Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

El amor lo puede todo: Kapitola IX.

31. května 2012 v 13:00 | Very |  El amor lo puede todo
Já vím, že další díl této povídky by měl být v pátek, ale protože dnešek je pro mě významější než jiné dny v roce, přednastavila jsem ji na dnešek. Užijte si ji a, pěkně prosím, nezapomeňte napsat Vaše názory na ni. Vaše Very. Mrkající



Kapitola IX.
"A proč ne? Já ji totiž něco dlužím." zářivě se na mě usmál Ucker. Zašklebila jsem se. "To by mě nesmírně zajímalo co." hihňala se May jako malá holčička, "Ale na druhou stranu strašně spěchám a nemám čas vyzvídat. Ty mi to určitě řekneš později, Uckerito, viď? Díky, že to pro nás uděláš. Mějte se hezky, zítra na letišti." Než jsme stihli cokoli odpovědět, May už mizela za rohem, v dlani vítězoslavně nesla klíče od mého auta, které mi vytrhla. Nechápavě a zároveň poměrně rozzlobeně jsem se za ní dívala. "Co ten nešťastný výraz?" zeptal se mě Ucker pobaveně. "To bylo moje autíčko!" zanaříkala jsem. "Správně použitý čas, má milá, bylo." smál se Ucker. Zlověstně jsem se na něj podívala a pak nasadila tak milý úsměv, až byl hrůzostrašný. "Necháš mě řídit?" zaprosila jsem. "To je MOJE autíčko." podotknul. "Špatně použitý čas, milý můj, BYLO!" zasmála jsem se pro tentokrát já a vytrhla jsem mu, stejně jako May mně, klíče z rukou. Než mě stačil zastavit, rozběhla jsem se směrem k parkovišti. "Stoj!" volal. So smiechom som otvorila auto a nastúpila na miesto vodiča. Lapajúc po dychu dobehol k autu. "JA budem šoférovať." "Pozri, ak budeš protestovať, stačí mi potočiť týmto kľúčikom a nechám ťa tu napospas taxikárovi. A možno budeš mať šťastie a bude to ten posadnutý nami," nekompromisne som naňho pozrela. "Dobre, dobre. Buď dobrá a pusti ma šoférovať." "E-ee," skvele som sa bavila. "Možno," zamyslela som sa, "keď si kľakneš...." "Čo?" uprel na mňa šokovaný pohľad. "No, poďme," rozkázala som. Prevrátil očami a potom si kľakol. "Prosím," uprel na mňa ten svoj pohľad. Úsmev mi zmizol z tváre, no hneď sa tam aj objavil. "Možno keď si kľakneš, tak ťa odveziem!" dokončila som so smiechom. "Dulce," varovne na mňa pozrel. Rýchlo som zabuchla dvere. "Budem dobrý sľubujem!" volal na mňa. Potom obišiel auto a posadil sa na miesto spolujazdca. "Sľubujem." "Dobre, dobre, veď keby si slušne poprosil, išlo by to aj bez tohto cirkusu," odvetila som. "Naozaj?" nadvihol obočie. "V skutočnosti nie, len som ti chcela zlepšiť náladu," priznala som. "Tým by si mi ju teda fakt zlepšila....A vysvetli mi, ako máme obaja prísť domov a auto ostane zaparkované v MOJEJ garáži, keď TY šoféruješ?"Předstírala jsem, že přemýšlím a vzápětí jsem se rozzářila jako sluníčko. "To je úplně jednoduché. Zavezu se domů a potom ti vrátím klíče." odvětila jsem. Ucker otevřel pusu k protestu, ale ještě jsem mu skočila do řeči, abych mohla dodat: "Možná. To si ještě rozmyslím. Takové skvělé fáro nemám. Docela by se hodilo, ne? Podívej, přebarvím ho na zářivě růžovou a dopředu na kapotu nechám nakreslit značku míru. A mohli by mi tam dát i fotku RBD." Pozorovala jsem, jak na mě Ucker vyjeveně zírá. "Pro-sím?" vykoktal, když se mu podařilo rozdýchat sdělení, které jsem mu právě podala. Rozesmála jsem se. "Kdyby ses viděl! Netvař se tak! Vypadáš směšně. Jejky, škoda, že u sebe nemám fotoaparát. To by se líbilo nejen RBD, ale i fanouškům!" Nemohla jsem zastavit přívaly smíchu. "Tohle mi už NIKDY nedělej!" zdůraznil, "Chceš, abych dostal infarkt, nebo omdlel a ty jsi mě potom musela křísit?" "To bych nerada." smála jsem se dál. "Ale s tím kříšením to není špatný nápad…" mrknul na mě Ucker a důvěrně se ke mně naklonil, "Zajímalo by mě, jak bys to dělala. Zkusíme to?" Šibalsky mu jiskřilo v očích. "Jak bych to dělala?" přistoupila jsem na jeho hru a taktéž jsem se k němu naklonila. "Dala bych ti pár facek." usmála jsem se po chvíli napínavého ticha, "Chceš to zkusit?" "Nemáš na to," vrátil mi to. "Stav sa, že áno! Mám v tom prax. Zvládnem jednou rukou šoférovať druhou ti dávať facky," vyťahovala som sa. "Naozaj? Koľkokrát si to už praktizovala?" pozrel na mňa. "To nech ťa nezaujíma, len chcem aby si vedel, že každou fackou som silnejšia a teba to viac bolí," upozornila som ho. "Len aby z toho kriesenia nebolo zabíjanie," varoval ma, no v očiach mal smiech. "Hm, zabiť ťa....Ešte nie, to by som prišla o flek, keby Roberte zabili Diega," ľahostajne som odvetila. "Ale počkám si na teba...Keď sa skončí seriál." "Medzitým ujdem do Paraguaja a zmením si meno," vyplazil na mňa jazyk. "Dám ťa hľadať Interpolom."
"Tak tu bývam," oznámila som mu, keď som zastavila. "Vieš čo? U nás v garáži sa práve uvoľnilo jedno miesto. Ja to tam zaparkujem a zajtra ho upravím...." "Dosť," zastavil ma. "Moje autíčko ti nedám." "Hm, to viem. Čo ak... mi daruješ auto, dám ti ešte 10 rokov života." "Dvadsať," vyjednával. "Platí." "Platí." "Fajn, ale dostaneš ho, až keď umriem, čiže o 20 rokov," povedal a nasadol. "A ktovie, možno ťa ešte dnes zrazí auto," zamyslela som sa, hoci som to, pravdaže, nemyslela vážne. Jeho bych nikdy nechtěla ztratit. Ani jako přítele, ani obecně, jako člověka, kterého odvede smrt. "Ale to bych si nepřála." dodala jsem proto. "Skutečně?" podíval se na mě s jiskřičkami v očích. "Pokud si ze mě budeš utahovat, odvolám to!" varovala jsem ho. Zvedl ruce na znak, že se vzdává. "Fajn, věřím ti. Sic to nebyla ta odpověď, kterou jsem chtěl slyšet, nevadí. Nic s tebou nenadělám. Uvidíme se zítra, nebo až za devatenáct let a něco, kdy půjdeme vybírat autíčko tady pro slečnu?" ukázal na mě. "Teoreticky ani prakticky by to až za těch devatenáct let nešlo, takže zítra. Tobě by se nestýskalo?" "Po tobě?" zeptal se zhrozeně, "Po tobě vždy." Usmála jsem se na něj. "Myslela jsem si to." opětovala jsem úsměv. Pak náhle zvážněl. "A tobě?" otázal se a zdálo se, že tentokráte nevtipkuje.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niki Niki | 31. května 2012 v 13:25 | Reagovat

Nádherné! Jsem ráda, že je pokráčko už dnes :) Nemůžu se dočkat dalšího :)

2 Dulce_6 Dulce_6 | 31. května 2012 v 13:35 | Reagovat

Krásne....teším sa na pokracko :D

3 robertita96 robertita96 | 31. května 2012 v 16:46 | Reagovat

waaaw velmi pekne krasne zlate ty dvaja sa vzdy musia doberat vzdy si musia robit napriek ale je to zlate pobavilo ma to a uz sa tesim na pokracovanie tato poviedka sa mi velmi paci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama