Kdo si hraje nezlobí! Takže hurá do psaní a čtení povídek!

13. 4. 2011 Založení blogu Povídky - Rebelde

30. 4. 2011 Komentářová povídka - Dulce a Christopher



Chceš-li se s námi podělit o svoje povídky, máš-li nějaké návrhy na vylepšení webu, nebo umíš-li pracovat s photoshopem napiš na adresu rebelove-povidky@seznam.cz. Budu se těšit!

Text k epizodám Rebelde je překládán dle předlohy na stránkách http://rebeli.markiza.sk/.

Buďte aktivní a zapojte se!

Chci inspirovat!!!

El Amor Lo Puede Todo: Kapitola XXII.

31. prosince 2017 v 23:05 | Very |  El amor lo puede todo
Hola!

Letošní a logicky také dnešní poslední povídka je El Amor Lo Puede Todo. Doufám, že se Vám kapitola bude líbit a zanecháte mi Vaše názory v komentářích.

Užijte si povídku!

Hezký večer,
Vaše Very! Mrkající




Kapitola XXII.
"Já se s Ponchem rozešla, protože už ho nemiluju. Už víc než měsíc vím, že miluju... Viem, že milujem Uckera," vysypala som a rýchlo jej uhla pohľadom. Čakala som čokoľvek, že na mňa začne kričať, že sa začne smiať, že bez slova odíde, no toto vážne nie. Any ma zrazu objala. Zdvihla som hlavu. Bola som poriadne šokovaná. Prečo ma objíma? "Viem, ako sa cítiš," povedala mi. Zdvihla som hlavu. "Prosím?" užasnuto som na ňu pozrela. "Že viem, ako sa cítiš. Povedala si mu to už?" Pokrútila som hlavou. "Samozrejme, že nie." "Ale prečo?" Any vyzerala prekvapene. "Akože prečo? Čo keby ma odmietol? Dokážeš si predstaviť, že by sme sa potom naďalej stretávali, dokonca hrali zamilovaných? To nejde," zúfalo som na ňu pozrela. "Hlúposť. Ani keby ťa neľúbil - čo je nemožné - určite by ťa nejako chladnokrvne neodmietol, a navyše..." "Moment," zastavila som ju. "Čo si myslela tým, že je nemožné aby ma neľúbil?" "Ach Dul," prevrátila očami, "ste fakt slepí? Veď je to očividné..." Je to naozaj očividné? Nevedela som. Bola som opatrná a nechcela som si robiť falošné nádeje, možno preto som ignorovala všetky náznaky... "Povieš mu to teda?" spýtala sa ma. Potrebovala som si to premyslieť. "Dobre," vyhlásila som, "ale pod jednou podmienkou." "Akou?" zvedavo na mňa pozrela. "Že ty povieš to isté Ponchovi..." Odtáhla jsem se od Any a natáhla jsem k ní ruku, abychom naši dohodu zpečetily. Ale Any váhala. "Dulce, já mu to nepovím." zakroutila hlavou. Začala jsem se smát, což s mýma uslzenýma očima muselo vypadat komicky. "To je fakt, ty to nemáš zapotřebí. Poncho ti brzy padne k nohám. Páni! Když jsem vás dneska viděla!" Při té vzpomínce jsem se musela usmát. "Poncho na tobě mohl oči nechat. Kolikrát se na mě a Uckera podíval tak vyčítavě, že s tebou nemůže být sám, až jsem málem umřela potlačovaným smíchem. Jsem ráda, že si vzal mou radu k srdci." "Jakou radu?" nechápala Any a v očích se jí objevil strach. "Neděs se! Jen jsem mu řekla, ať se nad sebou zamyslí, konečně si přizná pravdu. Any, když jsme se rozešli, byl trochu připitý. A opilí lidé říkají pravdu. Řekl mi, že mě nemiluje. Nešokovalo mě to. Viděla jsem to na něm. Nikdy se na mě nedíval tak jako na tebe. Takže, má drahá, za pár dnů nejpozději už zase nebudeš svobodná." usmála jsem se. Pokrútila hlavou. "Neverím." "Ale prečo? Ja by som ti predsa neklamala," snažila som sa ju presvedčiť. "Pravdaže nie, ale ľudia si často namýšľajú," vykrúcala sa Any. "Ale no tak. Ruku na to!" Any ešte na okamih zaváhala, no potom sa podvolila a podala mi ruku. "Hotovo," vyhlásila som. "Tak fajn. Ide sa na to?" Any vyzerala vystrašene, no zároveň odhodlane, keď to vravela... "Jasné, že nie!" zvolala som. "Teda, ty môžeš, ale u mňa to chce čas. Pochop..." "Dul!" obviňujúco sa na mňa pozrela. "Keď si ma prehovárala, mala si silné reči. Kde je tá Dulce teraz?" "Stále je tu," bránila som sa, "no naozaj to naňho nemôžem len tak vychrliť. Navyše, naše posledné stretnutie nedopadlo dobre. Skús ma pochopiť, Any. Nejde to len tak!" mala som oči stále uslzené, čo mohlo vyvolať dojem, že plačem. Rýchlo som si ich utrela. "Dobre, ale nečakaj ani odo mňa, že hneď teraz to na Poncha vybafnem," pozrela na mňa Any. "Dobre," oprela som sa o lavičku a zamyslela som sa. "Nakoniec mal Pedro pravdu," zamrmlala som. "V čom?" Any spozornela. "V tom, ako nás popároval. Určite to neurobil náhodou. Musel vedieť..." "...že sa zamilujeme?" dokončila za mňa Any. "Áno, asi máš pravdu. Musel to vedieť... Proklínám tě, Pedro." zasmála jsem se. Any se smutně usmála. "Díky, Any, že jsi tady byla se mnou. Ale teď už jsem unavená. Půjdu si lehnout a i ty bys měla, aby ses vyspala do krásy. Nesmíme zapomenout, že zítra brzy ráno musíme být na místě koncertu. Tušíš, jak se vlastně máme dostat na… stadion to byl?" přemýšlela jsem. "Ne, ale May to určitě ví. Řekne nám to. A vzbudí nás včas. Je to taková naše mamina." zívla Any. "Dobrou noc, Any, běž napřed. Nevečeřela jsem, zajdu si pro něco malého." popoháněla jsem Any do našeho pokoje a sama jsem se vydala do jídelny.

"Ahoj, Dul." usmál se na mě Ucker. "Dobré ráno." opětovala jsem úsměv. "Jak se máš?" otázal se a přistoupil ke mně. "Docela dobře, díky. Co ty?" "Když tě vidím, je mi skvěle." odvětil a v očích mu šibalsky zajiskřilo. Zase si mě dobíral. Tak jako včera večer. Nikdy nic nebere vážně, stále jen vtípky a vtípky. Ale přesto mi to bylo příjemnější, než lhostejnost, nebo hněv. Byla jsem ráda, že už se na mě nezlobí, ale stále mi to vrtalo hlavou. Už som v duchu premýšľala, ako sa ho na to čo najnevinnejšie opýtať, no potom som to vyhodila z hlavy. Radšej nie, bude lepšie, ak to teraz nechám tak. "Ideš na raňajky?" spýtala som sa namiesto toho. Prikývol. "Dúfam, že pôjdeš so mnou," usmial sa na mňa. "Tomu ver," prikývla som. "Som hladná ako vlk." Bok po boku sme vošli do jedálne.

"Čo by som si len dala?" zamyslela som sa. Zrazu sa pri mne opäť zjavil Ucker. "Musíme sa porozprávať," povedal a v jeho tvári sa neodrážal ani kúsok smiechu. Bol dokonale vážny. Neprítomne som prikývla. V mojej situácií som zvažovala, či si vyberiem jeho alebo jedlo, ale aj keď mi v bruchu vyhrávalo, zvolila som si jeho. Ako inak. Odtiahol si ma nabok. "Fajn, chcel som to urobiť inak, ale trpezlivosť očividne nie je moja silná stránka." Usmiala som sa a čakala to aj od neho, no nič. Naďalej ostával dokonale vážny. Uvažovala som, čo sa to deje. "Milujem ťa," zahľadel sa mi do očí. "Čože?" vyjavene som naňho pozerala. To len tak? Nesedelo mi to... "Slyšela jsi. Miluji tě." zopakoval a v očích měl zklamání. "Já jsem slyšela, ale… Vždyť… Včera jsi vypadal, že bys mě nejraději zavraždil! Zlobil ses na mě a…" nechápala jsem. Netrpělivě mi skočil do řeči. "Ano, to proto, že pro tebe je to prostě jen přátelská pusa, ale já tě miluju kruci! Chápeš to? Záleží mi na tom." Zůstala jsem na něj jen překvapeně zírat. "Bože, Dul, neměl jsem ti to říct. Omlouvám se, ale už jsem to nemohl vydržet. Strašně mě mučí být vedle tebe, když nic netušíš a nesmím tě obejmout, ani nic. Neměl jsem ti to říkat, odpust mi to. Zapomeň na to a nezlob se na mě. Neboj se, budu se ti teď vyhýbat. Nechci, aby to zničilo naše vztahy, nebo by se kvůli tomu měla skupina rozpadnout. Já se prostě nemůžu odmilovat a…" "Ale vždyť i já tě miluju!" vykřikla jsem, aniž bych počkala, až dopoví a skočila jsem mu kolem krku. "Cože?!" vykulil oči pro změnu on. "Že tě mi-lu-ju." slabikovala jsem se smíchem. I on se usmál, sklonil se a…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 German Music German Music | Web | 31. prosince 2017 v 23:24 | Reagovat

Zajímavé

2 Sabi Sabi | 18. května 2018 v 23:46 | Reagovat

Krásne! Bude ešte pokračko? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama