Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Amor: Kapitola XVII. Prokletá zamilovanost

20. března 2012 v 15:46 | Very |  Amor
Promiňte, děvčátka moje, ale vůbec nestíhám. Život mám ještě víc naruby než co jsem psala naposledy, je to šílené. Ani jsem nestihla přednastavit povídku na stejnou dobu jako Pauluška. No nevadí, dávám ji sem teď. Doufám, že o víkendu se to zlepší. Mějte se krásně. Vaše Very. Mrkající



Kapitola XVII. Prokletá zamilovanost
Ale to by nebyla naše chvíle, aby nás někdo nevyrušil. A aby to bylo originální, tentokrát to nebyl Uckerův mobil, který nám překazil krásnou chvilku, nýbrž můj. Odtáhli jsme se od sebe. "Chápeš to? Oni snad mají v hlavě zabudovaný radar, že vždy zavolají v nejvhodnější 'chvíli'." zašklebil se Ucker a já se musela usmát. "To mi povídej. Ale já jsem si kabelku nechala v obýváku. A vůbec se mi tam nechce..." podotkla jsem. "Ale když to necháme zvonit, bude nás to rušit a možná, že budou volat znovu a znovu." usmál se. "Já vím." "Počkej tady, ne, že mi zase utečeš." varovně zvedl prst a někam odběhl. Nechápavě jsem se za ním dívala, ale neměla jsem moc času přemýšlet o tom, kam šel, protože byl téměř hned zpátky i s mým řvoucím telefonem. "Děkuji." usmála jsem se a dala mu rychlou pusu, když mi telefon podal. I on se na mě usmál. Posadil se vedle mě a přitáhnul si mě do náručí. Zády jsem se opřela o jeho hrudník a zvedla telefon. "Prosím?" otázala jsem se osoby na druhém konci telefonu. "Ahoj, jaké bylo rande?" ozvala se Any. "Ani si nevieš predstaviť, aké to bolo úžasné. Najprv sme sa rozprávali, potom sme tancovali, potom sme sa zase rozprávali a nakoniec ako čerešnička na torte tam prišiel Álvaro." sarkasticky som poznamenala. "Vážne? Tak to ste sa veľmi dobre bavili." radostne zvrieskla. "Samozrejme že nie!" zasmiala som sa na nej. "Tak čo potom?" nechápavo sa ma spýtala. Ani som jej nestihla odpovedať a už zvonil na Uckerovom dome zvonček. Perami mi naznačil, že ide otvoriť. Ja som len prikývla. Daroval mi letmý bozk na pery, odišiel a zavrel za sebou dvere, aby som mala súkromie. Keď som si bola istá, že je v dostatočnej vzdialenosti odo mňa, skričala som do Any. "Any, to nebolo radne!" skoro som to až zvrieskla. "Bolo to len také kamarátske pozvanie od Uckera, ktoré som prijala." vysvetľovala som jej to, no ona sa nedala odbiť. "Ale no tak, Dul, neklam mi. Ja veľmi dobre viem, že si do neho až po uši zamilovaná." hlesla Any. "Nejsem!!" "Vidíš? Zapírání je hlavní příznak zamilovanosti!" smála se Any. "Nejsem. Vytluč si to z hlavy! A i kdybych byla, to nic nemění na skutečnosti, že tohle NEBYLO rande!" "A proč jsi mi to tedy neřekla hned na začátku hovoru?" zeptala se Any posměšně.
UCKER
Vždy to někdo pokazí. Ale co se dá dělat? Alespoň že Dul můžu objímat. A v tu ránu někdo zazvonil. Zakroutil jsem očima. To snad není pravda! "Jdu otevřít." naznačil jsem rty a rychle ji ještě políbil. Krásně se na mě usmála. Zavřel jsem za sebou dveře a vydal se ke dveřím. Cestou jsem si spěšně pozapínal knoflíčky na košili. Otevřel jsem dveře a do náruče mi spadl namol opilý Poncho. "Poncho, Bože, ty ses zřídil!" zvolal jsem a snažil se ho postavit na nohy. Nějakým zázrakem se mi to podařilo. Nohou jsem zavřel dveře a dotáhl Poncha do kuchyně. Ruku měl kolem mých ramen a přestože stál na vlastních nohou, většina jeho váhy spočívala na mých bedrech. "Co se stalo?" vybalil jsem na něj, když se mi ho podařilo posadit na sedačku. "Ja už to ďalej neznesiem, Ucker." začal plakať ako malý chlapec. "Ale čo neznesieš?" spýtal som sa ho. "No to predsa, že ... že nemôžem byť s Any." začal koktať, no aj naďalej mu z očí tiekol obrovský vodopád sĺz. "Ale to predsa nie je dôvod na to, aby si sa takto opil, Poncho. Keby si len videl, ako vyzeráš." neveriacky som pokrútil hlavou. "Ale ja ... ja ... ja som ju videl s ... s nejakým mužom. Nie so mnou. Chápeš to?!" aj naďalej nariekal Poncho. "Tak jej predsa povedz, čo k nej cítiš, nie?" navrhol som mu. "Vieš čo, Ucker? Ja sa radšej raz za čas spijem do nemoty, akoby som jej to mal povedať. A, koniec koncov, ani ty si predsa nepovedal Dul, že ju miluješ." začal do mňa zabŕdať. "Ale to je niečo úplne iné. Je to oveľa zložitejšie." pokrútil som hlavou a sadol si do kresla vedľa Poncha. "Ale vôbec nie je. Čo je až také ťažké na tom prísť ku Dul a povedať jej: Dul, milujem ťa, si láska môjho života. Čo je na tom také ťažké? Ja som s ňou predsa chodil, tak to viem. Vieš čo, Ucker? Okamžite sa zdvihni a bež za Dul a povedz jej, že ju miluješ." ukázal mi ma dvere, no vtedy tam vošla Dul. "O čem si povídáte?" usmála se na nás, ale pak si všimla neobvyklého Ponchova stavu. "Poncho, co se stalo? Uckere?" Pohledem přelétávala z jednoho na druhého. Rozhodl jsem se nejprve odpovědět Ponchovi a až potom Dul. Ulevilo se mi, že neslyšela poslední větu, ale zároveň mi to přidělalo další problémy. Takhle už by to alespoň věděla. "Protože už jsem to zkusil, ale zarazila mě a řekla, že to nechce vědět." Poncho na mě vytřeštil oči. A Dul taky. "Může mi někdo vysvětlit, o co se tady jedná?" vykřikla a rozhodila rukama. "Ano, Dul, Poncho je trochu společensky unaven." Dulce se posadila k nám. "Jak to, Ponchito? Co se stalo?" starostlivě ho pohladila po tváři. Ale Poncho opět překonával další záchvat smutku a pláče. Vysvětlování tedy zbylo na mě. "Poncho nemůže být s Any. Viděl ji s jiným mužem. Sice si myslím, že to určitě není tak, jak si myslí, ale on si to nedá vysvětlit." "Stále nechápu, jak je to možné. Když jsem vás včera viděla, vypadali jste jako šťastný pár. Myslela jsem, že se milujete..." "Jistěže se milují!" nevydržel jsem to už. "Poncho, ty miluješ ji, ona tebe. Tak v čem je problém? Včera jste se na tom benefičním plese objevili jako pár. Ty jsi ji dnes viděl s jiným mužem. Ale dle mého názoru jsi to naprosto překroutil. Zeptal ses jí na to vůbec?" "Jsem si jistá, že nezeptal, protože jsem právě s Any dotelefonovala. Básnila o vašem vztahu. Bože, Poncho, promiň, že ti to říkám, ale ty jsi takový idiot! Any tě miluje, ale ty jí nedůvěřuješ!" Poncho na nás zíral jako na zjevení.
DULCE
"Vy dvaja ste fakt dokonalý zamilovaný párik." Náhle zmizol jeho vážny pohľad a začal sa smiať ako šialený. Ja s Uckerom sme na seba len nechápavo pozerali. "Ako to myslíš, že zamilovaný párik?" nechápavo som naňho pozrela. Žeby sa dozvedel, že som do Uckera zamilovaná? Ale ako by sa to predsa mohol dozvedieť. Veď Any mu to predsa nepovedala. Alebo áno? Ale ja som to nepovedala ani Any. Tak odkiaľ to môže vedieť? Ach bože, ja som naozaj zmätená. "Áno, zamilovaný párik" vravel pomedzi smiech. "Vy dvaja ste veľmi zamilovaný." smial sa na plné hrdlo. "Vieš čo, Poncho? Zavolám Any nech si po teba príde, lebo tu trepeš dve na tri." povedal Ucker, vstal a začal si z nohavíc vyťahovať telefón. Jeho slová ma naozaj dosť zaboleli. Povedal mu, že trepe dve na tri. To predsa znamená, že ma nemiluje. Ach bože, ja som taká krava. Totálna hlupaňa. Prečo som s ním išla do toho prekliateho baru? Prečo? A navyše tam bola ešte aj Marian s Álvarom. S Álvarom! S tým, ktorý mi už niekoľko krát nasadil parohy. A teraz to už určite skúša aj na Marian. Neviem, už naozaj ničomu nerozumiem. "Nie, nikomu nevolaj." zastavila som Uckera skôr, než stihol vytočiť Any. "Ako to, že nemám nikomu volať?" nechápavo zmraštil čelo. Zhlboka som sa nadýchla a povedala mu to, čo som chcela. "Ja Poncha odveziem. Aj tak som už chcela ísť domov. Keby sme sa tak nezdržali pozeraním toho filmu, už si dávno objednám taxík a idem domov." rozhodila som rukami a snažila sa o čo najľahostajnejší výraz. "Nie, Dul, ostaň tu. Musíme sa porozprávať." snažil sa vykrútiť sa z toho. "Zavolám Any. Bude tu čo nevidieť." protirečil mi. Takto sme sa doťahovali ešte aspoň pekných desať minút, no napokon do nás skočil Poncho. "Hej, zamilovaní, ja chcem svoju Any. Zavolajte jej. Nechcem ísť s Dul. Chcem Any. Vy tu ostaňte spolu, je vám to jasné?"
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 culka36 culka36 | Web | 20. března 2012 v 20:56 | Reagovat

Moja nemusíš sa ospravedlňovať zato, že si ju nedala vtedy kedy Paula. Už som ju čítala a je krásna. Som zvedvá čo znova vymyslíte a kedy si povedia čo k sebe cítia a či to, že Poncho nebol opitý, ale to len hral,keďže zároveň volala Any s Dulce a potom zazvonil Poncho. A ináč si prajem čo najskôr pokračovanie.

2 Mušú Mušú | 21. března 2012 v 20:16 | Reagovat

..jejki :) teším sa na pokračko :P

3 Niki Niki | 2. dubna 2012 v 20:28 | Reagovat

Krásné! doufám, že bude brzy nějaké pokráčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama