Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Popletená...

18. června 2012 v 14:45 | Very |  Oznamy
Někdy mám pocit, že ať už si naplánuji cokoli, nikdy to nevyjde ať už mou vinou či vinou někoho jiného. Myslím, že nemá smysl, pokusit se Vám popsat svoje myšlenky a to, co se ve mně odehrává. Někdy si přijdu jako ztracená existence, když se dívám, jak blog upadá a jak drasticky se snižuje návštěvnost každým týdnem.


Když si vzpomenu na své začátky... Mohla jsem se zbláznit, když počet přesáhl další desítku... A když už jsem byla na stovce a výše!!! Páni, neumíte si to zřejmě ani představit. A teď je to jako na začátku, kdy jsem tvrdě dřela a psala dlouho do noci, abych měla povídky a přilákala čtenáře. Jenže mám pocit, že tohle nikam nevede. Ne že by mě nebavilo povídky psát. Ano, baví mě to, ale něco ve mně jakoby umřelo a já nevím co. Neuspokuje mě to tolik jako předtím. Chci to někam dotáhnout a sama nevím, kde je můj cíl cesty. Jak můžu vyplout, když ho nemám, že...

Začíná mě ale bolet, že má roční práce jde ke dnu, kvůli mé lenosti, netrpělivosti a časovém vytížení. Díky blogu jsem si našla přátelé nejen tady, ale i v reálném životě. Ztratila jsem svou "ulitu". Postupně jsem ale poztrácela i některé z přátel, protože vše se může změnit během několika vteřin a má povaha se za rok změnila tím tuplem. Uvnitř jsem stále stejná, jen se vše dostává pomalu, ale jistě na povrch a já už nedokážu jen nečinně přihlížet, jak mi ostatní ubližují a předstírat, že se mě to netýká. Teď, když jeden "milý a laskavý" spolužák obratně a neuvěřitelně rychle začíná odvracet všechny mé přátele, musím se ohánět, abych s tím něco udělala a ne se jen dívat a čekat, jak to dopadne. Taková už nejsem. Naučila jsem se bojovat. A budu bojovat i za blog. Alespoň doufám.

Jsem nemocná, ale jedu se léčit k babičce, kde internet není. Pokud si vezmu počítač, třeba něco předepíšu. Jsem jinde než před rokem, ale nechci se vzdát. A jsem pevně rozhodnutá, že pokud s blogem skončím, bude to až tehdy, jak dopíšu všechny rozepsané příběhy a vyčerpám všechny nápady. Začala jsem v patnácti, oslavila jsem s blogem šestnáctiny a nedávné sedmnáctiny byly tak příšerné, že jsem si přála jen ať narozeniny neexistují. Ale třeba právě blog zase změní mou osobnost k mé spokojenosti.

Ani nevím, kam jsem tímto textem chtěla dospět. Snad jen povzbudit sebe samu. V mysli se mi to nedaří, proč to nevyjádřit i na "papír"? Vždyť ne všichni čtenáři odešli, ne? Někteří přece jen jsou mi věrní a mají rádi nejen mé povídky, ale i mě...? Něco mi chybí. POtřebuji to získat a postupem času se to určitě ukáže. Takže hlavu vzhůru a zpět do práce. Začínají prázdniny a s tím snad i dostatek volna a pevné vůle.

ice nebudou jako ty předchozí, kdy jsem většinu času strávila na SKYPE a telefonovala a byla jsem docela šťastná. Necítila jsem se špatně a nebylo to správné štěstí, ale bylo mi dobře, protože jsem vycházela se všemi lidmi, které jsem potřebovala, jiné jsem si k tělu nepouštěla. Bohatě jsem se spokojila s příznivými ohlasy na povídky. Teď sleduju, jak třeba Dadusha Dulce opouští můj svět a s ní třeba i Dul1604 (teď už Elena1604), nemluvě o dalších. Moje kamarádky, které jdou za jiným cílem. Je těžké udržet kontakt, když to, co vás spojovalo z obou stran uvadá.

Co to zase plácám? Vidíte ve všem tom textu pointu? Já se ztrácím ve vlastní myšlenkách a marně se pokouším vyslovit to, co mám na srdci. Sama totiž nevím, co chci říct. Snad jen: "Jsem zpět." Alespoň na nějakou dobu.

A teď už dost neobratného vysvětlovaní. Jdu přednastavit nějaké články, aby moje prupovídky taky k něčemu byly. Vždyť jedna povídka je dost málo pro tento měsíc.

Mějte se krásně. Mám Vás moc ráda.

Vaše Very. Mrkající

PS: Víte někdo, jak dlouho už rebelove-povidky má tenhle vzhled? Já mám pocit, že snad sto roků, ale líbí se mi, takže snad nemusím spěchat se změnou...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mušú Mušú | 18. června 2012 v 15:29 | Reagovat

Ja ťa viac ako chápem :).. mne sa tiež vzhľad páči a ked budeš mať čas, odpíš na mail.. už dlho sa naň teším :P

2 Xavierka Xavierka | 18. června 2012 v 18:39 | Reagovat

Rozhodne podporujem tvoje rozhodnutie dopísať tvoje poviedky. Sú jednoducho úžasné a bola by to veľká škoda nedokončiť ich... Chápem aj tvoje pocity, veď človek dospieva a mení sa každým dňom... Želám ti, aby si čím skôr našla to, čo ťa bude napĺnať šťastním. ;-)  :-)

3 Miriama Miriama | 18. června 2012 v 22:15 | Reagovat

Ja súhlasím s Xavierka,naozaj by bola škoda nedopísať poviedky,ja ich mám veľmi rada,sú úžasné:):)A snáď čoskoro prídeš na to čo ti chýba ku šťastiu:):)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama