Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Amor: Kapitola XIX. Šok

27. září 2012 v 13:00 | Very |  Amor
A abychom měli nějakou změnu, tady je povídka Amor. S Paulou jsme moc rády, že se Vám předchozí kapitola tak líbila a že Vás tak potěšila. Proto si troufáme doufat, že ani tato nezklame. Užijte si ji. Vaše Very. Mrkající



19. Šok
Najprv sa jeho pery len jemne obtreli o tie moje, no neskôr sa to prerástlo do obrovského a vášnivého bozku. "Poncho!" počuli sme skríknutie, no aj napriek nemu sme sa od seba ešte neodlepili. Any vbehla do obývačky za nami a nasledovalo ďalšie skríknutie. "Dul! Ucker!" chytila sa za hlavu a vyzerala, že každú chvíľu skolabuje. My s Uckerom sme sa rýchlo od seba odtrhli a celý udychčaný a vystrašený sme sa pozreli na Any, ktorá už ledva dýchala. Len tak sme na seba pozerali, vymieňali si vystrašené pohľady a nič nehovorili. Boli sme až príliš zaskočení na to, aby sme niečo povedali. Za Any se objevil Poncho. Podíval se na šokovanou Any a potom na nás. Zřejmě mu okamžitě došlo, co se stalo. Rozesmál se na celé kolo. Sesunul se na kolena, chytil se za břicho a z očí mu tekly slzy. Zdálo se, že se dobře baví. "Poncho, oni se… A to mi ještě před chvílí tvrdila, že…" Any se nemohla vzpamatovat. "Any, to neřeš, jsou oba stejní. Ucker taky tvrdil, ale to, co jsi viděla jeho tvrzení nepotvrzuje." stále se smál Poncho. Any zakroutila hlavou. "Tedy Dul, já myslela, že jsme kamarádky. Věřila jsem ti, protože jsem si myslela, že bys mi řekla, kdyby ses konečně dala s Uckerem dohromady. Vždyť ho mi…" "Any, myslím, že Poncho už by potřeboval postel!" skočila jsem ji do řeči, rudá jako rajče. Málem vyzradila mé největší tajemství. Zatočila se mi hlava, proto jsem se raději přesunula k sedačce a posadila se na ni. Byla jsem vyčerpaná. Lokty jsem se opřela o kolena a do dlaní jsem schovala tvář. Vlasy se mi spustily podél tváře jako opona. Všechny pohledy se nyní upíraly na mě. Byly zmatené, se spoustou otázek. "Asi m-máš pr-pr-pravdu." vykoktala Any. Přešla ke mně a objala mě. "Ahoj Dul." Pak se obrátila k Uckerovi a i jeho objala. "Měj se, Uckere." Nakonec se rozběhla k Ponchovi a pomohla mu postavit se. "Díky, že jste se mi o toho mého trumberu postarali." Poncho se zatvářil zmučeně, ale ještě stále se prohýbal smíchy. "Ponchito, a ty mi okamžitě vysvětli, proč jsi se tak nehorázně…" slyšeli jsme ještě Anyin vzdalující se hlas. Hlas, ktorý sa pomaly stratil za vchodovými dverami Uckerovho domu.
UCKER
Keď som si bol úplne istý, že Any s Ponchom sú preč a započul som štrkot pneumatík na skalnatej ceste pred mojím domom, pomalým krokom som sa vydal ku Dul a čupol som si pred ňu. Jednu ruku som jej vložil do dlaní a tou druhou som jej odhrnul vlasy, ktoré doteraz zakrývali jej prekrásnu tvár. Ale čo to nevidím? "Dul, ty plačeš?" nechápavo som sa na ňu zahľadel. "Nie." pokrútila hlavou a rázne vstala. "Len mi niečo spadlo do oka." povedala trocha chrapľavým hlasom a otočila sa mi chrbtom. "Dul, prosím ťa, neklam mi." sledoval som ju pohľadom a moje srdce neskutočne bolelo, keď mi nechcela povedať pravdu. Nemohol som pochopiť, prečo mi nechce povedať pravdu. Prečo nepovie, že plakala? Prečo nepovie, čo ju k tomu viedlo? Že by to, čo povedala Any? Ale to predsa nie je pravda, aj keby som bol najradšej, keby bola, no kvôli tomu predsa nemusí plakať. Tak prečo potom plače? Čo ju trápi? "Ale ja ti neklamem." vytrhol ma z mojich myšlienok už trochu vyrovnanejší hlas Dul. "Dul, prosím ťa, aspoň raz, jediný raz, mi dôveruj a povedz mi pravdu, prosím ťa. Neznesiem, keď ťa vidím, ako sa trápiš." ajaj, toto som trocha pokašľal. Hneď, ako som povedal poslednú vetu som si zahryzol do jazyka. Čo asi bude nasledovať teraz? Udrie ma? Utečie? Ale ja ju predsa nemôžem niekam pustiť, keď je u nej ten slizký had Álvaro. No teda u nej ako u nej. Určite ju čaká pred domom ako taký pajác. No ja ju nemôžem nechať odísť. Rázne sa ku mne otočila a zarazila sa. Jej pohľad hovoril za všetko. Pak zakroutila hlavou, jako kdyby se jí něco zdálo a ona na to potřebovala přestat myslet. Vzápětí se chytila za hlavu. Podívala se bokem. Nakonec ruku opět sundala a podívala se zpět na mě. Přešel jsem až těsně k ní, ale ani jednou jsem se jí nedotknul. Bál jsem se, že by mi mohla utéct, nebo že by se mi mohla rozplynout jako sen. Jako obláček dýmu. V očích už zase měla slzy. "Uckere, ty to… vážně nevidíš? Proč to nevidíš? Jak je možné, že jediný, kdo to nevidí, jsi ty?" hlas se jí třásl potlačovanými vzlyky. Ruku si přiložila na ústa a uhnula očima. Zoufale se snažila neplakat. Zamračeně jsem zakroutil hlavou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikinkira Nikinkira | Web | 27. září 2012 v 13:26 | Reagovat

Krásné :) jako vždy, už se nemůžu dočkat pokráčka :)

2 Miriama Miriama | 27. září 2012 v 13:40 | Reagovat

úžasné,rýchlo pokračko prosím:)

3 Dulce_6 Dulce_6 | 27. září 2012 v 14:45 | Reagovat

uzasne....co najrychlejsiepokracko :-D

4 rebelka rebelka | 27. září 2012 v 17:02 | Reagovat

nádherné, pokračovanie! :D

5 robertita96 robertita96 | 27. září 2012 v 18:30 | Reagovat

waaw to je super krasnu uz sa neviem dockat pokracka nech uz mu konecne povie ze ho miluje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama