Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Vondy: Kapitola XXXIII.

16. května 2017 v 18:00 | Very |  Vondy
Ahoj, dnes je na řadě další část povídky Vondy. Nezapoměňte na komentáře, těšíme se na ně. Mějte se! Vaše Very Mrkající




Kapitola XXXIII.
"Do Mexika? Ako že do Mexika? Tomu nerozumiem," nechápavo som na ňu hľadela. "Pan Uckermann odcestoval večerním letadlem zpět do Mexika," vysvětlila mi žena trochu netrpělivě. "Aha," zamumlala jsem a dál jim stála v cestě. "Víte co?" začala jsem po chvilce uvažování, "Prosím, zarezervujte mi letenku na nejbližší let do Mexika. Stejně už je načase, abych se vrátila a zase začala pracovat. Připravte mi také účet, pěkně vás prosím. Dejte mi také vědět, v kolik odlétám a tři hodiny před odletem prosím pošlete někoho, aby mi pomohl odnést kufry." Žena přikyvovala a očividně se snažila zapamatovat si vše, co jí říkám. "V poriadku, objednám vám tú letenku a zariadim aj taxík, ale mohli by ste mi, prosím vás, dať kufre pána Uckermanna?" prosebne sa na mňa zahľadela. Pripadalo mi to, akoby so mnou chcela vyjednávať. Len som prikývla a na chvíľu odišla. Potom som sa však hneď ku nim vrátila aj s kuframi, ktoré som ťahala za sebou. "To sú jeho kufre, viac tu toho nemá," mykla som plecami a podala im ich. "V poriadku, objednám vám letenku a ozvem sa vám, o koľkej odlietate," milo sa na mňa usmiala a po chvíli odišla spolu s tým chlapom."Proč je všechno tak složité?" povzdechla jsem si a lehla si na postel. Modlila jsem se, aby nějaké letadlo letělo ještě dnes v noci. Nechtěla jsme tady být. Chtěla jsem být s Uckerem. Zase ho objímat a líbat. Zase poslouchat ty sladké pitomůstky, co mi šeptával do ucha a vídat jeho úsměv. Už teď mi chyběly jiskřičky v jeho očích, když mě škádlíval. Jak se za těch pár dní vše změnilo. "Můj život by snad nikdo nevymyslel. Nejprve se nesnášíme, pak jsme spolu, pak se opět rozhádáme. Nakonec vše dopadne dobře a my spolu začneme chodit. A potom přijde opět prudký pád… Tolik fantazie snad nemá žádný scénárista nebo spisovatel…" myslela jsem si zatrpkle.

UCKER

Konečne som doma. Na míle ďaleko od Dul, vo svojom byte. Konečne som si aspoň uvedomil, aká v skutočnosti je. A za túto vedomosť vďačím len tomu jej milovanému Edíkovi. Keby tam vtedy neprišiel, nič by som sa nedozvedel a ona by ma doteraz ťahala za nos. Ale nie. Ja sa za nos ťahať nenechám! Teraz si tí dvaja určite spolu užívajú v posteli, majú skvelý sex a radovánky. Síce som sa na to snažil nemyslieť, no to sa jednoducho nedalo. Problém je v tom, že neskutočne bolí, keď na vlastné oči vidíte, že osoba, ktorú nadovšetko na svete milujete, vás podvádza tým najhnusnejším spôsobom. "Ty jsi takový blbec, Christophere," mumlal jsem si, "pořád na tebe řvala a ty jsi stejně věřil, že není zlá. Myslel sis, že se jen něčeho bojí, ačkoli jsi nevěděl čeho a klidně ses do ní zamiloval. A tvá pitomost skutečně neznala mezí. Našel sis sice Teresu, abys na Dul zapomněl, ale pak ses stejně zapletl s Dulce. Můžeš si za ty parohy sám!" Vlastní myšlenky mě mučily. "Poncho? Nazdar starý brachu. Poslyš, nemáš chuť si někam vyrazit? Vrátil jsem se z… dovolené. Ještě toho nemám dost, tak mě napadlo, že už jsme si dlouho nikde nezařádili," vytočil jsem po chvíli Ponchovo číslo. "Jasné, poďme niekam, mám už všetkého plné zuby, potrebujem si poriadne prečistiť hlavu. Tak kde sa stretneme?" hneď so mnou súhlasil a spýtal sa ma na miesto nášho stretnutia. Chvíľu som rozmýšľal, no potom ma to napadlo! Náš obľúbený klub! "Stretneme sa tam, kde vždy. V našom obľúbenom klube," odvetil som mu. "Dobre, braček, za hodinu sa vidíme," rozlúčil sa so mnou a položil. Obliekol som si bundu, navoňal sa, vzal kľúče od auta a odišiel na miesto určenia.Ignoroval jsem únavu, ignoroval jsem hlad. Vnímal jsem jen šílený vztek, který zastínil neuvěřitelnou bolest, kterou mi způsobila Dulce. Byl jsem pevně rozhodnut se jí pomstít a ono předsevzetí mě neopouštělo. Do klubu jsem dorazil přesně na čas. Jen co jsem vešel, viděl jsem Poncha sedět u baru. Nevypadal o moc lépe než já. Dal bych ruku do ohně, že v tom byla ženská. Vydal jsem se za ním a již zdálky volal na barmanku, co chci k pití. "Jak je?" uvítal jsem přítele. "Myslím, že horšie to už byť nemôže... A ty sa máš ako?" odpovedal skleslo a zároveň sa ma spýtal na môj duševný stav. Chvíľu som nad tým rozmýšľal. Mám mu povedať pravdu? Že som bol s Dul, ale že ma podvádzala? Znie to príšerne. Radšej mu nepoviem nič. Možno neskôr, no zatiaľ si to nechám len sám pre seba. "Cítim sa ako zbitý pes," poznamenal som a posadil sa na voľnú barovú stoličku vedľa neho. Čašníčka mi medzitým strčila pred nos pohár whisky, ktorý som automaticky schytil do ruky a hneď ho do seba vlial. "Ale mám v úmyslu na všechno zapomenout," dodal jsem významně. "Ovšem, je to pořádná pánská jízda," zasmál se Poncho trochu nevesele. "Neboj, pěkně si to užijeme," souhlasil jsem a pohledem sledoval dvě blondýnky, které seděly naproti v boxu a sjížděly nás nestoudnými pohledy. Rozhlédl jsem se po lokále. Na parketu bylo plno. Lidé se zde mačkali v nehorázné tlačenici těl a předváděli něco, čemu se v dnešní době říká tanec. Hosté, kteří seděli u baru, se hlasitě bavili se svými spolusedícími, z nichž většina již měla skelný pohled způsobený nadměrným množstvím alkoholu. Ten pohled se mi hnusil a zaváhal jsem, zda chci dnes takto skončit i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veronika Veronika | Web | 17. května 2017 v 10:29 | Reagovat

Moc pěkný, díky! :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama