému synkovi doopravdy cítíš. Udělala bys pro něj první poslední a to jen proto, aby byl šťastný. Raději se vzdáš vlastního štěstí a to jen kvůli němu. Bojíš se riskovat ztrátu Christophera, která by ti ale určitě nehrozila. Jsi tak zaslepená, že jsi ani nepostřehla, že by ses sama mohla stát Chrisovi nebezpečnou. Jsi krásná a milá. Žádná překážka mu nebrání, aby se do tebe zamiloval. Jen ty, protože bys mu nikdy nedala šanci. Víš, jak trpěl, když jsem nebyla při sobě. Celou dobu jsi ho opečovávala, hlídala jsi ho. Starala ses o to, aby jedl, aby spal. Nedovolila jsi mu podlehnout depresi. Jenom díky tobě je můj syn v pořádku. Vše dělá pro tebe. Abys na něj byla pyšná." vyčítala mi.
"Řekl vám to?" otázala jsem se přidušeným hlasem.
"Nemusel mi to říct, abych to věděla. Jsem jeho matka. Vím, co je pro něj dobré. Vím, co cítí." pousmála se.
"'Potřebuju tě.' řekl mi před chvíli." svěřila jsem se.
"Potřebuje. Neumí žít bez tebe. Bez tvé pomoci, tvé opory, tvé ochrany. Netuší, že on je to, co pomáhá tobě. Tvůj soukromý lék na každou bolest. Ale hluboko v srdci ví, že ani ty bys ho nemohla opustit. Stejně jako on tebe. Všechno by bylo jinak, kdybys mu řekla pravdu."
"Nenáviděl by mě, kdybych to udělala. Mám štěstí, nemusím to dělat. On mě nemiluje, já jeho taky ne." pokrčila jsem rameny.
"Lhářko." obvinila mě a jemně mi stiskla ruku.
"Už půjdu, Chris určitě čeká na chodbě, aby mohl jít za vámi. Jsem ráda, že je vám lépe." rozloučila jsem se a vyprostila ruku z naléhavého sevření její dlaně.
"Dulce?!" zavolala, když jsem byla v půli cesty ke dveřím.
Váhavě jsem se otočila.
"Záleží ti na Chrisovi?" zeptala se s vážnou tváří, v očích zbytky naděje.
Nic jsem neřekla, pouze jsem přikývla. Obě jsme si byly vědomy, že mi na Uckerovi opravdu velmi záleží.
"Jako na příteli?" zněla její další otázka.
Nedokázala jsem odpovědět, pro dnešek toho na mě bylo moc. Uhnula jsem pohledem a nakonec jsem se bez odpovědi znovu vydala ke dveřím. Pravdu jsem jí říct nemohla, lhát jsem jí nechtěla.
"Je pozdě, vezmi ho zase domů. Nebudu ho zatím potřebovat. Mohli byste si zajít někam na večeři." navrhla, když jsem otevírala dveře.
Neudělala jsem naprosto nic. Ani jsem se neohlédla. Jednoduše jsem vyšla na chodbu a znovu za sebou zavřela. Zničeně jsem se opřela o dveře.
"Dul! Není ti nic? Jsi úplně bledá, bílá jako stěna!" zhrozil se Chris a ve vteřině stál vedle mě.
Chytil mě kolem pasu a napolo mě donesl, napolo dovedl, k židličkám přede dveřmi Alexandřina pokoje. Něžně mě pohladil po vyčerpaném obličeji.
"Jsem v pořádku. Běž za ní. Chce tě vidět. Moc jsi jí chyběl." odvrátila jsem tvář.
Ucker se na mě podíval s přimhouřenýma očima. Jeho pohled byl smutný, trochu překvapený. Neotočila jsem se zpátky k němu. Počkala jsem, až uslyším klapnutí dveří, popadla jsem kabelku a rozběhla se napříč chodbou. Chtěla jsem být co nejdříve pryč.
Vyběhla jsem na sluncem ozářenou ulici a náhle celá uplakaná a rozzlobená sama na sebe jsem spěšně hledala auto. Netrvalo dlouho a už jsem hbitě odemykala dveře a sedla si za volant. Kabelku jsem hodila na sedadlo spolujezdce. Strčila jsem klíčky do zapalování, otočila jimi a úlevně naslouchala monotónnímu vrčení motoru. Opřela jsem se do sedadla, zapnula si pás a zařadila zpátečku.
"Potřebuju tě!" ozval se křik a přede mnou se nečekaně objevil Ucker.
Prudce jsem se nadechla. Zůstala jsem strnule sedět s rukama na volantu a zírat před sebe.
"Potřebuju tě!" slyšela jsem stále.
"Potřebuje. Neumí žít bez tebe. Bez tvé pomoci, tvé opory, tvé ochrany." křičel další hlas.
"Co jsi to málem udělala?!" zděsila jsem se. "Ty jsi ho chtěla opustit! A proč? Kvůli svému strachu, ty sobče!" křičelo na mě srdce a dokonce i rozum s ním byl tentokráte zajedno. "Styď se! Jak se můžeš nazývat přítelkyní, když jsi málem ujela! Jsi sobecký egoista!"
"Potřebuju tě!" volala zoufalá Uckerova tvář.
"Potřebuje. Neumí být bez tebe. Bez tvé pomoci, tvé opory, tvé ochrany." vyčítala mi Alexandra.
"Egocentrická mrcho!" ozývalo se ze všech stran.
"Ne, ne, ne!!!" vyděšeně jsem se otáčela, ale hlasy neustaly.
Pustila jsem volant, pevně jsem sevřela víčka a zacpala jsem si uši.
"DOST!!!" vykřikla jsem.
A náhle… Bylo ticho. Jen motor auta předl stále stejně. Dech jsem měla zrychlený, srdce bušilo tak silně, že jsem se divila, že ještě nevyletělo z mé hrudi. Zorničky jsem měla rozšířené hrůzou a znechucením ze sebe samé. V obličeji se mi zrcadlil strach a po tvářích mi pomalu stékaly slané potůčky.
"Zešílela jsi. Jsi blázen…" polekala jsem se.
Rozhodně jsem tak vypadala. Jako bez duše jsem znovu otočila klíčkem a motor utichl. Jako bez rozumu jsem rozepnula pás a natáhla se pro kabelku. Jako pomatenec jsem si otřela obličej.
Oči jsem měla bez výrazu, jako opravdu šílená žena. Dumala jsem nad tím, jak dlouho bude trvat, než si toho někdo všimne a pošle mě na psychiatrii.
"Ne Ucker, to ty potřebuješ pomoc!" vysvětlila jsem si. "Tak dlouho sis bláhově myslela, že nikdo neví, jak o Uckerovi přemýšlíš doopravdy, že když ti to někdo řekne do očí, zhroutíš se jako domeček z karet. Christopher si nezaslouží, abys jen tak beze slova ujela. Ne."
A stejně tak, jak tvrdila Alexandra jsem to udělala. Vzpamatovala jsem se pro něj. Pro Christophera. Pro mého přítele, pro mou lásku, pro můj život. Nesnášela jsem se za to, co jsem chtěla udělat.
Do obličeje se mi vrátila tvář. Byla jako cizí. Ve zpětném zrcátku jsem viděla zamyšlenou a pohoršenou ženu. Nebyla jsem to já. Jako kdyby se duše oddělila od těla.
Pomalu jsem vystoupila a stejnou rychlostí jsem se vracela k nemocnici. Prošla jsem halou, vystoupala jsem po schodech do příslušného patra. Cestou jsem se stavila na toaletách, abych si opláchla uslzený obličej.
Nedokázala jsem pochopit, jak jsem se mohla nechat vyvést z míry slovy Alexandry. To, co řekla, jsem věděla, ale bylo úplně jiné slyšet to nahlas od někoho jiného. Celé ty roky jsem žila v domnění, že nikdo nemá nejmenší tušení o mých citech ke Chrisovi. Teď, když už vím, že tomu tak není, jsem se nechala vystrašit. Jenže já nesmím podlehnout strachu!
Studená voda zbystřila otupělé smysly a smazala stopy pláče a šílenství. Líčidla jsem ráno nepoužila, takže s rozmazaným make-upem jsem si starosti dělat nemusela. Otočila jsem kohoutkem a hukot vody ustal.
Než jsem vyšla z toalet, zavřela jsem se do jedné z kabinek. Sklopila jsem desku a posadila se. Z kabelky jsem si vytáhla mobil a vyťukala jsem SMS svému agentovi.
"Původně jsem si chtěla udělat volno jen po dobu nemoci paní Casillas, ale právě jsem zjistila, že budu potřebovat nějakou dlouhou dovolenou. Naplánuju si prázdniny někde daleko od Mexica, nejlépe mimo Ameriku. Prosím, zařiď to. Dám ti vědět, kdy přesně se vrátím. Teď potřebuju klid. Přece bys nerad, abych skončila v blázinci. Dulce."
Za poslední větu jsem připojila usmívající se tvářičku, přestože jsem si nebyla jistá, vtipkuju-li, nebo to myslím vážně.
Teprve když se na displeji objevila cedulka "Odesláno", schovala jsem mobil a postavila jsem se. Pro případ, že by někdo byl na toaletách, jsem spláchnula a až tehdy jsem vyšla z kabinky. Ještě jednou jsem si pořádně propláchla obličej a umyla ruce a potom jsem se konečně zase vrátila na chodbu a vydala se směrem k pokoji Uckerovy matky.
Chris pochodoval chodbou sem a tam. Rázoval jako voják. Tvář měl napjatou obavami. Ale když vzhlédl a spatřil mě, jeho výraz se změnil. Svaly se uvolnily a v očích se objevila úleva. Několika rychlými kroky se dostal až ke mně. Strhl mě k sobě a sevřel mě ve svém teplém náručí.
Nechápala jsem, co dělá. Nesměla jsem dát najevo své nynější rozpoložení. Byla jsem jeho kamarádka, byla jsem tady od toho, abych o něj pečovala. Proto jsem opětovala jeho objetí.
"Strašně jsem se bál, že jsi odešla a nechala mě tady samotného." zašeptal.
"Neodešla jsem. Byla jsem si jen odskočit." zalhala jsem, pohladila jsem ho po zádech a obličej zčervenalý studem jsem zabořila do jeho ramene.
"Jsem bláhový, naprostý hlupák. Nikdy bys to neudělala. Nikdy!" V jeho hlase jsem slyšela naprostou jistotu a také provinilost z takových myšlenek.
"Ne, nejsi. Jsi můj krásný Ucker." svěřila jsem se mu, ale pravý význam mých slov mu očividně nedošel. "Proč nejsi u matky?"
"Spí. Ale i přesto bych tam nebyl. Měl jsem špatný pocit, že tě tady nechávám samotnou takovou bledou. Podvědomí mi našeptávalo, že se něco stane. A když jsem tě tady nenašel, dostal jsem strach. Zbytečně."
Pocit viny mi na náladě nepřidal, cítila jsem se hůř než předtím. Proto jsem už nic neřekla, jen se k němu víc přitiskla a nechala se kolébat v jeho náruči.

"Měla jsi pravdu. Jsem rád, že jsi mě vyhnala domů. Zase to tak uděláme. Mamina má skvělé nápady. Navrhla, abych tě vzal na večeři. Mrzí mě, že mě samotného to nenapadlo." usmíval se na mě Ucker, když vycházel z matčina pokoje. "Zajdeme si někam?"
Chris se posadil na židli vedle mě a díval se na mě s tím svým okouzlujícím úsměvem. Ale já se nedokázala přetvařovat. Alespoň pro tuto chvíli ne.
"Raději ne. Jsem unavená. Možná zítra." vymlouvala jsem se.
Ucker posmutněl. "Dobře. Ale zítra určitě. Dnes už pojedeme domů. Všichni mě ujišťují, že přes noc se nic nestane, ale já budu věřit jenom tobě." důvěřivě se mi zahleděl do očí a chytil mě za ruku.
"Nestane." zakroutila jsem hlavou. "Slibuju."
Ucker se znovu usmál a chtěl mě obejmout, ale já rychle vyskočila ze židle a vytrhla ruku z jeho sevření.
"Půjdu se s ní ještě rozloučit. Počkáš mě tady, nebo v autě?" uhýbala jsem pohledem.
"Tady." mračil se.
Přikývla jsem. Rychle jsem zaklepala a zmizela v nemocničním pokoji.
"Dulce?! Co tady ještě děláš? Nakázala jsem Uckerovi, aby tě vzal pryč, protože si potřebuješ odpočinout." podivila se Alexandra.
"Ano, já vím. Chris je velmi rád, že už jste vzhůru." posadila jsem se vedle ní.
Alexandra trpělivě vyčkávala, co jí řeknu. Věděla, že jsem nepřišla jen tak. Zkoumavě se mi dívala do tváře, ale já jsem měla oči zaměřené na neviditelný flek na její přikrývce.
"Málem jsem utekla." zašeptala jsem.
"Dítě, to je v pořádku, každému někdy selžou nervy." Pacientka mě pohladila po ruce, jelikož jinak jí to hadičky trčící ze všech stran nedovolovaly. "Důležité je, že ses vrátila."
"On tušil, že to udělám." vzlykla jsem.
"Kam až jsi dojela?" otázala se.
"Nikam. Zůstala jsem na parkovišti." pokrčila jsem rameny.
"Věděla jsem to, věděla jsem, že ho miluješ. Nikdy bys ho neopustila, ani kdybys měla umřít." Koutkem oka jsem viděla, jak se jí vítězoslavně blýská v očích.
"Nejsem dobrá přítelkyně…" postěžovala jsem si.
"Naopak. Jsi ta nejlepší přítelkyně. Nejúžasnější žena, jakou jsem si pro Uckera mohla přát." usmála se na mě paní Casillas a stisk její ruky mě přiměl pohlédnout jí do tváře. "A teď už běž. Neboj se ničeho, ani svých citů nebo toho, co jsem ti řekla. Jsi velmi silná. Řekni Chrisovi pravdu. Užijte si večer."
Vděčně jsem přikývla, postavila se ze židle a odnesla ji na své místo.
"Otři si slzy, aby Ucker nepoznal, že jsi plakala." poučila mě ještě.
Udělala jsem, jak řekla.
"A Dul, slib mi, že se o něj postaráš. Nejen o něj, ale i o sebe. On na tebe bude dávat pozor, to víme obě, ale když mu neřekneš pravdu, bude to mít těžší a část této práce budeš muset vzít na svá bedra. Dbej na to, abyste byli šťastní oba, nejen jeden z vás!" rozkázala a počkala, až přikývnu.
Tiše jsem zašeptala děkuji a pak jsem vyšla na chodbu. Stejně jako mě Alexandra zdeptala, teď mi dodala energii být Uckerovi "pravou rukou". Cítila jsem, že se mi do srdce vlévá nová vlna odhodlání překonat tuhle nesmyslnou hrůzu. A mísila se s touhou, aby Ucker věděl pravdu i za cenu toho, že ho navždy ztratím.
Jakmile jsem se ocitla na světly ozářené chodbě, Uckerův podmračený výraz zmizel a vystřídalo ho napětí. Okamžitě se postavil a došel ke mně. Dlaně mi položil na pas a zkoumavě se mi zahleděl do obličeje v očekávání dalšího nevysvětlitelného záchvatu či podivného chování.
Ale já se jen usmála. A když viděl můj úsměv, i jemu se tvář rozjasnila. Chytil mě za ruku, tak jako ráno mi ji políbil a nakonec si mě hrdě vedl chodbou až na parkoviště.

"Dulce, mám pro tebe překvapení." usmíval se Ucker jako sluníčko.
"Překvapení? Jaké překvapení?" vyzvídala jsem natěšená jako malá holčička.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 31. prosince 2011 v 23:27 | Reagovat

Opravdu krásné! Miluju tuhle povídku! :) Nemůžu se dočkat poslední části :)

2 Dulce_6 Dulce_6 | 31. prosince 2011 v 23:55 | Reagovat

Krasne....rychlo pokracko :D

3 robertita96 robertita96 | 1. ledna 2012 v 0:46 | Reagovat

naaadhera tato poviedka je proste bomba uz sa neviem dockat poraovania je super prosiiim rychlo

4 robertita96 robertita96 | 1. ledna 2012 v 1:51 | Reagovat

vazne ta poviedka je vazne uzasna prekrasna a romanticka  a tak nadherna no proste skvela musela som si ju precitat este raz pretoze je svela prosim rychlo pokracko

5 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 2. ledna 2012 v 10:56 | Reagovat

Úžasné! Napísala by som viac, ale idem rýchlo na ďalší diel, takže až potom :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama