Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Rozmary osudu: Kapitola II., část II.

28. března 2013 v 18:00 | Very |  Rozmary osudu



DRUHÁ KAPITOLA
Se svou neuvěřitelně bystrou samotářskou příbuznou se viděla jen málokdy a věděla, že ji zbytek rodiny považuje za chladnou a rezervovanou ženu. Ale Hannah si instinktivně uvědomovala, že Elizabeth Nordová prostě nikoho jiného nepotřebovala. Vystačila si sama.
Hannah někdy napadlo, jestli i matematická Anna Wairicková byla stejná. Rodina o ní měla jen omezené zprávy. Její nejbližší příbuzní se na ni dívali s rozpaky jako na ženu, která očividně nevěděla, jak se vyrovnat se svou rolí v životě, která jí příslušela.
O umělkyni, která vyvolala v rodině pohoršení na přelomu století svým útěkem do Paříže, se toho vědělo ještě míň. Příbuzní ji v podstatě vydědili. Rodiče Hannah byli ohromení, když se ukázalo, že její obrazy mají teď neuvěřitelnou cenu.
Z toho mála, co se o svých příbuzných Hannah dozvěděla, bylo zřejmé, že umělkyně Cecily Sandersová ani matematická Anna Warricková si nedělaly starosti s tím, co si o nich jejich současníci myslí. A Elizabeth Nordová byla v tomto ohledu ještě lhostejnější.
Hannah se rozhodla udělat, co jí teta radila, a nechala se vést instinktem. Usoudila, že výchovné poradenství jí nabízí největší možnosti k využití její zvláštní schopnosti navést ostatní na správnou životní cestu. Ale po podobných službách nebyla moc velká poptávka, a tomu odpovídalo i finanční ohodnocení. Hannah ale měla tu práci ráda a začala se jí věnovat naplno.
Hodně lidí se sobecky domnívá, že můžou radit jiným. Hannah si ale byla jistá, že ona to umí dobře. A téměř vždycky se jí podařilo přesvědčit ostatní, aby se její radou řídili.
Právě proto, že věděla, jak je ve své profesi úspěšná, pokaždé ji hrozně zklamalo, když ji někdo odmítl poslechnout.
Otočila hlavu a zadívala se na rozmačkanou žlutou růži v odpadkovém koši. S tím, že tentokrát neuspěla, by se dokázala smířit. Ale mnohem těžší bylo vyrovnat se s myšlenkou, že z ní někdo udělal hlupáka.
Teď se Gideon Cage zřejmě na její účet skvěle baví.
Hannah se zmýlila. Nebylo mu ani trochu do smíchu. Napadlo ho, že už dávno nezažil opravdovou radost z vítězství. Obvykle však cítil aspoň jisté uspokojení, když dosáhl svého cíle. Tentokrát i to chybělo.
Gideon se vynořil nad hladinu, zhluboka se nadechl a vystřelil zpátky na opačný konec bazénu. Mohla za to ta ženská. To, že jí dal pořádnou lekci, ho mělo povzbudit a inspirovat. Vlastně jsem jí prokázal laskavost, snažil se sám sebe ujistit.
Docela by ho zajímalo, jak ten jeho "dobrý skutek" přijala. Ale taky uvažoval nad tím, jak by asi zareagoval na její návštěvu, kdyby měl skutečně v úmyslu podnik jejího bratra převzít.
Doplaval na druhou stranu bazénu, vyšvihl se přes okraj a natáhl se pro ručník. Sluníčko už pěkně pálilo, i když bylo teprve osm ráno. V tuhle denní dobu neležely na lehátkách barové tanečnice. Nebyl tu vůbec nikdo, až na číšníka postávajícího u baru.
Když se Gideon utíral ručníkem, uslyšel, jak mu na pultě zvoní telefon. Ještě než na něj mladík stačil zamávat, věděl, že je ten hovor pro něj. Uvědomil si, že občas tenhle přístroj z duše nenávidí. Zdráhavě zamířil k baru. Číšník mu beze slova podal sluchátko.
"Co se děje, Steve?" Na tohle číslo a tak brzy ráno mu nemohl volat nikdo jiný než Decker.
"Mám další zprávy o Ballantineovi. Ten chlapík má tentokrát za sebou slušný balík peněz, Gideone. Udělal pár šikovných obchodů, mimo jiné i s majiteli několika penzijních fondů. Bude mít dost hotovosti, aby zahájil boj o Surbrook."
"A co tě na tom tak překvapuje, Steve? Je to přece syn Cyruse Ballantinea. Je jasné, že zdědil aspoň něco z otcových schopností. Nebuď nervózní. Až přijde čas, postaráme se o něj. Předal jsi Mary Ann ten vzkaz ohledně květin?"
Steve Decker na okamžik zaváhal. Očividně se nechtěl zdržovat jinými, pro něj nepodstatnými věcmi. Problémem lidí jako Decker je, že jim dělá potíže přizpůsobit se jakékoli změně, pomyslel si Gideon v duchu. Někdy potřebují trochu postrčit.
"Vyřídil jsem jí to. Květiny by dneska ráno měly být v nemocnici." Najednou se Decker zarazil, jako kdyby si teprve teď uvědomil souvislosti. "Takže tu hůl nenosila jen tak?"
"Ne. Ta dáma celou dobu, co tu byla, střídavě tišila bolest prášky a alkoholem."
"Aspoň nebyla jako ostatní. Zdála se mi docela milá. Líbila se mi. Ale teď zpátky k Ballantineovi. Co kdybych zkusil něco zjistit v jeho kanceláři? Určitě se tam najde někdo, kdo je naším dlužníkem a má důvěrné informace o té nové investiční společnosti, kterou Ballantine založil. Momentálně musím vystačit jen s informacemi z druhé ruky, a to je dost málo."
"Do toho, Steve. Uvidíme, co se ti podaří objevit." Ale moc toho rozhodně nebude, dodal si Gideon pro sebe. "Mimochodem, zítra se vracím."
Když Gideon zavěsil, kývl na barmana. Bylo mu naprosto zřejmé, o co Ballantineovi jde. Dobře si vzpomínal na dobu, kdy i jeho vlastní záměry a cíle bývaly stejně průhledné. Za ta léta dospěl aspoň k určité vytříbenosti.
Sebral ručník a zamířil zpátky k hale.
Když si odpoledne šel zaplavat podruhé, snažil se barmana přimět, aby mu připravil stejnou margaritu jako předtím pro Hannah. Byla to pořádná změna. Skoro vždycky pil skotskou. Ze zvyku.
Doufal, že ho slova Hannah Jessettové nebudou děsit moc dlouho. Čím víc nad nimi přemýšlel, tím větší dostával zlost. Bylo velmi snadné obvinit Stevea Deckera, že mu dělá potíže přizpůsobit se změnám.
Mnohem těžší bylo uvědomit si, že stejný problém má i on sám.
O dvě hodiny později už to dál nevydržel a udělal to, k čemu se odhodlával už od rána. Zvedl telefon a zavolal do Tucsonovy kanceláře. Ve sluchátku se okamžitě ozvala jeho sekretářka.
"Mary Ann, potřebuju jméno a číslo nemocnice, kam jste posílala ty růže."
"Do nemocnice, pane?"
"Přesně tak, Mary Ann."
"Ano, pane."
Mary Ann Cromwellová, žena ve středních letech, těšící se na brzký důchod, nevyjadřovala už údiv nad žádným šéfovým příkazem. Za okamžik mu číslo ochotně nadiktovala.
"Díky, Mary Ann. Na shledanou zítra," řekl Gideon a zavěsil dřív, než jeho sekretářka stačila cokoli říct. Pak vytočil další číslo.
Ve sluchátku se ozval nejistý ženský hlas.
"Prosím?"
"Volám, abych se přesvědčil, jestli jste dostala ty květiny." Neobtěžoval se s představováním, a teprve dodatečně mu došlo, že jí mohla květiny poslat spousta mužů. "Ty žluté růže."
Na druhém konci zavládlo na chvíli hrobové ticho. "Váš vzkaz jsem našla a přesně jsem pochopila, co jste tím chtěl říct." A zavěsila.
Gideon zůstal nehnuté sedět, zíral na sluchátko a snažil se přijít na to, kdy se naposledy někdo odvážil tohle mu udělat.
Po krátkém zaváhání vytočil číslo znovu. Třeba se jen přerušilo spojení.
Když se ve sluchátku znovu ozval trochu podezřívavý hlas Hannah, Gideon byl připravený. "V té škole pro výchovné poradce vám řekli, že bude vaše práce snadná? Musím vás upozornit, že je někdy zatraceně těžké někoho spasit. Co dělá noha?"
"Je na tom zhruba stejně jako Accelerated Design - bídně, ale ne úplně na dně. Prosím vás, už mi nevolejte, pane Cagei. Odepsala jsem vás jako ztracený případ. Kromě toho rozhodně nejste na seznamu mých terapeutických cvičení." Znovu zavěsila.
Gideon tentokrát pokus nezopakoval. Místo toho se zadíval zamyšleně na vzdálené hory a v duchu uvažoval, proč ho zklamalo, že se Hannah tak rychle přestala snažit ho zachránit. Před pár dny mu připadalo, že to s ním myslí vážně. Pak ho napadlo, jak by asi reagovala na jeho volání, kdyby se opravdu vzdal svého obchodního cíle.
Měl mizernou náladu a cítil, že ve Vegas si ji rozhodně nespraví. Nedokázal se soustředit na karty ani na kostky. Možná bych se měl vrátit do Tucsonu, usoudil.
Vstal ze židle a otevřel zásuvku. Uvnitř ležel balíček karet, který nenápadně vytáhl Hannah z kabelky, když ji vyprovázel ke dveřím hotelového pokoje. Rozložil je na stole a přejel zlehka prsty po nepatrně odřených okrajích u několika vyšších karet. Všiml si jich už ten večer, když je před Hannah míchal. Pobavilo ho zjištění, že má v úmyslu ho podvést. Nevypadala na to. Cítil k ní skoro obdiv. Ta dáma měla kuráž. Jen málo lidí v sobě našlo odvahu pokusit se ho oklamat.
Doufal, že Hannah Jessettová dostala pořádnou lekci. Jenže to vědomí ho neuspokojovalo o nic víc než snadný úspěch, jaký měl s Accelerated Design.
Prázdná vítězství. Hannah se mýlila, když se domnívala, že mu během let přinášejí čím dál menší uspokojení. Pravdou bylo, že ho neuspokojovala nikdy. Kariéra založená na pomstě nemohla asi nikdy nikomu přinášet zadostiučinění. Ale touha po ní ho hnala pořád dál a dál.
Instinktivně si sice uvědomoval, že to není správné, ale zároveň neměl důvod, aby přestal s tím, čím se doposud živil. Koneckonců, šlo mu to zatraceně dobře. Zisk u Accelerated Design toho byl jasným důkazem.
Gideon se postavil k oknu a z bezpečí svého klimatizovaného pokoje se zadíval ven na okolní krajinu, topící se v žáru slunce. Potřeboval Vegas, ale neměl náladu tady už dál zůstávat. Vrátí se na pár týdnů zpátky do Tucsonu a pak si do Vegas zajede znovu.
Obvykle sem každé léto přece jezdil dvakrát.
Ze zvyku.

Když Hannah scházela dolů po schodech ke schránce, noha ji dost bolela, ale zvládla to.
V duchu si uvědomila, jak je všechno neuvěřitelně relativní. Před dvěma měsíci by ji ani ve snu nenapadlo, že může mít někdy problémy s chůzí po schodech.
Týden po návratu z nemocnice se konečně zbavila berlí. Používala zase hůl, ale tentokrát byla známkou pokroku. Doktor Englehardt z ní měl upřímnou radost.
"Za jak dlouho se dokážu obejít bez hole?" zeptala se ho, když se s ním viděla naposledy.
"Jen trpělivost, Hannah. Děláte obrovské pokroky. Nesmíte to uspěchat. Doktor Adams, který mi při operaci asistoval, se se mnou shodl, že poškození kolenního kloubu bylo opravdu rozsáhlé."
Doktor Englehardt byl příjemný, sebevědomý padesátník, který si ve své práci absolutně věřil. Ale Hannah mu měla být za co vděčná - vždyť ji postavil zpátky na nohy. Zasloužil si, aby mu trochu zalichotila.
"Viděla jsem rentgen," podotkla s úsměvem. "Udělal jste fantastickou práci. Nevím, jak bych vám poděkovala."
Celý se rozzářil. "Díky, Hannah."
"Ale přesto bych chtěla vědět, jak dlouho budu ještě potřebovat tuhle hůl."
Englehardt si povzdychl.
"Možná ještě pár měsíců."
"Zatraceně."
Od té doby uběhly tři týdny a hůl byla stále jejím trvalým průvodcem.
Nesmím si stěžovat, napomenula se Hannah v duchu, když vyndala poštu ze schránky. Nejdůležitější bylo neztratit pozitivní přístup k věci. Kromě toho nikdo přece nemá rád ufňukance.
Poslali jí letenku na ostrov Santa Inez. Hannah opřela hůl o zeď, rychle otevřela obálku z cestovní agentury a spokojeně se usmála. Ani ne za čtrnáct dní bude už na cestě ke slunnému Karibiku. V duchu si představila, jak bude podnikat dlouhé procházky po písečné pláži před tetiným domem a posilovat bolavou nohu. Rozhodla se, že si koupí nové plavky. Potřebovala je. Tady v Seattlu toho zrovna moc nenaplavala. "Hannah!"
Zavřela schránku a otočila se. Z protější strany ulice se k ní hrnuli Drake a Victoria Armitageovi. Zřejmě si právě byli zaběhat. Victoria měla vlasy stažené zelenou čelenkou, která jí nádherně ladila se značkovou sportovní soupravou. Měla na sobě přiléhavý, smaragdově zelený krátký pulovr bez rukávů, ve kterém jí vynikly vypracované svaly.
Drake byl celý v černobílém včetně dvoubarevných pásků na zápěstí. Vypadal dobře. Světle hnědé vlasy měl čerstvě zastřižené a i na dálku z něj vyzařovala energie.
Přeběhli svižně silnici a Hannah si všimla, že se jim čela lesknou potem, přestože vál svěží větřík.
Nebyli to ráno rozhodně sami, kdo si šel zasportovat. Hannah právě minula další dvojice.
Sledovala, jak se k ní Armitageovi blíží, a v duchu horečně přemýšlela, co by jim mohla nabídnout k občerstvení.
"Dobré jitro," pozdravila je zdvořile, když před ní zpomalili. "Zajdete dovnitř na skleničku minerálky?" nabídla jim.
"Rádi," odpověděl s úsměvem Drake a hřbetem ruky si setřel pot z čela. "Myslím, že jsme toho pro dnešek uběhli už dost, co říkáš, Vicky?"
"Určitě." Zastavila se, založila si ruce v bok a několikrát sc zhluboka nadechla. "Co dělá noha, Hannah?"
"Už je to mnohem lepší, díky." Ufňukance nemá nikdo rád. Hannah se přiměla k úsměvu. "Pojďte dál." Když si představila, že si celí zpocení sednou na její polstrovanou pohovku, rychle dodala: "Můžeme se posadit ven na terasu."
"Ukažte, pomůžu vám." Drake ji vzal v podpaždí a násilím ji začal vést nahoru po schodech. Hannah vypadla hůl z ruky a chytila se zábradlí.
"Ne, díky. Zvládnu to sama." Rychle se vytrhla z jeho sevření. Nechtěla, aby to znělo nevděčně, a proto zamumlala: "Doktor chce, abych co nejvíc chodila sama."
"Možná že byste si měla zajít do klubu," navrhla Victoria a svižně vyběhla před Hannah nahoru. "Mohli bychom zařídit, aby vám vystavili legitimaci. Nebo by vám ji mohl obstarat váš bratr. Cvičení by vám určitě pomohlo."
"Myslím, že na to je ještě brzy." Hannah otevřela dveře na malou terasu. "Posaďte se."
Sledovala je, jak procházejí obývacím pokojem, a v duchu jim skoro četla myšlenky. Nick sklouzl pohledem po rattanovém nábytku a obrovských květináčích s kapradím a věcně podotkl, že exotický styl už není v módě. Ale Hannah tyhle věci milovala, stejně jako Elizabeth Nordová. Bez sebemenších výčitek svědomí ignorovala moderní trendy italských návrhářů a zařídila si domov po svém. Ale Drake s Victorií se sem ani trochu nehodili.
Všimla si, že se zadívali na police napěchované knihami, a okamžitě poznala, že na ně ani trochu nezapůsobily. Její sbírka literatury nebyla totiž nijak hlouběji zaměřená. Hannah tu měla všechno - včetně historie magie a návodu na pletení proutěných košíků. Pro akademický svět, jehož byli ti dva nedílnou součástí, bylo něco takového naprosto nepřijatelné.
Hannah si v duchu sestavila už skoro celý obrázek Drakea a Vicky. Byla přesvědčena, že Drake to dotáhne hodně daleko, protože se na akademické půdě uměl skvěle pohybovat. Přihlásil se do správných fakultních výborů, navštěvoval správné večírky a podařilo se mu stát se nepostradatelným a užitečným na správných místech. Instinktivně poznal, kdo má v tomhle světě moc, a věděl, jak se těm lidem přiblížit.
Vicky postupovala jinak - pomaleji, ale stejně usilovně. Vědecké práce, které vytrvale psala a zveřejňovala, jí nakonec zajistí místo na kterékoli fakultě.
Hannah usoudila, že manželství Drakea s Vicky bude trvat tak dlouho, dokud si ti dva budou navzájem užiteční. Momentálně Drake doufal, že na něm ulpí aspoň trochu manželčiny slávy z její spisovatelské činnosti. V řadě jejích monografií se objevilo i jeho jméno, ačkoli Hannah dost pochybovala, že se na jejich psaní opravdu podílel. Vicky zase využívala
Drakeových znalostí o fungování byrokratického aparátu na fakultě.
Až jednomu z nich nabídnou výhodnější místo někde na opačném konci země, tohle zvláštní spojenectví se určitě rozpadne. Hannah napadlo, kdo se asi pak bude starat o jejich vinotéku.
"Pomůžu vám s pitím," nabídla se Vicky Otočila se a zamířila ke kuchyni. "Ukažte, vezmu vám aspoň poštu."
Než stačila Hannah cokoli namítnout, vzala jí dopisy z ruky. "Chystáte se na výlet?" zeptala se Vicky, když uviděla letenku.
"Do Karibiku. Jedu tam zavřít tetin dům." Hannah otevřela ledničku a vydechla v duchu úlevou, když tam našla dvě láhve minerálky, které tam asi nechal při své poslední návštěvě její bratr. Osobně tohle pití přímo nesnášela.
"Vzpomínám si, že jste o tom před pár týdny něco říkala." Vicky jí vzala láhve z ruky a náhodně otevřela v kuchyni několik zásuvek, než našla otvírák. "To je fantastická příležitost."
"Jak to myslíte?"
Vicky na ni vrhla užaslý pohled. "Máte přece šanci vidět soukromou knihovnu Elizabeth Nordové. Všechny její poznámky a zápisky, knížky, které četla a možná i koncepty těch, které napsala. Mohla by tam být i nějaká nedokončená práce, která ještě nebyla vydaná. Bože, co bych za takovou příležitost dala. Je velká škoda, že všechno nepřenechala akademické knihovně. Nechápu, proč to neudělala."
Hannah jen pokrčila rameny a rezignovaně sledovala Vicky, která se v její kuchyni chovala doslova jako doma. "Podle poslední vůle si prý přála, abych si všechno ponechala já."
"Ale měla byste její knihy předat nějakému odborníkovi, Hannah. K jejím zápiskům by měli mít přístup experti. Jsou to akademické poklady."
Hannah jasně pochopila, že se jí tím snaží nepřímo naznačit, že ona sama není žádný odborník a pravděpodobně vůbec nedokáže ocenit hodnotu tetiny pozůstalosti.
Jsem malicherná a dětinská, napomenula se v duchu. Ale přesto s jistotou věděla, že by se radši nechala zaživa usmažit v pekle, než aby tetiny poznámky dala Victorii nebo Drakeovi Armitageovým.
"Nemám zatím tušení, co tam najdu ani co s jejími zápisy udělám," podotkla nahlas.
Vicky se na ni upřeně zadívala. "O vaší tetě se u nás doma pořád mluvilo. Otec měl o její práci velký zájem. Mám dokonce dojem, že s ní nějakou dobu na jednom projektu spolupracoval. Bohužel zůstal nedokončený."
"Kde jste s tím pitím? Umírám tady venku žízní," zavolal Drake.
"Už jdeme." Vicky vzala do ruky tác s chlazenou minerálkou, ledem a skleničkami a vyšla ven na balkon. "Hannah, myslím, že by vám prospělo, kdybych vám pár minut tu nohu masírovala. Studuju techniku shiatzu a snažím se ji kombinovat s tradiční tlakovou masáží. Neuvěřitelně se tím uvolní ztuhlé svaly."
Hannah se posadila na pohovku, natáhla si obě nohy před sebe a zdvořile odmítla Vickyinu nabídku. "Děkuju, ale docházím dvakrát týdně na masáže na kliniku a myslím, že…"
Ale Vicky se už sehnula a sevřela jí oběma rukama pevně zraněné koleno těsně pod okrajem šortek.
Hannah měla dojem, že bolestí snad omdlí. Několik vteřin nedokázala ani promluvit.
"Vicky, ne! To stačí. Už dost." Odstrčila jí ruku. "Okamžitě přestaňte!"
Vicky se narovnala. "Snad jsem vám neublížila?" zeptala se dotčeně.
Hannah se několikrát zhluboka nadechla. "Vím, že jste to myslela dobře, ale hrozně to bolelo."
"Vicky se o orientální terapii hodně zajímá," podotkl Drake, ale znělo to trochu i omluvně.
Hannah nechala jeho poznámku bez komentáře. Jen stěží v sobě potlačila touhu dát si místo minerálky pořádnou sklenici tequily.
Člověk se v životě pořád učí. A kdo je chytrý, sbírá informace, aby je později mohl využít ve svůj prospěch. Z dnešního dne bych se měla taky poučit, řekla si Hannah. Už nikdy v životě nepozvu žádné sportovní fanatiky domů na svačinu - i kdyby žízní umírali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dulce_6 Dulce_6 | 28. března 2013 v 21:43 | Reagovat

Neviem sa dockat pokracka :-)

2 Nikinkira Nikinkira | E-mail | Web | 30. března 2013 v 11:09 | Reagovat

Krásné, těším se na pokráčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama