Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Splněný sen - Část třetí

30. prosince 2011 v 11:00 | Very |  Splněný sen
Aby mi to hezky vyšlo - každá část ve dni svátku - přidávám také třetí část, která, jak bylo plánováno původně, měla být zveřejněna 26. 12. 2011. Chybička se vloudila, ale to určitě nevadí. Vždyť se říká: "Lepší pozdě, nežli nikdy." A já s tímto vřele souhlasím. Musí Vás nudit moje neustálé žvatlání, přejděme tedy raději k samotné povídce. Doufám, že se Vám bude líbit. Vaše Very. Mrkající


Splněný sen
Třetí část
Nečekala jsem na odpověď. Raději jsem utekla, protože jsem již déle nemohla snést jeho zmatený poplašený pohled. Nepřemýšlela jsem nad tím, co dělám, když jsem vrazila do kuchyně a začala hledat sklenice. Bezmyšlenkovitě jsem do nich nalila džus a položila jsem je na stůl i s příbory. Teprve potom jsem si uvědomila, že Ucker stojí ve dveřích a bedlivě si mě prohlíží.
Nervózně jsem se k němu otočila. Najednou jsem si až příliš dobře uvědomovala, že na sobě mám jen župan. Zalitovala jsem, že jsem se raději nepřevlékla, než jsem šla Uckera budit. V rukou jsem plna úzkosti žmoulala ubrousek.
"Bu-budeš tam stát ještě dlouho?" vypadlo ze mě nakonec, když jsem si odkašlala.
Zakroutil hlavou a pomalu přešel místnost až ke mně. Předstírala jsem, že nevidím změnu v jeho výrazu. Zoufale jsem se snažila ignorovat svoje pocity. Ještě nikdy se nebouřily tolik, jako právě teď.
"Máš můj župan." podotkl a na rtech se mu mihl nepatrný úsměv.
"Já… Nějak se mi nechtělo zpátky do toho nepohodlného oblečení. Půjčila jsem si ho. Snad to nevadí." koktala jsem, zatímco jsem se snažila potlačit vzrůstající paniku z jeho blízkosti.
Pomalu kroutil hlavou. "Sluší ti. Rozhodně víc, než mě. Klidně si ho nech. Vypadáš nádherně." špitl tak, že jsem se začervenala.
Dumala jsem, byla-li to pouhá slova, nebo je myslel vážně. Snažila jsem se odhalit jejich skrytý význam. Položila jsem mu ruce na ramena a zatlačila jsem ho do židle.
"Vtípky, vtípky, to by ti šlo." ušklíbla jsem se naoko lhostejně.
"Jsi v něm skoro hezčí než tehdy v tom kostýmu při natáčení RBD La Familia." podotkl kousavě, ale s úsměvem.

♥♥♥

"Tohle si neobleču!" křičela jsem na celou šatnu.
"Proboha Dulce, budeš to mít na sobě jen pár minut. Nedělej z toho takovou tragédii. Podívej se, Any a May z toho takovou vědu nedělají." domlouval mi Pedro.
"Tak to jsi měl přijít před několika málo minutami." ušklíbla jsem se. "Any se nechala dlouho přemlouvat Ponchem a May Chris pohrozil, ani se neptej jak. Jinak bys to na ně nenavlékl."
"A tebe bude přemlouvat kdo? Schválně se běž mrknout, co si musejí obléct hoši. Budeš brečet smíchy. To jejich středověké spodní prádlo je bezkonkurenční." smál se Pedro při pouhé představě.
"Taky víc odhaluje, nežli skrývá?" neztišila jsem hlas.
"To sice ne, ale je to fakt hrozné!" ozvalo se ode dveří.
Ohlédla jsem se. Ve dveřích stál Ucker pečlivě schovaný ve tmavém županu. Na tváři měl úsměv a pobaveně sledoval zoufalého Pedra bojujícího se mnou.
"Já to vzdávám. Uckere, musíš ji přesvědčit, protože já se s ní hádat nebudu. Hlavně, že je to moje zaměstnankyně!" lamentoval Pedro a s hlavou zvednutou k "oblakům" odešel z místnosti.
Ucker se odlepil od rámu dveří a přišel až ke mně. Podíval se na židli, kde se kupila malá hromádka bělostné látky.
"Náhodou, vypadá to, že na sobě toho budeš mít víc, než když si oblečeš plavky, nebo když jsi natáčela Rebelde v podprsence." potutelně se usmál, ruce ležérně zastrčené v kapsách.
"Ty jsi to neviděl, že ne?" založila jsem si ruce v bok.
"Ne. Ale když si to neoblečeš, jisto jistě dostaneš padáka. A pokud si to oblečeš, splním ti každé přání." nabídl mi s úsměvem.
Poraženecky jsem si povzdechla. "Každé?" ujistila jsem se, přestože jsem věděla, že to nemůže udělat.
Přikývl. "Ale chci tě vidět první." zazubil se.
"Ven!" rozkázala jsem.
"Jsi hrozná!" obvinil mě. "Pak mě zavolej."

"Dobře, sundám si ten župan. Ale ta přání budou alespoň tři. A i ty si sundej ten župan. Počkej, dámy mají přednost! Chci tě vidět prvního." určovala jsem si další podmínky, když jsem Uckerovi dovolila vrátit se do šatny.
"Dobrá, ale nebudeš se mi smát!" výhružně zvedl ukazováček.
"Nebudu." slíbila jsem.
Ucker se zašklebil a začal si sundávat župan. Pozorovala jsem bílou látku, kterou měl na sobě. Nechápala jsem, jak se do onoho oděvu nasoukal, ale byla pravda, že vypadal opravdu komicky. Ze všech sil jsem se snažila nerozesmát, ale bylo to poměrně náročné.
"Hrůza, co?" postěžoval si.
"Ne, náhodou vypadáš skutečně přitažlivě." usmála jsem se na něj s obrovským zadostiučiněním.
"Jistě, je to neuvěřitelně směšné. Teď ty." dotkl se uzlu na mém županu.
"Musí to být? Já jsem si to rozmyslela. Už nechci." protestovala jsem naprosto bez dechu, že je tak blízko mě.
"Žádné takové, hezky do spodního prádla. Slíbila jsi to." zakroutil hlavou a rychle mi rozvázal župan.
Ten mi prudkým trhnutím nezůstal na ramenou a za pár vteřin ležel vedle mých nohou. S velkým sebezapřením jsem se donutila neutéct. Ucker mě chvíli vyjeveně pozoroval, ale potom se rozesmál.
"Nechápu, že jsem tě přiměl obléknout si to. Ale sluší ti to!" řehtal se na celé kolo, až mu z očí tekly slzy.
"Však ten smích tě přejde!!!"

♥♥♥

Jak tehdy byla ta slova pravdivá. Nyní bych se za ně raději proklela. Teď bych dala cokoli, vidět zase Uckerův okouzlující zářivý úsměv.
"Budu předstírat, že nevím, o kterém kostýmu mluvíš." pronesla jsem velkoryse.
"Ale ty to víš! Nebo ti to mám připomenout?" škádlil mě. "Byly to bílé…"
Jemně jsem ho uhodila do ramene, takže už nepokračoval. Začal se smát a to mě přimělo usmát se. Najednou mě strhl k sobě na klín a začal mě lechtat. Nedokázala jsem se ubránit ani záchvatům smíchu, ani jeho rukám, které se hbitě pohybovaly po mém těle. Vykopávala jsem nohama a snažila se chytit mu zápěstí.
Dlouho trvalo, než konečně přestal. Celá zadýchaná a rozesmátá jsem se mu dívala do rozzářené tváře. Sledovala jsem, jak mu vesele jiskří oči a tvář zdobí ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem u něj kdy viděla.
"Když se usmíváš, sluší ti to víc." pronesla jsem celá udýchaná, ale vzápětí jsem svých slov zalitovala.
Kousnula jsem se do rtu. Jeho tvář se zase začala kabonit. Odvrátil ode mě hlavu. Chtělo se mi křičet. Proklínala jsem svou prořízlou pusu, svá neuvážená slova a dokonce i Alexandru, jejíž stav se stále nezlepšoval. Nenáviděla jsem se za to, že jsem Uckera zase rozesmutnila. Nedokázala jsem uvěřit, jak v jednu chvíli může být vše dokonalé a hned na to se objeví slzy.
Narovnala jsem se, vymotala se ze sevření Uckerových paží a zvedla se z jeho klína. Přistrčila jsem k němu talíř s lívanci, džus i kávu. Potom jsem obešla stůl a posadila se. Nesměle jsem se pustila do jídla.
"Dobrou chuť." popřála jsem Uckerovi.
"Děkuji. Dobrou chuť." odvětil.
S pohledem upřeným do talíře jsem přikývla. Jedli jsme mlčky. Ani jsme se na sebe nepodívali. Bylo mi do pláče, ale rychlým mrkáním jsem zahnala všechny slzy, které se mi draly z očí.

"Uklidím to, běž se zatím okoupat." nabídla jsem Uckerovi, jakmile jsme dojedli. "Jenom chviličku vydrž, vrátím ti župan. Hned jsem zpátky." vrhla jsem se ke dveřím.
"Počkej!" Ucker mě zastavil. "Děkuji za snídani."
Pousmála jsem se. "Pro tebe všechno."
Dala jsem mu konejšivou pusu na čelo a běžela do koupelny. Viděla jsem Uckerův smutný úsměv, když jsem před ním doslova utíkala. Byla jsem ráda, že se na chvíli dostanu z jeho omamné blízkosti.
Za pár vteřin jsem se už vracela s županem přehozeným přes ruku. Ucker už stál u dřezu a zamyšleně omýval nádobí. Něžně jsem ho odstrčila. Poděkovala jsem mu za půjčení županu a podala jsem mu ho. Potom jsem se spěšně pustila do uklízení.
"No tak! Běž už!" vykřikla jsem, když už jsem nevydržela Uckerův zkoumavý pohled. "Stojíš tady jako solný sloup. Pospěš si, ať Alexandra nečeká dlouho." popoháněla jsem ho.

"Uckere, když jsi byl u Alexy, sháněl tě doktor. Přeje si s tebou mluvit. Požádal mě, abych ti to vyřídila, nechtěl tě rušit. Potřebuje s tebou probrat další léčbu tvojí matky." oznámila jsem Uckerovi, sotva vyšel z nemocničního pokoje, ve kterém ležela jeho maminka. "Mezitím půjdu za ní, nebude ti to vadit?"
"Ne, to je v pořádku." zakroutil hlavou. "Támhle je lékař, jdu za ním." oznámil mi ještě a pak vykročil jeho směrem, zatímco já se tiše vkradla do bíle vymalovaného pokoje.
"A máte mě tady zase, Alexandro. Jak se vám daří dnes? Byla byste na mě pyšná, konečně se mi podařilo dostat Uckera domů, aby si odpočinul. Dokonce se zdálo, že je i chvíli šťastný. Kdybyste jen věděla, jak mi chybí ta jeho ztřeštěná povaha. Pamatujete si, když si obléknul halenku, která byla předepsána na Elite Way? Ještě dnes se tomu musím smát." vyprávěla jsem spící ženě.
Už takových pět minut jsem nezavřela pusu, zrak upírala na nemocnou a držela ji za ruku. Svěřila jsem se jí se svými starostmi i radostmi. Přemlouvala jsem ji, aby znovu začala vnímat. A náhle…
Sledovala jsem, jak se na ženině tváři začaly chvět řasy. Ani ne za setinu sekundy se pozvedla víčka a Alexandra pootevřela oči. Srdce se mi zastavilo, nemohla jsem se nadechnout. Vstala jsem tak prudce, že se židle převrátila a s hlasitým bouchnutím dopadla na podlahu.
"Uckere…" zašeptala jsem. "Uckere!" vykřikla jsem mnohem hlasitěji a vrhla jsem se ke dveřím.
Z očí mi začaly téct slzy, když jsem rozrazila dveře a volala na doktora a Uckera. Byla jsem rozrušená, možná trochu vyděšená, co bude dál.
"Dul, Dulce, co se stalo?!" vyjekl Ucker a vmžiku stál přede mnou.
Ruce mi položil na ramena a zoufale mi hleděl do očí. V jeho výraze bylo tolik obav! Jenže já mu nebyla schopna odpovědět.
"Ona… ona…" koktala jsem v šoku.
"Co ona? Co se stalo?" křičel Ucker a bolestivě mi sevřel paže.
Christopher se mnou začal třást, ale když jsem stále opakovala jen "ona", bezohledně mě odstrčil stranou. Ztratila jsem rovnováhu a plnou vahou narazila do kolemjdoucí osoby. Ucker zatím vběhl do místnosti a hned za ním doktor.
"Slečno, jste v pořádku? Takhle by s vámi váš přítel neměl jednat!" pohoršoval se muž v mém věku, který mě zachytil a zachránil před pádem.
"On… Jen je rozrušený." bránila jsem Uckera a vyškrábala se na nohy. "Děkuji." zavolala jsem ještě přes rameno a vřítila se zpátky do pokoje Alexy.
Dobře jsem udělala. Sestřičky se snažily udržet Uckera co nejdále od postele, aby doktor mohl pracovat a Ucker beznadějně a hlasitě protestoval. Z jeho výrazu čišel strach.
"Potřebuju ho dostat ven!" vybuchl doktor. Potom si mě všimnul a otočil se ke mně: "Dokážete ho uklidnit?"
Neodpověděla jsem. Vrhla jsem se k běsnícímu Uckerovi a odstrčila jednu ze sestřiček, abych se k němu vůbec dostala. Ta vděčně ustoupila a raději šla vypomoct lékaři. I ostatní sestřičky vzdaly svou snahu a vše nechaly na mě.
Položila jsem Uckerovi ruce na tváře. V první chvíli se zdálo, že se mi vytrhne a vrátí se k posteli, ale k mému nemalému úžasu pomalu přestával vyvádět. Jeho výraz byl příčetnější, jeho pozornost se zaměřila na mě. Pomalu jsem ho hladila palci.
"Chrisi, pššt, neboj se, vše je v pořádku. Věř mi, věř! Tak jako já vždy důvěřovala tobě. Musíme na chodbu." žadonila jsem.
Na chviličku jsem ztichla a jen se mu zadívala do očí. Překvapilo mě, jakou moc nad ním v tomto momentě mám. Uposlechl, a když jsem ho chytila za ruku, nechal se odvést k židličkám na chodbě a poslušně se posadil. Jedna ze zdravotních sester za námi zavřela dveře. Předtím se na mě uznale podívala.
Zničehonic se po Uckerových tvářích začaly kutálet slzy. V obličeji měl lítost, paniku i obavy. Nenapadlo mě nic inteligentnějšího, než Uckera obejmout. Nepřestávala jsem s konejšivými výrazy.
I on mě objal kolem pasu a přitáhnul si mě blíž. Byla jsem překvapená. Uckera jsem viděla plakat jen jako Diega. Nikdy jsem ho nenachytala přímo. Dával si dobrý pozor, abychom ho nikdy neviděli plakat, pokud to nemá napsáno ve scénáři. Jediné, dle čeho jsem to vždy poznala, byly zarudlé oči.
"Strašně se bojím." zašeptal.
"Nemusíš, je to zbytečné. Nic se nestalo. Tedy nic hrozného." šeptala jsem mu do ucha a hladila jsem ho po vlasech.
"Když ty jsi plakala a byla jsi vyděšená a…" vzlykal.
"Abychom byli přesní, byla jsem rozrušená." zaprotestovala jsem mírně.
"Dul, prozraď mi, prosím, co se tam stalo. Já to nevím. Hned mě od ní odtrhli. Proč jsi křičela?" prosil.
"Ona… Otevřela oči." svěřila jsem se.
Cítila jsem, jak jeho stisk zesílil, ale vzápětí zase povolil. Věděla jsem, že přemýšlí nad tím, co jsem mu právě řekla.
"Nelžeš mi?" ujišťoval se.
V odpověď jsem jen zakroutila hlavou.
"Potřebuju tě, Dulce Marío." špitl po chvíli a jeho stisk opět zesílil, ale tentokráte už nepovolil.
Ruce mi strnuly, v krku se mi vytvořil knedlík. Jeho přiznání bylo tak neočekávané, tak vysněné, že mi do očí vhrkly slzy. Přerývaně jsem vydechla a zavřela oči. Ruce se mi znovu rozpohybovaly, ale z očí mi tekly slzy, přestože jsem to nechtěla.
Ucker se ode mě odtáhnul a provinile mi pohlédl do očí. Zřejmě zjišťoval důsledky svých slov. Ale já si dávala pozor, abych nevyzradila žádný ze svých dlouho skrývaných pocitů.
"Proč… Proč pláčeš?" optal se s trochou bázně.
A já znovu nebyla schopna mluvit. Ten knedlík v krku se mi ještě stále nepodařilo odstranit a on mi neumožňoval ani chraptět, natož mluvit. Jen jsem na Uckera zírala a otevírala pusu jako kapr.
"Jestli je to proto, že jsem s tebou tak nešetrně třásl, omlouvám se. Já… Byl jsem nepříčetný, vystrašila jsi mě. Bál jsem se tvých slz, tvého křiku, zmateného koktání. Nechtěl jsem ti ublížit." vysvětloval beznadějně.
"To není kvůli tomu." ujistila jsem ho, protože jeho nesmyslné obavy mě přiměly promluvit. "Jen… Nic mi není, vážně. Vím, že bys to jinak neudělal. Vysvětlím ti to později." vymluvila jsem se nakonec. "Alexa bude brzy zase v pořádku."
"Dul, anděli můj krásný, neplač, prosím tě, neplač už." žadonil a stíral mi slzy z tváří.
Avšak marně. Jeho tichá slova způsobovala, že jsem plakala stále víc. To, jak mě oslovoval, to, jak se mi vyznal, to, jak se mě dotýkal, to, jak se na mě díval… Potřebovala jsem jen jedno, ale ani to by mi nepomohlo. Přesto jsem to vyslovila.
"Obejmout." zachraptěla jsem.
Nezaváhal ani na moment a už jsem mu ležela v jeho teplé náručí. Stále mě těšil. Hladil mě po zádech a do ucha mi šeptal prosebná slova, abych konečně přestala s pláčem.
"Jaká ironie. Mám pomáhat já tobě a konejšit tě a namísto toho uklidňuješ ty mě." vzlykla jsem a popotáhla jsem.
"Vůbec mi to nevadí." slyšela jsem Uckerův přidušený smích.
"Promiňte, nerad vyrušuji, ale už jsme dokončili potřebná vyšetření. Můžete jít za paní Casillas, jakmile odejde sestřička." odkašlal si doktor.
Už při prvním slově jsem nadskočila a vytrhla se z Uckerovy náruče. Ucker se na mě chvíli překvapeně díval, ale potom upřel svůj zrak na doktora. Ten si ho zase odvedl stranou, zřejmě ho chtěl informovat o stavu Alexandry.
Otřela jsem si uplakané oči. A nešťastný pohled jsem zaměřila na dveře, ze kterých jsem před několika málo minutami vyběhla celá nesvá. Věděla jsem, že Uckerovi by nevadilo, kdyby lékař přednesl svou diagnózu přede mnou, ale jak se zdálo, ten to neměl v úmyslu. Už z jeho pohledu jsem vyčetla, že mě nemá rád. Nevěděla jsem proč, bylo mi to v podstatě ukradené. Očividně se bál, že Chrise opět rozruším. Jako kdyby neviděl, jak rychle se mi ho také podařilo zpacifikovat.
Zatímco jsem přemýšlela, z Alexina pokoje vyšla zdravotní sestra a zamířila rovnou ke mně.
"Slečno, paní Casillas si přeje mluvit s vámi." oznámila mi s milým úsměvem.
"Ne, určitě chce mluvit se svým synem." zaprotestovala jsem.
"Jsem si jistá, že její syn není ženského pohlaví a nejmenuje se Dulce." kroutila hlavou.
"Máte pravdu. To tedy opravdu chtěla mluvit se mnou. Nevíte, co mi chtěla? Je zvláštní, že nechce Chrise." divila jsem se a upřela zkoumavý pohled na vážnou tvář Uckera. "Jdu za ní, mohla byste to později říct Uckerovi?" požádala jsem sestřičku, která jen přikývla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 30. prosince 2011 v 11:36 | Reagovat

Wow, je to super!!! Ty ma nenapínaj, lebo ak okamžite nepridáš pokračovanie, zbláznim sa!!!!!!!  Rýchlo! Napísala si to fantasticky, no ako inak :D

2 Dulce_6 Dulce_6 | 30. prosince 2011 v 12:07 | Reagovat

Krasne..rychlo pokracko prosim :D

3 Mušú Mušú | 30. prosince 2011 v 13:02 | Reagovat

Kráásne :) toto by mohla byť skôr poviedka na pokračovanie ako jednorázovka či ? :)) A Very, prečo neodpisuješ na maily ? :D :) Poslala som ti posledný diel, dúfam, že ho zverejníš ešte v tomto roku :)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 17:09 | Reagovat

super :-) :D

5 vonyparasiempre vonyparasiempre | E-mail | Web | 30. prosince 2011 v 17:15 | Reagovat

wau to je ale kráááása je to prekrásne uz sa tesim na pokracovanie

6 rebelka rebelka | 30. prosince 2011 v 23:58 | Reagovat

Nadherne.. Pokracovanie  rychlo ...:-)

7 robertita96 robertita96 | 31. prosince 2011 v 13:46 | Reagovat

waaaw to je bomba dajte rychlo pokracko nemozem sa dockat ao to bude pokracovat prosiiim rychlo fakt super poviedka a kludne sprav novu rubriku na tuto poviedku lebo je fakt bombova

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama