Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Splněný sen - Část pátá

1. ledna 2012 v 11:00 | Very |  Splněný sen
Každá část byla teoreticky o svátku. První byla o Štědrém večeru (24. 12.), druhá na Boží hod vánoční (25. 12. - prakticky byla zveřejněna až 29. 12., protože jsem se dřív nedostala na počítač), třetí na Štěpána (26. 12. - prakticky 30. 12. ze stejného důvodu jako část druhá) a čtvrtá část byla zveřejněna poslední den v roce na Silvestra (31. 12.) Proto poslední - pátá část - je zveřejněna první den v roce na Nový rok (1. 1.) Není to první článek, je druhý, ale je to první povídka v tomto roce i měsíci. Doufám, že se Vám zakončení mé povídky bude líbit. Jsem zvědavá na Vaše komentáře. Vaše Very. Mrkající


Splněný sen
Pátá část
"Dneska půjdeme na hřiště." oznámil mi šťastně.
"Ale… My dnes nepůjdeme za Alexou? Proč chceš jít na hřiště? Tam si hrají jen malé děti." nechápavě jsem kroutila hlavou.
Ucker se dobromyslně usmál, chytil mě za ruku a přitáhl si mě blíž k sobě.
"Ty blázínku, nepůjdeme na dětské hřiště." pohladil mě po tváři. "Konečně splním slib a naučím tě jezdit na skatu." pousmál se.
"Ale vždyť…" stále jsem natvrdle kroutila hlavou a očima jsem uhýbala.
"Volali z nemocnice… Neděs se! Volala máma. Dnes za ní přijde jakási kamarádka, takže nemusíme chodit. Vezmu tě na procházku. Nějak jsi mi za těch pár týdnů pobledla. Celou dobu ses starala ty o mě, teď jsem na řadě já. Tak honem! Utíkej se převléct."
Chytil mě za ramena a natočil směrem ke schodům. Laškovně mě poplácal po zádech. Přišla jsem si neuvěřitelně hloupě. Ale nakonec jsem se jen usmála a vydala se do ložnice. Ucker mě samozřejmě nenásledoval, čekal v obýváku.
Za pár vteřin už jsem si oblékala volné triko a pohodlné tříčtvrteční kalhoty. Z botníku jsem vytáhla tenisky a také páskové sandálky s neuvěřitelně vysokým jehlovým podpatkem. Tenisky jsem si schovala za záda a směle jsem se vrátila za Uckerem.
"Připravená?" usmál se na mě.
"Jistě." opětovala jsem úsměv a pokynula Uckerovi, aby šel do předpokoje první.
"Můžeme vyrazit?"
"Jenom se obuju."
Posadila jsem se na skříňku a nenápadně za sebe strčila tenisky. Přehodila jsem si nohu přes nohu a pak jsem si úplně klidně začala obouvat sandály. Koutkem oka jsem viděla, jak na mě Ucker zírá. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Jeho nevěřícný výraz byl neskutečně směšný.
Jakmile jsem si nasadila první sandálu, Chris překvapeně otevřel pusu, ale říct nic nestihl. Rozesmála jsem se na celé kolo, div jsem nespadla ze svého provizorního sedátka. Chris na mě nechápavě zíral. Natočila jsem se, abych mohla vytáhnout boty zpoza zad.
"Hej! To není směšné! Opravdu jsem se vylekal, že to myslíš vážně!" okřiknul mě, ale koutky úst mu cukaly.
"Až tak hloupá nejsem!" bránila jsem se, zatímco jsem se dusila smíchy.
"Vůbec nejsi hloupá." protestoval.
Christopher se krásně usmíval. Poklekl přede mě a zadíval se mi do očí. Neovladatelné záchvaty smíchu mě přešly, ale úsměv z tváře mi nezmizel. Aniž by uhnul pohledem, vyzul mi střevíček.
"Máš… Máš skate?" podařilo se mi vykoktat, přestože jsem byla naprosto vyvedena z míry jeho chováním.
"Bez něj by to šlo těžko." zasmál se.
"To asi ano…" přikývla jsem.
Pak jako kdybych se vzpamatovala, rychle jsem se od něj odtáhla a sklonila jsem hlavu, abych si mohla obout tenisky. Chris se kousek posunul, ale po celou dobu mě nepřestal zkoumavě pozorovat.
Tázavě jsem se na něj usmála. "Děje se něco?"
"Ne, ne, nic. Já jen, že ti to dnes neuvěřitelně sluší." culil se na mě.
"Děkuji." začervenala jsem se. "Půjdeme?"

"Tak pojď, ty strašpytle! Není to nic hrozného." smál se mi Ucker a za ruku mě táhl na rovnou plochu.
"Já nejsem strašpytel." protestovala jsem. "Jenom se nechci zabít."
"Chtěla ses to naučit a já ti to přání splním. Tak, postav se na to." položil prkno na zem.
"He he, podjede mi to!" smála jsem se.
"Počkej, pomůžu ti." bavil se Ucker.
"Dobře. Ááá!!! Chrisi, nepouštěj mě!" vykřikla jsem, když jsem se ocitla na desce s kolečky všeobecně známé pod názvem skate a chytila Chrise za ramena.
"Neboj, nepustím." smál se Ucker a držel mě kolem pasu.
"Tohle se nenaučím, ani kdybych měla umřít." smála jsem se s ním.
"Ale naučíš. Jsi šikovná." nesouhlasil.
A v tu ránu se skate rozjel a já se řítila k zemi.
"Naučím!" odfrkla jsem si arogantně, když jsem přistála na Uckerově hrudi, aniž bych pod nohama cítila jakoukoli pevnou plochu. Skate i země byly tatam.
Chris si mě povytáhl výš a usmál se. "Hele, jaká dokonalá dvojka jsme."
"Přímo bezvadná. Jako kdybychom si byli souzeni." vtipkovala jsem, zatímco jsem se ho křečovitě držela kolem krku.
"To není tak špatný nápad. Jako kdybychom si byli souzeni…" opakoval zamyšleně. "A neděs se stále. Já tě nepustím, slibuju! Vždycky tě ochráním." okřikl mě mírně.
O tom jsem ani v nejmenším nepochybovala.

♥♥♥

"Tenhle den mi dal zabrat." mumlala jsem si, zatímco jsem zatahovala závěs ve vaně.
Právě jsem se vrátila z celodenního výletu se skupinou RBD. Bolely mě všechny svaly, o nohou ani nemluvě, ale přes veškeré vyčerpání jsem byla veselá a šťastná. S RBD jsem si užila spoustu legrace. Vtipkovali jsme, laškovali jsme, soutěžili jsme. Byli jsme jako malé děti, ale všichni jsme se dobře bavili. Po takových hrátkách není možné necítit se unaveně.
Slastně jsem se usmívala, když mi po těle tekla horká voda. Fyzická bolest pomalu ustupovala a psychické štěstí se zvětšovalo. Matně jsem si uvědomovala, že bych si měla pospíšit, protože v obýváku na mě čekal Ucker. Na dnešní večer jsme si naplánovali filmovou párty a já se na ni nesmírně těšila.
Konečně jsem tedy vypnula vodu a odtáhla závěs. Jenže v tu chvíli se otevřely dveře koupelny.
"Ááá!!!" začala jsem křičet, mezitímco jsem se rychle schovávala za závěs. "Co tady děláš, Felipe?! Jak ses tady dostal? Okamžitě odejdi!"
"Hm, takhle jsem tě ještě neviděl." posmíval se mi můj ex-přítel a se zálibou si mě prohlížel.
Nepřestávala jsem po něm křičet. Z očí se mi draly slzy, ale já je nechtěla pustit ven. Nemohla jsem mu ukázat své ponížení. Chtělo se mi umřít.
Náhle se dveře rozletěly podruhé. Mezi jejich otevřením nebyl moc dlouhý časový interval, ale mně se zdálo, že to trvá celou věčnost. K mé úlevě se v nich objevil Ucker a s vykulenýma vystrašenýma očima se zadíval na scénu před sebou.
Nevnímala jsem pořádně, co se děje kolem mě. Slabě jsem si uvědomovala křik dvou mužů, z čehož jsem rozeznávala Chrisův rozzlobený hlas, a slzy, které se konečně začaly kutálet po mých tvářích. Znenadání ke mně přilétla jakási měkká huňatá látka - župan. Rychle jsem se do něj zabalila a vyběhla z koupelny. Snažila jsem se zkrotit slzy a přestat křičet, ale nedařilo se mi to.

"Dul, zlato, jsi v pořádku?" posadil se Ucker naproti mně.
Seděla jsem schoulená do klubíčka na vlastní pohovce, třásla jsem se jako osika - ale ne zimou - a v rukou jsem svírala hrnek s horkým kakaem, které mě mělo uklidnit. Už jsem nekřičela, neplakala. Jen jsem tupě zírala před sebe. Zabalená do županu jsem se snažila zahnat ty otřesné vzpomínky na to, co se stalo před malou chvílí.
Uckerovi se podařilo Felipa vyhodit z mého bytu a dozvědět se přitom, jak se sem dostal. Ani jsem si neuvědomila, kdy mi v průběhu našeho krátkého vztahu stihl ukrást klíče a udělat si jejich kopii. Mě i Uckerovi bylo záhadou, že jsme neslyšeli odemykání, ale to už nebylo podstatné. Klíč nyní ležel na stole přede mnou.
Felipe byl neskonale pomstychtivý člověk a od té doby, co jsme se rozešli mi dělal jen samé naschvály. Děsily mě myšlenky na to, co bych dělala, kdyby tady Chris nebyl se mnou. Po tom, co vyrazil Felipeho se vrátil ke mně, uvařil mi kakao a dělal všechno možné proto, abych se cítila lépe. Strašně jsem se styděla. Oba dva mě viděli nahou. Chtělo se mi křičet, ale nešlo to. Prostě jsem nebyla schopna vydat ani hlásku, vůbec nic. Začala jsem si kousat ret. Zoufale jsem se snažila vrátit se do přítomnosti. Nedařilo se mi to.
Christopher si opatrně přesednul vedle mě. Vyňal mi z rukou hrníček a tím si získal moji pozornost. Smutně jsem se na něj zadívala. Vzal mou tvář do dlaní a otřel poslední stopy slz.
"Pššt, už je to pryč. Už se ti nic nestane. Jsem tady. S tebou. Nemusíš se bát." těšil mě.
Políbil mě na čelo a potom si mě nesměle přitáhl do náručí. Do jediného bezpečného místa.

Později mě Ucker ujišťoval, že neviděl nic, co by vidět neměl, jelikož byl tak rozzuřený. Málem prý viděl rudě. Měl chuť Felipa zavraždit na místě. Podporoval mě v mém rozhodnutí přestěhovat se. Bála jsem se, že Felipe se znovu dostane ke mně domů a tentokráte bych nemusela mít takové štěstí, jako posledně. Ještě nějakou dobu se mnou Chris jednal jako s porcelánovou panenkou a dbal na to, aby se mi nic nestalo. Byl tady pro mě, stejně jako jsem tady já pro něj.

♥♥♥

"Já vím." ujistila jsem ho. "Už mě položíš na zem?" poškádlila jsem ho.
"No mohl bych…" zahuhlal zamyšleně.
"Měl bys. Mimochodem, ujíždí ti prkno." zasmála jsem se a v tu ránu jsem stála na zemi. "Nepustím, jo?!" volala jsem za ním a nepřestávala jsem se smát.
Chris dohonil skate a svezl se na něm až ke mně. Kousek ode mě z něj seskočil a nechal ho ležet na podlaze. Doběhl ke mně, znovu mě vzal do náručí a začal se se mnou točit.
"Jsem tak strašně rád, že už je všechno v pořádku." volal. "Štěstí, že tě mám, moje sladká Dulce."
"To neříkej. Tohle ne, prosím." odvrátila jsem zrak z jeho tváře.
"Dul, co se stalo? Proč to nesmím říct? Proč nesmím říct, co cítím?" zamračil se a znovu mě položil na zem, aby se mi mohl zadívat do tváře.
Byla jsem o dost menší i když jsem měla podpatky, natož v obyčejných teniskách. Ucker se nade mnou skláněl a s podmračeným výrazem zkoumal můj obličej.
Stěží jsem ovládala slzy. Už jsem nemohla udržet všechny své pocity na uzdě. Bylo to příliš těžké. Po všech těch letech plných tajemství to už dál nešlo.
"Dulce, krásko moje…" Ucker náhle zpozorněl. "Co ti tehdy matka řekla?"
Sundala jsem ruce z jeho krku a položila mu je na hrudník. Na chvíli jsem schovala náhle uplakanou tvář do jeho hrudi. Ale pak jsem sebrala odvahu a znovu se mu podívala do tváře.
"Dul…" zašeptal Chris, snaže se utěšit mě, ale už nedopověděl.
Aniž bych se mu přestala dívat do tváře, v dlaních jsem pevněji sevřela jeho košili, přitáhla si ho blíž, postavila se na špičky a…
Bylo neuvěřitelně opojné cítit znovu jeho rty na svých. Popadla mě neskutečná touha požadovat víc než jen malý polibek. Chtěla jsem jich alespoň tisíc a ani tolik by mi jich nestačilo. Už nikdy jsem se od něj nechtěla odtáhnout. Nikdy…
Ale to nešlo, musela jsem. Ačkoli se zdálo, že se snaží naše spojení prodloužit tím, že se posunoval současně se mnou. Byl to pouhý sladký sen. Nakonec jsem se zase jen směla dívat na jeho bezchybnou popletenou tvář.
Christopher stál jako přikovaný, jako vytesaný z kamene. Ani se nepohnul. Zdálo se, že je v mírném šoku. Ve tváři měl zmatený výraz a očima pátral v mém obličeji ve snaze zjistit, o co jsem se právě pokusila. Hledal známky vtipu? Měl smůlu. Můj výraz zůstal stále stejně vážný, stejně smutný.
"Proč… Proč jsi to udělala?" podařilo se mu vykoktat, když se několikrát zhluboka nadechnul.
"Já… nevím." zalhala jsem a podívala se do země.
Jemně mi prstem zvedl bradu a přiměl mě tak znovu se mu zadívat do očí. "Lhářko," obvinil mě něžně, "víš, jen mi to nechceš říct. A já to chci vědět. Hned."
"Nebránil ses. Proč?" pokrčila jsem rameny.
"Ptal jsem se první." namítnul.
Jindy bych se bránila, že dámy mají přednost, ale dnes ne. Nebyla na to vhodná chvíle, ani čas. Musela jsem s pravdou ven i za cenu toho, že ho navždy ztratím a jediné místo, kde ho uvidím bude televizní obrazovka.
Teď, nebo nikdy! problesklo mi hlavou.
Zhluboka jsem se nadechla a spustila. "Miluji tě." zašeptala jsem se slzami v očích.
Ucker se pousmál. "Chtěl jsem to."
"Cože?" nechápala jsem, o čem mluví.
"I ty jsi položila otázku. Odpověděl jsem, stejně jako ty." nepřestával se usmívat a mě se z jeho vlídného úsměvu podlamovala kolena.
"Christophere, tohle není vtip. Myslím to vážně. Jsem do tebe zamilovaná ještě z dob natáčení té hloupé telenovely." zlobila jsem se.
"Ale já…"
Nenechala jsem ho domluvit. "Mlč, prosím tě, a poslouchej mě chvíli. Víš ty vůbec, jaké to je, když miluješ někoho, kdo tě bere jen jako nejlepší kamarádku? Viděla jsem, jak jsi s jinými ženami šťastný. Nemohla jsem uvěřit tomu, že to tak strašně bolí, ale nakonec jsem se naučila akceptovat to. Protože nejdůležitější je, abys byl šťastný ty. Pak můžu být šťastná i já, ne? Tohle je správné, tohle je nesobecké, ale já stejně vždy strašně žárlila a měla jsem chuť dotyčné vytrhat všechny vlasy. Já vím, že tohle všechno bych ti neměla říkat, ale já si nemůžu a vlastně ani nechci pomoct. Už to nedokážu držet v sobě a skrývat, že mi na tobě záleží víc, než na komkoli jiném. Odejdu, jelikož chápu i to, že už mě v životě nebudeš chtít vidět, poněvadž jsem ti lhala a jsem do tebe zamilovaná, ale…"
"Ticho!" rozkázal přísně.
Vyděšeně jsem se na něj podívala. Až teď jsem si uvědomila, že mě stále objímá, že mě nepustil. Že mu na rtech pohrává úsměv a v očích šlehají ohníčky.
"Zavři už tu svou drzou pusu a nech mě taky mluvit." řekl už smířlivějším tónem. "Kdybys mě nechala domluvit a nezačala tady po mě křičet, dozvěděla by ses něco podstatného. Ale začněme od začátku - Ne, tiše! Teď jsem na řadě já." zvedl ruku, když jsem otevřela pusu, abych opět začala se svým neobratným vysvětlováním. "Nebránil jsem se, protože jsem chtěl, abys mě líbala dál, ale ty ses i přesto odtáhla." věnoval mi polibek na nos. "Dál jsem ti chtěl říct, že jakékoli vysvětlování ti bude na nic, protože mě se v životě nezbavíš ani kdybys chtěla. Budu na tobě viset jako železná koule." obdaroval mě dalším sladkým polibkem a já jen překvapeně lapala po dechu a modlila se, ať neztratím rovnováhu. "A potom to nejdůležitější. Nechci, abys někam odcházela. Chci, abys zůstala tady se mnou a nehnula se ode mě ani na krok. A víš proč?"
"Protože se bojíš, abych si teď něco neudělala?" pronesla jsem první hloupost, která mi přišla na jazyk.
"Ne, hlupáčku," s neodolatelným úsměvem mě pohladil po tváři, "protože tě bláznivě miluju a snažím se ti to tady už deset minut říct."
Nevěřícně jsem mu zírala do tváře. Měla jsem pocit, že sním. Ale tohle nemohl být sen. Ucker stál přede mnou a šťastně se usmíval. Kdyby mě nedržel, určitě skončím na zemi. On mi právě vyznal lásku. Řekl, že mě miluje, to snad není pravda! Já asi umřu štěstím!
"Nic mi na to neřekneš?" podivil se.
Zakroutila jsem hlavou a skočila mu okolo krku. Znovu jsem se k němu přitiskla a začala mu dávat další polibky. Tentokrát jsem si nemusela přát, aby tato chvíle nikdy neskončila. Věděla jsem, že zážitků podobných tomuto bude ještě spousta. Samozřejmě Uckerovo první vyznání lásky bude jedinečné. Navždy.
"Miluji tě." zašeptal blaženě.
"Já miluji tebe." odvětila jsem stejně tiše a šťastně jako on.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Dulce_6 Dulce_6 | 1. ledna 2012 v 11:35 | Reagovat

Nadherna poviedka krajsie si to ani ukoncit nemohla :D

2 Niki Niki | 1. ledna 2012 v 12:30 | Reagovat

Krása, až mě mrzí, že už končí :-) doufám, že novém roce přibude ještě spousta tak krásných povídek ;-) Máš prostě talent :-)

3 vondyparasiempre vondyparasiempre | E-mail | Web | 1. ledna 2012 v 14:23 | Reagovat

wau je to prekrásne nádherne slovami sa to ani neda opisat alke to bolo krásne:) chcela by som mat taky talent ako ty:) NáDHERA :)

4 Paula Paula | E-mail | Web | 1. ledna 2012 v 17:40 | Reagovat

páni, je to naozaj bomba :D .. fakt úžasné :-) ja nemám slov ... naozaj sa ti táto poviedka veľmi vydarila.Si veľmi šikovná.Len tak smelo ďalej píš.Budem ťa v tom podporovať.Ide ti to. ;-)

5 rebelka rebelka | 1. ledna 2012 v 23:43 | Reagovat

Uplne nadherne, genialny koniec uzasna  poviedka! :-D :-)

6 Dadusha Dulce Dadusha Dulce | Web | 2. ledna 2012 v 15:14 | Reagovat

Tak a ideme na to! :D
Musím povedať, že touto poviedkou si posunula latku poviedok o Rebeloch, RBD a tak ešte vyššie a obávam sa, že ju už nikto nepreskočí. Táto poviedka bola úžasná! Po tejto poviedke ti už podľa mňa nič nebráni vydať knihu- nič. Bolo to skvelé, poviedka bola neuveriteľná, jednoducho skvelé!

7 robertita96 robertita96 | 2. ledna 2012 v 18:52 | Reagovat

baby maju pravdu tato poviedka je uzasna skvela no proste je to bomba  velmi sa mi pacila a ten koniec je naozaj super
PS: ze si poslednu cas dala do jednorazoviek a nie do rubriky  to len tak bo som si to vsimla

8 culka36 culka36 | Web | 7. ledna 2012 v 22:01 | Reagovat

Mohla by som napísať niečo ku každej jednej časti, ale takto to bude lepšie. Takže začnem. Neviem čo povedať. Tá to poviedka je krásna, tak ako každá jedna. Musím uznať, že som ju už čítala 2x a nevadilo mi to, pretože je prekrásna vo všetkých smeroch. Keď som to čítala tak mi vyšlo zopár slzičiek.Čo sa mi najvac na nej páčilo bolo to, že si tam dala aj spomienky. Už som raz jednu knihu čítala, ktorá takým spôsobom bola napísaná a páčilo sa mi to. Dávam ti veľkú poklonú. Ten čas, ktorý si strávila v písaním tejto trošku dlhej jednorázovej poviedky(poznám podľa sebe) sa oplatilo, pretože sa mi len veľmi ťažko hľadajú slová akoby si mi cih vzala.. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama