Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

El Amor Lo Puede Todo: Kapitola XXI.

10. listopadu 2017 v 15:05 | Very |  El amor lo puede todo
Ahoj,

nedalo mi to. Mrzí mě, že mám v počítači spoustu povídek, které zabraly hromadu času nejen mě (avšak že to byl zábavně strávený čas!), a jsou tam úplně k ničemu, tudíž jsem se rozhodla tento týden přidat kapitolu k El Amor Lo Puede Todo. Doufám, že jsem Vás potěšila a užili jste si ji alespoň zpoloviny tolik jako já její psaní. Těším se na Vaše názory, o které se se mnou mžete podělit v komentářích.

Krásný víkend! Vaše Very Mrkající





Kapitola XXI.
To posledné zo mňa vypadlo ani som nevedela ako. No on zrazu zvážnel... Rukou jsem si rychle zakryla ústa vyděšená svými slovy. V Uckerových očích zůstával vážný výraz, ale jeho rty se zvlnily do nenápadného úsměvu. "To bys mohla." zašeptal. Nebyla jsem si jistá, jestli to opravdu řekl, nebo si můj mozek v opojení z jeho očí, úsměvu a náruče už dělal, co chtěl. Přemýšlela jsem, zda nefantazíruju. Na několik málo vteřin jsem se zadívala na jeho rty, ale vzápětí jsem se mu raději zkoumavě zadívala do očí. Co když si se mnou jen hraje? Nemůžu popřít, že se ke mně chová krásně. Ale poslední dobou mě přeci pořád jen pokouší. Budí mě, abych nezaspala, vozí mě domů, masíruje mě, když mě bolí záda. Skutečně se o mě stará. Ale to přeci není jen tak. Nosí mě, když nevystačím s dechem. Líbá mě. Objímá mě. Nechává mě schovávat se k němu do náručí, když potřebuji. A já se nebráním. Naprosto klidně mu dovoluji, aby se mi vryl do srdce ještě hlouběji, než-li už je. Na chviličku jsem sklonila hlavu, abych si rozmyslela, jak se z tohohle průšvihu vymotám. Nakonec jsem mu dlaň položila na tvář, postavila jsem se na špičky, zavřela oči a vtiskla mu rychlý polibek na tvář. "A je to." špitla jsem bez dechu. Chvíľu sme sa na seba len tak dívali. Snažila som sa pochopiť, čo vidím v jeho očiach, lenže v tomto som nikdy nebola príliš dobrá. Zrazu zafučal vietor a striaslo ma. Vyzeralo to, akoby sa spamätal. "Poď," povedal mi, "už sa zozimilo. Ak tu ostaneš, prechladneš." Mala som na jazyku toľko slov, a predsa som ich nedokázala povedať. Mala som pocit, akoby som nevedela otvoriť pery. Mlčky som ho nasledovala do hotela. Bolo to zvláštne, ešte pred pár minútami sme sa zabávali a podpichovali. Zrazu bolo všetko iné. Akoby zároveň s mestom chladli aj naše vzťahy. Pokrútila som hlavou, snažila som sa na to nemyslieť.

Celú cestu sme boli ticho. Až keď sme prišli pred hotel, postavila som sa pred neho. "Čo sa ti stalo?" spýtala som sa. "Nič. Je mi zima, tak ma prosím pusti dnu." prehovoril, a ani sa mi nepozrel do očí. "Nie. Chcem vedieť, prečo si zrazu taký chladný. Je to kvôli tomu bozku?
Urazila som ťa alebo...." "Dulce, vôbec ničomu nerozumieš!" zvolal. "Ak tomu nerozumiem, tak mi to vysvetli." pozrela som sa naňho. "Dul, nech toho. Vše je v pohodě, ok? Tak mě, prosím tě, nech na pokoji!" vykřikl a dřív, než jsem mohla zareagovat, mě prudce odstrčil a vpochodoval do hotelu. Zůstala jsem na něj vyděšeně zírat. Neměla jsem ponětí, co jsem mu provedla, že na mě náhle byl tak hrubý. Div jsem nespadla, když mě posunul stranou. Šokem jsem se nemohla ani pohnout. Ústa jsem měla otevřená, oči zalité slzami a celá jsem se třásla. Ne zimou. Po chvíli jsem se vzpamatovala. Roztřeseně jsem se vydala hotelovou halou ke svému pokoji.

Neměla jsem nejmenší ponětí, jak jsem se dostala na hotelovou terasu. Bylo mi mizerně a zavřená v pokoji jsem to nemohla vydržet. Nepamatovala jsem si, jak jsem došla zrovna sem. Vím jen, že jsem se okamžitě svezla na jednu z laviček a nechala si po tvářích téct slzy. "Dul? Dul, děje se něco? Proč pláčeš?" uslyšela jsem náhle za sebou. "Nepláču." vzlykla jsem. "Jistě. A já jsem brambora." "Any, prosím, nech mě samotnou. Taky jsem to udělala, když jsi chtěla." požádala jsem. "Jo. Ale já nejsem ty." podotkla Any a posadila se vedle mě. "Proč mě nenecháš?" skuhrala jsem. "Uf, já vím, že nejsme moc dobré kamarádky, ale řekni mi, co tě trápí, uleví se ti." "Nic." lhala jsem. Any na mě uraženě pohlédla. "Any, můžu se tě na něco zeptat?" Přikývla. "Stala ses Ponchovou přítelkyní?" "Ne. Jen si rozumíme. Ale ty ses s ním rozešla. Proto pláčeš?" bránila se tak vehementně, až jsem se musela usmát. "Ne, proto ne. Ponchovi na tobě velmi záleží." "I mě na něm." začervenala se Any. "Když jsem ti odpověděla já, odpověz mi i ty. Je něco mezi tebou a Uckerem?" Ještě víc jsem se rozplakala. "Ne. Jsme jen přátelé. Ale teď…" "Co se stalo? Pohádali jste se? Vůbec jste dnes nevypadali jako jen přátelé. Ty pláčeš kvůli němu, nemám pravdu?" "Zlobí se na mě. Já nevím proč. Nic mezi námi není, věř mi. Já vím, že bych ti to asi neměla říkat, ale stejně… Už to v sobě neudržím. Slib mi, že to nikomu neřekneš a že se kvůli tomu na mě nerozzlobíš." "Slibuju." přikývla Any a dychtivě čekala, co jí řeknu. "Já se s Ponchem rozešla, protože už ho nemiluju. Už víc než měsíc vím, že miluju..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sabi Sabi | 10. listopadu 2017 v 16:27 | Reagovat

Pekné pokračko. :-D
Aj tebe pekný víkend! :-)

2 Remi Remi | 30. prosince 2017 v 21:42 | Reagovat

Ahoj :-) je to už asi 6 rokov od vtedy kedy som naposledy otvorila tvoj blog. Dnes som sa totiž úplnou náhodou dostala na blog rebeldepoviedky :-D a pocítila veľmi silnú nostalgiu nad svojím 13-15ročným ja :-D a zo zvedavosti som začala všetko znova otvárať až som sa dostala sem a prišlo mi úplne neuveriteľné a úžasné, že stále píšeš. Kam sa týmto chcem dostať je ,že by som ti rada poďakovala za všetky tie úžasné poviedky, ktoré som v tej dobe milovala čítať a tie tvoje som mala rada zo všetkého najviac, ale vždy som sa hanbila písať komentáre :-D a taktiež poďakovať aj za to, že si ty komentovala tie moje, vždy mi to spravilo veľkú radosť a hlavne dodalo odvahu písať pretože som ťa strašne obdivovala :-) a aj keď som na rebelov možno aj zabudla veľmi rada som si ich znova zopár prečítala :-D ešte raz ti chcem poďakovať a zaželať veľa sťastia v budúcom písaní :-)

3 Sabi Sabi | 31. prosince 2017 v 1:03 | Reagovat

Želám šťastný nový rok 2018!!! A samozrejme vela úspechov v ďalšom roku! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama