Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

Vondy: Kapitola XL.

9. června 2017 v 18:05 | Very |  Vondy
Ahoj, po tak dlouhé době a tak dlouhé pauze jsme se konečně společně dopracovali až ke konci příběhu. Tady je poslední kapitola povídky Vondy.Vzhledem k tomu, že první kapitola byla zveřejněna 13. 4. 2013, opravdu se její děj protáhl. Doufejme, že to alespoň stálo za to a povídka se Vám líbila. Každopádně za sebe mohu říct, že při jejím psaní jsme se s Paulou bavily, nasmály jsme se a užily si spolu skvělý čas. Usmívající se Co se mě týká, stálo to za to. S Pauluškou se těšíme na Vaše vyjádření a přejeme Vá, abyste si poslední část užili. Vaše Very Mrkající




Kapitola XL.
Poobzeral som sa okolo seba. Ocitli sme sa v akomsi sklade s handrami, mopmi... Zo zamyslenia ma prebrala facka, ktorú mi uštedrila Dulce. "Čo si o sebe myslíš?!" začala po mne kričať. "Okamžite ma odtiaľto pusti, počuješ?!" Řvala jako pominutá. Otočil jsem ji k sobě zády a přitiskl si ji k hrudi. Dlaň jsem jí přitiskl na ústa. "Křičíš tak, že by jednomu praskly bubínky. Nerad bych ohluchnul před tím, než mi bude alespoň šedesát. Tvůj řev je horší, než kdyby mi vedle ucha explodovala bomba. Buď té lásky a trochu se uklidni, Dulce. Taky nepociťuji žádnou slast, že jsem s tebou zavřený v jedné místnosti, ale Annie je má kamarádka a já udělám vše proto, abych ji ochránil. Potřebuje být sama. Rozumíš tomu?" Dulce mi dupla na nohu, ale já ji ani tak - podotýkám, že s vypětím všech sil! - nepustil. "Dobre, urobíme kompromis, áno? Ja ťa pustím, odídeme odtiaľto, každý svojou vlastnou cestou, ale ty nepôjdeš za Annie, dobre?" snažil som sa s ňou dohodnúť. Nevedel som, akú reakciu mám očakávať, preto som ju stále zvieral vo svojom náručí. Po chvíli sa však prestala mykať a zdvihla hlavu tak, aby mi hľadela do očí. Zračil sa v nich... strach. Strach? Ale prečo? A z čoho? Nebodaj zo mňa? Nie, mňa sa predsa nemusí báť, ja by som jej nikdy neublížil... ale možnože si to myslí.Pak se jí do očí vrátila bojovnost. "Kývni, pokud souhlasíš," požádal jsem. Nic, jen se otočila zase zpátky, takže jsem jí už neviděl do tváře. Pomalu, pomaloučku, nepatrně sklopila hlavu. Pustil jsem jí. "Kdo si myslíš, že jsi?!" vyjekla a vrazila mi pořádnou facku. Překonal jsem pocit, že mi urazila spodní čelist a tvrdě se na ni podíval. "Chci jen, abys nechala Annie být. Ten kretén Poncho…" zarazil jsem se. "Co? Ten kretén Poncho co?" "Nic. Prostě nic. Pustím tě, pokud mi slíbíš, že nepůjdeš za Annie." Stál jsem před dveřmi dál odhodlaný nepustit ji, ani kdyby mě měla zabít. "Jinak se ven dostaneš jen přes moji mrtvolu." "Tohle jednání by se dalo považovat za únos," prohodila o poznání klidněji. "Slib to." "Fajn, slibuji." Porazenecky sklopila hlavu, no po chvíli ju opäť hrdo vztýčila. "Už ma konečne pustíš?!" skríkla po mne a ruky si dala vbok. Pripadala mi, akoby chcela povedať Som pripravená si s tebou kedykoľvek zmerať sily!, no už vyzerala menej hrozivejšie ako pred pár minútami, kedy ma tu chcela zabiť. Odstúpil som odo dverí a odomkol. Dul sa popri mne rýchlo prešmykla von na chodbu a rozutekala sa preč. Vyšiel som von a sledoval ju, ako sa odo mňa vzďaľuje. To sa ma naozaj tak bojí alebo so mnou jednoducho nechce byť v jednej miestnosti? "To druhé," odpověděl jsem si.

DULCE
"Co si ten nadutec o sobě vůbec myslí? Jistě, že nenechám Annie o samotě, když mi to říká právě on! Kdoví, co jí provedl a teď nechce, aby se na to přišlo. Co kdyby mě potřebovala?!" vztekala jsem se a hnala najít Annie. Podle očekávání seděla v šatně. Tvář měla opuchnutou a oči červené. "Annie, ty jsi plakala?" s tichou otázkou jsem ji pohladila po vlasech. Místo odpovědi si povzdychla. "Někdo ti něco udělal?" ptala jsem se opatrně dál. Annie zaváhala, ale nakonec zakroutila hlavou. "Jsem v pořádku, Dul, nic mi není," usmála se, ale v očích měla chlad. Sadla som si vedľa nej na pohovku a jemne ju začala hladiť po vlasoch. "Annie, prosím, povedz mi, čo sa ti stalo. Sme predsa priateľky, nie? Mne môžeš dôverovať," snažila som sa ju povzbudiť, no hneď, ako som dopovedala svoje posledné slová, sa mi vrhla do náručia a rozplakala sa. "Poncho ma odmietol," priznala napokon a rozplakala sa ešte viac. Objala som ju, no nemala som silu rozprávať jej, že všetko bude v poriadku a utešovať ju, pretože takto... takto sa to nikdy nevyrieši! Vymanila som sa z Annieinho náručia a postavila sa. "Hneď som späť," zavelila som a odhodlane vykročila ku dverám. "Dul, kam ideš?" začula som, ako za mnou Annie kričí. "Idem tento problém vyriešiť raz a navždy," odvetila som jej a nazúrená ako fúria vyšla von zo šatne a šla hľadať Poncha. Hledání mi nijakou zvláštní práci nedalo. Našla jsem ho téměř okamžitě. "Alfonso Herrero Rodriguezi," oslovila jsem ho, "mohli bychom si promluvit?!" Poncho zpozorněl a rozhlédl se po místnosti. Pak na sebe ukázal ukazováčkem. "To jako my dva?" "Ano, my dva." Ostatní se rozumně vytratili z místnosti. "Něco jsem provedl?" jeho obezřetnost byla na místě. Měla jsem chuť ho ztřískat do kuličky, pitomce. Nedávno si stěžoval, jak moc mu na Annie záleží a pak ji odmítne?! Ne, hochu, ze vola dělat nebudeš!!! Rychle jsem se přesunula až k němu a bolestivě jsem mu sevřela paži. "Myslíš si, že jsem úplně blbá? Nabyl jsi dojmu, že jsi bůhvíjaký Don Juan a že si s ženami můžeš zahrávat jak se ti zlíbí?!" Mluvila jsem zlověstně a tiše. "Dul, o čom to hovoríš?" nechápavo po mne pozeral. "Tak ty sa ma ešte pýtaš?! O Annie predsa! Preboha! Veď si vravel, že ti na nej záleží a potom ju odmietneš?! Prestaň sa s ňou láskavo zahrávať!" kričala som po ňom a snažila som sa čo najlepšie ovládať, aby som mu jednu nevlepila. "Dul, prosím ťa, upokoj sa," pomaly zdvihol ruky pred tvár na znak obrany. "Ale ja sa neupokojím! Neupokojím sa, pokiaľ jej nepovieš pravdu!" podišla som k nemu a začala ho mlátiť. Po chvíli sa zosunul k zemi a ja spolu s ním. "Povieš jej pravdu, rozumel si?! Povieš jej pravdu!" stále som po ňom kričala a popri tom ho mlátila.

UCKER
Nech mi sľúbila čokoľvek, aj tak tej potvore neverím. Dulce je strašne prefíkaná. Určite by nedodržala sľub, ktorý dala mne. Musím sa o tom ísť presvedčiť! Zvrtol som sa a vybral sa smerom ku šatne Annie, keď vtom do mňa niekto vrazil. Ten někdo, byla Annie. Byla by upadla, kdybych ji včas nezachytil. "Uckere!" zvolala zadýchaně. "Ano?" podivil jsem se. "Neviděl jsi Dulce?" "Jo, před chvílí. Vedli jsme… vášnivou debatu," přikývnul jsem. "Proto ten otisk?" ukázala na mou tvář. "Dulce ráda rozdává značky," pokrčil jsem rameny. Annie by se jindy zasmála, ale teď vypadala ustaraně. "Nevíš, kudy šla? Musíme ji najít! Ví o… ví…" "Co, Annie, co?!" "O Ponchovi!" Věděl jsem, že mě to tvrdohlavé, pyšné, ale přesto bohužel nesmírně přitažlivé stvoření podvede! "A sakra!" Na chvíľu som sa zamyslel. "Tuším som Poncha videl v zákulisí za pódiom," dodal som zamyslene a prešiel si prstami po brade. "Super, poďme!" zavelila Annie, chytila ma za ruku a rozutekala sa smerom k pódiu. "Preboha!" zjačala, keď uvidela, ako Dulce mláti Poncha a ten sa pokúša vymaniť spod jej náhleho útoku tak, aby jej neublížil. "Dul! Prestaň!" kričala po nej, no nevnímala ju. Alebo sa len tvárila, že ju nevníma. "Ucker, sprav niečo, prosím." "A co? Vyrazí mi zuby!" namítl jsem, ale už jsem se hnal k peroucí se dvojici. "Poncho, ocenil bych tvou pomoc," upozornil jsem ho a chytil Dulce ruce. Poncho se rychle vysunul zpod jejího těla a já dívku přiměl postavit se. Odtáhnul jsem ji dál od stále ležícího, šokovaného kamaráda. Dulce kopala a snažila se vymanit se mi. Bál jsem se, že jí vykloubím ramena. Annie se vrhla k Ponchovi. "Jsi v pořádku?" zeptala se ho a mě nechala, ať si poradím, jak chci. "Ucker! Pusti ma, počuješ?!" ziapala po mne Dul, no ja som jej "prosby" ignoroval. "Dul, ty sa v prvom rade upokoj, áno?" "Ale ja sa neupokojím! Pusti ma, nech mu poriadne naložím za to, ako sa správa ku mojej kamarátke! Annie! Čo tam tak nad ním sedíš?! Vraz mu aj za mňa! Darebák jeden!" kričala ako o dušu. Vtom Annie priložila Ponchovi ruku na tvár a začala ho hladiť po líci. "Annie! Prestaň! Vraz mu! Vraz mu za to, ako sa k tebe zachoval!" opakovala stále Dulce. Annie sa k nej otočila, vo tvári vražedný pohľad. "Annie, nebuď pitomá! Ze všech dělá vola! Nejprve si zoufá, jak moc tě miluje a potom ti lže do očí, pitomec jeden pitomý! A navíc si klidně spí u toho…. toho… debila, co mě odmítá pustit, ožere se jako prase a žužlá se s odpornými blondýnkami! Roztrhat na cucky a ty cucky utopit!" Dulce vzteky tekly slzy. Byla zraněná nejen za Annie, ale i za sebe. Kousla mě do ruky, aby se osvobodila. Annie zrudla a zhluboka se nadechla. "Klid, Annie," zamumlala si pro sebe, "klid." "Proč to dělá? Proč to nepřizná?!" řvala Dulce a tím padla poslední kapka. "Dul! Prestaň už preboha riešiť to, čo je medzi mnou a Ponchom! Nechápem, prečo by som ho mala biť! Ak ma neľúbi, je to predsa len jeho vec a ja ho nemôžem donútiť milovať ma!" "Annie..." začal Poncho, no ona ho hneď stopla. "Poncho, teraz nie." Rýchlo sa naňho pozrela, potom svoj zrak opäť presunula ku mne a Dul. "Ale Dul, ja som mu aspoň v ničom neklamala, preboha! Čo keby si Uckerovi konečne povedala pravdu? Čo keby si sa aspoň raz v živote zlomila, preniesla cez svoju hrdosť a povedala mu pravdu?!" kričala po nej, v tvári ľútostivý pohľad. "On mi narovinu vše řekl, vy dva si lžete jako na běžícím páse. Proč Uckerovi neřekneš pravdu? Hm? Proč mu neřekneš, že jsi s nikým nespala?! Proč nepřiznáš, že ho miluješ a proto jsi řekla, co jsi řekla? Žárlila jsi a ani ses ho na nic neptala. Já chápu, že najít milovaného muže polonahého s jinými ženami v obýváku není jen tak, ale… Uckere, tys jí taky mohl říct pravdu," Anniein hlas se zlomil. Dulce se při Annieině řeči přestala kroutit a jen šokovaně a zahanbeně poslouchala. I já se styděl. "Annie," začal Poncho. "Ne, víte co? Dejte mi pokoj. Všichni! Mě budete soudit?! Podívejte se na sebe." Annie vypochodovala z pokoje, ani se neohlédla. Poncho razom stál na nohách a vybehol za ňou. "Annie!" ešte sme počuli, ako kričí.

ANAHÍ
"Annieeeeee!" počula som, ako za mnou Poncho kričí a uteká, no neotočila som sa, ani som mu nič neodpovedala, len som pokračovala v ceste. Zrazu ma však dobehol a jeho ruka ma zvrtla k sebe. "Poncho, pusti ma! Čo po mne ešte chceš?" mračila som sa na neho a snažila sa pozerať všade možne, len nie do jeho očí, pretože pri každom pohľade na jeho prekrásne čokoládové oči sa v nich strácam ako malá rybka v obrovskom oceáne. Poncho se najednou sklonil a políbil mě. Překvapeně jsem držela a neudělala vůbec nic. Pusu jsem mu nevrátila, ale ani jsem se nebránila. "Jen jsem se strašně bál!" zamumlal, když se ode mne odtáhnul. "Co-cože?" koktala jsem, protože jsem nechápala, co vlastně dělá a o čem mluví. "Když jsi mi řekla, že mě miluješ a že bys byla ráda, kdybychom vztah mezi námi trochu pozměnili, myslel jsem, že si ze mě děláš legraci. Proto jsem vše popřel a řekl, že mezi námi dvěma nikdy nemůže být víc než přátelství. Myslel jsem, že ses s někým domluvila, abys mě ponížila, nebo něco takového…" "Jak tě to napadlo?" skočila jsem mu do řeči. "Ja neviem, bol som idiot, prosím, prepáč mi to, prosím," kľakol si predo mňa na kolená, ruky si spojil dlaňami a vystreľoval ich raz hore, raz dole. Len som prikývla, neschopná čokoľvek povedať. Kľakla som si k nemu, do očí mi vhŕkli slzy. "Spolu? Odteraz až naveky?" nežne sa ma opýtal a pohladil ma po tvári. "Odteraz až naveky," prikývla som na znak súhlasu. Potom sa naše pery opäť vyhľadali a spojili.

DULCE

Nechápala jsem, že to Annie nese tak klidně. Další záhadou mi bylo, proč se Poncho zachoval tak ohavně. Zamyšleně jsem se opřela. "Ty jsi s nikým… nespala?" zeptal se Ucker s nadějí v hlase a až tehdy mi došlo, že se opírám o něj. Byla jsem vyčerpaná - psychicky, takže jsem se už neodtáhla. Jen jsem zakroutila hlavou. Cítila jsem, jak mě objal a přitiskl k sobě pevněji. "Říkala jsem ti to tisíckrát, to ty jsi mi nevěřil. A odjel jsi," pokrčila jsem rameny. "Preto si ma potom radšej oklamala?" "Urobila som to preto, lebo ty si tam mal tie... ženské," priznala som a porazenecky sklopila hlavu. "Lenže ja som so žiadnou z nich nespal," povedal po chvíli ticha a jemne ma pobozkal na líce. Zachvela som sa. "Takže mi tým chceš povedať, že sme sa navzájom trápili, hádali a ponižovali kvôli ničomu?" Nadvihla som hlavu a zahľadela sa mu do očí. Do tých nádherných, čokoládovo-hnedých očí. Znovu se ve mně vzedmula vlna vzteku. Váhavě přikývnul. "Když my jsme oba jako berani," dodal tiše. "A k tomu ty jsi nevěřící Tomáš!" obvinila jsem ho mírně. "Tušíš, co to je, když nachytáš někoho, koho miluješ, v náručí jiného člověka, jak se ti snaží nacpat jazyk do krku?" "Něco podobného jsem zažila," upozornila jsem ho a pak se zarazila. "Ty… ty mě miluješ?!" "Chcel som sa ťa opýtať presne na to isté," priznal s miernym úsmevom. "Ale ja som sa pýtala prvá! Tak mi odpovedz," trvala som si na svojom a nedala sa len tak rýchlo odbiť. Nastalo ticho. Hrobové ticho, ktoré trvalo niekoľko dlhých minút, ktoré sa zdali ako hodiny. Potom si ma Ucker jemne otočil k sebe a nadvihol mi hlavu tak, aby som sa mu pozerala do očí. Opäť sme hodnú chvíľu na seba len tak mlčky hľadeli, no Ucker napokon prehovoril. "Už když jsem začal chodit s Teresou, miloval jsem tě. Proto jsem se velmi snažil, aby se z nás stali přátelé, ale ty ses příliš bránila. Pořád ses jen chtěla hádat, stále se ti na mém chování něco nelíbilo. A já tě i tak bezvýhradně zbožňoval. Dulce, nikdy jsem nikoho nemiloval tolik, jako tebe…" Wow… "Už tehdy?" podivila jsem se. Vážně přikývnul. "Proč jsi mi to neřekl?" "Dulce, miláčku, když jsi tak tvrdohlavá, jaký by mělo smysl vysvětlovat ti, že to není nenávist, co k tobě cítím?" zeptal se mě. "Ano, to by asi bylo těžké," souhlasila jsem nakonec. Ale som rada, že sme si to konečne vysvetlili," pousmiala som sa naňho a ruky mu omotala okolo krku, "pretože ťa tiež veľmi milujem," dodala som a svoj úsmev zväčšila na maximum. Ucker sa pomaly začal ku mne nakláňať a po chvíli sa naše pery konečne spojili v tak dlho očakávanom bozku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simona Simona | Web | 10. června 2017 v 9:18 | Reagovat

To bylo krásný.......škoda, že je konec!

2 jana111 jana111 | 3. července 2017 v 16:53 | Reagovat

krasné. ale prosím dopíšeté nějakou další povídku? porfis :-D  8-)  :-)  ;-)

3 Sabi Sabi | E-mail | 9. července 2017 v 14:44 | Reagovat

No napríklad D.M. a Chris alebo Kamufláž. Táto bola bombová :-D  :-D  :-D

4 Very Very | E-mail | Web | 10. července 2017 v 20:00 | Reagovat

[2]: jana111

[3]: Sabi

Ahoj jano111 a Sabi,

vzhledem k tomu, že jsem sáhodlouze odepsala u kapitoly El amor lo puede todo: Kapitola XIX. pokusím se vzít to tady zkrátka s důvěrou, že se kouknete  pod výše zmíněný článek. :-)

Kamufláž je úplně stejný případ jako El Amor Lo Puede Todo s tím rozdílem, že spoluautorka je jiná. Na ni sice aktuální kontakt mám, ale studuje medicínu a na nic jiného než učení naší budoucí paní doktorce nezbývá čas. Myslím, že to je dost pochopitelné. :-)

Co se týče D. M. a Chris... Je pravda, že tu jsem psala sama. Byl tomůj první pokus. Opravdu úplně první. Nejprve měla být komentářovkou, později mi nestačilo psát jen RBD, takže jsem z ní udělala kapitolovku. Jenže mi došla inspirace a vůbec nevím, co s tím dál. Nemám žádný originální ani neoriginální nápad. Návrhy jsou vítány. V případě, že máte nápad, jak by mohla povídka pokračovat, klidně mi napište do komentářů, promyslím to a třeba ji opravdu dopíši (samozřejmě s Vaším spoluautorstvím a Vaší zásluhou). :-)

Co se týče psaní, pokud mám čas, pokouším se dopsat pár příběhů, které mám rozepsané, ale které jsem nikdy nezveřejnila, protože jsem nechtěla, aby zůstaly nedokončené. Přestože je to v zásadě vše "na jedno brdo" jak se u nás doma říká, pořád mě to baví, jen časové možnosti mám výrazně omezené. Přeci jen už mi není patnáct, šestnáct, bohužel. :-( :-D

Nejhorší pro mě osobně je, jak se bývalí členové změnili a kudy se jejich život ubírá. Jako fanouška Vondy a Los A mi to trhá žíly a srdce a především... Hrozně moc si uvědomuju, že stárnu já, oni a všichni a že bohužel nemůže být vše takové, jaké bychom to chtěli mít. Nemohu povídky moc zaktualizovat, protože mě doslova drásá (ano, je to směšné, já si to naprosto uvědomuji) - věřte mi, zkoušela jsem to - sledovat, jakým směrem se jejich životy ubírají. :-x

Pokud Vám ale nevadí, že povídky budou neaktuální nereálné a přihlouplé, nevidím nijak velký problém.

Mám na Vás ale taky otázku - odkud znáte můj blog a ex-členy RBD?

Těším se na odpovědi,
Vaše Very ;-)

5 ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Inkake Samanthe Lune┼ | Web | 16. září 2017 v 2:00 | Reagovat

Pekny blog

6 Sabi Sabi | 21. září 2017 v 23:05 | Reagovat

Urcite nevadi ked nebudu poviedky nerealne, mas velky talent, treba ho rozvijat...
Co sa tyka blogou:
Sledovala som blog RBD Fanclub, ktory fungoval velmy dlho. Ale toto leto ho ukoncili vdaka tomu, ze nestihali. Kazdy den sa snazili nieco hodit na blog aj ked nemali cas. Tak strasnee im toho konca bolo luto, ze sa dokonca lucili cez facebook aj video niekolko dni. Blog trval az 6 peknych rokov a mali vela sledovatelov.

Momentalne sledujem fungujuci blog o ex-Rbd s nazvom RBD... Para Siempre.
Sem tam sa tu objavy niaka novinka o ex-clenoch, ale aj to potesi. :-)

Prajem vela zdaru pri dalsom pisani :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama